Když se potvrdilo, že mezinárodním sankcím vůči Íránu je skutečně konec, znamenalo to jednoznačně vítězství. Samozřejmě íránské. Sankce pochopitelně vůbec neměly být uvaleny. Ale to je další věc. Jak jsem psal již v článku z minulého dubna, všechny důkazy naznačují, že Írán skutečně měl jaderný program. Jenže ten nikdy nebyl myšlen jako výhrůžka vůči Spojeným státům, Izraeli, natožpak Evropské unii. Íránské vedení si je dobře vědomo toho, že pokud by svůj jaderný program zaměřilo na napadení kterékoli z těchto zemí, pravděpodobně by spíše jaderný útok vyprovokovalo, než odvrátilo. Takový útok by íránský stát ani jeho obyvatelé dost možná nepřežili.
Sankce byly podvod
Pokud původní íránský nukleární program v osmdesátých letech k něčemu sloužil, pak zřejmě k zastrašení Iráku, který byl jeho hlavním regionálním soupeřem. A o Iráku Saddáma Husajna se všeobecně ví, že jaderný program měl, minimálně v desetiletí před Válkou v Zálivu, která začala v roce 1991.
Írán vyhrál souboj se Spojenými státy docela prostě: tvrdým trváním na podstatném a flexibilitou v ostatních otázkách. Z “jaderného duelu” vyšel jako nepochybný vítěz
Írán, který s Irákem dlouze a těžce bojoval mezi lety 1980 a 1988 si nemohl dovolit být neozbrojen a nechat soupeře vlastnit jaderný arzenál. Je tedy celkem pochopitelné, že se íránské vedení snažilo Saddáma trumfnout.
Ze všech dostupných důkazů se ale nicméně zdá, že byl íránský jaderný program značně omezen v dekádě po porážce Saddáma v roce 1991, a zcela opuštěn poté, co byl Saddám v roce 2003 svržen. Což není jen závěr, k němuž ukazují všechna fakta, ale také v roce 2007 veřejně vyjádřený názor americké zpravodajské komunity.
Dokonce ani americká vláda něco takového dodnes nezpochybňuje. Podívejme se, co řekl americký ministr zahraničí John Kerry v rozhovoru, který v srpnu roku 2015 poskytl agentuře Reuters:
“Soudíme, že určitě bylo období, v němž Írán o jadernou zbraň usiloval. Nepochybujeme o tom. V roce 2003 jsme je přistihli při činu: měli nepovolená zařízení a materiál, který mít neměli… ale podle našeho odhadu i odhadu našich spojenců od té doby o výrobu jaderné zbraně neusilují.”
Čtěte ZDE: Ponižovaný Írán: Ani jaderná dohoda mír nezaručí. Hrozí další operace pod falešnou vlajkou? Sankcím by měl být vystaven Izrael. Patří naše budoucnost válečným psychopatům?
Čtěte ZDE: Třetí plán syrské války: Vytvoření "Velkého Izraele". ČT se do rozhovoru s Asadem "vloudila chybička". Proč se ISILu má říkat Daeš? Rusko narušuje cíle globálních elit nejen v Sýrii
Odvrátila válku armáda?
Je tedy skutečně naprosto bizarní, že Američané začali tvrdě vyžadovat, aby se jejich “nepřítel” vzdal jaderného programu těsně poté, co - jak sami zjistili - ho nechal ležet ladem. Nejen, že najednou musel Írán čelit stále se stupňujícím výhrůžkám, ale tyto požadavky byly doprovázeny stále tvrdšími sankcemi, které kulminovaly “balíčkem” širokých sankcí v roce 2012. Požadavky a sankce navíc doprovázelo neustálé bušení do bubnů propagandy.
Íránští politici byli líčeni jako náboženští fanatici a sponzoři mezinárodního terorismu. Byly jim podsouvány megalomanské plány na vyvraždění celých národů, pro něž neexistoval a neexistuje jediný důkaz. Tvrdilo se, že Írán kuje pikle proti svým sousedům, pro což rovněž nikdy neexistovaly žádné důkazy. Největší akt agrese mezi státy v dotyčném regionu za posledních několik desetiletí byl útok Iráku na Írán - ne opačně - a ten podporovaly jak arabské, tak západní státy.
Země sama byla líčena jako represívní a reakcionářská teokracie středověkého střihu. Nikdo, kdo o Íránu a jeho mnoha problémech něco ví, by si něco takového nemohl myslet.
A to všechno se odehrávalo na pozadí neustálých výhrůžek válkou, jež byla - podle některých zpráv - skutečně několikrát málem na spadnutí a nerozhořela se jen proto, že velení americké armády bylo docela silně proti.
Čtěte ZDE: Proč by Írán nemohl mít atomovou bombu?
Čtěte ZDE: Nebezpečný Izrael: Jeho podpora džihádistům v Sýrii mění poměr sil. Židovský stát disponuje jadernými hlavicemi. "Zrádce" dosud ve vězení. Test neutronové bomby v Jemenu?
Seznam nepohodlných
Proč to všechno? K čemu byl neustávající tlak na odzbrojení země, o níž každý věděl, že žádný jaderný arzenál nemá?
Jednoduchá odpověď zní, že Spojené státy a jejich regionální spojence - Izrael a Saúdskou Arábii - začal znepokojovat rostoucí vliv Íránu poté, co Amerika svrhla Saddáma Husajna. Ať už byly totiž její úmysly při tomto puči jakékoli, rozhodně nezahrnovaly politicky nezávislý a (relativně) demokratický Írán v dominantní pozici na Středním východě.
Jenže přesně to samy způsobily. Poslední kapkou byla porážka Izraele Hizballáhem v roce 2006. Poté se kampaň rozjela na plné obrátky. Aby jí bylo dodáno alespoň zdání logičnosti, změnila se brzy v požadavek, aby Írán opustil jakékoli jaderné programy - ať už vojenské, nebo civilní.
Írán nijak překvapivě na takovou nabídku nepřistoupil. Zabránila by mu v něčem, co jinak naprosto legálně může dělat jakýkoli stát světa. Žádný stát na světě - alespoň pokud si váží vlastní nezávislosti - by v podobné situaci neustoupil. Tlak stoupal. Národy a vlády na Blízkém východě, pokládané za spojence Íránu, najednou byly také “na seznamu nepohodlných” - třeba Sýrie pod vládou Bašára Asada, nebo demokratická hnutí v Bahrajnu a Saúdské Arábii, či hutijské hnutí v Jemenu.
Výsledkem nátlaku Spojených států byla nestabilita celého Blízkého východu a válka.
Čtěte ZDE: Ruská pomoc Asadovi mění mapu konfliktu: Osvobozování Sýrie postupuje rychle. Islamisté ztrácejí důležité pozice. Začal boj o Golany. Spojenectví temných apokalyptiků z Izraele, USA a ISIL. Velká válka mezi sunnity a šíity jako začátek konce?
Čtěte ZDE: Obama si právě všiml, že skončila studená válka: Vyzval Kongres k pozemní operaci v Sýrii. Putin s Asadem a Íránem drží trumfy. Přecenili Saúdové své síly? Blízkovýchodní poker jde do finále
Rozhodly Rusko a Čína
Ústup ze sankcí je oficiálním přiznáním selháníí této strategie. Nebyly zrušeny proto, že snad Írán ustoupil. Nějaké ústupky sice udělal, nijak mu ale nebrání ve vývoji vlastního civilního jaderného programu - což dělá už spoustu let a je to jediné, co ho zajímá. Tudy vede červená čára, kterou by při vyjednávání nikdy nepřekročil. Pokud Američané chtěli podobné ujednání, mohli ho mít už před lety. Co se tedy stalo?
Celá “akce Írán” selhala ze dvou důvodů. Prvním je to, že se “teokracie” pod útokem nesložila. Naopak - na výhrůžky odpověděla tím, že dokázala provést celý proces štěpení - čímž ukázala Spojeným státům, že na jejich silácká gesta kašle.
Druhým důvodem je intervence dvou euroasijských obrů, Číny a Ruska. Klíčové bylo, když na podzim roku 2014 začala kolovat fáma, že Rusko s Íránem jsou blízko dohody o barteru ropy za jiné produkty. A kromě toho prý Rusko uvažovalo o tom, že přehodnotí své rozhodnutí nedodat Íránu rakety S-300. Dalším důvodem ke znepokojení byly obavy Washingtonu, že by Čína mohla Írán financovat skrze své nové mezinárodní finanční instituce. Pak by se celý systém sankcí zhroutil. Po podobných krocích Ruska a Číny už by totiž Amerika nikdy nepřesvědčila své evropské spojence, aby pokračovali v sankcích, které zjevně nemají účel.
Výsledkem bylo to, že když Írán Spojeným státům nabídl možnost, jak sankce zrušit a zachovat si tvář, Američané po ní skočili.
Kerryho doznání: Dolar má na kahánku
Poslechněme si, co John Kerry řekl v již citovaném interview pro Reuters:
“Někdo si asi myslí ‘jsme tvrďáci a máme sekundární sankce - ještě je můžeme donutit dělat to, co chceme’ - to je totiž argument, který jsem ráno slyšel v televizi. Slyšel jsem ho i od řady organizací, které jsou proti dohodě s Íránem. Tvrdí, že je Amerika dost silná - i její banky jsou dost silné - abychom do toho šli tvrdě a přinutili naše evropské přátele dělat to, co chceme.
Když se tady rozhlédnu po místnosti, vidím tu hodně byznysmenů. Takže se ptám: ‘To si ze mě ti lidé dělají legraci? Spojené státy že by měly začít sankcionovat vlastní spojence a jejich podnikatele a bankéře, pro to, že chtějí vycouvat z dohody s Íránem, se kterou oni souhlasí? To myslíte vážně? Inu moji milí přátelé, to je recept na to, aby naši spojenci velmi rychle utekli z kauzy Ukrajina, kde se už teď chovají dost neklidně a tvrdí ‘my jsme si svoje odpracovali a máme toho dost. To my platíme vysokou cenu za vaše sankce’. Naše - no, byl to Obama, kdo celý ten sankční režim dal dohromady. Já - já jel do Číny. Přemluvil jsem je, ať nekupují další ropu. I Indii jsem přemluvil, ať se drží zpátky.
Dokážete si představit, že se je teď budu pokoušet trestat za to, že kývli na naše sankce, které dostaly Írán k jednacímu stolu? Trestat tím, že když je konečně na stole dohoda, vykroutíme se z ní a řekneme jim, že sankce musejí být stejně?
Moji milí a drazí, to je recept na to, aby americký dolar přestal pěkně rychle být světovou rezervní měnou - o čemž už si stejně tam venku štěbetají na střeše vrabci…”
Čtěte ZDE: Krádež století: Kam zmizelo Německé zlato z banky FED? Katastrofa jménem euro. Amerika se topí. Rusko přetahuje devizové rezervy do jüanů. Další historický krok v listopadu
Čtěte ZDE: Ruská renesance: Znovuzrození národa? Putin vítězí nejen v měnové válce. Sankce ho posilují. Čína ví, která bije. Proti Novému světovému řádu podle USA
Co z toho plyne?
Kerry tedy v podstatě říká, že Spojené státy neměly na výběr. Kdyby se s Íránem “nedohodly”, režim sankcí by se stejně zhroutil, takže by Amerika utržila nejen porážku, ale taky pořádnou ostudu. A tak na to “kývly”: na jaderný program omezený na mírové účely, na které byl stejně omezený od začátku sankcí. Na dohodu, která nicméně ponechává v držení Íránu všechnu technologii, kterou vyvinul. Dokonce natolik pokročilou, že by - kdyby chtěl - klidně mohl mít do roka atomovou bombu.
Tomuto Kerryho interview se nikde nedostalo široké publicity přestože - nebo spíš pro to, že - vrhá fascinující světlo na soukromé uvažování americké vlády.
Za prvé je vidět, že ať se tváří jak chce sebevědomě, Amerikou cloumají obavy z dlouhodobé udržitelnosti dolaru jako světové rezervní měny a bojí se podniknout cokoli, co by její pozici ještě zhoršilo - třeba vyhrožovat svým evropským spojencům.
Ti, kteří jako ekonom Paul Krugman tvrdí, že na pozici dolaru jako světové rezervy nezáleží, by měli vědět, že vláda jejich země s nimi tohle stanovisko jaksi nesdílí.
Kerryho slova kromě toho ukazují, že ač se navenek všichni bratří objímají, v kuloárech sklidilo pokračování protiruských sankcí značnou dávku kritiky - a že se “chuť” spojenců do nich skoro rovná sankcím proti Íránu.
A konečně, z Kerryho řeči je (nebo má být) vidět, že Spojené státy evropským spojencům ještě nejsou schopny vnutit cokoli. Pokud jsou vlády hlavních evropských zemí proti, Amerika už nemá šanci.
Zásadní zpráva pro Rusko
Ale úplně nejdůležitější je pach porážky, který z Kerryho tónu vane. Ať se snaží jak chce, Kerry nemůže popřít, že dohoda je vnucená věc, kterou Amerika akceptovala jen proto, že jinak nemohla. Což je zase jistě důležitá zpráva pro Rusko.
Írán je totiž v poměru s Ruskem nepoměrně menší, chudší a slabší. Ačkoli samozřejmě nejde o žádnou nerozvinutou pustinu, rozhodně nemá obrovité vědecké, technologické a průmyslové kapacity Ruska. Ani jeho globální vliv a stálé členství v Radě bezpečnosti OSN. Sankce bolely Írán rozhodně více, než Rusko.
Stejně jako Írán ale Rusko má malou - nicméně nepoměrně hlasitou - minoritu, která pracuje na přiblížení k americkým pozicím doslova a do písmene za jakoukoli cenu. V roce 2009 se tato pátá kolona pokusila neúspěšně zinscenovat revoluci v Teheránu - stejně jako se podobná pátá kolona neúspěšně pokusila v roce 2011 rozběhnout “barevnou revoluci” v Moskvě.
Írán vyhrál souboj se Spojenými státy docela prostě: tvrdým trváním na podstatném a flexibilitou v ostatních otázkách. Z “jaderného duelu” vyšel jako nepochybný vítěz. Vlastně je dnes silnější než před deseti lety, kdy útok na něj začal.
Pokud dokáže podobný střet vyhrát Írán, dokáže to Rusko také. Má mnohem lepší předpoklady. Neexistuje důvod, proč by nemělo vyhrát.
Takže to udělá.
Zdroj.
