V uplynulé době řada západních médií uveřejnila zprávu, která zaujala spíše ekonomy a finančníky, než širokou veřejnost, která si myslí, že je pro ni toto zcela zásadní téma španělskou vesnicí. O co jde?
Evropská veřejná ochránkyně práv Emily O'Reillyová doporučila předsedovi Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghimu, aby přerušil své působení ve skupině G30, v klubu nejvlivnějších světových bankéřů. Londýnský The Guardian na to ve svém článku nazval skupinu G30 „tajným klubem korporátních bankéřů“, který ovlivňuje velkou politiku. Draghi demarši ombudsmanky „vzal na vědomí“ a slíbil na ni odpovědět.
Na odpověď si budeme samozřejmě muset hezky počkat, pokud vůbec nějaká přijde. Skřípnout tak citlivý nerv globální stínové politiky, to má celou řadu skrytých příčin a důsledků. Na jednu stranu to The Guardian samozřejmě přehnal. Existence „třicítky“ není žádným tajemstvím; dokonce má vlastní webové stránky. Na druhou stranu se o skupině příliš nemluví, zejména v médiích. Proč?
Porovnejme cíle a směry činnosti, které „třicítka“ oficiálně vyhlašuje, s výsledky šetření provedeného organizací „Corporate European Observer“ (CEO), která poskytla E. O'Reillyové nezbytné materiály a závěry pro její dosti neobvyklou výzvu.
Nebývalá kritika skupiny G30
Oficiálně je „cílem skupiny třiceti je důkladné pochopení mezinárodních ekonomických a finančních otázek, jakož i studium mezinárodních důsledků rozhodnutí přijímaných ve veřejném a soukromém sektoru…“.
Analytici CEO, kteří od roku 2012 sledují činnost Draghiho a opakovaně kontaktovali ECB, aniž by na své dotazy obdrželi jakoukoliv reakci, tvrdí: „Během posledních dvou desetiletí fungovala skupina G30 jako účinný lobbistický nástroj velkých soukromých bank.“
Podrobnější vysvětlení zní: „Historicky hlavním posláním skupiny G30 je zavedení deregulace a samoregulace finančního sektoru. Skupina dosáhla významných úspěchů ve vypracování odpovídajících mezinárodních norem, jimiž zajišťuje ochranu zájmů Wall Streetu a největších evropských investičních fondů a bank cestou odstraňování překážek finančním tokům a investicím. Skupina je fakticky řízena důležitými osobnostmi ze soukromého finančního sektoru, včetně bankéřů z Wall Street, z J. P. Morgan Chase a Goldman Sachs, přičemž mnoho jejích členů má přímé vazby na centrální banky mnoha států světa.
Od založení skupiny G30 v roce 1978 vedli vedoucí představitelé některých velkých soukromých bank uzavřená jednání s důležitými centrálními bankami, přičemž jednání byla často přísně tajná. Využívali politiky, aby vytvářeli dojem, že skupina představuje analytické centrum a nikoliv nátlakovou lobbistickou strukturu.
Zapojení centrálních bankéřů ve skupině však slouží pouze ke zvýšení efektivity při lobbistickém prosazování korporativních zájmů. G30 více než dvě desetiletí systematicky pracuje na zavedení pravidel, která bankám umožňují prosazovat jejich zájmy s pomocí regulačních orgánů, a přitom zůstat ve stínu. Ve dvou případech to vedlo ke katastrofě. Úspěchy skupiny G30 při zmanipulování předpisů pro složité finanční nástroje (deriváty) a bankovní regulace vedly k vytvoření mezinárodních pravidel, která otevřela cestu finanční krizi roku 2008.“
Za slovním balastem PR informací nachází známý ekonom Valentin Katasonov (jeho články na PP) jádro problému v článku CEO s názvem „G30: síla, která řídí celý finanční svět“. Zde se odhaluje, že skupina formuluje doporučení pro centrální banky a přední světové banky. Účastníci zasedání se dále podílejí na realizaci přijatých doporučení s využitím svých vazeb, známostí a vlivu v administrativních aparátech.“
Hlavní věc, která vyplývá z uvedených citací a z toho, co je spojuje, bez ohledu na pozitivní či negativní hodnocení aktivit „třicítky“, je fakt, že v G30 zástupci soukromých oligarchických bank nejen spolu zasedají, nýbrž jsou přímo propojeni s představiteli centrálních bank. Zdánlivě státních - avšak jde o pouhý dojem: tržní pravidla vyžadují „nezávislost“ centrálních bank, které by se „neměly“ podřizovat svým vládám.
Čtěte ZDE: Světová ekonomika: Hra stále těžší a nebezpečnější. Přihlouplé tváře v Davosu zírají na světové kasino. Proč dluhové pyramidy vyrostly do nebes? Čína i USA mimo hru? Bublina velkého kalibru. Konec globalistů se blíží
Nezávislé na státu?
Z toho vznikají dvě otázky. První: Proč existuje takové paradigma, které dělá z centrální banky „stát ve státě“? Odkud se vzalo? Tentýž V. Katasonov ve své nejzajímavější knize „Kapitalismus. Historie a ideologie civilizace peněz“ konstatuje, že právě vytvoření systému centrálních bank ve vedoucích zemích – Británie, Francie, Německo a počátkem 20. století i USA – posloužilo jako prolog k záměně státních zřízení za „diktaturu peněz“. Citujme z Katasonovy knihy, kde popisuje tento proces zahájený v Anglii „slavnou revolucí“ v letech 1688 – 1689 a obsazením trůnu na břehu Temže Vilémem III. Oranžským, zástupcem holandské oranžsko-nasavské dynastie se židovskými kořeny:
„... Ve jménu a na příkaz skupiny lichvářů vedl jednání s novým králem známý podvodník William Paterson ... Po Vilémovi žádali: zaprvé, aby souhlasil s vytvořením speciální banky, která by byla monopolním emitentem papírových peněz s oběhem po celé zemi; za druhé, aby se tato banka stala výhradním kreditorem vlády a poskytovala jí půjčky na 8% roční úrok výměnou za vládní dluhopisy (obligace); za třetí, aby přiznal bance částečné rezervní krytí jejích závazků, jinými slovy, aby mohla tisknout peníze 'ze vzduchu'; za čtvrté, aby základními rezervami banky nebylo zlato, ale vládní dluhopisy; těmito obligacemi musejí být zajištěny úvěry vládě, stejně jako poskytování jiných půjček.
Fakticky 'projekt' W. Patersona obsahoval všechny hlavní prvky moderního mechanismu pro emisi peněz vydávaných centrálními bankami ve vyspělých zemích... Úvěry vládě byly spláceny z daní. Takový systém uspokojoval jak lichváře (akcionáře Bank of England), tak vládní úředníky, kteří získali přístup ke stálému zdroji půjček. V takovém systému rychle rostly zisky akcionářů Bank of England a vládní dluh. Systém vytvářel nepřetržitou korupci a přispěl ke srůstání finanční moci lichvářů a byrokratického zřídla vládních úředníků“.
A dále: „Mezi zakládajícími akcionáři byli král a královna, kteří pokryli první vklad ve výši 10 tisíc liber. Pak dalších 633 lidí vložilo více než 500 liber, což jim dalo právo hlasovat na zasedáních akcionářů. V roce 1946, tedy dvě a půl století po založení, byla Bank of England znárodněna vládou labouristů (seznam akcionářů je dodnes utajován)... Dnes je však de facto řízena nikoli vládou, ale soukromými bankami londýnské City: Bank of England nadále zůstává soukromou bankou, která zajišťuje zájmy konkrétní velmi úzké skupiny lidí.“
Odpověď na první otázku, včetně objasnění skutečné role londýnské City, může být doplněna knihou historičky a politické analytičky Olgy Četverikové „Stínová historie Evropské unie. Plány, mechanismy, výsledky.“ V historických análech jsou k nalezení také britským soudem potvrzené informace o podvodu, pomocí něhož Bank of England přešla v roce 1815 pod kontrolu Rothschildů. A také informace o současných klanových partnerech, s nimiž Rothschildové řídí Bank of England po znárodnění. Jde o rodinný klan Keswicků úzce spjatý se Sutherlandy a skrze ně s „conquistadory“ opiových válek v Číně a zakladateli společnosti Jardine & Matheson Holdings, která má přímý vztah k podnikání Rothschildů v USA a ke „koloniálním“ bankám vytvořeným Angličany v Hongkongu, Šanghaji a také na jihu Afriky – Hong Kong & Shanhai Banking Corporation (HSBC) a Standard Chartered.
Rovněž američtí badatelé Robert Kirby a Eustace Mullins v sedmdesátých letech minulého století sestavili a zveřejnili seznam (také tajný) akcionářů Federálního rezervního systému (FED), z něhož vyplývá, že Bank of England byla a zůstává na vedoucích pozicích FEDu.
Všechny tyto informace budou neúplné, pokud nezmíníme slovutnou společnost Kuhn, Loeb & Co (Schiffa a Warburgů), která ovlivnila mnoho událostí 20. století, včetně založení FEDu. A také kam byly odklizeny její pozůstatky. Společnost Kuhn, Loeb & Co byla v roce 1977 pohlcena bankou Lehman Brothers, tou bankou, která v roce 2008 zbankrotovala a jejíž majetek v USA, zděděný od Schiffa a Warburgů, se různými machinacemi ocitl v rukou současné britské mezinárodní bankovní společnosti Barclays. Bankéři vědí, jak chránit svá tajemství a zametat stopy.
Čtěte ZDE: Eurozóna: Katastrofa decimující starý kontinent. Proč se zavedla a co tím mocní sledovali? Korupce politiků: 120 miliard eur ročně. Dluhy počítáme v biliónech. Systém se rozpadá. Konec hry se blíží
Komu skutečně podléhají?
Položme si druhou otázku: Jsou-li centrální banky „nezávislé“ na svých vládách, komu tedy podléhají? Populární teze „nikomu“ je scestná, neboť, jak víme z vousatého vtipu, „zcela nezávislý je pouze ten, kdo neví, komu podléhá.“ Ale bankéři dobře vědí, na kom jsou závislí. Nuže tedy, komu jsou podřízeni? Je čas analyzovat složení skupiny G30 uváděné na jejích stránkách. A obrátit zvláštní pozornost na další otázky:
Jaký je poměr a úroveň vzájemného propojení představenstev soukromých a centrálních bank?
Jaký je vliv vedoucích soukromých bank a finančních korporací, jako jsou ty, které jsou uvedeny v dokumentu organizace CEO (především JP Morgan Chase a Goldman Sachs), a další zanechané mimo zřetel, avšak disponující o to větším mocenským vlivem (například BlackRock)?
Jak velkou váhu má podíl Bank of England a FEDu ve skupině G30?
A nakonec to hlavní: Jaké je zapojení členů skupiny G30 do činnosti mezinárodních finančních institucí – Mezinárodního měnového fondu (MMF), Světové banky, Banky pro mezinárodní vypořádání (BIS – Bank for International Settlements), Basilejského výboru pro bankovní dohled a Rady pro finanční stabilitu (FSB – Financial Stability Board), která se formálně odkazuje na „skupinu dvaceti“ (G20) a na činnost BIS?
Nezapomínejme přitom, že MMF a Světová banka mají nadnormativní kvótu v G20 a řadí se na pozice s čísly 21 a 22. Jádro této bankovní skupiny je úzce spjato se zakladateli a akcionáři Banky pro mezinárodní vypořádání (BIS). Dostáváme se tak ke konstrukci jakési „světové centrální banky“, kde roli viditelného vedení hraje MMF a Světová banka (SB), avšak skutečné mocenské centrum je soustředěno v BIS. Tato finanční korporace s pomocí MMF a SB řídí skupinu největších ekonomik světa G20, která oficiálně plní úlohu „světové ekonomické vlády“.
Vezmeme-li v úvahu, že i v OSN mají MMF a Světová banka zvláštní postavení a jsou součástí její struktury, pak otázky, kdo určuje Nový světový řád, samy o sobě odpadají. A pravidelné útoky na právo veta stálých členů Rady bezpečnosti OSN tím dostávají smysl, protože pouze právo veta v RB OSN brání tomu, aby se OSN změnilo na faktickou a totalitní „politickou vládu nad světem“.
Čtěte ZDE: Úpadek zemí Západu již nelze skrývat: Ze střední třídy bude chudina. Nůžky se rozevírají. Budeme v domech nalézat zmrzlé důchodce? Dluhy rostou, elita stále bohatne. Kolik ještě tak bohatých Vánoc, jako letos?
Anatomie banksterské chobotnice
Vraťme se ale ke čtyřem položeným otázkám a snažme se na ně odpovědět. Pomohou nám v tom biografie členů skupiny G30 uveřejněné na jejím webu; kromě toho lidé, kteří se tam sešli, jsou většinou známé osobnosti, není proto těžké najít k nim další informace. Takže deset členů skupiny (z celkových 33) přímo pracuje v soukromých i centrálních bankách. Jsou to Jacob Frenkel, Paul Volcker, Mark Carney, Domingo Cavallo, „náš hrdina“ Mario Draghi, Timothy Geithner, Philip Hildebrant, Gerd Häusler, Maria Ramos a Axel Weber. Navíc je tu Lawrence Summers, který příbuznost s celou hvězdnou konstelací oligarchických papalášů doplňuje prací v americké Národní ekonomické radě (NEC), která funguje pod Bílým domem a legalizuje oligarchický vliv na domácí i zahraniční politiku USA.
Ze spojení první otázky s třetí vyplývá, že představenstvo Bank of England, FEDu a bank, které tvoří její strukturu (zejména Federální rezervní banka v New Yorku), je bezprecedentní. Jmenovitě: Paul Volcker, Ben Bernanke, Mark Carney, Mervyn King, Roger Ferguson, Timothy Geithner, Kevin Warsh a na konzultační úrovni laureát Nobelovy ceny Paul Krugman a ekonom Kenneth Rogoff .
Jedenáct lidí, to je přesně jedna třetina členů „třicítky“, je svázáno s předními bankami a finančními korporacemi z Wall Street a také z Evropy. Pokud jde o mezinárodní finanční instituce, vztah s nimi je následující: Devět členů skupiny G30 pracovalo v Mezinárodním měnovém fondu a tři ve strukturách finanční skupiny Světové banky. Největší zastoupení je, jak je možné očekávat, v Bance pro mezinárodní vypořádání (BIS) – celkem dvanáct členů G30. V souhrnu je to téměř vše, pouze jsme neuvedli strukturu Evropské centrální banky (ECB), která má ve skupině G30 rovněž spolehlivé zastoupení.
V „třicítce“ figuruje i současný generální ředitel BIS Augustín Carstens a jeho předchůdce a vedoucí Basilejského výboru pro bankovní dohled Jaime Caruana, dále pak bývalý předseda představenstva BIS Christian Noyer a jeho „viceprezident“ Masaaki Shirakawa. K tomu členové Rady pro finanční stabilitu (FSB) kombinují své členství v ní a v „třicítce“.
Připomeňme, že BIS plní funkci „centrální banky centrálních bank“ a každé dva měsíce svolává do Basileje členy Basilejského výboru, tj. hlavy centrálních bank zúčastněných zemí. V podstatě jde o všechny významné země světa kromě Severní Koreje a ... Vatikánu (ano, pro svatou stolici „zákon napsán nebyl“, možná proto, že sama je strůjcem jeho sepsání?).
A nyní, co nám z toho vychází – čistě aritmeticky? V BIS jsou účastny všechny centrální banky a v G30 vlivní lidé z centrálních bank, kteří z velké části spojují své zájmy se soukromými bankovními impérii a s mezinárodními finančními institucemi. A vše se děje pod účinnou kontrolou takových „guru“ ze světa financí, jako jsou bývalí a současní šéfové Bank of England a FEDu. Ukazuje se nám jakási chobotnice s celým svazkem chapadel, jejíž tělo tvoří „skupina třiceti“ a mozek představují západní bankéři. Dokázali jsme to na statistické bázi, ačkoli studiem biografií, v nichž se ukrývá mnoho zajímavých informací, lze dosáhnout téhož i metodami čistě politologické analýzy. Koneckonců „třicítka“ sumarizuje veškerý hlavní vliv ve světové bankovní komunitě, a právě od ní vycházejí „řídící“ impulzy směřující na členy Basilejského výboru, na ony hlavy centrálních bank, které společně se „svými“ zeměmi rozhodně nepatří k „andělským stvořením“.
Jinak řečeno, jestliže celkově BIS, MMF a skupina Světové banky tvoří jakousi „světovou centrální banku“, potom skupina „třiceti“ v této konstrukci funguje jako štáb nebo řídící centrum. Vedoucí „centrální bankéři“ v něm v rámci neformálních kontaktů dostávají instrukce od klíčových soukromých oligarchických bank. Jak to vyjádřil nebožtík David Rockefeller?
„Soukromá vláda intelektuální elity je vhodnější než sebeurčení národů.“ Ne-li tak?
Čtěte ZDE: Zlatá miliarda: hlavní překážka světlé budoucnosti? Svět spadl do energetické pasti. Čeká nás apokalyptická bitva o zdroje? Šance je v samodestrukci USA. Vymírání zlaté miliardy již probíhá
Nová role Číny: bez světové války vůdcem nebude
Nebudu příliš hovořit o skupině G20 a jejím nadcházejícím summitu v Buenos Aires, ačkoli i o tom by bylo co říci. Například o rozvržení jejích členů na země „prvního“ a „druhého“ řádu, z nichž první jsou zakladateli a členy představenstva Banky pro mezinárodní vypořádání (tzv. skupina deseti – G10) a všichni ostatní jsou druzí, včetně členů skupiny BRICS.
Výjimkou však je Čínská lidová republika: Zhou Xiaochuan, šéf Čínské lidové banky, představuje spolu s Markem Carneym a Mario Draghim současné vedení centrálních bank spadajících pod „třicítku“ (a doplním, že v G30 není současná předsedkyně Rady guvernérů FEDu Janet Yellenová). Z hlediska hierarchie je vymalováno? Bank of England, ECB a ... Čína? Kdo ještě? Ještě předseda „třicítky“ Tharman Shanmugaratnam ze Singapuru obydleného etnickými Číňany. Mezitím Singapur (od dob legendárního Li Kuang-jao a Jima Rogerse, který sem převedl svůj byznys coby partner George Sorose) spolu s bývalým Hongkongem a Macao (nyní zvláštními autonomními oblastmi Číny Siang-kang a Áomén) sehrává důležitou roli v komunikaci západních a východních finančních elit.
Nicméně na závěry ohledně Východu je příliš brzy: málo informací, většinou zatajovaných a svázaných s vnitřním rozložením čínských elit. Nicméně je zřejmé, že soupeření mezi Čínou a Západem probíhá na mnoha frontách, včetně finančních. A toto soupeření je z podstaty dialektickou jednotou a bojem protikladů. A v rámci tohoto soupeření se střetávají různé strategie, o čemž svědčí i hra o „valutový koš“ a rezervní měny MMF. Zatím je jisté jedno: Čína chce vytlačit z mezinárodních finančních institucí jejich anglosaské zakladatele a uchopit páky řízení globalizace.
Nebude to fungovat. Z několika důvodů, z nichž hlavní je ten, že pro vítězství v celosvětové hospodářské konkurenci bude nevyhnutelně nutné vyhrát i světovou válku, bez níž Západ nepředá svůj Olymp nikdy a nikomu. Samozřejmě, Čína umí čekat: dvě stě nebo tři sta let, o tom není pochyb. Nicméně rozvod přijde rychle, protože „v případě, že gentlemani nejsou spokojeni s pravidly, gentlemani pravidla změní.“
Na pokraji globální konfrontace?
Poslední věc, kterou vyžaduje žánrové pravidlo, je vrátit se na začátek příběhu.
S ohledem na výše uvedený rozbor, z něhož vyplývá jedinečnost role „třicítky“ v systému světové moci (minimálně hospodářské a finanční), je nutné si položit otázku: Kdo by se jí odvážil (a ve skutečnosti i mohl) postavit? Jak je možné, že ten „někdo“ se dosud nenašel, ani v Evropě nacházející se dosud plně pod kontrolou Američanů? Jak to, že dosud s nikým takovým nikdo včas neprovedl „profilaxi“, nestrávil s ním dušespásný rozhovor, ani nic nenavrhl a nevykreslil děsivé vyhlídky? Proč skandál musel vyjít na povrch a byl zpřístupněn veřejnosti, když ta není s to pochopit, o co tu jde?
Odpověď může být pouze jediná: vážná opozice vlády se nerodí z poražených a marginalizovaných reptajících skupin; povstat může pouze z lůna samotné vlády v důsledku jejího rozkolu a konfliktu zájmů, jakmile zmizí svržení protivníci. Žádným jiným způsobem se tak nestane. Brexit a příchod Donald Trumpa k moci hluboce rozdělují západní elity. V obou případech globalisti prohráli a od toho, co se dnes nazývá „stínový stát“ (Deep State) a co Ivan Iljin před sto lety nazval „světovým zákulisím“, ztratili iniciativu a přešli k obraně, i když cení zuby. Jinak by žádná ombudsmanka s něčím podobným nikdy nevystoupila a šéf ECB by se nesnížil k diskusi a vysvětlování, což dramaticky narušuje všechny zjevné i skryté „tabulky hodností“.
Ale to je jen jedna strana případu odhalujícího původ a směr útoku proti Draghimu a ECB coby důležité základně globalistů. Na druhé straně se to může ukázat jako svérázná „odveta“ či reakce na provokativní akce samotných globalistů. Jaké akce? Aniž bych se pouštěl do podrobností, představím dva materiály, z nichž vyplývá, že došlo k pokusu uvést do chodu utajené prostředky ozbrojeného boje, jež se nacházejí v rukou „stínového státu“. A že tato provokace byla zaměřena na to, aby uvrhla lidstvo do stavu nové Karibské krize. Možná však měla jít dál a vyprovokovat jadernou válku, nebo alespoň jadernou konfrontaci mezi některými stálými členy Rady bezpečnosti OSN.
Tak či onak, náhody se v politice nedějí. Neočekávaná návštěva ředitele rozvědky Sergeje Naryškina ve Washingtonu, navzdory uvaleným sankcím proti němu, není první, je ale živoucím dokladem přítomnosti jistých „dvojitých standardů“ ve vztazích mezi oběma zeměmi (nebo administrativami) nepřístupných vnímání stereotypně myslící široké veřejnosti.
Zdá se, že mezi událostmi uvedenými v tomto článku existuje zvláštní souvislost. Rovněž hranice a rozvodí globální konfrontace, přecházející v posledních dnech na novou úroveň v souvislosti s „Kremelským seznamem“, ve skutečnosti leží někde úplně jinde, než je zvykem nahlížet. Je to sice jen hypotéza, ale jako taková nepostrádá logiku. Potvrdit nebo vyvrátit ji může pouze život sám schopný přinést nám ledajaká překvapení.
Není to španělská vesnice, jen se tak tváří. Veřejnost by to měla rychle pochopit. Závěry ať si udělá každý sám.
Zdroj.
