Američané a Brusel hrají jaderný poker o naše životy. Na tomto konstatování není pro běžně informovaného občana naší republiky asi nic zvlášť překvapivého. Uměle stupňované napětí ve vztazích s Ruskem a Čínou zvyšuje možnost jaderné válečné konfrontace daleko za akutní nebezpečí, jež světu hrozilo během Karibské krize na počátku šedesátých let minulého století. Jen se o tom z oficiálních médií téměř nic pravdivého nedozvídáme.
Veřejnost je naopak komicky „uklidňována“, že o naši bezpečnost se postará NATO. Proto se oblíbené americké vojenské konvoje v příštím roce přes nás povalí na ruské hranice jako „průchoďákem“. Dokonce tak intenzivně, že velitel amerických pozemních sil v Evropě generál Ben Hodges požaduje, aby jejich „dočasné umístění na našem území“ už ani formálně nemusela schvalovat vláda.
"Uprchlíci se po Evropě nyní mohou pohybovat rychleji než americké vojenské konvoje," stěžuje si soudruh generál a navrhuje pro americké armády vytvoření jakéhosi „schengenského prostoru“. Jenže jaderný poker hrají Američané s námi i celou Evropou na několika stolech současně. A pokud o tom válečném veřejnost přece jen něco tuší, energetický zůstává téměř dokonale utajen. A přitom jde o zcela obdobné nebezpečí.
Jaderná bomba jménem Westinghouse
V Evropě (především té střední, východní a na Balkáně) má většina jaderných elektráren sovětské (dnes ruské) reaktory typu VVER. Jsou vyzkoušené, bezpečné, jejich provoz je bezproblémový. Přesně řečeno dlouho to tak bylo. Aspoň u nás určitě. Dukovany i Temelín patřily vůbec k nejbezpečnějším a nejlépe provozovaným jaderným elektrárnám v Evropě – než jsme vstoupili do EU.
Brusel totiž – dávno před tím, než spustil „ukrajinskou krizi“ a v ní pramenící válečný stav s Ruskem – rozhodl (o nás bez nás) o „diverzifikaci jaderného paliva“. A kdože ho má vyrobit? No jistě, proslavený americký Westinghouse. To je ta firma, kvůli níž padla Nečasova vláda, neboť premiér pohrozil regulérní soutěží na dostavbu Temelína. V ní by Westinghouse neměl šanci – a tak následoval Bradáčové a Šlachtův puč.
Jenže nejsme pupek světa. Zdaleka nejde jen o nás. Američané mají být „alternativním“ dodavatelem paliva pro všechny elektrárny s reaktory VVER. A protože se jim to nedaří a jejich palivové články narozdíl od ruských opakovaně hrozí stát se jadernou bombou, dává jim Brusel (také z našich daní) milióny eur „grantů“ na vývoj. Britů se to již povinně týkat nebude, brexit (navzdory současnému soudnímu harašení) je zachránil. My však v pasti zůstáváme. Největším nebezpečím pro celou Evropu je nicméně – jako v tolika jiných oblastech – aktuálně hlavně Ukrajina.
Čtěte ZDE: Kyjevská vláda hodlá odebírat jaderné palivo od amerického Westinghousu. Hrozí Evropě další Černobyl? Co na to naši a rakouští „majdanisté“ - ekologičtí aktivisté?
Jako v blázinci
V současnosti se připravuje tendr na dodávky paliva pro Temelín, které má do roku 2020 na starosti ruská firma TVEL. Prostě znovu si jdeme zahrávat s naší jadernou bezpečností, přestože máme docela děsivou zkušenost z roku 2006. Tehdy byly do reaktoru zavedeny palivové tyče Westinghouse – a málem došlo k havárii. Přes osmdesát procent tyčí nedosedlo do koncové polohy, dvě dokonce zcela selhaly – a Temelín byl nouzově odstaven.
Dnes si na to již nikdo nepamatuje – protože to byl malér takového rozsahu, že bylo třeba intenzivně mlčet. Ječelo jen Rakousko, ale protože dávno předtím již „devalvovalo“ svůj odpor proti Temelínu do „úrovně stálého šumu“, nikdo tomu nevěnoval pozornost. A pochopitelně se nic neozvalo ani z Bruselu, který nám tento „černobylský experiment“ nařídil. Mělo to ale zase tu výhodu, že jsme pak opět „směli“ přejít na bezpečné ruské palivo od TVELu – což je právě ona smlouva, která trvá do roku 2020.
Dukovany nám Brusel chtěl dokonce rovnou zavřít – pokud nepřejdeme na „evropský“ obohacený uran. Zachránilo nás, že jsme měli smlouvu ještě z doby před vstupem do EU. Temelín ale musí nyní podle „evropské směrnice“ jednat rovnou jako v blázinci: Vzít náš nebo kdekoli jinde než v Rusku nakoupený (daleko dražší) uran a nechat ho obohatit ve Francii, nebo v Holandsku. Ten pak velmi složitě nechat draze „zabalit“ – a odvézt do Ruska. Teprve tam z něj vyrobí celé zařízení s palivovými články. A ty potom putují zpět do Temelína. Tohle nebylo ani za RVHP a „reálného socialismu“, blahé paměti.
Čtěte ZDE: Jaderný byznys podle USA: V Americe zatkli ruského korupčníka, teprve když odmítl stát se agentem. Velvyslanec Schapiro v Praze už nezakrytě pohrozil další „bratrskou pomocí“
Další Černobyl nás zatím minul o vlásek
Jak ale řečeno, my jsme na tom ještě relativně dobře. Hotová katastrofa se však připravuje v americké kolonii s názvem Ukrajina. Tam Westinghouse zakotvil hned po první „oranžové revoluci“ (2004) a zcela dominantní se stal po krvavém státním převratu místních nácků s americkými zbraněmi pod krycím názvem Majdan.
Ukrajina je na jaderné energii závislá z padesáti až šedesáti procent. Má samozřejmě ze sovětských dob rovněž reaktory VVER ve svých čtyřech jaderných elektrárnách – hotové eldorádo pro americko-bruselské „experimentování“. Asi proto, že je na havárie od Černobylu už „zvyklá“, ale především, že ji ovládá loutková vláda oligarchů závislých na miliardách dolarů a eur – poslouchá protektory jako hodinky. A maléry „přikryje“.
Westinghouse měl ambici zásobovat svým palivem všechny tamní elektrárny. Něco mnohem drsnějšího než v Temelíně, se mu podařilo „vytvořit“ v jedné z nich již v roce 2012. Tehdy ale byla Ukrajina ještě relativně suverénní, proto tamní „baba Drábová“ řekla své podmíněné a tiché Stop. Po Majdanu už ale ani to nešlo.
A tak v Záporožské jaderné elektrárně se Westinghousu málem podařil husarský kousek: V kombinaci se špatnými (respektive nekompatibilními) palivovými články a hrůzou obsluhy informovat o hrozící katastrofě pučistický Kyjev, balancovala elektrárna na hraně opakování Černobylu. Jen mohla být repríza ještě dramatičtější – a zasáhnout radioaktivním mrakem celou Evropu daleko intenzivněji.
Katastrofu odvrátila jen šťastná shoda okolností: reaktor se několika hrdinům podařilo na poslední chvíli přece jen odpojit. Existují dokonce záznamy komunikace obsluhy, v níž se již technici loučí se životem – a s celou Ukrajinou. Propíchl to (mezitím již odvolaný) premiér Jaceňuk, který neprozřetelně oznámil „jadernou havárii“. Byl za prozrazení státního tajemství ale tvrdě okřiknut (jeden z důvodů, proč později v klubu pučistů politicky nepřežil). A tak se vesele experimentuje dál. A před veřejností mlčí. Prostí Ukrajinci mají ostatně jiné starosti. Aspoň se najíst a zatopit si – než „to“ bouchne.
Čtěte ZDE: Americký vědec: „Oteplovací lež“ je čistá korupce. Vláda USA potřebuje uhlíkové daně. Jsou vedra a sucho důsledkem lidské činnosti? O počasí rozhoduje Slunce. Máme stejnou šanci jako myši v Černobylu?
Všechno visí na nitce
Nejde přitom o peníze, nebo alespoň ne v první řadě. Veškeré bezpečné ruské palivo do ukrajinských jaderných elektráren přijde ročně na nějakých půl miliardy dolarů – hotový pakatel ve srovnání s plynovým, ropným a uhelným byznysem a rozkrádáním země místními oligarchy v soudružské spolupráci s těmi americkými. Je to především záležitost politická.
Ukrajina je model. My a další středo a východoevropské země – až po Bulharsko – v tom máme příležitost číst svou budoucnost. Nezápasí se o naši „nezávislost“ na ruských energetických zdrojích. Na ty bude Evropa odkázána tak jako tak – a všechno ostatní jsou jen předválečné politické žvásty. Jde o to, abychom byli úplně závislí na tom, co nám z nich „přeprodá“ (za úplně jiné peníze) Brusel a Washington.
Nejde o žádnou „diverzifikaci“. Smyslem je, abychom byli naopak zcela závislí. Aby, když budeme zlobit, bylo možné pohrozit „přiškrcením kohoutků“: od ropy a plynu – až po jaderné palivo. Teprve pak budeme správně „integrováni“.
Všechno dnes visí na tenké nitce. Západ nutně potřebuje ruské zdroje. Ty jeho mu žádný Westinghouse a spol. nezařídí. Když je nedostane, půjde si pro ně NATO. Diktovat může bez zábran zatím jen na Ukrajině, u nás musí ještě nějaký čas předstírat „jednání“. Tedy pokud nejde o migranty a další odmítané „zboží“. Energie bude hned další v řadě.
A protože si to veřejnost v mnoha zemích stále jasněji uvědomuje, hrají se alespoň dramatické hry na svobodné a demokratické volby: třeba ty prezidentské v Rakousku, které se budou kvůli podvodům establishmentu v prosinci opakovat. O „demokratické podstatě“ těch nadcházejících amerických informujeme neustále.
Pokud nebude válka, dočkáme se v příštím roce také u nás. Budou to – také u nás – „jaderné“ volby v mnohém slova smyslu.
Všechno visí na nitce.
