Patentní šílenství západní propagandistické mašinérie opět otevřelo stavidla pokrytectví, lží a mystifikací dokořán. Chudáci soudruzi z ČT a spol. si po tvrdé práci s přípravou veřejného mínění na válku s Ruskem neodpočinou ani v okurkové sezóně. Je to sice pořád stejné – bolševici z bruselské, pražské a všech ostatních mediálních kaváren to jinak neumějí – snad jen že místo ruského prezidenta Putina zaujal (na krátký čas) čestnou pozici údajného arciďábla turecký prezident Erdogan.
Podstatný rozdíl však je v tom, že nyní jim na jejich primitivní manipulace a mystifikace skáčou i lidé, kteří jinak projevují vůči propagandě dost odolnosti a přemýšlejí z vlastní hlavy. I těm ale nyní z větší části vyrazili mozek z hlavy. Domnívají se, že smrští útoků na Erdogana dává Západ ve svých „liberálních elitách“ konečně najevo, že prozřel. Že končí doba smiřování se s islámskou invazí do Evropy, s rozlišováním mezi údajným hodným a zlým islámem. Nic není pravdě vzdálenější.
Turecká lež na druhou
Vnímejme přece trochu pozorně, nad čím naši mystifikátoři lkají: Tolik jsme tomu našemu tureckému příteli z NATO věřili: Smlouvy s ním (my, Německo) děláme, miliardy eur mu (všichni kdo platíme do bezedné bruselské kasy) posíláme, do ráje EU jsme ho chtěli (my, Německo) vzít, na začátek alespoň zrušit víza, aby imigranti mohli přijíždět na kontinent legálně letadly a vlaky... A on?
Podvedl nás, dopustil se strašlivého zločinu: Nejenže, kojot, přežil státní převrat a v zárodku potlačil pokus o své svržení tradičním vojenským pučem. Ještě si dovoluje vypořádat se tvrdě s jeho organizátory, sympatizanty, s celou Pátou kolonou Západu, která ho měla nahradit.
A kdyby jen to! Chce pro hrdelní zločince zavést trest smrti, jako mají mnohé státy v Americe, plagiátor jeden! Vyhlásil na tři měsíce výjimečný stav, jako mají (patrně už navždy) ve Francii. Směřuje k potlačení sekulárního (nenáboženského) státního zřízení, aby byl podobný největšímu kamarádu Ameriky Saúdské Arábii a spol. Takhle vychytrale na to jde, ale my mu na to neskočíme. Co je dobré pro nás, bohy, není dobré pro něj, vola. Vždyť potlačuje demokracii pod průhlednou záminkou, že nechce tu její umírající západní podobu. Nerespektuje lidská práva pučistů jako třeba hrdinové, kteří pod nacistickými symboly odstranili regulérně zvoleného prezidenta na Ukrajině!
Především však barbarsky ničí celou strukturu „ankarské prozápadní kavárny“, kterou jsme s takovým úsilím po léta budovali, financovali a školili. To je „kontra-puč“!, volají ti nejagilnější – a dokonce tvrdí, že si to Erdogan na sebe ušil sám, aby měl záminku k tomu „vypořádat se s opozicí“ (kterou předtím drtivě porazil ve volbách). Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tragické. Kdyby to mnohem víc než o Turecku nevypovídalo o zbídačelé parodii na demokracii u nás.
Zrodila se prostě „turecká (podle vzoru „osvětimská“) „lež“ na druhou.
Čtěte ZDE: Další rána pro generály z NATO: Byl zpackaný puč proti Erdoganovi řízen z Pensylvánie? „Mírová rada“ spiklenců jako chromý trojský kůň. Byl příčinou obrat vztahů s Ruskem a Sýrií? To by se soudruhům z EU nestalo: Lid se postavil za svého prezidenta
Všechno bylo jinak
Proč na druhou? Protože základní „turecká lež“ tvrdí, že Osmanská říše se po Atatürkově převratu změnila v sekulární stát západního typu. Mustafa Kemal Atatürk (1881 – 1938) však neudělal nic jiného, než že přestavěl kulisy (nikoli mimochodem byl velkým obdivovatelem jeho „národního darwinismu“ Adolf Hitler) tak, aby zmátl protivníky. „Táta Turků“ zavedl násilím různé „reformy“, aby svoji zemi naoko připodobnil Západu. Důvod jediný: Počkat za kulisami na vhodnou příležitost k obnově osmanského panství. V tom byl geniální – a právě v tom na něj podobně „geniálně“ nyní navázal prezident Erdogan. Protože tato příležitost se zradou západních politických, mediálních a intelektuálních elit konečně stala realitou, už předstírání netřeba.
Turecko samozřejmě nikdy nepřestalo být islámskou zemí, ale kulisy maskující mocenské zájmy především Spojených států po desetiletí zdánlivě fungovaly. Proto je také střežila armáda (hlavní kádry byly po několik generací školeny ve Spojených státech), aby podle potřeby USA v nepravidelných intervalech prováděla státní převraty pro „korekci“ politiky „významného člena NATO“. Turecko bylo po dlouhá desetiletí jen trochu početnější obsluhou klíčové vojenské základny Američanů v oblasti.
Sehrála důležitou úlohu v době takzvané Karibské krize, kdy byl svět dosud nejblíže jaderné válce: Sověti stáhli své rakety z Kuby výměnou za stažení amerických jaderných raket z Turecka - namířených na Moskvu. To ostatně platí dodnes, všechno ostatní (společné vytvoření ISILu, destrukce Sýrie) je podružné, dokonce včetně domněle „zásadní“ role v migrační invazi. Tu si umějí Bruselané zařídit i jinak (středomořská cesta).
Čtěte ZDE: Turecký obrat: Po boku Ruska proti terorismu! Trest za zběhnutí přišel na letišti? Putin chystá úder. Šílený příběh jednorukého Čečence. Sýrie, Ukrajina a imigranti jsou spojité nádoby. "Předválečný" summit NATO?
Všechno je jinak
Chuť dobýt svět otřesený rozpadem bipolárního uspořádání (SSSR – USA) však Američany - údajné vítěze studené války - nepřešla, ba právě naopak. Přestože kromě své vojenské převahy ničemu, co je dále než dvanáct námořních mil za svým východním pobřežím, ve světě tradičně nerozumějí, vydali se na pochod. Je rámován statisíci mrtvých, zničenými zeměmi – a katastrofami ze zpackaných státních převratů. Tento je momentálně poslední v řadě.
Nevzali si pochopitelně žádné poučení ani z „Íránské muslimské revoluce“, pro niž si v Paříži chovali domnělou loutku, náboženského vůdce Chomejního. Sice ho opravdu po pádu šáha Rézy Páhlavího v zemi instalovali, jenže ten se okamžitě obrátil proti svým dobrodincům-protektorům. Pro současné věřící pouze euro-americkému pozemskému blahobytu je to sice určitě nepochopitelné, jenže Alláh je pro muslima víc než bílý (dnes černý) otec z Washingtonu. A protože něco jako zkušenost či poučení je pro ignoranta věcí neznámou, pokusili se o totéž nyní v Turecku. Chomejní se tentokrát jmenuje Fethullah Gülen a už raději nebyl připravován v Paříži, ale rovnou pod dohledem CIA v Americe.
Tento „hodný“ muslimský náboženský vůdce měl být tím, kdo převezme po svrženém Erdoganovi moc a nepochybně ještě nesrovnatelně drastičtějšími metodami se vypořádá s Erdoganovými stoupenci, než činí nyní on s jeho. Jak moc by se bývali zmýlili, ani netuší... Jenže už se to také nedozvědí, protože jako obvykle chybička se vloudila (podle zákona Žádný plán nikdy nevyjde). Ačkoli byl puč nepochybně dlouhodobě připravován, spuštěn byl nakonec v časové tísni, překotně – a především (jako tradičně státní převraty z dílny CIA) bez porozumění aktuální situaci v zemi. Jenže Erdogan dal mezitím několika politickými gesty dostatečně jasně najevo, co pochopila převážná část armády i veřejnosti: Prezidentem je nyní skutečný muslim. Strněte kulisy, osmanská říše vstává z popela! A bylo po puči.
Špatný „timing“ a jeho následky
Pro Američany byl hlavním důvodem k urychlení převratu (a pokusu mediálně ho "skrýt" za vzrušení z teroristického útoku v Nice) bezpochyby Erdoganův náhlý politický obrat o sto osmdesát stupňů: Po urážlivých mnohaměsíčních tahanicích s Bruselem a Washingtonem oznámil konec nepřátelství s Ruskem, urovnání vztahů s (Netanjahuovým) Izraelem, ale především – což byla patrně poslední kapka k překotnému spuštění stále ještě málo připraveného útoku – ochota stopnout nepřátelství vůči Asadově Sýrii.
To by byla pro generály Baracka Husseina Obamy vpravdě katastrofa. Přitom kdyby žili jen o malinko více v tomto světě, ne pouze ve svých přitrouble dramaturgovaných snech o světovládě, nepřekvapilo by je to. Erdogan je přece typický turecký vůdce: V jednání se západními „nevěřícími psy“ (u Baracka Husseina je to sice kapánek jinak, ale ten zase nemá žádnou moc) se cítí oprávněn použít jakoukoli lest, zbraň či podvod. Dnes tak, zítra naopak. Rusové ze své dlouhé historie bojů s Osmany vědí, co Američané ve svém povýšeném nadčlověčenství ani netuší.
Proto puč selhal a Erdogan nyní činí, co může a musí: Může všechno a musí toho využít. Když profesně i občansky likviduje Gülenovy (poameričtělé a poněmčelé) stoupence ve všech vrstvách své obrovské osmdesátimiliónové země, je to racionální způsob sebeobrany. A činí tak vlastně neuvěřitelně „sametově“, protože zatím se to netýká ani jednoho procenta obyvatel. Ne že by byl takový dobrák. Ví, že západní kartu bude pro své osmanské hry ještě potřebovat. Protože ví, že Západ potřebuje kartu tureckou, a neví, že ji nikdy nebude mít.
Čtěte ZDE: Satira na Erdogana: Půjde německý komik na pět let do vězení? Merkelová skáče, jak turecký vyděrač píská. Kdyby to bylo proti Putinovi, šlo by o boj za svobodu. Je suis Böhmermann
Lkaní a nářek
Strůjci puče ve Spojených státech (Gülen je pouhá figurka, ale s mocným ideovým vlivem mezi částí turecké inteligence, tamní neobyčejně rozlehlé „kavárny“) se ostatně přiznali s přímo dojemnou naivitou: Byli první, kdo „odsoudil“ pučisty – protože jako účastníci převratu první věděli, že selhal. Lídři EU takové „sdílené informace“ tajných služeb neměli, a tak přece jen poměrně dlouho váhali, než jim Američané řekli, co si o tom mají myslet a říkat. Dnes o tom raději už moc nemluví. Lkaní a naříkání přenechávají především svým propagandistickým továrnám, které ovšem o to více pracují s naivitou přímo dojemnou:
Příklad za všechny: sdružení polských soudců „Iustitia“ zveřejnilo dopisy, které jeho členové dostali od několika svých tureckých kolegů. „Také já budu odvolán a zatčen. Nevím, jak to vysvětlit. Prostě jsem pracoval a kritizoval konání vlády v oblasti justice, jak dobře víte. Možná se už neuvidíme...“, píše jeden z nich. A oni to klidně ještě zveřejní!
Že by soudci měli v demokracii soudit, nebýt politicky angažovaní – a už vůbec ne kritizovat vládu? U nás už běžná praxe (nejen soudci, ale i prokurátoři a Šlachtové), ale v zemi po nepovedeném puči pochopitelný důvod k tvrdé represi. Že měl Erdogan seznamy členů Páté kolony připravené, není sporu. Ostatně možná právě to mu zachránilo krk. Tajné služby se od svých kontaktů v „armádní kavárně“ vše nejspíš dozvěděly pár hodin před tím, než pučistická letadla vzlétla - a loajálně prezidenta varovaly. V demokraciích běžné. U nás (viz případ Američany organizovaného puče „prokurátorů“ proti premiéru Nečasovi) v lepším případě jen „vzpomínka na budoucnost“.
Silný vůdce
Prezident Erdogan se prostě projevil jako mimořádně silný a předvídavý vůdce osmdesátimiliónového muslimského národa. Ten za ním dnes stojí vpravdě sešikován. Vše, co Západ (především Američané a Bruselané) po léta investovali do jeho odstranění, je rázem pryč.
Snad nejlépe tuto beznaděj vyjádřil jeden z nejtupějších propagandistických svazáků pražské kavárny, Luboš Palata v MfD: „Erdoganův hněv, který se obrací proti části armády, nebude mít ani Washington příliš šancí tlumit. Spojené státy budou muset jen přihlížet, jak mnoho důstojníků z elity tureckých ozbrojených sil, vystudovaných většinou v USA, ponese důsledky Erdoganovy msty.“
Erdogan neudělal ve skutečnosti nic jiného, než že strhl kulisy „potěmkiniády“ nastavené Atatürkem. Měli bychom mu za to být vděčni. Tedy alespoň ti, kteří vědí, že islám není ani hodný, ani zlý, ani mírumilovný, ani takzvaně radikální. Islám je jen jeden: „Alláhu akbar!“
Čtěte ZDE: Vražedná mise: Proměna Achillovy paty v Trójského koně. Proč se snaží Merkelová a její Bruselané, abychom zapomněli, co bylo a je Turecko? Ruské dokumenty v OSN: Erdogan je specialistou na export džihádistů
Chce to myslet
To neznamená, že s tou jeho částí, kterou na hranicích Evropy představuje nikdy nezaniklá Osmanská říše, nemůžeme mít docela produktivní všestranné vztahy. Ve smyslu slavného bonmotu: V jedné ruce snítku mírového vavřínu, v druhé silnou hůl.
Jen úplný ignorant může napsat: „Turecko, jaké chtěl Mustafa Kemal, zemřelo 16. července 2016“ (M. Vlna na Svobodném fóru). Turecko samozřejmě nikdy sekulární nebylo. V politickém smyslu je to jen běžná demokracie, jako je běžnou demokracií ta íránská. Ovšem islámská demokracie, nikoli ta takzvaně „liberální“ západní.
Představa, že demokracie a „svoboda“ v západním smyslu slova jsou synonyma, je jedna z největších mystifikací a lží do kapsy, jakou se propagandě „majitelů klíčů“ podařilo vnutit občanům Západu. Svobodné volby a možnost zvolit si zřízení, jaké chce národ – to je princip demokracie, kterou například u nás už nemáme. Zdánlivě bezbřehá svoboda – ve skutečnosti řízené odpadnutí od víry, hodnot a tradic našich předků – s demokracií (lidovládou) vůbec nesouvisí. Děkujme prezidentu Erdoganovi, že nám to opět předvedl.
Máme – alespoň někteří – opět o čem přemýšlet. Pokud to ještě vůbec umíme.
A pokud k tomu ještě dostaneme čas.
