Nemyslitelné se před našima očima, v přímém přenosu, opět stává skutečností. Plán elit Nového světového řádu, na vtažení miliónů migrantů do Evropy, zničení historických států a etnickou proměnu národů v kýžený "evropský lid", si právě našel další cestu a byl posvěcen na bruselském summitu EU - Turecko.
Otevřela ji Angela Merkelová s tureckým prezidentem Erdoganem minulý týden. Pak si "komplicové" dali pauzu, aby volby ve třech spolkových zemích nedopadly pro německého "vůdce v sukních" naprosto katastrofálně - a nyní vše dorazili. K výsledkům (a důsledkům) bruselského podrazu přineseme samostatný komentář.
Strategická poloha islámského Turecka a jeho principálně zrádná politika je vynikajícím nástrojem globálních hráčů pro dosažení cílů daleko přesahujících rozměr blízkovýchodního konfliktu
Avšak už samotný fakt, že šéfové států a vlád členských zemí EU (o "našem" Sobotkovi raději ani nemluvme) přijali německo-turecký diktát, znamená cosi zásadního. Bez ohledu na to, je-li tento šílený plán uskutečnitelný, jde o jasný signál. Současné politické elity souhlasí s otevřením evropských bran nejen migrantům, ale také zcela otevřené turecké invazi v podobě, jaká se navzdory všem pokusům zatím této islámské zemi v dějinách nepodařila.
Má proto smysl začít si alespoň v hrubých rysech připomínat, co bylo a je Turecko, které se má stát klíčem ke zničení evropské civilizace. Přinejmenším proto, abychom lépe poznali naše budoucí pány - anebo se jim (v lepším případě) navzdory politickým zrádcům od Bruselu a Berlína až po Prahu dokázali ubránit.
Čtěte ZDE: Nechutná fraška zvaná evropský summit: Opravdu nás mají za idioty? Tajný pakt Merkelová – Erdogan v chodu. Nové cesty pro další milióny vetřelců. Sobotka jim otevírá dveře k nám. Kde máme zbraně?
Sultán v roli prezidenta
Státní útvary nacházející se na území Malé Asie hrály již od starověku významnou roli v dějinách Evropy, Blízkého východu, později i ve vztazích mezi křesťanskou a muslimskou civilizací. Nejinak tomu je dnes, kdy krajně pragmatickému a cynickému, vnějškově sekularizovanému, ale ve skutečnosti stále muslimsky radikálnějšímu Turecku stoupá sebevědomí pod taktovkou současného sultána - oficiálně prezidenta - jménem Recep Tayyip Erdogan.
"V tom Sarajevu," navazoval Bretschneider, "to udělali Srbové."
"To se mýlíte," odpověděl Švejk, "udělali to Turci, kvůli Bosně a Hercegovině."
A Švejk vyložil svůj názor na mezinárodní politiku Rakouska na Balkáně. Turci to prohráli v roce 1912 se Srbskem, Bulharskem a Řeckem. Chtěli, aby jim Rakousko pomohlo, a když se to nestalo, střelili Ferdinanda. "Máš rád Turky?" obrátil se Švejk na hostinského Palivce, "máš rád ty pohanský psy? Vid' že nemáš!"
Neuralgický bod mezi Evropou a Asií
Turecko je jedním z univerzálních klíčů k porozumění nevyřešitelné věčné krize na Blízkém východě. Tato regionální velmoc hraje partii se všemi zainteresovanými stranami. Partii tradičně falešnou. V sázce je jako vždy mnoho věcí: ropa a ropovody, islám a jeho střet s Evropou a Izraelem, národnostní menšiny, vlastní nacionalismus, interpretace historie, vztahy s USA, Ruskem, zeměmi EU, s bohatými arabskými zeměmi a Íránem, pitná voda, obchod se zbraněmi i s drogami, nová mapa Blízkého východu... Ale to hlavní je věčná touha Turků po ovládnutí Evropy.
Jisté jsou proto zhruba dvě věci: Za prvé: Erdogan bere to všechno jako příležitost vytěžit z mnohovrstevnaté krize posílení Turecka jako významného strategického hráče. Za druhé: pro Evropu to znamená, že se Turek jako vždycky spojí s kýmkoliv, klidně s více stranami konfliktu najednou - jak ostatně vidíme v přímém přenosu. Může si to dovolit. Nebo si to alespoň myslí. A evropští lídři mu to nyní "ratifikovali". Jako by všichni zapomněli na historii. My bychom na ni ale zapomenout neměli.
Čtěte ZDE: Divný atentát v Ankaře: Měl se stát záminkou k invazi Turecka do Sýrie? Erdogan vydírá EU i Spojené státy. Do přímého střetu s Ruskem se ale zatím nikomu moc nechce. Dokdy?
Vždy jen problémy
Turecká moc ohrožovala Evropu po celá staletí, mnohdy měla Evropa (za přičinění některých spojenců Turků z vlastních řad) již skutečně namále - především v 16. a 17. století. Definitivně byla turecká moc v Evropě zlomena na začátku 20. století, kdy se po Balkánských válkách osamostatnilo Srbsko, Řecko a Bulharsko. To však nezabránilo Turkům s neuvěřitelnou brutalitou vyhladit 1,5 miliónu Arménů během 1. světové války.
Právě loňského roku uplynulo 100 let od genocidy, kterou dodnes Turecko nepřiznalo. Naopak ostře (a úspěšně) diplomaticky vystupuje proti připomínání této události na mezinárodní úrovni. To potvrdila i velmi "ztišená" publicita tohoto výročí, které se nakonec vůbec nedostalo do širšího povědomí veřejnosti - a to ani prostřednictvím sociálních sítí a internetových médií.
Po Atatürkových reformách a částečné sekularizaci země následovala desetiletí, kdy Turecko hrálo v regionu spíše druhé housle. Země se nerozvíjela, krize střídala krizi, do Evropy (především do Německa) mezitím proudili ekonomičtí migranti a vytvořili zde velmi mocnou diasporu - základnu pro současnou vlnu turecké kolonizace kontinentu. Ta bude naplno odstartována, pokud skutečně dojde k bezvízovému styku s EU. Tento Erdoganův vyděračský úspěch by se stal definitivním vtažením Trojského koně do Evropy - společně dohodnutý trik Německa, Turecka a Bruselu.
Bezohledný pragmatismus
Dílčí motivy turecké politiky v průběhu syrského konfliktu a uměle vyvolané migrační krize střídavě nabírají jasnějších kontur, střídavě se ztrácejí v nepřehledném spletenci zájmů Sýrie, Kurdů, islamistů, Izraele, Íránu, USA, Ruska, (nad)regionálních mocností z Arabského poloostrova a západoevropských (kdysi suverénních) zemí. Erdogan hraje vabank na více frontách a ještě stačí sledovat ryze ekonomické zájmy, ať to stojí co to stojí.
Přestože má Turecko početné a velmi funkční ozbrojené síly, které si umějí vynikajícím způsobem poradit například s různými pašeráky komodit (pokud to potřebuje), ignoruje již několik let proud džihádistů směřující do Evropy. A přestože se formálně navenek staví do opozice vůči Islámskému státu, ve skutečnosti s ním ve velkém kšeftuje (především nakupuje ropu) a navíc vede brutální válku proti jedné z mála sil, která proti islamistům skutečně bojuje: Kurdům.
Čtěte ZDE: Turci se přepočítali a couvají: Za vším hledej špinavé peníze. Důkazy o financování islamistů Západem a Tureckem. Ropný IS - byznys Erdoganova rodinného klanu. Zabije Putin dvě mouchy jednou ranou?
Hra s ohněm
Erdogan pravidelně zkouší, kam až může zajít. Opírá se o své mocné spojence (státy, kteří jsou spojenci Turecka mnohdy navzdory vlastnímu veřejnému mínění, ale i zdravému rozumu) a především o své členství v NATO. Ostatně sestřelení ruského Su-24 v listopadu loňského roku, které mělo potenciál válečného střetu mezi Aliancí a Ruskem, je toho dokonalým příkladem.
Je samozřejmě velmi pravděpodobné, že tento útok Turci neprovedli sami, ale se souhlasem - či dokonce na popud - sil, které se usilovně snaží o vtažení Ruska do rozsáhlé vojenské konfrontace. Pouze díky zdrženlivosti a strategické vyspělosti Putinova velení a možná do jisté míry i opatrnosti některých tureckých spojenců tento plán v plném rozsahu nevyšel.
Nová zjištění
Rusko nedávno doručilo Radě bezpečnosti OSN důkazy o spolupráci MIT (turecké tajné služby) s tajnými službami USA na přímé podpoře džihádistů v teroristické činnosti proti Rusku. Tyto složky by po podrobnějším prozkoumání bezpochyby vedly k rozkrytí celé řady dalších případů poukazujících na zapojení dalších vlád do snahy o rozpoutání světového konfliktu. Pokud by k těmto důkazům Rada bezpečnosti přistoupila zodpovědně a nezaujatě, muselo by to nevyhnutelně vést minimálně k diskreditaci Turecka, jeho vyloučení z mezinárodních organizací, pozastavení jednání o členství v EU a tak dále. To bychom však asi museli žít v jiném světě.
Složky dále obsahují důkazy o akcích vedoucích ke svržení Kaddáfího nebo o intenzivní spolupráci s Al-Kájdou. Zpráva odhaluje, že turecké tajné služby organizovaly přesun bojovníků Islámského státu ze Sýrie do Jemenu letadly Turkish Airlines (vzpomeňte si na to, jestli s nimi poletíte na dovolenou) a Qatar Airways. Toto zjištění je jedním z mnoha důkazů koordinace operací v Sýrii a Jemenu (spolupráce Turecka, Kataru, Spojených arabských emirátů a Saúdské Arábie).
Další dokumenty se týkají teroristických akcí v samotném Rusku a především na Ukrajině od roku 2012 (včetně tureckého podílu na organizaci puče na Majdanu). Turecko stojí též s přímým zapojením Erdogana za vytvořením "Muslimské brigády za osvobození Krymu" zaměřené na teroristické a sabotážní operace, o nichž jsme již vícekrát psali. Turci také organizovali vyplenění továren v klíčovém syrském městě Aleppu. Turečtí experti přišli demontovat obráběcí stroje, které byly pak převezeny do Turecka, kde byly znovu zkompletovány.
Ruská zpráva kromě dalšího odhaluje roli tří tureckých humanitárních nevládních organizací v dodávkách zbraní džihádistům – IHH, Imkander a Öncü Nesil. Při hlubším pohledu do historie přináší též důkazy o zapojení tureckých tajných služeb do konfliktů v Bosně, Čečensku, nebo i v Afghánistánu.
Věčný problém
Není pochyb, že s Tureckem byly, jsou a budou problémy. Je dobré si to připomenout právě v době, kdy prezident Erdogan úspěšně vydírá elity EU v souvislosti s organizovanou invazí migrantů do Evropy. Za chabými a zcela nevěrohodnými přísliby spolupráce na regulaci proudu migrantů cílevědomě míří za dosažením bezvízového styku, který je jen dokonalejším otevřením bran zemí Evropské unie - bez nutnosti posílat lodě do Řecka.
Strategická poloha islámského Turecka a jeho principálně zrádná politika je vynikajícím nástrojem globálních hráčů pro dosažení cílů daleko přesahujících rozměr blízkovýchodního konfliktu.
Důsledky každopádně pocítíme již brzy.
