Nezdařený státní převrat v Turecku nastoluje řadu otázek. Především je důležité se ptát, kdo a proč uvedl do pohybu část turecké armády, která se pokusila svrhnout vládu. V Ankaře a Istanbulu se pučistům nejprve podařilo obsadit letiště, vládní budovy, mosty a média, ale po výzvě prezidenta Erdogana, aby se lidé vydali bránit do ulic legální vládu, se v ranních hodinách začala karta obracet a pučisté zvolna ztráceli kontrolu nad situací. Byla to tedy především aktivita lidí, kteří se postavili za ústavní vedení, co způsobilo zvrat.
Kdo stál v pozadí?
Pučisté se zjevně přepočítali v tom, že se na jejich stranu podaří přetáhnout část veřejnosti a jistě nepočítali ani s tím, že se proti nim postaví většina armády a tajných služeb. Ve chvíli, kdy se istanbulské hlavní náměstí Taxim zaplnilo Erdoganovými příznivci, kteří se poté probojovali do televize, odkud promluvil k národu jeden ze současných ministrů, bylo jasné, že pučistům dochází dech. Důležitým symbolickým momentem bylo také sestřelení pučistického vrtulníku přímo nad Istanbulem vojenskou stíhačkou F16. Demonstrovalo to, že nezanedbatelná část armády stojí za svým prezidentem a legálním vedením země.
Základní otázka i po odvráceném puči ale zůstává. Kdo za celou akcí stál a proč měla proběhnout právě teď? Chceme-li lépe pochopit pozadí celé události, musíme se vrátit do páteční třiadvacáté hodiny, kdy pučisté ovládli státní televizi a vše vypadalo, že v Turecku se k moci dostane „Mírová rada“ pod vedením vzbouřených generálů. Pokus o převrat byl řízen z anonymního příšeří a pod prohlášeními nebyl nikdo podepsán, ani se neobjevila žádná tvář, která by alespoň formálně převrat zaštítila. První deklarace spiklenců hovořila o tom, že převrat byl proveden kvůli autokratičnosti vlády a hrozbě terorismu, „aby byl zajištěn a obnoven ústavní pořádek, demokracie, lidská práva a svobody a aby byla v zemi zajištěna vláda práva, která obnoví řád, jenž byl narušen”.
Čtěte ZDE: Turecký obrat: Po boku Ruska proti terorismu! Trest za zběhnutí přišel na letišti? Putin chystá úder. Šílený příběh jednorukého Čečence. Sýrie, Ukrajina a imigranti jsou spojité nádoby. "Předválečný" summit NATO?
NATO a „Mírová rada“ generálů
Za těmito frázemi stojí důležité ubezpečení, že se v žádném případě nemění zahraničně-politická orientace Turecka a jeho závazky vůči NATO a Evropské unii, ba přímo naopak. Jako by operace měla spíše vrátit Turecko k jeho „spojeneckým závazkům“, od nichž se v posledních dnech a týdnech začalo vzdalovat. Nevíme, co v této věci zaznělo na zasedání NATO před týdnem ve Varšavě, ale je jasné, že radikálně se měnící politický kurz Turecka šéfům Aliance radost nedělal.
Na konci června ruská média zveřejnila omluvný dopis prezidenta Erdogana prezidentu Putinovi, ve kterém se Turci omlouvají za sestřelení ruského letadla na podzim na turecko-syrské hranici. Hned druhý den po zveřejnění omluvy přišel atentát, který možná měl Erdoganovi připomenout, že pluje do nebezpečných vod. Sebevražedný útok na istanbulské letiště si vyžádal téměř 50 obětí a více než 150 zraněných. Vše provedlo dobře organizované vojenské komando. Cílem nebylo jenom zavraždit co nejvíce lidí, ale podle turecké rozvědky byla akce plánována po vzoru čečenských komand na zajmutí co nejvíce rukojmí (na letišti se v tu dobu nacházelo několik tisíc lidí), s cílem vyjednávat o politických požadavcích. Právě tento moment je v souvislosti s dalším vývojem velmi zajímavý.
Turecko se však ani po krvavé „připomínce závazků“ nenechalo od svého úmyslu zlepšit vztahy s Moskvou odradit. Hned druhý den po útoku demonstrativně pokračovala telefonická jednání mezi prezidenty obou zemí a osobní jednání ministrů zahraničí. Tento Erdoganův obrat o 180 stupňů zásadním způsobem zkomplikoval snahu Američanů ovládnout před chystaným východním tažením na Rusko i Černé moře. Před čtrnácti dny proplula Bosporem ruská ponorka se vztyčenou vlajkou vojenského námořnictva v doprovodu tureckých vojenských plavidel.
Příčinou puče zlepšení vztahů s Ruskem a Sýrií
To musela být pro Američany hodně hořká pilulka. Ještě nepříjemnější zpráva pro Washington přišla v minulém týdnu, kdy Erdogan vyhlásil úmysl radikálně zlepšit vztahy se Sýrií - do té doby nenáviděného prezidenta Asada - a také s Izraelem. To už musela být pro vojenské stratégy Spojených států skutečná rána, která by zásadně změnila celou blízkovýchodní situaci. "Hrozba" míru měnila i plány na dokončení obklíčení Ruska. Vše bylo rázem ohrožené.
Vypadá proto logicky, že Američané chtěli zatáhnout za záchrannou brzdu. Odborníci na státní převraty vsadili na spřízněné složky v turecké armádě a pátou kolonu v turecké společnosti, kterou tvoří mocné podzemní seskupení vedené duchovním vůdcem Fetullahem Gülenem, žijícím v Pensylvánii pod ochranou Spojených států. Ostatně právě jeho prezident Erdogan také okamžitě označil za strůjce puče. Jinými slovy tím řekl, že hlavu a centrum, ze kterého bylo spiknutí řízeno, musíme hledat ve Spojených státech.
Čtěte ZDE: „Černý otec“ z Washingtonu ve Varšavě: „Mír je válka!“ Bundeswehr opět na ruských hranicích. Proč se k plánování útoku na Rusko přidal i Miloš Zeman? Před námi Jatka č. 3
Ten zatracený lid...
Pokud to tak opravdu je - a vypadá to velmi pravděpodobně - těžko domýšlet, co bude zpackaný státní převrat znamenat pro vztahy Turecka se Západem. Erdogan má jistě dobré informace o tom, kdo za celou akcí skutečně stál a rozhodně se kromě tvrdé odvety vůči domácím pučistům zařídí po svém i k jejich protektorům ze Západu.
Erdogan již avizoval, že každý stát, který poskytne azyl údajnému hlavnímu strůjci převratu Fetullahu Gülenovi, bude považován za nepřítele Turecka. Ten ovšem, jak již řečeno, žije ve Spojených státech a těší se plné ochraně americké vlády. Je naprosto vyloučeno, že by ho Spojené státy hodily přes palubu ve snaze minimalizovat důsledky této zkrachovalé operace. Bylo mimochodem až komické, jak rychle a hystericky se Gülen od puče distancoval - a vyslovil podporu (nenáviděné) Erdoganově vládě v dokonalé synchronizaci s tímtéž prohlášením ministra zahraničí Kerryho.
Celý Západ teď v úžasu lapá po dechu: Je to první armádou vedený státní převrat v Turecku, který selhal. Reakce představitelů Německa a dalších hlavních zemí EU - včetně bruselské centrály - jsou proto rovněž hodny zvýšené pozornosti. Teprve po dlouhém váhání, když už bylo jasné, že puč nevyšel, vyjádřili podporu "ústavní vládě". Současně se ale začali dojemně starat o osud spiklenců, neboť prý i jejich "lidská práva" musí být ochráněna. A nešlo jistě jen o reakci na Erdoganovy úvahy o obnovení trestu smrti.
Erdogan, jak známo, se s odpůrci příliš nepáře - zvlášť, když mu nyní šlo skutečně o život. Do dnešního dne bylo pozatýkáno více než 6 000 lidí. A je-li pravda, že v první chvíli, kdy ještě netušil, jak vše dopadne, testoval možnost udělení azylu v Německu - a byl odmítnut - pak to určitě nezapomene. Je to nevyzpytatelný muslimský vůdce regionálního obra s mocnou armádou. A za ním stojí další dvoumiliónová armáda - takzvaných uprchlíků - jíž na chvíli přivřel vrátka do Evropy. Co udělá nyní?
Zdá se prostě, že hlavní spiklenečtí packalové nenosí uniformy turecké armády, ale drahé obleky euro-amerických (stejně nevyzpytatelných a neschopných) politických vůdců. Po „brexitovském direktu“ ze kterého se ještě pořádně nevzpamatovali, sahají ve zjevné panice k šíleným řešením a vrství další chyby na globálním hřišti, jehož se již cítili být protektory. Jenže opět jim do plánů, podobně jako v Británii, vstoupil ten zatracený nepředvídatelný lid, se kterým jsou v poslední době stále větší potíže.
Turci prostě svého prezidenta podrželi - což by se většině těch evropských určitě nestalo. Především proto, že „brechtovská“ výměna lidu v Evropě pomocí projektu masové imigrace stále více vázne. A teď už je nebudou mít rádi ani Turci, na které tolik spoléhali, že i hospodařit se podle nich naučili.
Nemají to soudruzi lehké. S nimi, ani s námi.
