Gary Schwartz je tak trochu “černá ovce medicínské rodiny”. Má doktorát z Harvardu, byl profesorem psychiatrie a psychologie na Yaleu. Pak se “něco” velmi zásadního stalo a dr. Schwartz od té doby trochu změnil uvažování. Tvrdí (a snaží se dokázat) fascinující věci. Jako třeba že lidské vědomí přežije smrt, nebo že všechny buňky, nejen ty mozkové - tedy neurony, mají paměť. Což by znamenalo leccos pro moderní zdravotní péči.
Záhadný hlas
Ono “něco” byl incident jak z filmu: Schwartz jel se ženou po dálnici v autě, nepřivázaný. V tom okamžiku mu v hlavě zazněl hlas, jehož původ si neuměl vysvětlit - a poručil mu, že se má připoutat. Schwartz to skutečně učinil a donutil k tomu i manželku. O několik desítek vteřin později narazilo do jejich auta jiné rychlostí přes šedesát kilometrů v hodině. Díky pásům přežili v podstatě nezraněni.
Schwartzovi setkání se záhadným “hlasem” změnilo život. Minimálně ho nasměrovalo k hledání čehosi jiného, mimo obvyklé hranice jeho vědního oboru. Věnoval se řadě velmi nekonvenčních - či na první pohled téměř šílených - záležitostí typu výzkumu života po smrti prostřednictvím médií. Řada jeho výzkumů je mimořádně sporných.
Vzpomínky na vražedný výstřel
Jedním z jeho počinů je ovšem i sebrání a “kritické zhodnocení” asi sedmdesáti případů, v nichž pacienti po transplantaci orgánu hlásí, že se jim po zákroku drasticky změnily chutě, záliby a vnímání. Důsledek operace? Možná. Jak si ale vysvětlit situace, v nichž má subjekt například vzpomínky dárce?
S podobnými tvrzeními navíc Schwartz není sám. Jeden výzkum “dědění” paměti po dárcích orgánů provedli v Rakousku, kde se v průběhu dvou let v rámci studie, později publikované v časopise Quality of Life Journal, ptali na změnu jejich života a preferencí celkem 47 pacientů po transplantaci srdce.
Výsledky nebyly zdánlivě ohromující: pouhých 6% pacientů vykázalo skutečně “zásadní” změnu osobnosti po transplantaci. K o něco zajímavějším výsledkům došel výzkum provedený na Havajské univerzitě v Honolulu - zkoumaní pacienti vykazovali po operaci mezi dvěma a pěti změnami, které odpovídaly osobnosti a návykům dárce orgánu.
Tento výzkum obsahoval také výpověď příjemce srdce po osobě, kterou zabila střelná rána do hlavy. Ten vypověděl, že má naléhavé sny, v nichž vidí horký záblesk ohně před očima, a pak je tma. Autoři výzkumu konstatují: “Účinky imunosupresivních drog, stres z operace a statistické (náhodné) souběhy okolností jsou patrně nedostatečné na tak velký počet nálezů, a navrhuje se možné vysvětlení systemickou či buněčnou pamětí.”
Čtěte ZDE: Šlechtitelský horor dneška: Pěstování lidských orgánů v prasatech! Nástup lidsko-zvířecích hybridů. Existuje buněčná paměť? Dívka popsala vraždu, kterou nemohla vidět. Je srdce jen svalem pumpujícím krev?
Malé děti vědí...
Leckteré příběhy příjemců orgánů jsou podobně “nepravděpodobně” přesné. Nejzajímavější jsou v této souvislosti výpovědi dětí. Ty totiž poměrně často vidí realitu tak, jak ji prostě - vidí. Tak třeba pětiletý Darryl, který dostal srdce tříletého Timmyho, který zemřel po pádu z okna. Snažil se zachytit hračku Power Rangera, která uvízla na okenní římse. Darryl ani jeho rodiče dlouho o dárci srdce nic nevěděli. Jenže jejich syn se choval pozoruhodně.
Darryl sám popisuje: “Dal jsem tomu chlapečkovi, od kterého mám srdce, jméno. Vím, že je mladší než já a říkám mu Timmy. Je to prostě malé děcko. Malý bratříček, je mu tak půlka, co mně. Moc se uhodil, spadl z výšky. Má hodně rád Power Rangery, myslím. To já taky míval, ale už je nějak rád nemám. Mám rád Tima Allena v seriálu Tool Time, tak jsem toho kluka pojmenoval Timmy. Někdy si říkám, kam zmizelo moje staré srdce. Tak nějak mi schází. Bylo sice rozbité, ale chvíli se o mě staralo.”
Daryllův tatínek dodává: “Darryl ani my jsme dlouho neznali dárcův věk ani jméno. Nedávno jsme se dozvěděli, že dárce vypadl z okna. Darryl se trefil. Nejspíš prostě náhoda, asi. Taky je zajímavé, že věděl, kolik mu bylo let. Divné je ale to, jak se trefil s tím jménem. Kluk, od kterého má srdce, se jmenoval Thomas, ale celá rodina mu říkala Timmy. Jo, a Power Rangery dřív miloval. Teď se jich bojí.”
Podobně to má i devítiletý chlapeček se srdcem tříleté dívenky, která se utopila v bazénu během doby, kdy matka byla v práci. Chlapeček, jehož rodiče tvrdí, že neví nic ani o dárkyni, ani o způsobu její smrti, popisuje: “Někdy s ní mluvím. Cítím ji uvnitř. Zdá se mi, že je moc smutná. A bojí se. Utěšuju jí, ale stejně se bojí. Říká pořád, že neví, proč rodiče zanedbávají děti. Já nevím, proč něco takového říká.”
...ale nejen ony
S vlastním/cizím srdcem ovšem nemluví jen malé děti. Devatenáctiletá dívka, která dostala srdce své vrstevnice, jež si zlomila vaz při hodině tance, si podle své matky se srdcem povídá dlouho do noci, “jako by to byl deník” nebo kamarádka. Tvrdí, že má dcera pocit, jako by dívka, které srdce patřilo, chtěla být něco jako zdravotní sestra, ale taky chtěla být asi na Broadwayi - a tam chtěla být víc. Co má nové srdce, chce být doktorkou nebo zdravotní sestrou. Předtím nic takového nechtěla - matka si změnu vysvětluje novou chutí do života. Jenže dárkyně skutečně chtěla tančit, zpívat a hrát, zatímco její otec velmi toužil po tom, aby dcera následovala v jeho šlépějích a stala se lékařkou…
Není divu, že sedmdesát podobných příběhů přesvědčí i takového dr. Schwartze z Yaleu. Je vůbec možné, aby se vzpomínky předávaly fyzickou cestou? Někteří “skalní” v tom mají jasno: tak třeba dr. John Schroeder ze Stanfordského lékařského centra (Stanford Medical Center) říká doslova: “Myšlenka, že transplantace orgánů přenáší zakódované životní zkušenosti, je nepředstavitelná.”
Vědce zkrátka výzkumy “buněčné paměti” děsí. Takzvaní “skeptikové” samozřejmě křičí, že jde o “pavědu” - nebylo to dokázáno, nikdo to nikdy neviděl, nejde to ověřit vědecky a pořádně, je to shoda náhod. Schwartzovi nemohou přijít na jméno - profesor z Yaleu, jeden z “jejich středu” - a prosazuje “pavědu”.
Jenže co dělat s pacienty, kteří prostě vědí, co vědí?
Čtěte ZDE: Zdánlivá banalita způsobila zázrak: Kanadský vozíčkář vynalezl a otestoval univerzální lék na rakovinu. Dva důležité orgány v těle snižují úmrtnost o 44%. Lze se vyléčit pomocí účtenek? Rozhoduje záměr
"Magie" života
Proč jde vlastně vůbec o tak zásadní spor? Může mít abstraktně znějící termín “buněčná paměť” vůbec nějaký vliv na naše běžné životy a zdraví?
Odpověď na poslední dvě otázky je: samozřejmě ano. Pokud bychom měli hypotézu buněčné paměti, ať již fungující na jakékoli “technické” bázi, za prokázanou, nutně by to dramaticky změnilo způsob, jakým nahlížíme na péči o vlastní zdraví, včetně transplantací orgánů. Ale zdaleka nejen na ni. Pokud “buněčná paměť” existuje, má se to se světem trochu jinak, než nás učili.
Komentátor na "skeptickém blogu" Skepdic se směje Schwartzovým výzkumům: "Pokud je pravda, že dárci předávají osobnostní rysy a názory příjemcům orgánů, pak asi není moc dobré, aby si lidé nechávali transplantovat orgány jiných druhů, jako třeba paviánů.
A pokud buňky nesou informaci, která může být předána při transplantaci, proč by se podobná informace nepředávala, když jíme ovoce, zeleninu, nebo jakoukoli jinou živou hmotu? Copak potom neplatí, že s každým soustem, které naše ústa přijmou, nepřijímáme do své krve 'magii' živé bytosti, kterou jsme právě snědli - a její historii?"
"Pan Skepdic" si myslí, že na to kápl.
A možná ano.
Chytrému napověz...
