Už zase - a čím dál více - prokazuje naše “technická” civilizace, že má potenciál zničit nejen samu sebe, ale celičké lidstvo a jeho svět. Mnoho se mluví o chimérách typu globálního oteplování. Brzy ale možná budeme mít tu čest s docela jinou Chimérou - geneticky vypěstovaným laboratorním hybridem zvířete a člověka, který může zcela zničit lidství, jak jsme ho znali.
Godzilla, člověk, prase, automobil
Že to zní jako naivní sci-fi? Godzilla? Nebo nějaký ten nápad z počátku a poloviny dvacátého (nebo mimochodem také devatenáctého) století, kdy se zdálo, že lidská vynalézavost a rozum mají vše na dosah ruky a na Měsíc se dá letět v projektilu, vystřeleném z děla? V prvních letech století jedenadvacátého na sebe berou tyto “ideály” praktickou (a ničivou) podobu.
Zrovna teď se vědci rozhodli, že budou pěstovat hybridy lidí a zvířat. Respektive, že budou využívat zvířecích embryí, do nichž vpraví lidské “kmenové buňky” (to znamená “superbuňky”, které se vyskytují mimo jiné v rané fázi vývoje lidského embrya, v mírně odlišné formě však přetrvávají v ogranismu celý život a jejich předností je, že se mohou stát kterýmkoli specializovaným typem buňky a “opravit” tak defekty).
Šli na to stylem “kdopak by se vlka (nebo v tomto případě prasete) bál” - logikou předpokládající, že je možné lidské (a zvířecí) tělo rozebrat na součástky a zase složit. Tak trochu jako automobil.
Čtěte ZDE: Obamovi pokusní králíci: Vláda Spojených států testuje léky i zbraně na lidech. Děti jako laboratorní krysy. Mučení vězňů? Falešná doznání jsou důležitá pro válku proti teroru. Etická komise: tohle není náš problém. Jak vytvořit dokonalého špiona?
Rychlík do stanice hrůza
Mimochodem, tato metoda nefunguje obvykle tak docela ani u aut, to by vám řekl každý zkušenější automechanik. Pánové vědci však nehledě na to jedou vpřed ozlomkrk. Ve Spojených státech se minimálně poslední rok a půl, spíše však déle, uskutečňují převážně nezdokumentované experimenty (nepíší se o nich vědecké práce, ale ve vědeckých kruzích nejsou nijak tajeny), které zahrnují proceduru jak ze zlého snu: do právě zformovaného zárodku savce (například prasete, ovce či myši) jsou vpraveny lidské kmenové buňky. Tedy buňky s největším adaptačním potenciálem. Zárodek se poté implantuje do dělohy zvířecí samice a sleduje se jeho vývoj.
O celém “nadějném” novém vědeckém směru informoval v lednu letošního roku Massachusettský technologický institut (tedy slavná MIT).
Jde o takovou “ránu”, že se od ní považoval za nutné distancovat dokonce i americký Národní institut zdraví (National Institute of Health), který prohlásil, že podobný výzkum z vládních zdrojů vzhledem k etickým problémům nelze financovat - zatím. Současně prohlásil, že zahájí “zvažovací” (delibertaive) proces. To je ovšem nebezpečné.
Vědci totiž dál v experimentech pokračují, granty negranty - prostě si sehnali financování ze soukromých zdrojů. Výsledky jsou prý báječné. Tak například, jednomu malému prasátku pomohly lidské kmenové buňky spravit vrozenou oční vadu. To zní hezky, ne? Ale ve skutečnosti jde o mnohem zvrácenější kouzla.
Prasata bez srdce a armádní granty
“Umíme vytvořit zvířata bez srdce. Inženýrsky jsme také vytvořili prasata, kterým chybí kosterní svalstvo a všechny cévy,” vysvětluje Daniel Garry, kardiolog, který vede projekt výzkumu Chimér (tedy lidsko-zvířecích hybridů) na University of Minnesota. Ačkoli podobně zmrzačená prasata nejsou životaschopná, mohou se vyvíjet normálně, pokud je přidáno několik buněk z běžného prasečího embrya. Garry dodává, že už dvě podobná prasata vytvořil a nedávno obdržel grant ve výši 1,4 miliónu dolarů od americké armády, která financuje některé biomedicínské projekty. Grant Garryho opravňuje k pokusu vypěstovat lidské srdce v prasečím dárci.”
“Overtonovo okno” jak vyšité: to, co je zatím na “velevážené publikum” cirkusu Věda příliš, se bude postupně “zkoumat” - a současně mírně na tajňačku praktikovat z armádních a dalších zdrojů. Později, až už si lidé na tu hrůzu zvyknou, se to rozjede naplno. O co, že uslyšíme stále více o tom, jak by transplantovaná praso-lidská srdce mohla pomoci ubohým invalidům (o válečných veteránech nemluvě), a stále méně o tom, čeho se dnes vědci bojí? Totiž především o tom, že lidské kmenové buňky mohou být… tak trochu příliš schopné. Panují například obavy, že se mohou v tělech nebohých prasátek specializovat i v nervové buňky (stále ovšem lidské) a ubohé zvíře učinit mnohem jasněji si vědomým toho, co se mu vlastně v životě (dá-li se existence v laboratoři životem nazvat) děje.
Čtěte ZDE: Dítě se třemi rodiči: Britští poslanci legalizovali další krok do tmy. Bod, z něhož není návratu. Hitler v pekle jistě zaplesal. ISIS protestovala. Vrazi v rukavičkách
Transplantace orgánů - i paměti
A tady hrůza teprve začíná. Mainstreamová věda ve své většině totiž zatím neuznala fungování “věci”, zvané “buněčná paměť”, respektive odmítá návrhy některých kvantových fyziků a jim podobných buřičů z řad medicíny, že - vzhledem k tomu, že vesmír je možná tak trochu, či spíše zcela hologram - je lidské tělo (také) hologramem a celá jeho informace je současně obsažena v každé jeho části. Kdyby se náhodou některá z těchto teorií - zatím tvrzeně “pseudovědeckých” - prokázala, můžeme se začít bát nanovo. Ne toho, co lidský mozek udělá se selátkem, určeným tak či onak na pečeni, ale co selátčí srdce udělá s lidskou bytostí.
Proponenti podobných teorií se celkem logicky zaštiťují případy po transplantaci (především srdce), kdy příjemce orgánu náhle získá charakteristiky či vzpomínky dárce. Tak známe případ bělocha, který dostal srdce černošského houslisty a (aniž předem cokoli tušil o identitě dárce) náhle začal zbožňovat klasickou hudbu. Případ maminky od dětí, která po transplantaci srdce padesátníka-literáta náhle čte Dostojevského a Austenovou. I případ osmileté dívenky, která dostala srdce zavražděné desetileté “kolegyně” - a začala mít děsivé noční můry, které se po přezkoumání ukázaly přesně popisovat průběh vraždy.
Háček
Hříčky psychologie? Jistě, se žádnou z dotyčných osob jsme osobně nemluvili. Mantrou “skeptiků” (s pravou skepsí ovšem jejich postoj nemá společného nic) je samozřejmě “ono to není dokázáno” (kromě toho, že jsou zdokumentovány desítky případů z praxe, jinak nevysvětlitelných) a “jak by to asi tak podle vás fungovalo”? Což jsou sice argumenty těžko zodpověditelné, ale přesně tytéž, které mainstreamoví vědci své doby “kázali” Newtonovi, o profláknutém Galileovi nemluvě.
Pokud skutečně teorie buněčné paměti sdílí osud zmíněných velikánů, dost možná se za pár let naši potomci budou chytat za hlavu, co to jejich pradědové za dřevních dob vědy prováděli za šílené pokusy.
Tedy - pokud se nebudou místo toho nešťastně chytat za roztomilý rypáček.
Ale nezoufejme. Ať už buněčná paměť funguje nebo ne, jedno je jisté, byť stejně jistě vědecky nedokazatelné: existuje celá kategorie “věcí mezi nebem a zemí” - která sahá ještě daleko dál, než “mezi”. Tam už se ovšem pohybujeme v rovině, ve které odlidštěná věda současných Mengelů nemá co dělat, neboť do ní dosáhne pouze víra.
Mnohým z nás je naštěstí stále ještě jasné, že lidské srdce není jen svalem pumpujícím krev - ať už se vědci nakonec dohodnou, nebo nedohodnou na tom, že tomu tak ve skutečnosti je i v rovině “vědecké” a materiální. V této rovině nám také naštěstí nikdy nikdo srdce vzít nemůže.
Pokud se ho nevzdáme dobrovolně.
Leč v tom je háček, právě. Transplantace paměti by se totiž mohla někomu zatraceně hodit.
