Česká republika vstoupila do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999, tehdy společně s Polskem a Maďarskem. 12. března 1999 podepsal tehdejší prezident Václav Havel přístupové listiny NATO.
Právě 12. března 2019 tedy můžeme slavit 20. výročí vstupu ČR do NATO. Otázka je, jestli je tak moc co slavit. Pro mne je to spíše 20 let nadějí, zklamání a promarněných příležitostí vlád Mirka Topolánka, Petra Nečase (oba ODS), Bohuslava Sobotky (ČSSD) a ministrů obrany jako Vlasta Parkanová (KDU-ČSL), Alexandr Vondra (ODS) a Martin Stropnický (ANO) v rámci zásadní modernizace naší armády.
Ta se v důsledku jejich nezájmu a opomíjení své schopnosti transformovala výhradně do desítky dnes mnohdy diskutabilních zahraničních operací. Pronájem nadzvukových letounů JAS-39 Gripen také tvrdě omezil akviziční možnosti rozvoje ostatních druhů vojsk naší armády, zejména pozemních sil. Přitom pokud by se to tehdy vyřešilo mezinárodní dohodou, třeba se státy V4, o společné ochraně vzdušného prostoru a obnovou naší protivzdušné obrany státu, tak jsme se mohli dostat zhruba na třetinovou cenu. Obdobně třeba i v otázce společného využití dopravního letectva. To jsou jen dva příklady za všechny.
Nešťastné Srbsko
V rámci polistopadového vývoje, po pádu berlínské zdi, došlo ke zrušení Varšavské smlouvy. Podle mého názoru mělo být ale recipročně zrušeno i NATO. Tehdejší prezident Václav Havel tehdy tuto myšlenku prosazoval a obhajoval. Později, zřejmě na usilovné naléhání svých poradců a zejména Alexandra Vondry, tuto rétoriku opustil a začal obhajovat myšlenku potřeby transatlantických vazeb. Je potřeba říci, že to bylo spojeno s velkým očekáváním. Být na obranu našeho státu v kruhové obraně s pátou kolonou v zádech a pár zálohami sami, by bylo za této situace sebevraždou. Ano, budeme ukotveni ve velmi silném společenství demokratických států, které nám zajistí kolektivní obranu, v případě, že naše země bude napadena a my se budeme pro pomoc ostatním specializovat. Opak se však stal pravdou.
První zklamání přišlo již záhy po našem vstupu do NATO, a to bombardováním Srbska vojsky NATO. ČR tehdy povolila přelety přes naše území letounů NATO. Následně ČR vyslala polní nemocnici, později poskytla i dopravní letoun atp. Tento vojenský útok představoval druhé otevřené použití vojenské síly státy NATO v bývalé Jugoslávii. Prvním bylo bombardování bosensko-srbské armády v roce 1995. Zároveň se jednalo o největší vojenský střet na území Srbska a Černé Hory od dob druhé světové války.
V důsledku veta ze strany Ruské federace a Číny nebyla tato operace schválena Radou bezpečnosti OSN potřebnou rezolucí, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Šlo tedy o válku nelegální a o akt vojenské agrese ze strany NATO. Bylo mohutně bombardováno vnitrozemí Srbska, včetně např. civilní nemocnice nebo civilního vlaku. Následkem tohoto bombardování zemřelo minimálně 500 civilistů, jugoslávská strana uváděla celkové počty mrtvých mezi 1200 až 2500 - a také okolo 5000 zraněných.
Čtěte ZDE: NATO stárne bez grácie: Je šance pakt rozpustit? Na východ jsme jít neměli. Nechali jsme jejich osudu Maďary, Poláky a v roce 1968 i Prahu. I Havel chtěl NATO rozpustit. Bažiny jsou posedlé válkou. Co udělá Trump?
Afghánistán a Irák
Naše armáda se také zapojila do útoku na Afghánistán v roce 2001, kde konflikt trvá už přes 17 let. Celkový odhad mrtvých za dobu konfliktu je až 220 tisíc. Padlo zde i 14 našich vojáků, nutno dodat, že za cizí zájmy. Afghánistán samotný nikoho nenapadl, konstrukce propojující události 11. září 2001 a Afghánistán není tak jasná, jak se zdá. V USA bylo aktuálně obnoveno vyšetřování, co se v roce 2001 v New Yorku vlastně stalo.
Cíle a perspektivy této, z mého pohledu, nekonečné mise jsou dnes v nedohlednu. Operace Resolute Support je dnes v bodě nula. Celá strategie západu a NATO je špatná a již dávno nastal čas přiznat vojenský debakl a odejít odtud. Udělala to Kanada, Francie a další státy. Ministr obrany Lubomír Metnar (za ANO) prohlásil, že „pokud odejdou Američané z Afghánistánu, tak my odejdeme také”. Každopádně zvláštní postoj. Jako bychom zde byli pouze stafáž vojsk USA a nikoliv suverénní stát.
Dále se v roce 2002 naše armáda zúčastnila války v Iráku, tzv. druhé války v Perském zálivu. Ta první válka byla ospravedlnitelná, protože reagovala na vojenské obsazení Kuvajtu Irákem a měla mandát Rady bezpečnosti OSN, ale tato druhá válka nikoliv. Sloužila pouze ke svržení irácké vlády a prezidenta Saddáma Husajna. Jednalo se tak o útok na svrchovaný stát, který v té době na nikoho neútočil. Konflikt přinesl obrovské množství obětí, udává se až 461 tisíc mrtvých za celých 9 let konfliktu. Přestože lze mít zásadní výhrady ke způsobu vládnutí Saddáma Husajna, byl tímto konfliktem rozvrácen stát, který do současné doby není zcela funkční. Irácká vláda dodnes nekontroluje celé území Iráku a v jeho severní části se vytvořilo podhoubí pro vznik tzv. Islámského státu, nechvalně proslulé teroristické organizace, která se pak následně rozšířila do Sýrie.
Ohnivý půlkruh
Napadení svrchovaného státu Libye v roce 2011, který, přes svůj diktátorský režim, měl do té doby fungující vztahy s evropskými zeměmi, např. s Itálií, také není něco, na co by se chtělo s nadšením vzpomínat. Tehdy nebyly iniciátorem USA, ale Francie. Následně se do konfliktu zapojila širší mezinárodní koalice, hlavně ze zemí NATO. K ochraně obyvatel existoval mandát Rady bezpečnosti OSN. Během konfliktu zahynulo až 50 tisíc lidí.
Na likvidaci libyjského vůdce plukovníka Kaddáfího již však mandát Rady bezpečnosti OSN vydán nebyl. Z dnešního pohledu se tím otevřela pomyslná stavidla přílivu ilegálních migrantů z nitra Afriky, přesně, jak varoval plukovník Kaddáfí před svou násilnou smrtí. A právě do Francie, Německa, Švédska, Španělska, Řecka, Turecka, ale pak i do Itálie, mířily a dosud míří ty největší proudy migrantů, až to překresluje demografickou strukturu v těchto zemích. Německo se již z tohoto nikdy nevzpamatuje.
Po vyjmenování všech těchto konfliktů, jichž se ČR v rámci agresivní politiky NATO účastnila a účastní, jsme si tím s vlastním přispěním vytvořili „ohnivý půlkruh kolem Evropy” ze zemí, které jsou zpustošené, rozvrácené a ze kterých do Evropy proudily milióny a stále proudí statisíce migrantů. Už minimálně dva roky se navíc musíme jako Česká republika bránit povinnému přerozdělování ekonomických migrantů různými nástroji - od úrovně EU (povinné kvóty, Dublin IV) po mezinárodní úroveň (Marakéšský protokol, Globální kompakt OSN o migraci, Globální kompakt OSN o uprchlících - celkově pak celá tzv. Agenda 2030). Sami jsme tím podpořili vznik velké a neklidné oblasti kolem Evropy a otevřeli prostor pro masovou migraci z nitra Afriky zejména podílem na destabilizaci Libyjského státu.
Na žádosti evropských států o následnou pomoc při zvládání migrace však orgány NATO, včetně jeho nejvyššího představitele, generálního tajemníka NATO, Jense Stoltenberga, reagovaly a dále reagují chladně. Podle něj není řešení migrační krize úkolem NATO, ohledně konkrétních opatření odkázal na Evropskou unii. Z toho lze usoudit, že vyvolat konflikty zjevně je v náplni práce NATO, zvládat jejich následky však již nikoliv.
Čtěte ZDE: Dugin: Západ již dočista zblbnul. Má šéf NATO duševní chorobu? Jak Bažiny uhnaly Trumpa. Přechod k nové logice. Chceme více atomovek? Rusko blbne také, ne však ještě tolik
Úkol naší armády
Hlavní výhodou vstupu do NATO mělo být zajištění kolektivní obrany dle článku 5 Washingtonské smlouvy. Tedy, že útok proti jakékoli zemi NATO bude považován za útok proti všem zemím NATO a tomu bude odpovídat i reakce spojenců. Jenže právě tento výklad byl zpochybněn americkým prezidentem Donaldem Trumpem. V článku 5 Washingtonské smlouvy je totiž uvedeno, že smluvní strana podnikne takovou akci, kterou bude považovat za nutnou. Lze to chápat tak, že by nás USA v případě napadení nutně nemusely ochránit dle našich představ, i když by měly.
Zpočátku bylo působení v zahraničních operacích Armády ČR mediálně označováno jen jako nebojové, naši vojáci nebyli v první linii, neútočilo se přímo našimi zbraněmi, našimi letadly. Nedávné oběti našich vojáků v Afghánistánu však ukázaly, že jsme se v očích místních obyvatel i tak stali spíše okupanty. Tito naši vojáci zde plnili rozkazy a nařízení, oni sami nic špatně neudělali. Jsou to hrdinové. Chyba je však ve špatné strategii Západu i NATO.
Řešení pro Afghánistán není vojenské, ale politicko-diplomatické. USA po sedmnácti letech jednají s Talibánem o ukončení konfliktu. S tím Talibánem, který se přihlásil ke smrti našich vojáků. S tím Talibánem, se kterým se nevyjednává, se kterým se bojuje. Nepřijde mi také správné a České republice prospěšné, abychom se sami stávali v této zemi útočníky, když náš mandát je pomoc s výcvikem příslušníků Afghánské armády, kterých v průměru denně padne 25 zbraněmi právě příslušníků Talibánu.
Úkolem Armády ČR je v první řadě bránit území našeho státu a zajišťovat bezpečí našich občanů. Ano, účast našich vojáků v zahraničních operacích nás posunula dopředu a zkušenosti získané v těchto operacích jsou pro naše vojáky svým způsobem nenahraditelné. Ale za jakou cenu? Cílem není vyčerpávat se v desítce diskutabilních operací na jiných kontinentech a nemít pak kvůli tomu dostatečné finanční prostředky a dostatek vojáků pro obranu území našeho vlastního státu.
Čtěte ZDE: Evropská armáda: Jen prázdná slova. Bez Británie vyloučeno. Francie hot a Německo čehý. Kde vezme Napoleon Macron peníze? Ve skutečnosti jde o něco jiného. Represivní nástroj proti naší nezávislosti
Proč?
Schopnosti některých druhů vojsk naší armády jsou dnes tristní. Katastrofální je situace zejména v pozemním vojsku. Řada schopných velitelů a vojáků proto také již dávno odešla do zálohy. Armáda České republiky totiž není jenom 4. brigáda rychlého nasazení, nadzvukové letouny JAS-39 Gripen, zahraniční operace a rodící se výsadkový pluk (o zálohách a branné evidenci obyvatel raději pomlčím). To by si mělo vedení našeho Ministerstva obrany a velení Generálního štábu Armády ČR konečně alespoň při 20. výročí našeho vstupu do NATO uvědomit.
Jinak státy jako Rakousko, Švédsko, Finsko, Švýcarsko anebo Irsko nejsou součástí NATO a nelze říci, že by o vstup nějak usilovaly anebo, že by trpěli nějakým deficitem obranných schopností. Spíše naopak. Zato členský stát NATO Turecko, vedené autoritářským prezidentem Erdoganem, na jedné straně kupuje ruský protiraketový komplet S-400 a na druhé straně usiluje o nákup amerických bojových letounů F-35. Kladu si v této souvislosti otázku, jestli je NATO jednotné a jestli ještě vůbec existuje? Asi již pouze na papíře.
V současné době osobně chápu naše členství v NATO jako nutný důsledek jednak současného stavu naší armády, ale zejména absence jakéhokoliv formátu jiné možnosti kolektivní obrany. Jsem také tvrdým kritikem agresivní politiky NATO ve vztahu k Rusku (přítomnost předsunutých sil NATO v Pobaltí).
Ptám se proč, když je pro nás bezprostřední bezpečnostní hrozbou a rizikem terorismus, migrace a situace na Balkáně? NATO by se mělo vrátit ke svému původnímu účelu - kolektivní obraně. Zastávám také názor, že až naše armáda jednou dosáhne dostatečných operačních schopností, tak by občané našeho státu měli mít možnost referendem rozhodnout, jestli chtějí anebo nechtějí, aby jejich země byla i nadále součástí NATO. K tomu ale musí existovat jiný formát kolektivní obrany.
Společná evropská armáda tímto formátem ale není.
