Již delší dobou útočí na evropskou veřejnost silácká prohlášení Angely Merkelové a Emmanuela Macrona o vytvoření vlastních ozbrojených sil Evropské unie. V médiích jen tak prošumělo: „Ano, my teď hbitě sešikujeme všechny naše hlavně a nebude nám na kontinentu rovno, a vlastně ani v celém světě“. Bavili se tím mnozí evropští lídři hlavně před Vánocemi.
Nyní po Třech králích někteří analytici usedli za stůl, aby prozkoumali stav perspektivy evropské armády.
Pacient je spíše mrtvý nežli živý
Euforie skončila a projekt se nyní v tisku nejčastěji spojuje s přívlastkem „fetiš“. Lze totiž spíše popsat, co armády jednotlivých zemí EU rozpojuje, než co je spojuje. Brexit není žádným novým hitem roku, přesto to dnes evropští odborníci považují za jeden z hlavních důvodů, který dosud nezapočatému formování evropské armády nejvíce brání.
Spojené království bylo jedním z pilířů EU, a tak je pobrexitový Londýn předurčen za obětního beránka, na něhož se svalí každý neúspěch, pokud se něco pokazí. Připomeňme proto jen dva výroky, které měly myšlenku evropské armády oživit (a současně se opřít do Donalda Trumpa), přestože o Brexitu bylo již dávno předtím rozhodnuto:
„Doba, kdy jsme mohli důvěřovat druhým, je za námi. Evropané musí převzít odpovědnost za obranu své vlasti,“ uvedla německá kancléřka.
„Potřebujeme skutečnou armádu, která bude schopna zajistit bezpečnost EU a čelit vnějším hrozbám. Nelze spoléhat, že nás věčně budou chránit USA. V Evropě se objevují nové autoritářské režimy, které provádějí přezbrojení a obnovu svých armád,“ přizvukoval Merkelové francouzský prezident Macron. „Evropská unie nemůže být hříčkou v souboji mocností.“
Nelze říci, že by se před vyřčením výše uvedených slov nic nedělo, pokud jde o vojenskou spolupráci v EU. Jednotky složené z vojáků a důstojníků různých zemí se čas od času účastnily společných vojenských operací (například v rámci mezinárodní koalice v Sýrii) a členové EU si navzájem předávali zbraně v rámci Organizace pro spolupráci v oblasti zbraní (OCCAR).
V roce 2017 podepsalo v Bruselu 25 členských států EU dohodu o vytvoření „Stálé strukturované spolupráce v otázkách bezpečnosti a obrany“ (PESCO) – program zaměřený na posílení spolupráce v oblasti bezpečnosti a obrany v rámci „Globální strategie EU v zahraniční a bezpečnostní politice.“ Evropští odborníci se však domnívají, že „to všechno byly jen tápavé krůčky“.
Čtěte ZDE: Čistá a plánovaná zrada: Společná armáda EU. Dovršení ztráty naší státní suverenity upečeno na Bilderbergu. Více muslimů do Evropy? Odzbrojení států i jednotlivců je nezbytné. Historie naléhavě varuje
Paříž a Berlín: společně každý na jinou stranu
Po prohlášeních Merkelové a Macrona se ve velkém hluku ztrácely hlasy analytiků, kteří stáli s nohama na zemi. Zatímco evropský mediální mainstream v krátkém čase dokázal přesvědčit sebe sama a významnou část politické elity, že „evropská armáda je nutná a musí být vytvořena v co nejkratší době, vždyť vše je již připraveno“, střízliví experti opatrně posuzovali vytvoření evropské armády jako „cíl vesměs vzdálený na cestě, k němuž čeká společnost řada politických, ekonomických a ideologických pastí.“
Claudia Majorová, bezpečnostní expert německé Nadace pro vědu a politiku (SWP), a Christian Melling, výzkumný pracovník Německé společnosti pro zahraniční politiku (DGAP), který se specializuje na otázky obrany, považují myšlenku společné armády za „předčasný projekt“. Není to tak dávno, co totéž říkali na fóru pořádaném francouzskými novinami Le Monde. Hlavní problém je, jak ukázali zmínění odborníci, že „Paříž a Berlín mají ve skutečnosti různé cíle. A jakmile budou chtít přejít od slov k činům, vznikne mezi nimi tření a napětí.“
Současné vedení Německa, stejně jako jeho předchůdci, vidí v armádě další krok vstříc politické integraci evropského bloku, což je podle nich jeden ze způsobů, jak zaručit mír mezi členskými zeměmi. V Elysejském paláci je ovšem společná evropská armáda chápána jako způsob, s nímž může Francie v rámci EU prosazovat vlastní zájmy v oblastech svého vlivu. Zároveň nebude Evropská unie záviset na amerických ozbrojených silách nebo na politických „korzetech“ NATO a OSN. Jak je vidět, máme tu dva zjevně rozporné názory na problém. Přitom neexistuje nic, co by naznačovalo, že jedna ze stran je ochotna obětovat své principy a uznat prioritu zájmů toho druhého. Berlín se zaměřil na minulost a soustředí se na detaily uvnitř unie. Paříž sní o budoucnosti a myslí na aspekty své vlastní zahraniční politiky.
Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR) zdůrazňuje, že za „nejednoznačnými slovy politických vůdců“ lze nalézt opravdu málo smyslu, a připomíná, že projekt evropské armády je stará idea, která byla poprvé vyjádřena před 68 lety a od té doby všechny snahy vždy ztroskotaly na názorových různicích. „Projekt byl znovu a znovu na celá léta odkládán kvůli prosazování krátkodobých zájmů obou předních zemí, až se z něho stal pouhý fetiš,“ píše Antonio Martinez, analytik španělského vydavatelství El Confidencial.
Mlhavé vyhlídky na pozadí Brexitu
Experti se shodují, že projekt vojenské autonomie EU se ještě značně zhorší, až Spojené království konečně opustí EU, neboť Londýn je patrně partnerem s největšími ofenzivními i obrannými možnostmi na kontinentu.
Nedávná společná zpráva Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS) a mozkového centra Německé společnosti pro zahraniční politiku DGAP uvádí, že „EU má vážné problémy při uskutečňování ambicí na vojenské úrovni a že vystoupení Spojeného království jen kvalitativně zhorší tuto situaci“. Analytici zvažují řadu pravděpodobných scénářů, a docházejí k závěru, že „pokud se EU pokusí zvýšit svoji přítomnost v zahraničí a vliv v klíčových regionech, jak navrhovali Francouzi, nebude uspokojena ani třetina jejich požadavků. A jestliže z této rovnice zmizí Londýn, už tak špatná situace se ještě zhorší a navíc bude mnohem výraznější nedostatek zdrojů.“
Sophia Beschová, specialistka analytického Centra pro evropské reformy (CER) v Londýně, je přesvědčena, že „pokud bude Spojené království zcela vyloučeno z obranné infrastruktury EU, bude to nejen ztráta britských zkušeností a výhod, ale také to sníží její váhu ve světě“. Podle Beshové „evropská armáda, aby získala důvěru a získala váhu, musí mít ve svém složení armádu Spojeného království, které je jednou z mála evropských zemí se skutečným vojenským potenciálem.“
V tomto kontextu rezignace amerického ministra obrany Jamese Mattise zmátla více než jednu osobou na této straně Atlantiku. Armáda tvrdila, že odešel kvůli mnoha neshodám s Trumpem, ale hlavním důvodem jeho rezignace byla otázka vztahů mezi Američany a Evropany v rámci NATO. Mattis byl jedním z posledních přesvědčených atlantistů ve vnitřním kruhu 45. prezidenta USA. Jeho odchod dovoluje Trumpovi svobodněji spoléhat na své vlastní instinkty, což znamená, že se Evropa bude cítit méně zabezpečená.
Čtěte ZDE: Evropská armáda: Proč Trumpovi najednou nevadí? Za vším hledej zbraňové kšefty. Dlouhé prsty amerických fondů. Jádro Čtvrté říše se rýsuje. Macronův napoleonský sen. Co na to "podřadní" členové unie?
Dvousečná zbraň
Existují ještě dvě další okolnosti, které přinutí evropské politiky, aby přistupovali k realizaci myšlenky evropské armády velmi opatrně.
Zaprvé, jednotná evropská armáda není zdaleka totéž, jako prostý součet ozbrojených sil členských států EU. Aby byl vojenský kontingent bojeschopný, vyžaduje to společné velení, bojovou koordinaci a samozřejmě také peníze. V situaci, kdy evropské státy nehodlají opustit NATO, jednotná evropská armáda zatíží dodatečným břemenem jejich státní rozpočty, a to jako přídavek navýšení vojenských výdajů (na 2 % HDP), které musejí nést jako členové severoatlantického bloku. Zatím není vidět, že by se evropské státy, s výjimkou Německa a Francie, alespoň pokoušely prokázat svou touhu zvýšit své vojenské rozpočty ještě navíc proti tomu, co požadoval Donald Trump jménem NATO.
Zadruhé, a to je možná nejdůležitější: je zde možnost vyžití evropské armády jako policejní struktury. Jistě, nikde se přímo o takové možnosti nemluví. Ale v současné době existuje v zemích EU nárůst „nebezpečí teroristické hrozby“. Obvykle se uvažuje pět stupňů a například Španělsko se nachází v situaci čtvrtého stupně. Je to nejvyšší stupeň, při němž lze ještě situaci kontrolovat sílami ministerstva vnitra. Přechod na pátý stupeň znamená vyslat do ulic armádu a umístit na náměstí a křižovatky vojenské hlídky podpořené obrněnými vozidly.
Jednotná armáda Evropské unie by tedy měla patrně jako hlavní úkol nastolení "pořádku" v kterékoli zemi, která se snaží stavět své národní zájmy nad společné zájmy Evropské unie. Například v Maďarsku, jehož nejvyšší představitel je v evropském tisku pravidelně označován jako „trojský kůň Moskvy v EU“ atd. Čtenáři Protiproudu dobře vědí.
Je možné, že vůdci mnoha dalších zemí již tuto nepříjemnou perspektivu pochopili, a proto se nikde kromě Francie a Německa neobjevují aktivní kampaně za vytvoření společné Evropské armády. Ale předpokládaný dramatický vývoj v jednotlivých zemích může tuto situaci rychle změnit.
Zdroj.
