Koryto bájeslovné a životodárné řeky Tigris téměř úplně vyschlo, a lidé ze srdce proklínají vládu. Teď, když jsou všechny tři velké blízkovýchodní řeky mělké a obnažují dno jako v nějakém strašném biblickém prokletí, kam se podějí obyvatelé arabských zemí? Jestli nedostatek vody způsobil válku v Sýrii, jaké další nepokoje a vzpoury můžeme očekávat v budoucnu? Opravdu musí Blízký východ umřít před našima očima?
Jako ve strašidelném filmu. A co se stane s Izraelci? Je nutné vyplýtvat vodu Galilejského jezera na arabské sousedy?
Zmatek v Iráku
Mnozí si počátkem léta se zděšením protírali oči, když shlédli video, jak lidé u Bagdádu přecházejí suchou nohou řeku Tigris. Při bližším pohledu se potvrdila strašlivá skutečnost: velký Tigris, který protéká Irákem tisíce let, je nyní tak mělký, že je ho možné překonat pěšky z jedné strany na druhou jako nějakou louži. V některých částech Iráku je vyschlý úplně. Ryby, které v něm žily, samozřejmě vyhynuly spolu s veškerou vegetací. Je docela možné, že jde o nejhorší katastrofu, k jaké kdy na Blízkém východě došlo.
Iráku přináší Tigris, stejně jako Eufrat, který je rovněž na mnoha místech téměř vyschlý, nejen pitnou vodu, ale je to i jediný zdroj zavlažování prakticky pro veškeré zemědělství. Co se stane, až zcela vyschne, je naprosto jasné.
Video, které ohromilo mnoho lidí, ukazuje, jak lidé z Bagdádu chodí „po vodě jako po suchu“ z jednoho břehu na druhý.
Tři hlavní důvody, které společně přivedly řeku Tigris k jejímu současnému stavu:
1) Turecko, jež také trpí vážným nedostatkem vody a elektřiny, postavilo obrovskou přehradu Ilisu poblíž hranice s Irákem. Její projektování začalo už v roce 2006. Ale v Iráku, v té době hluboce zabřednutém v občanské válce, se našel málokdo, kdo by vážně přemýšlel o blížící se katastrofě.
Tato přehrada se mimochodem stala dalším projevem turecké arogance vůči Kurdům. Je vybudována na jejich území a postupně napouštěné umělé jezero nad přehradou zaplaví desítky kurdských vesnic, jejichž obyvatelé tak budou jednoduše vystrnaděni. Spolu s vesnicemi se potopí také starověké město Hasankeyf (u nás známé jako Kefe), jehož stáří je odhadováno na deset tisíc let. Celé město, které dnes obývají výhradně Kurdové, zmizí i se všemi jeho památkami na dně obrovského přehradního jezera, a jeho obyvatelé budou vystěhováni.
Není jasné, zda Turecko už začalo napouštět vodní nádrž vodami z Tigridu. Turci prohlašují, že nikoliv, v Bagdádu jsou však přesvědčeni o opaku. Dramatický pokles hladiny vody v řece je podle Turků přirozeně způsoben suchem a nedostatkem srážek, který trvá už celé desetiletí. Pokud Turci skutečně dosud nezačali zadržovat vodu, znamená to, že katastrofa bude o to horší. Voda se zpravidla při napouštění přehrady zadržuje několik let. Během této doby úplně zanikne zemědělství v Iráku.
Navíc Turecko postavilo přehradu Ilisu nejen pro výrobu elektřiny, ale také pro odběr vody. Jinými slovy, řečiště Tigrisu se již nikdy nenaplní bývalým objemem vody.
Video zachycuje Tigris v roce 2018. Na mnoha místech, poprvé za tisíciletí, řeka zcela vyschla. Autor videa připojil i záběry z „velkých“ dnů Saddáma Husajna. Irák byl tehdy nezávislý a Tigris plný vody.
2) Klima se opravdu změnilo – nedostatek deště, sucho trvající už deset let, vysychání pramenů řek a v důsledku toho barbarské čerpání podzemních vod vesnicemi, které dále snižují jejich hladinu. Vzhledem k tomu, že v celém arabském prostoru jsou úřady buď nečinné, nebo absolutně zkorumpované, žádná kontrola nad studnami se neprovádí a dokonce i samotní úředníci je hloubí pro vlastní obohacení.
A Tigris se mezitím stává stále mělčí a mizí, jak postupuje na jih. Jedná se především o šíitské oblasti. A zde nazrávají nepokoje. Lidé hledí na mizející řeku a jasně si uvědomují nadcházející katastrofu.
3) Naprostá apatie vládních orgánů a jejich zaměření na druhořadé věci. Po desetiletí úřady ignorují potřeby vlastních lidí a nutí je pěstovat plodiny, které vyžadují obrovské množství vody – pšenici a bavlnu. A samozřejmě zpronevěra, korupce, lhostejnost a války přeměnily vlády v celém arabském prostoru na naprosto irelevantní faktor. Nechtějí a už ani nemohou...
Podívejte se, s jakým pohrdáním na ně pohlíží turecký sultán: bez jakýchkoliv skrupulí jim sebral vodu. A oni, pošetilci, ho ještě chválí.
Mezitím symbol a záruka existence Iráku řeka Tigris protékající Mosulem a Bagdádem stejně jako řeka Eufrat jsou stále mělčí a vysychají. A po nich vyschne samotný Irák, který se kdysi přezdíval „země dvou řek“. A scénář nevyhnutelné katastrofy je zde vnímán s apokalyptickým pesimismem, protože v den, kdy řeky „opustí“ Irák, opustí ho i lidé.
Takhle dnes vypadá Tigris u Mosulu na severu. Potenciální škody způsobené přírodní katastrofou v této jakoby prokleté zemi jsou mnohonásobně větší, než jaké jí způsobil ISIL.
Čtěte ZDE: Suché léto něco připomnělo: Jsme na prahu války o modré zlato? Pitné vody ve světě ubývá. Může se to brzy dotknout každého z nás. Opravdu je situace tak vážná?
Tragédie v Sýrii
Sýrie také vysychá (vše z toho, co tam ještě zbylo). Právě sucho bylo jednou z příčin občanské války, což vedlo k ještě většímu nedostatku vody. Prostě začarovaný kruh... Nakolik se daří zjistit, byl to pouze Izrael, kdo upozorňoval na sucho, které zasáhlo východní Sýrii v letech 2007 až 2010, a v důsledku toho na migraci jednoho a půl milionu obyvatel směřujících do velkých měst na západě. Ale problém nebyl jen v suchu. Bašárova politika vedla venkovany k pěstování bavlny, což vyžaduje hodně vody. Vesnice proto vrtaly artéské studny a nelegálně tak čerpaly vodu na zavlažování polí.
V důsledku toho poklesla hladina podzemní vody, vše vyschlo (na východě Sýrie zůstala neúrodná poušť), zatímco vesničané, sunnitští Arabové a Kurdové, se přestěhovali do měst. Jejich strádání, nedostatečné vyhlídky, lhostejnost úřadů a chudoba patřily k faktorům, které s pomocí Západu některé skupiny dotlačily k občanské válce, jež vypukla v březnu 2011e. Stovky tisíc běženců ve své vlastní zemi neměly co ztratit, a to je nesmírně nebezpečné pro každý režim.
V roce 2009 jsem psal o tom, proč je pro Asada důležité, aby získal přístup k malému Galilejskému jezeru. Jen tak mohl zachránit východní regiony před suchem. Po tomto článku jsem dostal rozlícený dopis od známého „specialisty“ na problematiku vody, který tvrdil, že všechny mé předpovědi byly naprostou herezí. Ale teď vidíme – historie to dokázala, že to byl on, kdo se trpce mýlil. Protože voda dává život (aqua vitae) a voda jej také bere.
Jezero Muzairib na jihu Sýrie v loňském létě. V zimě vody trochu přibylo, ale sucho opět zvítězilo. Ostatní jezera zmizela docela.
Nikoliv náhodou vzplanula vzpoura v Dar'ána jihozápadě Sýrie. I přes silné zimní deště, sotva začalo léto, všechno v tomto kraji vyschlo. Před mnoha lety v blízkosti města Dar'ávznikla velká umělá nádrž 500 metrů dlouhá a 250 metrů široká, která se nazývala Muzairib a sloužila jako důležitý zdroj pitné vody i jako místo odpočinku pro okolní obyvatele – s jachtami, rybařením a pikniky na břehu. Svého času připomínala Galilejské jezero.
A pak přišlo minulé léto a jezero téměř úplně vyschlo. Důvody jsou stále stejné: barbarské vrtání studní zoufalými rolníky, vedro a odpařování, navíc v důsledku občanské války bylo narušeno zařízení hráze a ucpala se potrubí. Kromě toho zasáhl režim, který vyhloubil vrty u Chirbet-Razal, aby odvedl vodu z nádrže, která byla v rukou rebelů.
Vedle toho, jelikož usychá vegetace, vyskytují se v regionu stále častěji prašné bouře, které jsou časem silnější a silnější. Tyto bouře dále vysoušejí vegetaci, včetně sklizně, což přináší další bouře. Jedním slovem začarovaný kruh. Rolníci opouštějí pole a zničenou úrodu a spolu se svými rodinami odcházejí jinam – někdo do Jordánska, někdo na sever do Turecka. Masová migrace je jen částečně způsobena válkou. Hlavním důvodem je neschopnost zajistit si vlastní existenci. Kde není voda, není ani život.
Vysychající vody Nilu v Egyptě
Stejný jev se objevuje i v Egyptě, v zemi, kde mnozí věřili, že vody jejich velkého Nilu potečou navždy. Bohužel ne. V Etiopii dokončili vlastní přehradu na horním toku Nilu s názvem „Vzkříšení“. Nyní potřebují významně snížit průtok řeky až na několik let, aby naplnily obrovskou nádrž nad přehradou. Etiopané se chystali zastavit vodu na tři roky, aby co nejdříve mohli začít vyrábět elektřinu.
Egypťané požadují, aby se tento proces rozložil na dobu šesti let a jeho dopad nebyl tak akutní. Mezitím hladina vody v Nilu stále klesá. V některých oblastech již řeka začíná vysychat. Přitom Etiopané ještě ani nezačali zadržovat vodu. Respektive možná už v tichosti začali, stejně jako Turci na Tigridu.
Nil v centru Káhiry, na nejnavštěvovanějším místě, jeho hladina se zde dostala na tak nízkou úroveň, že se poprvé objevily „ostrůvky“ uprostřed koryta pokryté blátem a plísní. Co nastane, až Etiopie tento rok zablokuje průtok? Válka?
Důsledky pro Egypt jsou již nyní destruktivní. Úroveň vody v Nilu klesla natolik, že nestačí k zavlažování. Políčka začínají vysychat a hospodářství v jeho deltě zanikají. Množství pitné vody také prudce pokleslo a ještě méně je jí pro zemědělství. Co udělá téměř 100 milionů lidí v zemi? Situace přiměje vládu zvyšovat dovoz základního zboží, čímž se země dostane do ještě větších dluhů.
Vláda generála Sísí je zaneprázdněna svým vlastním přežitím. Nebyly vytvořeny žádné komplexy pro odsolování vody. Neexistují žádné zásoby a není žádná cesta ven. Pokud Nil vyschne, Egypt zahyne. To se ještě nikdy nestalo. Egypťané si zvykli na skutečnost, že vody Nilu vždy omývaly krajinu. Nejsou připraveni na to, co nastává.
Centrum Káhiry, turistická oblast. Uprostřed řeky se poprvé v historii objevil obrovský ostrov. Egypt vždy spojoval svůj úspěch a prosperitu s Nilem. Co ho nyní čeká?
To vše je zcela bezprecedentní. Zároveň všechny tři velké řeky Blízkého východu: Nil s jeho údolím a Mezopotámské řeky Tigris a Eufrat mizí. A spolu s nimi mohou zmizet i jejich vyděšené civilizace, odkud budou emigrovat desítky milionů lidí.
Čtěte ZDE: Vedra a sucho: Kdo za to může? Výpalné teroristům nám nevadí. Je nás moc? Všichni se vejdou do Texasu. Kdo komu dluží? Darmožrouti se nám smějí. Smrtící pokus se sluníčkem. Nashle na pouti!
Jordánsko bez pitné vody
Jordánsko rovněž vysychá. Jeho vláda nemá dost peněz na to, aby dostatečně zásobila obyvatele pitnou vodou. Proto je každý den voda z kohoutku vypnutá na několik hodin. Navíc je Jordánsko stále nuceno napájet asi jeden a půl milionu syrských uprchlíků, kteří se nahromadili ve středu země. Tratí na ně vodu, jíž se mu už tak nedostává.
Proto se Jordánsko stalo jednou z nejvíce potřebných zemí na světě a občanská válka v Sýrii situaci ještě zhoršila. Jelikož na jihu Sýrie není voda, rolníci tam nekontrolovatelně čerpali vodu z řeky Jarmúk. Jarmúk je hlavním přítokem Jordánu, a proto hladina vody v Jordánu také velmi poklesla – v korytu této řeky chybí tři čtvrtiny vody. Bezradná jordánská vláda vrtá jednu studnu za druhou, čímž navíc snižuje hladinu spodních vod.
Zatímco se ekonomická situace v Jordánsku zhoršuje, ve společnosti roste nespokojenost, a to i proti králi, kterého stále více lidí považuje za zkorumpovaného. Problém nedostatku vody zde hraje významnou roli.
Nedostatek vody také v Íránu
Podobný problém zasáhl také Írán, kde nedostatek vody souží již 14 let celou polovinu země, na níž je soustředěno 90% populace a zemědělské půdy.
Velká řeka Zayanderud (v perštině to znamená „řeka, která přináší život“) protékající Isfahánem vyschla. Naprosto. Přitom byla s jejími starodávnými mosty nejdůležitějším symbolem, vizitkou Íránu. Ale to není výsledek pouze sucha, ale též zkorumpované vlády.
I zde je stejný problém. Země dotuje pěstování pšenice, rolníci potřebují mnoho vody, kterou nemají, a proto kopou pirátské studny. Úroveň hladiny podzemních vod klesá a vody je stále méně. Milióny lidí v zoufalství opouštějí vesnice a stěhují se do měst. Tam se připojují k množícím se protestům proti zkorumpovanému režimu. Metody zavlažování v Íránu jsou mimořádně neefektivní, neexistuje centralizovaný systém hospodaření s vodou. Stát staví přehrady, které ale ještě více zhoršují situaci.
Nedostatek vody a přísné sankce, které znovu zasáhly Írán, nevyhnutelně vedou k rostoucí občanské nespokojenosti a stávají se vážným ohrožením režimu. A už víme, že protesty začínající nedostatkem vody mohou snadno udeřit na paláce vládců.
Čtěte ZDE: Kulturní povědomí národů: Muslimská mysl se uzavírá. Bude kulturní malátnost přijata i Západem? Staré knihy se pálí, nové nevydávají. Spisovatelé jsou dnes psanci. Kam zmizela vzdělanost arabského světa?
Arabové nic neřeší
Vlády tento problém nepovažovaly za důležitý a nic proti němu nedělaly. Měly důležitější věci na starosti. V Egyptě narůstá kritika prezidenta Sísí, který se nezabývá novou situací v zavlažování a včas neřešil otázku, kde brát vodu. Nadále ignoruje problém, který bude explodovat už v příštím roce, kdy Etiopané spustí svoje vodní dílo a přehradí koryto řeky Nilu. Stejně se to má s Asadem, s jordánským monarchou a s vládou Libanonu. V minulosti byla stavba přehrad považována za národní prioritu (např. umělá nádrž Karaun na řece Litaně v Libanonu). Tyto přehrady však snížily hladinu vody v řekách, což vedlo k vážnému nedostatku vody k pití a zavlažování. (Nikdo dnes nedokáže ani odhadnout, kolik vody se odpaří například z Asuánské přehrady a následně chybí v dolním toku Nilu.)
Jedním z mála, kdo o tomto problému přemýšlel a vytvořil systém zásobování vodou, byl Muammar Kaddáfí, kterého Západ zlikvidoval a z Libye udělal další ztracený stát bez vody a bez naděje.
Na začátku devadesátých let spustil plukovník Kaddáfí obrovský projekt „Velké řeky vytvořené člověkem“, který se dnes změnil z velkých investic na velkou zátěž. A proto ho pravděpodobně brzy zastaví. Vzhledem k tomu, že Libye byla pouštní země, vše se zakládalo na myšlence přivést vodu na pobřeží z núbijského vodního ložiska objeveného na jihu země za pomoci betonových trub o průměru 4 metry napodobujících starověké potrubí a akvadukty a táhnoucích se na vzdálenost 4000 kilometrů. Systém měl dodávat 6,5 milionu krychlových metrů vody denně.
Myšlenka to byla krásná, i její realizace (samozřejmě rukama západních a jihokorejských inženýrů). Jenomže podzemní vodonosný bazén se neobnovuje. Vody je v něm čím dál tím méně. Současně se snížily náklady na odsolení mořské vody. Proto dnes už nejsou zřejmé přínosy plynoucí z pokračování takovéto těžby a přepravy vody na vzdálenost tisíců kilometrů. Navíc v dnešní Libyi rozervané občanskou válkou a nekonečnými sváry nemá nikdo chuť přemýšlet o vodě. Všechno tudíž bude i nadále skomírat až do úplného vysušení a krachu.
Arabští vládci, kteří měli být zničeni v rámci „arabského jara“, se vrátili a spolu s nimi i naprostá neschopnost. Voda se však nevrátila.
Vzhůru do Evropy!
V důsledku této stále se zhoršující katastrofy budou desítky milionů rolníků a jejich rodin nuceny opustit svá pole v Íránu, Sýrii, Jordánsku, Iráku a Libyi, a vydat se do velkých měst, nebo se připojit k mocnému proudu migrantů směřujících na západ a na sever, především do Evropy. To je nevyhnutelná migrace, protože obyvatelé suchých oblastí prostě nemají jiné východisko. Neexistuje žádný Národní pojišťovací institut, nejsou dostupné ani žádné kompenzace. Neschopné jihovýchodní státy postižené suchem nedokážou lidem nabídnout žádnou alternativu.
A nejde pouze o zemědělství, ale o všechno, co souvisí s mizením řek a jezer: rybolov, chov zvířat, zeleň, pláže, jachty a cestovní ruch. Mnoho lidí se živilo na březích řek. Všichni zůstanou bez prostředků na živobytí a nevyhnutelně se připojí k vlnám uprchlíků.
Krátce řečeno, v tomto okamžiku klíčí stále nová a nová semena budoucích nepokojů v Evropě, která je už tak dost zaskočena současnými problémy s přistěhovalci a sotva si umí představit rozsah hrůz, které se na ni chystají.
Války zoufalců
Dalším ne méně závažným důsledkem budou války zoufalců, které mohou vypuknout prostě proto, že lidi nebudou mít jinou volbu. Například mezi Bagdádem a tureckou vládou. Iráčané se probudili, až když byla voda téměř úplně na dně. Co dělali uplynulých deset let? Byli zaneprázdněni svými válkami. Totéž platí pro Egypt a Etiopii, pro Sýrii a Turecko, které si zabírá velkou část vody Eufratu pro sebe. A voda, která teče z Turecka do Iráku nebo Sýrie, je do značné míry znečištěná, protože ji Turci využívají v průmyslu pro chlazení, čištění a jiné potřeby. K Arabům tudíž už přitéká voda nevhodná k pití.
Arabské vlády jsou slabé a bez vůle. A všichni toho využívají. Ale jakmile nebude pitná voda, začnou války. A budou kruté, protože lidé nebudou mít na výběr. Blízký východ se ponoří hlouběji a hlouběji na samotné dno.
Felláh z delty Nilu proklíná svůj hořký osud – pole vyschlo. Hladina vody v zavlažovacích kanálech klesla. To nutí Felláha utrácet velké částky na zavlažování, čímž jeho práce ztrácí rentabilitu. Snáší zlobná prokletí proti vládě a prezidentovi Abd al-Fattáh al-Sísí, který „provedl vojenský převrat a oklamal lidi, aby získal jejich hlasy“. Zlořečí na adresu „země, která mu ukradla vodu z Nilu" (má na mysli Etiopii), sype si na hlavu prach na znamení bolesti a hněvu.
Tisícileté zavlažovací kanály, které procházejí jeho polem, vyschly. „Etiopie postavila přehradu, Jižní Súdán postavil přehradu, všichni postavili přehradu... a my jdeme ke dnu ... prodejný režim, vláda neschopných, egyptský lid zemře hladem.“ Obvinil prezidenta Sísí, že nic neudělal a etiopská přehrada je už hotová. „Ať shoří tvůj dům, Sísí, my chceme jenom žít.“ To není planá hrozba, ale dříve nebo později se provalí masovým hněvem.
Čtěte ZDE: Žalostná demografická budoucnost: Původní obyvatelé Evropy podlehnou imigrantům. Političtí vůdci buďto bezdětní, nebo úchylní. Opakování pádu starověkého Říma? Nikoli. Bude to ještě horší. A všichni víme proč
Sebechvála Izraele
My (autor je Izraelec - pozn. PP) jsme v tomto směru dokonale spořádaní. 70 let jsme hledali zdroje vody, naučili jsme se ji používat opakovaně, čistit, šetřit. Proto nás tato noční můra apokalypsy zastihla plně připravené, včetně schopnosti odsolit mořskou vodu, což nedělá prakticky nikdo jiný v arabském světě. Mysleli si, že jejich velké řeky budou proudit navždy, proto nehnuli prstem, aby se připravili. Koneckonců, proč se vzrušovat, když je vody i tak dost, není se čeho bát. Ale hojnost skončila a právě ti, jimž se nedostávalo, se ukázali být nejlépe připravení. Je to jako ve známé Ezopově bajce o závodě zajíce se želvou. My jsme ta želva, která vyhrála. Dříve jsme brali vodu z Galilejského jezera, dnes ho vodou plníme. Jinak by už dávno vyschlo. Mnozí naříkají, že málo prší, a každým rokem je to horší. Ale v důsledku toho „my ztrácíme pouze jedno oko, kdežto naši nepřátelé zcela oslepnou“.
Mohli by snad Arabové překonat své komplexy a spolupracovat s námi, aby se zachránili? Ne a ne! Raději budou emigrovat, než by nás požádali o pomoc. Proto je jejich osud zpečetěn. My se jen musíme připravit na to, abychom nepustili tyto proudy uprchlíků k sobě, do jediné zelené země v oblasti. A musíme pochopit, že čelíme obrovským civilizačním hnutím, která změní celý svět. Současné otřesy, které představují ozvěnu „arabského jara“, jsou pouhou předehrou toho, co teprve přijde.
Není pochyb o tom, že žijeme v jedinečném období lidských dějin. Tisíce let hrál svými vlnami Nil, teď stojíme na pokraji jeho zmizení, právě dnes, právě s naší generací. Jako ta scéna v Chrámu lásky z Verdiho opery „Aida“ o modlitbě za božstvo Velkého Nilu, které dnes zklamalo očekávání lidí.
Římané srovnávali tok řeky s lidským chováním. „Jako vody tečou svým korytem, tak i člověk se musí přizpůsobit okolnostem“ (Ventis secundis, tene cursum).
Ale pokud vody téci přestanou, kam se poděje člověk?
Zdroj.
