Horké a suché léto, které letos trápí naši zemi, není zase nic tak výjimečného. Média sice jásají nad každou "rekordní" zprávičkou, protože v okurkové sezóně se hodí všechno. Kněží "globálního teplování" jásají rovněž, protože jim to nabíjí jejich falešné kanóny.
Suchá léta bývala v minulosti a budou i v budoucnosti - i kdyby mělo dojít ke "globálnímu ochlazení"- které mimochodem skutečně hrozí podstatně více, než opak, ale to je na jinou úvahu. Nicméně vody ve světě skutečně ubývá. A brzy nás tento fenomén zasáhne podobně jako současná "uprchlická krize". Proto je důležité podívat se blíže na to, co se vlastně s vodou děje.
Nestane se právě "vodní záminka" dalším zotročujícím nástrojem pro státy, národy a komunity?
Její rostoucí nedostatek je stále ještě poněkud podceňovaným faktorem nárůstu napětí, nestability a z ní plynoucích válečných konfliktů. U nás je stále ještě vžitá představa, že se týká několika bezvýznamných pouštních států kdesi na Sahaře, možná ještě někde v Asii. Není tomu tak. Různými způsoby se tato problematika dotýká celého světa, naši zeměpisnou šířku nevyjímaje.
Čtěte ZDE: Hormonální válka proti dětem: Pijeme zženštělou vodu? Hermafrodit s ploutvemi. Rakovina prsu a epidemie neplodnosti. Dokázal by estrogen zkrotit Hitlera?
Čtěte ZDE: Nejdostupnější a nejlevnější lék je - „obyčejná“ voda. Většina nápojů z ní vyrobených však naopak způsobuje dehydrataci organismu a chronické nemoci s tím spojené
Nedostatek vody trápí svět
Na světě zemře každou minutu 15 dětí v souvislosti s nedostatkem tekutin nebo pitím znečištěné vody. Skoro 3 miliardy lidí žije v oblastech ohrožených dramatickým nedostatkem vodních zdrojů, do roku 2030 to dle některých předpokladů bude polovina populace – téměř 4 miliardy lidí. Globální spotřeba vody se od 60. let 20. století totiž více než ztrojnásobila.
Podobnými informacemi jsme díky více či méně příčetným ekologickým odborníkům a aktivistům zásobeni dostatečně. Nad zjištěním, že na jeden hamburger je při získání surovin a samotné přípravě spotřebováno celkem 2400 litrů vody, se pozastaví asi každý. Méně pozornosti je věnováno skutečným ohniskům budoucích konfliktů a především zneužitelnosti těchto hrozeb pro mocenské cíle.
Zemědělci v Kalifornii se přestali zabývat zemědělstvím. Raději prodávají vodu ze zdrojů na svých pozemcích do měst, čímž tyto zdroje dále decimují. V miliardové Indii se snižuje hladina podzemní vody o 4 centimetry ročně. Dvě třetiny čínské populace, včetně obyvatel miliónových metropolí, nějakým způsobem pociťují výpadky či trvalý nedostatek zásobování vodou. Jak dlouho bude trvat, až se dá čínský kolos do pohybu za dalšími zdroji?
Čtěte ZDE: Převratná nová technologie na úpravu vody: Pokud se prosadí, mohou se samozvaní „výrobci brambor“ z nadnárodních koncernů jít klouzat!
Čtěte dále: Nejdostupnější a nejlevnější lék je - „obyčejná“ voda. Většina nápojů z ní vyrobených však naopak způsobuje dehydrataci organismu a chronické nemoci s tím spojené
Boj o zdroje
Egypt nasadil agresivní rétoriku vůči Etiopii. Ta se snaží zadržet vodu z přítoků Nilu na svém území. Indie se vzájemně obviňuje s Pákistánem ze strategického ohrožení v souvislosti s budováním přehrad (obě země mají jaderné zbraně). Turecko zadržuje a přesměrovává vodu z Eufratu a Tigridu, čímž způsobuje nedostatek vody v Sýrii a Íránu. Napětí okolo vody roste v Nigeru, Nigérii, Mali, ale i mezi Mexikem a USA. Také rostoucí imigrace, které tak povedeně otevřely dveře západní mocnosti v čele s USA, může v budoucnu čím dál více souviset s vodou.
Kdo bude mít „modré zlato“, bude králem. Přijde doba, kdy voda nahradí ropu a další nerostné zdroje jako hlavní příčinu válek. První nepokoje spojené s masovou migrací z důvodu nedostatku vody se objevují v Afghánistánu, Pákistánu, severní i středí Africe. Zde se mnohdy jedná o skutečný boj o přežití – o každodenní dávku pitné vody pro jednotlivce. Zárodky konfliktů však vznikají i v oblastech, kde je vody ještě zdánlivý dostatek. Voda tam z kohoutku teče, nikdo žízní neumírá. Z hlediska velkých objemů a jejich využití pro hospodářství se právě tam o to více jedná o strategickou surovinu. Evropu nevyjímaje. Nároky související s rozmařilým životním stylem "civilizace blahobytu" totiž stále stoupají.
Místa konfliktů
Existují statistiky konfliktních nároků mezi zeměmi v oblasti vodního hospodářství po celém světě. V těchto zemích žijí miliardy lidí, mnohdy mají nestabilní bezpečnostní situaci či naopak velké ambice a vojenský potenciál. V posledních letech jich přibývá. Nejvýznamnějšími a především v budoucnu rychle narůstajícími ohnisky těchto sporů jsou a budou:
- Povodí Nilu (Egypt, Etiopie, Súdán a menší země při horním toku a přítocích)
- Mezopotámie (popsáno výše)
- Povodí Indu a Gangy: Pákistán a Indie (také výše)
- Mekong: Laos, Kambodža, Vietnam, Thajsko
- Tádžikistán a Uzbekistán
V nezanedbatelné míře ovšem také:
- Americko – kanadská hranice (oblast Velkých jezer i prérie na západě)
- Americko – mexická hranice (pohraniční vodní toky)
- Amazonie a povodí La Plata (Brazílie, Argentina, Paraguay a další)
- Mandžusko (hraniční oblasti mezi Čínou a Ruskem)
- Celé povodí Dunaje zahrnující i Českou republiku
Z problému nedostatku čisté pitné vody nemusejí vznikat pouze lokální konflikty. Bude sílit globální napětí. Voda se může stát předmětem nátlaku či vydírání na úrovni globálních mocností. Hrozba nedostatku vody bude ale také ve vhodný okamžik zneužita či dokonce účelově přeceňována. A to se nás Čechů, Moravanů a Slezanů týká možná i více než hrozba bezprostředního ozbrojeného konfliktu.
Již brzo nástrojem unijní diktatury
Ve chvíli, kdy budou média plná tragických scén spojených s vodní krizí na různých místech světa, lidé jistě přijmou opatření diktovaná jim ekonomickými a politickými hegemony či jejich mocenskými nástroji (ostatně, k čemu je tu EU). Opatření, která budou ve skutečnosti směřovat k dalšímu utužení režimu než k řešení skutečného problému s vodou. S věcmi fungujícími na stejném principu se setkáváme již delší dobu a kdoví, zda právě toto nebude problém, který nás v souvislosti s vodou zastihne jako první. Již nyní se na mezinárodní úrovni mluví o nutnosti „modré revoluce“. Terminologie, která nám mnohé připomíná, a z níž proto stále a znovu naskakuje husí kůže.
Současně s tím produkují různé think-tanky chlácholivé články a studie v tom smyslu, že to nebude tak zlé, pokud budeme všichni spolupracovat. Že se hrozba válek o vodu zveličuje. Národy se prý v tomto případě jistě dohodnou na úzké spolupráci a společném hospodaření s vodou. Nepřipomínají vám tyto integrující tendence něco? Nestane se právě "vodní záminka" dalším zotročujícím nástrojem pro státy, národy a komunity? Hrozba tedy přichází z obou stran – jak ze skutečného nedostatku vody, tak ze stále a znovu se probouzejících mocenských ambicí. Mimochodem – víte, kdo má největší zdroje pitné vody? Rusko. To jistě mnohým nedá spát.
Suché léto nám toto všechno letos opět připomnělo v docela konkrétní podobě. Až začne více pršet a všechno se vrátí do normálu, neměli bychom na to zapomenout. Ale paměť se u nás moc nepěstuje. Nejen pokud jde o vodu.
