Do Sýrie přichází „horké léto“ – období významných vojenských operací určených k rozseknutí několika gordických uzlů. Předběžné výsledky vojenské kampaně vyvolávají optimismus, Američanům a Kurdům nebude v takových podmínkách co závidět, ale oběti na straně Damašku jsou také nevyhnutelné: síly Bašára Asada riskují, že je potkají velmi nepříjemná překvapení.
Relativní klid, který se v Sýrii ustavil v nedávné době, dělá z každé malé operace džihádistů příležitost k informační propagandě, která vše následně nafoukne až k „velké ofenzívě“. Přitom se ve skutečnosti nic strašného neděje: před výše avizovaným „horkým létem“ probíhá přeskupování sil a paralelně se analyzují výsledky zimních a jarních událostí.
Tyto výsledky jsou uspokojivé. Úkoly, které uprostřed zimy vytýčil náčelník generálního štábu Ruské federace generál Valerij Gerasimov, byly úspěšně vyřešeny.
Plně jsou osvobozeny hlavní město, jeho nejbližší předměstí a silnice spojující Damašek, Homs a Hamá. Byla obnovena integrita centrálních oblastí a zlikvidováno množství malých džihádistických enkláv v celé zemi, které předtím na sebe poutaly pozornost a vázaly významné síly, včetně íránských. Několik dřívějších velkých a vlivných skupin (např. „Džaiš al-Islam“a „Faylaq al-Rahman“) utrpělo tak značné ztráty, že ztratily svůj dřívější význam a je nepravděpodobné, že by se účastnily dalšího uspořádání Sýrie. K podobným koncům směřuje i historie proslulé „Džabhat an Nusrá“, i když její potenciál byl poněkud větší.
Válka tím však nekončí a úkoly pro novou sezónu musejí být formulovány za chodu.
Piráti pouště
Turecko již přislíbilo „horké léto“ všem v jeho okolí a jednoznačně oznámilo Kurdům, že je připraveno obsadit všechna města v pohraniční oblasti, pokud by jednotky kurdské domobrany pokračovaly v aktivních bojových operacích. Nečekaně tvrdý tlak na ně vyvinul i Damašek, když pohrozil, že si za použití síly vezme zpět všechny země, které si Kurdové přivlastnili během ofenzívy v roce 2017. V důsledku toho někteří vlivní kurdští velitelé souhlasili vyjednávat s Bašárem Asadem, aniž by se více zmiňovali o republice Rojava a dalších svých pokusech o vytvoření nové čistě kurdské enklávy s nárokem na autonomii.
Z militantů ISIL zůstalo jen několik malých enkláv, jejichž zničení je jen otázkou času. Mnohem nepříjemnější však je, že nadále žije jejich taktika. Největší koncentrace džihádistů je nyní v poušti mezi Mayadinem a základnou T-2 a také na hranici s Irákem poblíž Abú Kamál a Al-Káim. Vládní jednotky nemají ani sílu, ani prostředky, aby vyčistily poušť a fyzicky zničily tyto bandy, ačkoliv je to nanejvýš potřebné. V poušti může boj trvat roky a existují živé příklady zemí, které jsou mnohem silnější vojensky i ekonomicky než Sýrie, přitom po desetiletí nedokázaly s podobnými „piráty pouště“ udělat vůbec nic.
Nejtypičtějším příkladem je Egypt, který nepřesvědčivě bojuje s ISIL na Sinajské poušti, přičemž má obrovskou převahu. V Sýrii je situace navíc komplikována skutečností, že zbytky džihádistů jsou ve válce se všemi, aniž by přitom držely nějakou frontu. Jde o bandu, která dříve bojovala proti Kurdům a Američanům na druhém břehu Eufratu a snadno se může zjevit v týlu vládních jednotek dislokovaných v Dajr az-Zaur. „Nájezdy z hlubokého týlu“ vážou významné síly, které je třeba převelet z centra země do pouště, přičemž jakmile tam dorazí, na poušti už nikdo není. Veřejnosti se potom špatně vysvětluje, že na každý nájezd se nelze připravit.
Čtěte ZDE: Mnichovanský syndrom: Zrada Západu na statečných Kurdech. Afrín jako syrské Sudety? Ohlušující ticho kolem nelegální invaze. Bitvy předcházející pádům civilizací? Turek využil situace a zase si dělá, co chce. Západ mlčí
Ke Golanským výšinám
Ale problém s Dar'á je prakticky vyřešen. Přeskupení vládních jednotek v oblasti jako celku bylo dokončeno v druhé polovině května. Zůstávají technické detaily čistě politické a diplomatické povahy a v létě lze očekávat klidný průběh operace, která uvolní celou provincii až po Golanské výšiny. Bojovníci jsou ochotni začít spolupracovat – vede se s nimi seriózní propagandistická práce, aby se předešlo zbytečnému krveprolití.
Zároveň se Rusko bude vyhýbat přímému zapojení do možných íránsko-izraelských třenic a přitom bude chránit územní celistvost Sýrie. Nevpuštění šíitských sil na Golany je již nyní v USA vnímáno jako „velké vítězství Západu“. Trump dokonce v Singapuru zdůraznil, že „Írán zastavil svůj postup směrem ke Středozemnímu moři“ a tradičně to označil za úspěch sankční politiky. No, spánembohem i s Trumpem – jeho interpretace reality jsou v tomto kontextu již sotva slyšitelné a Evropa pomalu zapomíná, kde Sýrie leží.
Skřeti z Idlibu
Nejvíce zamotaná situace je v Idlibu: tato „rezervace goblinů“ přibrala již příliš mnoho různě mazaných bojovníků, což mimochodem nevedlo k nárůstu jejich bojové připravenosti. Do této provincie se nastěhovalo už toliko odlišných skupin, že bylo prostě nemožné představit si jejich mírové soužití na tak malém území bez trvalého přísunu zdrojů a materiálové podpory. Podle dohod velké trojky (Rusko, Írán, Turecko) by za to teoreticky mělo být zodpovědné Turecko, ale postrádá k tomu dostatek vlastních sil. Například proti skupině „an Nusra“ nebojují Turci vlastníma rukama, ale vydržují si pro tyto účely další skupinu „Ahrar aš-Šám“, která nestrpí konkurenci. To může trvat i roky, zejména proto, že snaha odříznout tzv. „Lataminský výběžek“ je ze strany Damašku zatím v nedohlednu: fronta se stabilizovala, enklávy byly zničeny a nacionálně-fundamentalistický pás byl zlikvidován přímou výměnou obyvatel celých vesnic.
S největší pravděpodobností budou kolem Idlibu pokračovat především politické hry. Pokud se však situace v Dar'á a na Golanech vyřeší ve prospěch Damašku a s ohledem na zájmy Izraele, stejnou zkušenost bude možné uplatnit i na Idlib. Pouze vést v podobném smyslu a za podobných okolností jednání s Ankarou je řádově komplikovanější, než v případě Tel Avivu. Tím spíš, že v Turecku jsou za dveřmi parlamentní a prezidentské volby, jejichž výsledek je z velké části předurčen, nicméně je schopen ovlivnit rozložení sil.
Čtěte ZDE: Šarvátky v Sýrii: Každodenní bitvy mezi velmocemi. Kdo dále vyzbrojuje Islámský stát? Zabíjejí lidé, nikoli zbraně. Zlo číhá v poušti. Válka mezi USA a Ruskem není tak úplně studená
Poslední tažení USA
Současný největší problém je oblast okolo al-Tanf, kde je umístěna americká vojenská základna. Pentagon se zapřel a nechce rozpustit džihádistické skupiny, které se hřejí kolem jeho základny. Možná se s nimi nyní Američané ani nedokážou vypořádat, a proto nereagují na jejich nekonečné rejdy v poušti. To je velmi nepříjemné, ale obklopit al-Tanf zdí nebo příkopem nemá smysl (Maroko to vyzkoušelo v Západní Sahaře, a bez účinku). Situace se podobá problému s bandami ISIL na irácké hranici, pouze tamní militanty Američané nekrmili a neposkytovali jim spotřební materiál.
V současnosti Američanům v regionu zjevně docházejí síly.
V posledních týdnech převedli část svých jednotek z al-Tanf do El Haseke a Al-Shaddadi, přesto nikdo nepůjde do střetu s jejich základnou a USA dál spekulují s al-Tanfem a s Kurdy v rámci svých plánů s Ruskem a Tureckem v Afrínu, do nichž se zamotávají.
Kurdské dilema
Kurdové jsou nyní v kleštích. Jestliže před rokem byli v euforii z podpory USA a osnovali plány na vytvoření nějaké kurdské státnosti, nyní nemají jednoduše kam utéct: Damašek bude cíleně vracet pod vlastní kontrolu zabraná území (a pokud to bude nutné, jak uvedeno výše, použije sílu). Partyzánská válka proti Turkům hrozí, že se stane věčnou, a po volbách Ankara téměř jistě uplatní nároky na kontrolu ještě většího území s kurdským obyvatelstvem, včetně části Iráku, tedy na rozšíření „bezpečnostní zóny“, která již přesahuje pohraniční zónu. Přitom chování Turků v Kurdistánu hraničí s barbarstvím, jehož bylo dost za jediný den drancování po obsazení Afrínu. Ale Ankara se nesnaží zlepšit svoje image mezi Kurdy. Kdyby to bylo na Turcích, vysídlili by Kurdy za hranice zeměkoule, ale za stávající situace musejí ještě jednat s USA, Ruskem a Francií.
Američané stále více inklinují opustit i Manbidž, ale mezitím se snaží uchytit v El Haseke. Kurdům to vysvětlují tím, že „nemají na výběr“, což automaticky nutí kurdské skupiny, aby kontaktovaly Damašek, kde mají šanci alespoň na nějaké záruky autonomie. Brzy však ani tyto záruky nebudou, pokud Kurdové budou i nadále „mudrovat“ a jen ostentativně (ač právem) naříkat nad svým těžkým osudem.
Svět je obecně nespravedlivý, a pokud se pokoušíš uchopit americkou světlušku na nějakém citlivém místě, nakonec na to doplatíš, protože vlastností světlušky je mámení a sklon podvádět.
Proto lze konstatovat, že před koncem kalendářního roku válka neskončí, ale obrysy budoucího míru jsou již viditelné. Vícevrstevnatost syrského konfliktu a sklony některých aktérů a externích účastníků k provokacím a zbytečným emocionálním pohnutkám samozřejmě optimismus nepřidávají.
Avšak jestli půjde vše dobře, v roce 2019 bude možné očekávat téměř úplné zastavení válečných aktivit na celém území Sýrie a také nový směr větru.
Zdroj.
