Současné komplikace v situaci na Blízkém východě (nejen v Sýrii, kde události u Dajr az-Zaur a východní Guty připomínají nejaktuálnější epizody sovětsko-americké studené války, ale v celém regionu) jsou podávány poněkud jednostranně a zastiňují širší geopolitický obraz v informačním poli. Přitom jsou to jen části jedné globální skládačky.
Před několika lety představila americká agentura Stratfor světu strategii tzv. Černomořského divadla vojenských operací. V příslušných článcích jejího šéfa George Friedmana – „Americká strategie po Ukrajině: od Estonska po Ázerbájdžán“ (březen 2014) a „Ukrajina, Irák a Černomořská strategie“ (září 2014) – byl popsán střednědobý geopolitický projekt USA. Ten se ve svém celku týkal následujících bodů:
- Konflikty okolo Krymu, Donbasu a v Sýrii (které v té době ještě nebyly nikterak spojeny s Ruskem) tvoří články jednoho řetězu, protože údajně jak Moskva, tak ISIL, ačkoli se považují za protivníky, tím neméně „zatahují USA do cizích válek“ na Ukrajině a v Sýrii;
- Tyto konflikty mají společnou logiku a Washington by je měl spojit v jedno „černomořské představení vojenských činností“, v němž by Ukrajina a Sýrie tvořily boční křídla;
- Samozřejmě hlavním z těchto konfliktů je Ukrajina, protože v ní jde o válku proti Rusku, a Sýrie tvoří „podpůrné“ boční křídlo; odtud plynou pro Ameriku i rozdílné strategie. V ukrajinském případě jde o úkol internacionalizace konfliktu za pomoci spojenců z Rumunska, Maďarska a Polska, jejichž činnost bude krytá americkými zárukami; v případě Sýrie by mělo být (pozor!) dosaženo „rovnováhy sil mezi džihádisty a alavity“ s postupným vytvořením podobné „rovnováhy“ v Iráku. Jinými slovy, pokud se měl ukrajinský konflikt v rámci jednoho dějství rozdmýchat, pak blízkovýchodní fakticky „zmrazit“;
- Protože Černé moře je „přirozeným“ epicentrem celého „černomořského divadla“, hlavní sázka této americké strategie byla vložena na Ankaru a její spojenectví s Bukureští, ale vedle toho také na zneužití dlouholetých polských ambicí spojených s projektem Intermarum (Mezimoří) za účelem vytvoření sanitárního koridoru na západní hranici Ruska.
Hlavní cíle plánu USA
Je těžké popřít, že Stratfor nevěštil z kávové sedliny, ale učinil senzační odhalení a neudělal to z vlastní iniciativy. Plán na sehrání „černomořského divadla“ totiž stanovil tyto cíle:
- Využít vnitřní ukrajinský rozkol k izolaci Ruska nejen ve východní Evropě, ale také v Zakavkazí a odříznout tak Rusku přístup k jeho „jižnímu podbříšku“;
- Oddělit Severní Kavkaz od Ruska, nebo alespoň jej destabilizovat;
- Uskutečnit plnou „legalizaci“ ISIL jako aktéra regionální „rovnováhy sil“, přeměnit ISIL na Damoklův meč visící nad sousedy a vyvolat v něm naději na přežití s podporou USA;
- Přeměnit Turecko přinejmenším na klíčový článek protiruské strategie v regionu a Rumunsko na námořní pevnost NATO v boji za Krym, zablokovat ruskou černomořskou flotilu a udělat z Černého moře „vnitřní bazén“ NATO;
- Zformovat v rámci NATO protiruskou regionální vojensko-politickou alianci a synchronizovat její vytvoření s plánem EU pro Východní partnerství (rozhodnutí summitu ve Vilniusu v roce 2013 pro Moldavsko a Ukrajinu) atd.
Uplynuly čtyři roky, a co se stalo?
Čtěte ZDE: Boj o Sýrii v nové fázi: Operace v Afrínu oslabuje americké pozice. Vystoupí Turecko z NATO? Výzva Erdoganovi: Spolupracuj se Sýrií, nebo odstup! Těžiště světové ekonomiky se přesouvá na Východ a do Eurasie
Přepólování válečné osy
Zaprvé. Rusko tím, že na podzim roku 2015 zahájilo vojenskou operaci VKS v Sýrii, přijalo výzvu USA a sjednotilo obě křídla „černomořského divadla“, ale otočilo je o 180 stupňů podle své vlastní potřeby, čímž radikálně převrátilo priority amerického plánu. Do centra pozornosti se nedostala Ukrajina, ale Sýrie; To vysvětluje „zmražení“ konfliktu v Donbasu. A oprávněnost tohoto závěru potvrzuje úsilí, jaké dnes USA vynakládá na jeho „rozmrazení“, stejně tak i prohlášení zvláštního prezidentského zástupce na Ukrajině Kurta Volkera o „ruských vojácích“ v Donbasu, kteří tam nejsou a nikdy nebyly, jakož i notoricky známé dodávky smrtících zbraní Ukrajinu, a taktéž americký pohled „skrze prsty“ na zákon Kyjeva o „reintegraci“ regionu, čímž se fakticky Washington a Kyjev dostávají na cestu „chorvatského scénáře.“
Mimochodem, po přečtení amerických materiálů bych chtěl poděkovat agentuře Stratfor za to, že nám upřímně odkryla připravenost USA použít v roce 2014 své letectvo proti Rusku na Ukrajině. Není pochyb o tom, že je to čistá pravda. A mnoho dalšího, včetně nervozity ohledně dislokace ruských vojsk poblíž ukrajinských hranic. Tím Rusko zmátlo americkou stranu stejným způsobem, jako svého času velení Wehrmachtu podlehlo desinformacím a zmatku, když až do posledního dne nevěřilo v sovětskou ofenzívu do Běloruska a drželo po ztrátě Kyjeva své hlavní síly na pravém břehu Donu.
Stručně řečeno, americká strategie navržená v roce 2014 byla podlomena a rozpadla se, v neposlední řadě kvůli asymetrické a nečekané ruské reakci. Američané přípravou na „utažení“ Ruska v Donbasu (nikoliv náhodou časově spojili převrat v Kyjevě s olympiádou v Soči) zcela propásli mohutný úder v Sýrii a vedle selhání jejich plánů na svržení Bašára Asada ohrozili bezpečnost svých regionálních spojenců – Izraele a Saúdské Arábie.
Zmařená turecká karta
Zadruhé: V důsledku toho se na Blízkém východě zamíchaly mnohé další karty. Především turecká, na níž Američané hlavně vsadili, jak vyplývá z materiálu Stratforu.
Sázka byla natolik velká, že pro její výhru šli dokonce na přímou provokaci s ruským Su-24. Podle informací z velmi důvěryhodných zdrojů byl sestřelen nikoliv Turky, ale Američany ze základny Incirlik prostřednictvím systému zdvojeného řízení instalovaného do nedávno modernizovaného F-16 tureckého letectva. Nevyšlo to. A normalizace vztahů Ankary s Moskvou, které předcházel nezdařený převrat organizovaný USA, nejen zbavila Washington důvěry Recepa Erdogana, ale také tím pozbyla smyslu původní americká strategie.
Nahradila ji horečná aktivita v kurdských enklávách, což na jedné straně jen zvýšilo podrážděnost Turecka a na druhé straně udělalo z Kurdů „směnnou minci“ americké politiky, v níž strategii vytvoření Kurdistánu nahradila taktika „přesně zacílených“ akcí na podporu Kurdů, nebo spíše na jejich podrobení. A to na celém bojovém prostoru, od iráckého Kurdistánu po syrský Abu Kemal. Důvěru Kurdů to také nepřineslo.
Čtěte ZDE: USA: Na Kavkaz máme morální nárok. Ohraný šlágr se sankcemi - tentokrát proti Arménii. Putin prý chce obnovit SSSR. Centrála CIA v Jerevanu maká přesčas. Bude mít vše opačný efekt?
Zoufalé akce proti alianci východní triády
Zatřetí. Velmi bolestivou ranou pro Washington, stejně jako pro Izrael zůstávající pohříchu v regionální izolaci, se ukázala účast Íránu a s ním spřízněných šíitských skupin z Libanonu a Jemenu na řešení syrské krize. Maximum, čím se USA podařilo odpovědět na výzvu ruské strategie, bylo postavit proti B. Asadovi proíránský Hamás, s využitím amerických vazeb na muslimské bratrstvo, a usnadnit tak vnitřní situaci Benjaminu Netanjahuovi v oblastech sousedících s pásmem Gazy. Ale zásadní průlom situace v Sýrii to nepřineslo. A vzhledem k omezeným možnostem tohoto palestinského uskupení, ani přinést nemohlo. Takže i v konfesní otázce tolik důležité pro region dominuje u USA taktika nad strategií.
Z vytvoření skupiny garantující bezpečnost v Sýrii za účasti Ruska, Turecka a Íránu se stala pro USA zlá noční můra. A zde, stejně jako v případě izraelského faktoru, lze podle mého názoru hledat kořeny obstrukcí vůči Teheránu, na něž byli předchůdci Donalda Trumpa v Bílém domě tolik naladění. Podobně jako v případě iráckých a syrských Kurdů byla vybrána Saudská Arábie, aby hrála roli situačního protijedu Washingtonu rozvázáním agrese proti šíitům-húthíům v Jemenu a zosnováním demonstrativní roztržky s Katarem „o Írán“.
Nezdar ve Střední Asii a v Mezimoří
Začtvrté. Důležitým úspěchem ruského zásahu do priorit křídelní politiky „černomořského divadla“ bylo zachování a dokonce upevnění plné kontroly Ruska nad Severním Kavkazem. (Důkazem toho je masivní čistka zkorumpovaných elit v Dagestánu, která má vnější, regionální i federální rozměr). To má příznivý vliv na situaci v Zakavkazí. Dnes je jasné, že americké pikle nepřestanou, ale sotva splní své cíle. A od konfrontační politiky obklíčení Ruska nepřátelskými postsovětskými režimy v Baku a Tbilisi, spolu s izolací přátelských vlád v Jerevanu a ve Stěpanakertu, USA hladce přecházejí k pokusům předstírat, že „já nejsem já a kůň není můj“, jinými slovy potměšile špiní Rusko. A podněcují k tomu jak „evropsky ustrašené“ činitele Arménie, tak představitele ázerbájdžánské vlády, od jejichž výroků o jistých aspektech dějin v regionu se Američané jako spolupředsedové Minské skupiny sami musejí distancovat.
Zapáté. S „propadem“ tureckého centrálního bodu americké černomořské strategie její východoevropské křídlo výrazně oslabilo. Rumunsko nemůže hrát svoji roli bez Turecka; může pouze nadále destabilizovat situaci v Moldavsku a v Podněstří, nic víc. Bez Rumunska se zastaví i polská expanze v duchu „Intermarum“. Když se soudruzi nedohodnou, zůstane jim pouze možnost přejít od protiruské strategie k taktice „potyček“ s Ukrajinou, ať už to bude záležitost Banderovčiny, bývalé polské Haliče, nebo černovické Bukoviny, na níž si brousí zuby Bukurešť. Co se týká Maďarska, to vypadlo z tohoto protiruského bloku vytvořeného Washingtonem ještě dříve díky národnostně orientované vládě Viktora Orbána a neúspěchu nacionalistické politiky Kyjeva v Zakarpatské Ukrajině. Takže na západním křídle „černomořského divadla“ se jednotná proamerická fronta nevytvořila a její potenciální účastníci působí v režimu „každý sám za sebe“.
Čtěte ZDE: Čína versus USA: Existenční ohrožení ve všech ohledech? Američané na sterodiech vymýšlejí bojové strategie. Bude dolar nahrazen jüanem? Světová politika se zásadně změní. Úvahy o jaderném útoku v Národním zájmu
Od ztracených pozic dále na východ
Jak je vidět, v současné době Američané s Ruskem svůj projekt „černomořského válečného představení“ prohrávají. Potvrzuje to eskalace konfliktů na úroveň, na níž se velmoci střetávají přímo mezi sebou a nikoliv přes prostředníky, což vyvolává extrémní podrážděnost Washingtonu. Ale dokonce i v této situaci USA za svůj vlastní „bazar“ nehodlají vzít odpovědnost. A skrývají se za požadavky na Rusko ze strany svých promptně sjednaných podporovatelů Angely Merkelové, Emmanuela Macrona a „agresivně poslušné většiny“ ve Valném shromáždění OSN.
Jistá je ale také jiná věc. Anglosasové dopředu udělají všechno pro to, aby nemuseli přiznat vlastní chyby, natož pak porážky. Leccos v tomto scénáři se začalo vyjasňovat dlouho před Dajr az-Zaur a Východní Gutou, již od května 2017. Tehdy američtí stratégové v čele s prezidentským poradcem Herbertem McMasterem, který se snažil o sólový part na Mnichovské konferenci o bezpečnosti, přistoupili k rozkolísání Afghánistánu vyvoláním konfliktu mezi elitou Paštunů a vůdci severních národnostních menšin.
A jelikož stanuli tváří v tvář Číně, zastavili Američané vojenskou a technickou podporu Pákistánu a vrhli se na zavlečení Indie do afghánského konfliktu tím, že přitlačili Nové Dillí ke spolupráci s jižním křídlem hnutí Tálibán, nejvíce extremistickým a nesmlouvavým. Kalkulace stejně jednoduchá jako i cynická: přivést Tálibán k internímu převratu, jímž se od konfrontace s Islámským státem odrazí k vytvoření aliance s ním. A je zřejmé, že tento plán má protiruský, protičínský a protiíránský kontext.
Ale to není nejdůležitější. Hlavní je okolnost, že Afghánistán je tak důležitým geopolitickým centrem (v terminologii zesnulého Brzezinského), že střet indických a čínských zájmů v něm může vést k rozpoutání minimálně indicko-pákistánského a maximálně indicko-čínského konfliktu. Není třeba připomínat, že všechny země, včetně Ruska, v tomto neuralgickém „uzlu“ jsou jaderné mocnosti!
Zbabělé nukleární vydírání
Takže Washington přes utrpěnou porážku v Sýrii nehodlá ukončit černomořský projekt, ale naopak rozpíná jeho východní křídlo k Himálajím a Sin-ťiangu, kde se již tamní geopolitické, etnické a konfesní rozpory zamotaly do pevného uzlu. Současně začíná otevřeně vydírat své protivníky sázkou na nukleární zbraně, nikoliv už „Soudného dne“, ale jako pro USA „přijatelný“ prostředek k vyřešení svých sporů, přinejmenším v taktické verzi.
Stejné „roztahování“ a rovněž s jadernou sázkou probíhá v Evropě, kde se křídlo „černomořského představení“ rozprostírá na Západ a vtahují se do něho země NATO. „Washington provádí cvičení v Evropě, jejichž cílem je připravit země – členy NATO k možnému použití taktických jaderných zbraní proti Rusku“, řekl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov na konferenci o odzbrojení v Ženevě. A tyto podvratné akce hraničící s bezohledností mají pod sebou jistou konceptuální bázi: novou americkou jadernou doktrínu přijatou počátkem února. V ní se vyzdvihují perspektivy rozvoje „nestrategického“ jaderného arzenálu.
Jako by nebylo žádných závěrů amerických odborníků, kteří dokonce ještě v době Ronalda Reagana po prozkoumání možných důsledků „omezené jaderné války“ dospěli k neutěšenému závěru, že by to stálo život nejméně 30 milionů Američanů. Toto bylo posouzeno jako „nepřijatelné ztráty“ a celý projekt byl uložen do „dlouhé krabice“. A teď nastal čas vyndat ho ze „zálohy“ a nechat rozeběhnout?
Čtěte ZDE: Tajný plán rozvrácení Íránu: Součást příprav na globální katastrofu? Vulkán ještě dříme, elity už pro jistotu balí kufry. Virtuální hra o trůny a ozvěny starověku. Pozapomenutá realita či konspirace každým coulem?
Neboť nevědí, co činí?
Dostala se k moci generace politiků se sníženou úrovní historické odpovědnosti? A dokážou si ve Washingtonu spočítat, že jakýkoli střet mezi jadernými mocnostmi, byť nejaderný, a priori s sebou nese hrozbu postupné nukleární eskalace na vyšší strategické úrovni ze strany, jíž v takovém konfliktu hrozí porážka? Nebo celý výpočet je založen na tom, že za udržení vlastní hegemonie se bude platit indickými a pákistánskými životy, a „na nás nikdo nedosáhne“?
To je nebezpečný klam, pánové, v němž se už leckdo měl možnost na Západě utvrdit. Sám Kim Čong-un zrovna nedávno rozbil tyto iluze, když vyvrátil závěry amerických speciálních služeb ve věci načasování plně funkčního jaderného štítu proti KLDR. Nuže, pokud je severokorejský režim schopen způsobit nepřijatelné škody světovému „hegemonu“ a ochladit tak jeho ambice, co pak lze říci o Ruské federaci? Má snad americká vláda málo problémů u sebe doma, které mohou vést k „interní apokalypse“, jak ukázaly nedávné události?
A nepostihne snad stejný osud i „rozšířenou a hlubší“ variantu černomořského projektu, tak jako jeho původní verzi? Nepřímou odpověď na tuto otázku dává samotný Stratfor, který se k tomuto tématu už nikdy nevrátil a během posledních čtyř let zachovává hrobové mlčení.
Zdroj.
