Malé velkovévodství Lucembursko je nejvlivnějším centrem moci v rámci EU a symbolem prosperity. Je dáváno za příklad pro celý svět jako země s vyspělou technologií, kde zcela zmizela korupce. Bohužel, je to lež. Prosperující Lucembursko tají jednu špinavost: prodává totiž svou svrchovanost světové oligarchii, která nyní s jeho pomocí okrádá celou Evropu.
Prosperita Lucemburska působí nepřirozeně. Jedna z nejbohatších zemí světa se nachází na území 2,5 tisíc kilometrů čtverečních, což je přibližně jako území Moskvy. Obyvatelstvo velkovévodství tvoří o něco více než 560 tisíc lidí, přičemž téměř polovina Lucemburčanů trvale žije v zahraničí.
První univerzita byla otevřena v roce 2003. V místní armádě slouží 1008 lidí. Nemají tu žádné nerosty ani vlastní zdroje. Ropu, plyn, textil, automobily, potraviny – to vše je Lucembursko nuceno dovážet, takže dovoz přesahuje vývoz asi jeden a půl krát.
Co je zdrojem bohatství Lucemburska?
Tomuto miniaturnímu státečku se však nějak daří vytvářet HDP ve výši 60 miliard dolarů a dosahovat průměrný roční příjem 80 tisíc eur na obyvatele. Střední plat je zde dvakrát vyšší než v USA a v roce 2008 se Lucembursko stalo nejbohatší zemí EU. Hlavní město velkovévodství je světový lídr v počtu restaurací s udělenými „michelinskými hvězdičkami“ na jednoho obyvatele.
Za zdroj takového bohatství byly dlouhou dobu považovány nové technologie. Ve třicátých letech se Lucembursko stalo první evropskou zemí, která povolila vysílání soukromé společnosti (Radio Luxembourg), a v roce 1985 velkovévodství značně vydělalo na privatizaci satelitní televize, přičemž získalo 20% akcií gigantického operátora SES (Evropská satelitní společnost).
Nicméně již v čase veřejného skandálu Luxleaks („Lucemburské daňové úniky“), který se provalil v roce 2014, bylo zřejmé, že na přelomu století se Lucembursko stalo největší offshorovou destinací na evropském kontinentu. Dnes podle počtu registrovaných korporací, bank a investičních fondů je velkovévodství na druhém místě na světě – hned po USA.
Čtěte ZDE: Neviditelná strana moci: Stará šlechtická aristokracie. Bohatství šedé zóny přikrmené EU fondy. Schwarzenbergové a jiní prosperují krize nekrize. Skryto před veřejností: Staré peníze potřebují ticho
Legální daňové úniky
Kvalita bankovních služeb Lucemburska je již dlouho známa. Od šedesátých let evropští podnikatelé pravidelně navštěvovali velkovévodství, aby zde ulili peníze před daňovými odvody do depozitářů místních bank. Garance utajení vkladů byla stejná jako ve Švýcarsku. Zpočátku byli hlavními vkladateli „francouzští zubní lékaři“ a „němečtí řezníci“. V sedmdesátých letech je nahradili princové z Kataru. A na počátku devadesátých let to byli nejčastěji zástupci nadnárodních korporací.
Mezinárodní konsorcium novinářů zveřejnilo důkazy, že stovky hlavních TNC, včetně IKEA, Amazon, McDonald's, Scype, Pepsi, Heinz a Apple, ukryly v Lucembursku své zisky před zdaněním. S využitím poradců a složitých schémat místních finančních expertů ulívaly do velkovévodství stovky miliard dolarů ročně. Financial Times odhaduje, že sektor lucemburských korporativních finančních služeb v polovině osmdesátých let vyrostl téměř z nuly na 3 biliony (!) eur.
A nejvíce překvapivé je, že tyto obrovské daňové úniky byly zcela legální.
Rozkrádání pod hlavičkou Evropské unie
Vtip je v tom, že Lucembursko je považováno za jednoho ze zakladatelů Evropské unie. Na jeho území se nachází mnoho institucí EU. Hlavní nadšenec pro sjednocenou Evropu Jean-Claude Juncker se přičinil o aktivní začlenění velkovévodství do struktur „evropské rodiny“. S protekcí bývalého premiéra Lucemburska Jacquesa Santera udělal rychlou kariéru a v roce 1989 se stal ministrem financí velkovévodství. V roce 1995 se jeho mecenáš stal předsedou Evropské komise a Juncker se usadil na postu předsedy vlády, kde setrval téměř 20 let.
Tehdy v Lucembursku začali využívat právní mezery, která dávala státům, na jejichž územích se nacházejí hlavní instituce EU, právo provádět nezávislou daňovou politiku bez ohledu na daňovou legislativu Evropské unie jako celku. S velkými společnostmi uzavřeli tajné „daňové dohody“, poskytli jim poštovní adresu pro registraci a radili, jak nejlépe uklidit peníze. Formálně má velkovévodství 20% daň z příjmu a 29% korporátní daň. Ale VIP-osoby, které uzavřely tajnou dohodu, nemuseli daně platit vůbec.
V roce 1999 Santera vyloučili z Evropské komise z důvodu korupce a nepotismu. Ale jeho přítel a žák Juncker nadále vedl Lucembursko a postupně ho přeměnil v ideální daňový ráj pro největší korporace z celého světa. Po odhalení Mezinárodního konsorcia novinářů byla Evropská komise pověřena zabývat se podvody kolem daňové legislativy ve velkovévodství, zároveň se však sám Jean-Claude Juncker stává předsedou Evropské komise. Sám popřel své zapojení v lucemburských machinacích a vyšetřování na národní úrovni končí soudem. Pouze před soudem nestojí vedení TNC ukrývající výnosy v offshore ani vysoce postavení úředníci. Souzen je zaměstnanec společnosti PricewaterhouseCoopers, který měl tisku předat tajné dokumenty, a dvojice novinářů, kteří mu pomohli rozkrýt tento případ. Jsou odsouzeni k pokutě a podmíněným trestům vězení.
Juncker léta pracoval na architektuře Evropské unie a současně přeměnil svůj stát na kasičku pro oligarchy z celého světa. A dodnes klidně předsedá Evropské komisi.
Čtěte ZDE: Globální stínová vláda: Čím finančníci ovládají svět? Brexit a Trump chybami v Matrixu? Čína na páky bez války nedosáhne. Proč přijel šéf ruské rozvědky nečekaně do Washingtonu? Chobotnice, o níž veřejnost nic neví
Privatizace vesmíru
Následně se Lucembursko objevilo na titulcích novin v létě loňského roku, kdy parlament v zemi povolil soukromým společnostem dobývat nerosty na asteroidech. To znamenalo skutečnou privatizaci vesmíru a bylo v přímém rozporu s mezinárodním právem. Pokud jde o nezákonnost jednání lucemburských orgánů, Roskosmos k tomu uvedl:
„Stejně jako zákon přijatý v roce 2015 v USA, zákon Lucemburska o těžbě přírodních zdrojů soukromými společnostmi ve vesmíru podle názoru Ruské federace ohrožuje jeden ze základních principů mezinárodního kosmického práva – zásadu národního nepřisvojování vesmíru, včetně Měsíce a dalších nebeských těles“.
Nicméně vláda velkovévodství má osobní zájem na této iniciativě – stejně jako na dalších komerčních podnicích. Orgány země prakticky otevřeně prodávají vlastní svrchovanost za podíly na ziskovém podnikání. Tak jako zprivatizovali rozhlasové a televizní vysílání, stejně se hodlají napakovat i na vesmíru.
Ekonomika konexí a bažin
Život v Lucembursku, podobně jako v kterékoliv offshorové destinaci, přináší podivnou směs ultramoderních technologií a středověkých způsobů. Finanční služby jsou poskytovány v nejvyšší technologické třídě, ale ekonomika je řízena ručním způsobem, přes známosti a přes bažiny, ač místní zvláštní služby říkají, že mají osobní údaje téměř o každém obyvateli v zemi.
Lucemburští monarchové se rovněž aktivně podílejí na popsaných schématech. Korunní princ Henry společně se svou ženou osobně jezdil do Seattlu, aby omámil americké investory a nabízel preferenční zdanění soukromým společnostem, které by se zabývaly vesmírnými aktivitami.
Na pozadí těchto složitě poskládaných afér působí jako výsměch zdravému rozumu deváté místo Lucemburska v žebříčku zemí s nejmenší korupcí.
Zdroj.
