Evropští aristokraté, dědicové starodávných titulů a bohatství, nemají rádi publicitu a unikají před seznamy Forbesu. To jim pomáhá vyhýbat se daním, získávat granty z Bruselu, manipulovat se suverenitou a řídit EU jako svoji dědičnou državu. Skuteční vládci Evropy jsou stejní, jako před 500 lety.
Studie provedená ekonomy Italské banky asi před rokem ukázala, že během posledních 600 let byli nejbohatšími lidmi ve Florencii tytéž rodiny. To vyvrátilo mnohé současné mýty a představy.
Během dvacátého století šířili spisovatelé a intelektuálové iluzi o pádu aristokracie a smrti „starých peněz“. O úpadku šlechtických sídel psali básně a romány. Plátna a scény zaplnili chudí, avšak ušlechtilí, dvořané, počínaje postavou Ljubovny Andrejevny Raněvské, Blanche Duboisovou konče. V představách moderního Evropana je aristokrat podivínský starý muž, jenž s obtížemi vytápí pár místností v zchátralém rodinném zámku s děravou střechou.
A najednou se ukázalo, že slavné aristokratické rodiny prospívaly při všech sociálních katastrofách. Navzdory všeobecnému rovnostářství vynucovanému světovými válkami a revolucemi se jim podařilo zachovat a rozmnožit své gigantické majetky, jejichž hodnotu nelze nyní ani spočítat.
Evropa v rukách šlechtických rodin
Držitelé zvučných titulů stále disponují nejcennějšími aktivy Evropy: jejími pozemky a nemovitostmi. Hrabata z Cawdoru, zmínění Shakespearem v Macbethu, stále ještě žijí ve svém rodinném zámku. Německá knížata z Fürstenbergu, datující svůj rod již od 13. století, žijí také v rodinných rezidencích na zámku Weitra a Heiligenberg a v knížecím paláci v Donaueschingenu. A legendární dynastie Schwarzenbergů vlastní tucet hradů a paláců. Jejich nejpozoruhodnější nemovitostí je obrovský palác v centru Vídně.
Angličané vypočítali, že podle údajů v roce 2010 vlastní jednu třetinu britské země, nejdražší země na světě, místní šlechta. Vévodovi z Westminsteru patří část známých oblastí Londýna: Mayfair a Belgravia. Ve vlastnictví hraběte Cadogana je centrální část anglického hlavního města: Cadogan Square, část ulic Sloane Street a Kings Road. Baronka Howard de Walden má ve svém majetku prestižní londýnské ulice Harley Street a Marylebone High Street.
Všechny prostory, které se nacházejí v těchto lokalitách, jsou pronajímány za nejvyšší nájemní ceny na světě. Koupit dům postavený majitelem země je téměř nemožné – za stovky milionů dolarů se kupuje pouze právo pronájmu paláce na dobu 35 let. Přitom kupující ročně platí vlastníkovi i za pronájem pozemků pod domem.
Čtěte ZDE: Příkladný dvojí metr: Pedofilní web není podle policie problém. Ostrá slova o imigrantech naproti tomu kriminalizována budou. Stopy po obchodu s dětmi vedou vysoko
Staré peníze milují ticho
V šlechtických zámcích a palácích je uloženo nesčetné množství knih, obrazů, starožitného nábytku, uměleckých děl. Zjistit jejich celkovou hodnotu nelze ani přibližně. To je jeden z důvodů, proč se evropská šlechta zřídkakdy dostává na seznam Forbesu. „Staré peníze“, na rozdíl od nedávno vydělaného kapitálu, milují ticho.
U takového Gatese a Zuckerberga prošla aktiva auditem a každý může vidět, jaká je jejich tržní cena. Majetky šlechtických rodin získané v průběhu staletí jsou spolehlivě skryty před zvědavýma očima. Angličané se například již dlouho snaží zjistit, na jak velkou zemi má nárok Edward William Fitzalan-Howard, 18. vévoda z Norfolku. Vévoda mluví o svých statcích skromně: „Já trochu hospodařím v malém Západním Sussexu ...“.
Je těžké „ocenit“ i ta bohatství, která byla oficiálně zveřejněna. Kolik mohou stát například originály obrazů takových malířů, jako Velázquez a Goya, dopisy Kryštofa Kolumba, paláce v Seville a v Madridu, či první vydání Dona Quijota, které má rodina 19. vévody z Alby? Podle různých odhadů se jeho majetek odhaduje od 600 milionů do 4,7 miliardy euro. Rozptyl čísel jasně ukazuje, jak podmíněná jsou všechna hodnocení.
Vznešení páni daně neplatí
Očekávali bychom, že majitele takového pohádkového luxusu by už dávno měly položit státní daně a odvody z majetku. Jakýkoli pokus o prodej domu, obrazu, nebo starožitnosti znamená pro obyčejného smrtelníka povinnost zaplatit velmi nepříjemnou daň z kapitálového výnosu. Ve Španělsku její míra dosahuje až 34 procent, v Anglii do 40 procent. Stejná výše se odvádí při dědické dani.
Obyčejní Evropané jsou nuceni zděděný majetek okamžitě prodat, aby mohli zaplatit dědickou daň, avšak jejich vznešení krajané na to mají kličky. Nejpopulárnější z nich je převedení paláce s celým jeho inventářem do majetku zvláštního fondu. Správu fondu provádějí, samozřejmě, samotní členové rodiny. Výsledkem je, že nová generace se tak dostane k vlastnictví velmi drahého majetku, a přitom nezaplatí na daních ani cent.
Při prodeji starožitností se používají jiné triky. V roce 2001 majitelé zámku Howard v severním Yorkshire prodali obraz slavného umělce Joshua Reynoldse za 9,4 milionů liber. Aby se vyhnuli zdanění, uvedli, že obraz není unikátní umělecké dílo, ale součást „čalounění a tapisérií zámku“. V roce 2014 jim odvolací soud dal zapravdu – soudci projevili třídní solidaritu a díru v rozpočtu pokryli na úkor běžných daňových poplatníků.
Čtěte ZDE: Česká republika: Stát II. kategorie? Totalita zabalená v eurobankovkách. Evropské dotace: Rozkrádání a korupce v přímém přenosu. Stojí nám za pošlapanou sebeúctu? Máme na to žít samostatně!
Aristokratické zneužívání moci
Navzdory všem revolučním otřesům 20. století si šlechtické rodiny zachovaly nejen své bohatství, ale také moc, která přísluší k takovému bohatství jako bonus. V roce 1999 se Tony Blair pokusil vyčistit Sněmovnu lordů od dědičných následníků. Nicméně přes všechna omezení stará šlechta Anglie nadále vykonává nejvyšší zákonodárnou činnost. Exekutivní mocí ovšem také nepohrdnou: ve vládě Theresy Mayové, která vznikla v červnu 2017, pracuje jeden hrabě, jeden vikomt a tři baroni.
I v tak bytostně současné struktuře, jako je bruselská byrokracie, si šlechtické rodiny uměly najít své koryto. Vzhledem k tomu, že vlastní stovky tisíc hektarů půdy, prezentují se jako „rolníci“, a tudíž žádají o solidní dotace přidělované EU na podporu zemědělství. Velikost dotace je přímo úměrná velikosti pozemku ve vlastnictví zemědělce. Každý rok tito „rolníci“ jako vévoda z Marlborough, vévoda z Northumberlandu, vévoda z Westminsteru a lord Rothschild obdrží od Bruselu 700 tisíc až 1 milion liber. V této souvislosti jim Brexit samozřejmě neudělal radost.
O majetku 18. vévodkyně z Alby, která zemřela v roce 2014, se říkalo, že by mohla projít ze severu na jih Španělska, aniž by opustila svůj soukromý pozemek. Všechny tyto statky opět dotuje EU. V roce 2006 vyšli na protest rolníci, kteří obdělávají půdu Alby. Žádali, aby se alespoň část dotací ve výši několika milionů dolarů dostala k těm, kdo skutečně pracují na polích. Demonstrace byla brutálně rozehnána a vévodkyně nazvala demonstranty „psychopaty“ a „bandity“. Za to ji soud odsoudil k pokutě ve výši 6 tisíc euro, a EU dál pokračovala v dotování jejích soukromých polností z Alby.
Výše uvedené zchytralosti v zemědělství ovšem blednou před úspěšným byznysem, jaký rozvinula velká knížata, která reformovala svá knížectví na daňové ráje pro offshore. Princové Monaka změnili svůj stát na nejznámější daňové útočiště pro fyzické osoby. Velkovévodové z Lucemburska udělali totéž pro společnosti a firmy.
Tajemství šlechtické nadřazenosti
Mediální proslulost aristokratů neodpovídá jejich skutečnému vlivu a bohatství, nehodlají být totiž spojováni se světskou kronikou. Jedinou výjimku tvoří královská dynastie Windsorů a vévodkyně z Alby, jež se na stará kolena pomátla na rozumu. Pro takovou skromnost ovšem existují důvody.
Zaprvé, pomáhá to odvrátit pozornost veřejnosti od jejich obrovského bohatství, nestandardních způsobů obohacování a daňových úniků. V době rozdělení společnosti a chudnutí střední třídy je to obzvláště důležité.
Za druhé, aristokracie získávala svůj kapitál, v plném souladu s Marxem, často zločinnými prostředky. A není tu řeč jen o legendách starověku, o časech přivlastňování, pirátství, koloniálních válek a obchodu s otroky. Během dvacátého století šlechtické rodiny prosperovaly a obohacovaly se spoluprací s panujícími politickými režimy.
Knížecí rodiny Borghese a Torlonia podporovaly Benita Mussoliniho. Vévoda z Alby oficiálně zastupoval španělského generála Francisca Franca v Londýně během druhé světové války. Baron Thyssen-Bornemisza se přiživoval na spolupráci s Třetí říší a jeho dcera hraběnka Margit hostila na svém zámku důstojníky SS a pořádala pro ně večírky. Během jedné takové zábavy opilí hosté zastřelili asi dvě stě spoutaných Židů. Obrazy zabavené Židům se později staly součástí slavné umělecké sbírky muzea Thyssen-Bornemisza.
Nehledě na všechny krize a změny epoch, aristokratické rody Evropy nadále prospívají. Jejich bohatství tvoří šedou zónu globální ekonomiky. Jejich dědičná práva a skrytá moc jsou odvrácenou stranou evropské demokracie. Jediná věc, která dnes může být pro aristokraty překážkou, je veřejné mínění a publicita. „Staré peníze“ totiž vyžadují ticho.
Zdroj.
