Mezinárodní soudní tribunál (ICTY) a dle plného a velmi absurdního názvu, bych měl dodat „pro stíhání osob odpovědných za závažné porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na teritoriu Bývalé Jugoslávie“. Byl založen rezolucí č. 827 Rady bezpečnosti OSN dne 25.května 1993. Iniciátorem založení byl německý ministr zahraničních věci Klaus Kinkel a tehdejší velvyslankyně USA v OSN paní Albrightová.
Jeho samotný vznik je pochybný a dle mého, ne ojedinělého názoru, neoprávněný. Již v samotném názvu se hovoří o „stíhání osob“, OSN je však organizací států a ne jednotlivých občanů. Charta OSN nezná instituci, která by opravňovala stíhat jednotlivé osoby. Může tudíž jenom řešit spory mezi státy nebo přijímat opatření proti těmto státům. Jednotliví občané podléhají jurisdikci výlučně svých svrchovaných států. Vychází to z podstaty charakteru OSN i suverenity členských států. Celkem jednoduché a srozumitelné právní věty, jiné v chartě nenaleznete.
Politický tribunál
Pro přesnost se podívejme na textaci v samotné Chartě OSN, která však opravdu umožňuje Radě bezpečnosti OSN zřizovat pomocné orgány. Přesná textace článku 29 zní: “Rada bezpečnosti může zřídit pomocné orgány, které považuje za nutné k výkonu svých funkcí“. Nic víc, nic míň.
Může tudíž vytvářet různé pomocné orgány, komise, které by usnadnily cestu k jejímu vlastnímu rozhodování. V žádném případě to nemohou být orgány s exekutivní pravomocí, a to dokonce ani nad jednotlivými občany suverénních států. A nemůže zakládat nad nimi soudní tribunál. Politická účelovost soudu je zřejmá i tím, že do těchto kompetencí nebyla zahrnuta iniciace a podpora, která vedla ke vzniku občanské války a uskutečnění agrese, vážným ztrátám na životech s cílem rozbití Jugoslávie.
Zde odpovědnost padá na Německou spolkovou republiku, a to dokonce v té době v přímém rozporu se stanovisky USA, EU (orgány NATO se v počátečním období situací vůbec nezabývaly). Později vyvolaly některé členské státy NATO přímou agresi proti Jugoslávii - včetně České republiky.
Dle výše uvedeného právního výkladu řada renomovaných právníků zpracovala rozbory a svolávala konference k tomuto problému, protože zpochybňovali právní legalitu soudu. Sám jsem se jedné takové konference v New Yorku na své náklady zúčastnil. Bohužel neznám nikoho z českého odborného prostředí, včetně kdysi tradičně známých „puristů“ brněnské university, kteří by se u nás k této diskusi či protestu připojili. To svědčí o krajně omezeném právním prostředí v naší společnosti, zvláště „odborných“ institucí.
Čtěte ZDE: Rozsudek nad Ratko Mladićem: Doživotí. Proč nejsou souzeni skuteční řezníci? Baba Jaga si mne ruce. Zlo kolem Srebrenice visí ve vzduchu. Poučíme se, nebo se bude vraždit znova? Rajko je nezdolný
Příznivci a odpůrci
Nebyly však pasivní. Horoucně naopak pomáhaly tuto atmosféru vytvářet. Vzpomeňme jen jak fandil protisrbskému boji Petr Pithart „Tuto armádu je třeba ničit a zničit, protože za poslední dekádu přepadla již tři sousední státy: Slovinsko, Chorvatsko a Bosnu… zůstala po ni zničená města, desetitisíce mrtvých. Je to armáda agresivní navenek, teroristická dovnitř …. hromadně popravující muže, hromadně znásilňující ženy a zapalující celé vesnice“. Tak perlil právní věty učitel Právnické fakulty UK, účelově a lživě ovlivňující politickou atmosféru dle zásady Carl von Clausewitze „V průběhu války se lež stává určitou vlasteneckou povinností, ne-li dokonce cností“.
Pithart nebyl však sám. Účinným propagátorem agrese byl i prezident Havel, podle kterého „jsou možnosti zasáhnout i v případě ozbrojeného konfliktu i bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, pokud k tomu zavazují humanitární důvody“ (Právo 13.2.1999). Na druhé straně Václav Klaus jako předseda poslanecké sněmovny měl jiné stanovisko: “Někteří naši politici a žurnalisté si totiž chtějí našeho několikadenního členství v NATO ‚užít‘ a tváří se proto rozhodně, ostře a válečnicky…. Je to typické české siláctví, které zakrývá slabost… Je to boj proti všemu srbskému obyvatelstvu“.
Významným organizátorem a představitelem zpochybňujícím legalitu soudu byl Ramsey Clark, bývalý ministr spravedlnosti USA a profesor práva na Harvardské univerzitě. Ten po zpracování podrobných studií s celým týmem dalších, zvláště amerických a kanadských právníků, se vyjádřil lakonicky: „Každý přece ví, že Rada bezpečnosti nemá žádnou pravomoc či posvěcení uvádět podobný soud do života… Haagský soud není nic jiného než politický nástroj, jímž především USA prosazují své geopolitické zájmy“.
Naše odborná akademická veřejnost, tím myslím právnické fakulty, zůstala netečná a raději bez názoru. Zařadili se tak do jednostranně živené protisrbské atmosféry, která tehdy díky proněmeckým mediím byla u nás převažující. Svědčí to o stavu našich odborných institucí a omezenému volnímu prostoru pro jejich práci. Nakonec myslím, že pohled na legalitu soudu zůstane účelově mimo diskusi. Podívejme se ale na další absurditu, která se používá k obhajobě pravoplatnosti soudu.
Čtěte ZDE: (Sebe)Vražda v přímém přenosu před Tribunálem hanby: Dvojí metr jako základ západní spravedlnosti. Každý muslim je nevinen. Masový vrah premiérem? Náhodná smrt 19 svědků. Kdo a proč to zorganizoval?
Špatně profesně, špatně morálně
Haagský tribunál (nyní nám je prezentován klamavě jako orgán OSN) dokonce bývá porovnáván se soudy v Norimberku a Tokiu, které soudily válečné zločince z druhé světové války. Účelově se opomíjí, že tyto tribunály nebyly ustaveny na základě orgánů OSN, právě z výše uvedených důvodů, nýbrž dohodou vítězných mocností. OSN byla již v té době plně funkční. Bylo zcela zřejmé, že RB OSN není oprávněna tyto orgány ustanovit. Takže jakákoliv srovnání, která se mediálně, a hlavně propagandisticky, nyní používají rovněž samotnou touto analogií, zpochybňují legalitu haagského soudu.
Není mým záměrem podrobně se zabývat právní stránkou věci, i když ze své univerzitní specializace „mezinárodní právo“ mám odborný pohled. Všechny právní aspekty jsou dále plně zadokumentovány studiemi se kterými se v našem akademickém prostředí nepracuje.
Podívejme se však i na jinou stránku celé věci. Za jaké situace a pod jakým politickým nátlakem soud v Haagu byl nucen pracovat a čemu se byli páni soudci nuceni podřizovat. Nakonec, jistě by mě mohla doplnit i členka tohoto soudu, Češka, dr. Ivana Janů, jejíž tamní úslužná „praxe“ byla asi podstatným argumentem pro pozdější jmenování do místa soudce našeho Ústavního soudu. A po skončení této funkce získala i jiné důležité místo v kategorii těch, co jsou jemnovány prezidentem. Já jsem s ní i osobně udělal špatnou zkušenost. Jak odborně, tak morálně.
Zde je malý, ale podstatný ilustrující příběh pohledu na nejenom nelegální, politicky manipulovanou, ale i morální pokleslost „práce“ soudu. Problematiku Jugoslávie jsem i později podrobně sledoval.
Důkazy z Dubrovniku
Naše média uveřejnila informaci, že je souzen jugoslávský admirál Milodrag Jokič, který dle žaloby bezdůvodně odstřeloval historické město Dubrovnik, přestože v něm nebyla instalována žádná vojenská zařízení a je obecně známo, jakou historickou hodnotu město má.
V oblasti pracoval jako člen mise OSN pracovník MZV pan Lukaštík, který podrobně informoval o situaci. Podle těchto podkladů byly naopak v historickém středu města chorvatské baterie, které odstřelovaly veškerou lodní dopravu v blízkosti Dubrovniku. On sám se účastnil jednání s příslušnými veliteli baterií a naléhal na ně, aby odstřelování zastavili, nebo aby umístili baterie mimo město. Nevyhověli.
O těchto skutečnostech byly vedeny podrobné záznamy, které byly předány OSN. Tyto doklady nebyly však soudu nikdy předloženy, nebo se jimi z účelových důvodů soud nezabýval. Došlo tak k manipulaci v důkazním řízení procesu proti Jokičovi.
Sám jsem žádal o postoupení veškeré dokumentace k tomuto případu k soudu do Haagu. Z našeho MZV (sám jsem po odchodu Jiřího Dienstbiera také odešel) jsem nikdy odpověď nedostal. Obrátil jsem se i na středisko OSN v Praze, aby zajistili předání dokladů. Po zjištění podstaty mé žádosti se mnou odmítli dále jednat (vedoucí střediska byl rakouský státní příslušník). Obrátil jsem se proto přímo na International Court of Justice do Haagu ve věci „Manipulation of facts concerning bombing of Dubrovnik“. Přes urgence jsem nikdy nedostal ani potvrzení o přijetí korespondence, natož odpověď. Samozřejmě jsem se obrátil i na paní Janů - se stejným výsledkem.
Dne 19.3.2004 tisk přinesl stručnou zprávu, že admirál Jokič byl odsouzen.
Čtěte ZDE: Evropská prokuratura: další krok k mezinárodnímu koncentráku. Česko pod kuratelou Jourové půjde jako první. V Haagu páchne úplně všechno. Hurá do evropských bažin! Podle Babiše jde o „zajímavou myšlenku“
Výzva ke změně
Je to jen malá ilustrace práce soudu ve stínu daleko závažnějších pochybení. Jistě by další informace mohla poskytnout členka tohoto soudu Dr. Janů. Pochybuji však o její právní kvalifikaci a morální způsobilosti - a tím i schopnosti a vůli respektovat právo v souvislosti s fakty.
Dnes jsme podrobně informováni o velmi tragickém ukončení jednání soudu, a to dokonce přehledem o porovnání jednotlivých verdiktů i úmrtí vězněných osob. To jsou fakta podávaná s jistým bulvarizujícím nádechem, Ale podstata věci: kdo vyvolal občanskou válku a na základě jakých příčin a zájmů, se stále zamlčuje -včetně agresivní účasti České republiky.
Současné nastavení naší společnosti, ale i akademické komunity, najít odpověď neumožňují. Není to otázka jen k zamyšlení. Celá kauza soudu v Haagu je další z mnoha a mnoha výzev ke změně.
