Bez výrazného poklesu spotřeby Západu se naše civilizace vrátí do doby kamenné. Nedávno jsem přečetl Glazjevův článek "Velká digitální revoluce: výzvy a vyhlídky na ekonomiku 21. století". Samozřejmě je vše napsáno správně a přesvědčivě, graf, který ukazuje vznik a vývoj předchozích technologických epoch, je velmi krásný.
Ačkoli jeho krása vyvolává určité pochybnosti. Především pro samu krásu jsou data vzniku a zralosti epoch mírně posunuty. Ale to není podstatné. (Graf ukazuje shodné a naprosto symetrické křivky životních cyklů a ekonomických přínosů nových technologií na bázi textilních strojů, parních strojů, elektromotorů, spalovacích motorů, mikročipů a poslední šestou vzrůstovou křivku shodného náběhu, strmosti i zakřivení pro budoucí vývoj nanotechnologií, solární a jaderné energetiky – viz zdroj.)
Co je však důležitější, že vývoj světa, nebo přesněji západní civilizace, je znázorněn na časové ose lineárně od osmnáctého století do konce dvacátého století. S tímto přístupem nesouhlasím, a proto mám pochybnosti o zásadní možnosti přechodu lidstva do šesté technologické éry. Chci se s těmito pochybnostmi podělit a budu rád, když mi někdo přesvědčivě dokáže, že jsem příliš pesimistický.
Hranice růstu
První faktor, který stojí za zvážení, je dosažení hranice růstu západní civilizace. Na začátku připomenu některé teze, které jsem prozkoumal a podložil fakty ve své politické ekonomii parazitismu.
V uzavřeném systému se společnost snaží vypořádat s vysokými cenami za zdroje, aby si zajistila možnost rozvoje. To v systému zajišťují produktivní třídy a podnikatelské skupiny prostřednictvím pobídek ke zvýšenému dobývání zdrojů a stimulací systému jako celku k úsporám zdrojů. Systém poskytuje vysokou životní úroveň týmž produktivním třídám a skupinám, a také těm skupinám, které dostávají svůj závislý příjem, a to přímo nebo prostřednictvím řetězce zprostředkovatelů zřízeného třídami produkujícími reálné hodnoty.
Ve všech systémech parazitické třídy a skupiny naopak potřebují nízké ceny zdrojů, aby uspokojily co nejširší vrstvy parazitické populace a/nebo maximum zdrojů připadlo na úzkou skupinu obyvatel (finanční oligarchii).
Cíle obou jsou jasně protikladné a v uzavřeném systému jich nelze dosáhnout současně. Dá se toho ale dosáhnout v otevřeném systému při paralelní možnosti přijímat zvenčí toky energie zadarmo. Způsoby se mohou lišit, od přímého okrádání kolonií (Španělsko v Novém světě, Anglie v Indii), přes neekvivalentní směnu zdrojů za průmyslové výrobky nebo informační produkty (opium za čaj a porcelán, zlato za šperky, ropu za iPhone), až k podvodným nákupům za virtuální fiat-peníze a obligace („Vezměte si to všechno, já si další peníze natisknu“).
Čtěte ZDE: Řízený pád newyorské burzy: Historie? Ne, současnost. Rothschild: „Dejte mi moc nad penězi a nezajímá mě, kdo tvoří zákony.“ Bez hotovosti? Vysvobodí nás katastrofa, nebo čin?
Blahobyt na úkor třetího světa
Pro existenci západní civilizace je kriticky důležitý neustálý přesah spotřeby nad produkcí s pokrytím deficitu na vrub extenzivního nárůstu vnějšího neekvivalentního získávání zdrojů.
Během celého období rozvoje západní civilizace, rozumí se kapitalistického rozvoje, byl tento faktor mimořádně důležitý a možná i nejdůležitější při zajišťování jak vysoké rychlosti vývoje západní civilizace, tak nadhodnocené životní úrovně obyvatelstva. To poskytlo západní civilizaci příležitost mít vysoký podíl parazitických populačních skupin a vysokou životní úroveň pro tyto parazitní skupiny.
V kapitalistickém stádiu vývoje (zhruba do šedesátých a sedmdesátých let minulého století) lze rozpoznat následující faktory:
- Vzhledem k poměrně slabému vývoji námořní nákladní dopravy zůstaly vazby mezi metropolemi (západní civilizace) a koloniemi „slabé“ a roztříštěné. Neprobíhalo žádné sjednocení metropolí a kolonií do jediného systému;
- Zničení jedné nebo více kolonií, nebo rozbití vazeb s nimi, bylo pro západní civilizaci bolestivé, ale nikoliv smrtelné, a mohlo být kompenzováno převzetím kontroly nad novými územími;
- Kladný poměr potřeb západní civilizace a zdrojů „neosvojených“ zemí světa umožnil extenzivní rozvoj a zvyšovat vnější energetický přítok prostřednictvím dobývání nových zdrojů ve stávajících koloniích, nebo ovládnutím zcela nových kolonií;
- V metropolitních oblastech byla v zásadě koncentrována průmyslová, vědecká a finanční centra.
Planetu nenafoukneme
Ve druhé polovině minulého století vedl vědecký a technologický pokrok (přechod na čtvrtou a pátou technologickou epochu) k významným změnám v interakci mezi metropolitními zeměmi a koloniemi:
- Rozvoj velkokapacitních flotil a potrubních magistrál umožnil efektivní přepravu rud, uhlí, ropy, plynu a zkapalněného plynu, obohacených koncentrátů a dalších zdrojů na velké vzdálenosti;
- Zavedení standardních námořních kontejnerů umožnilo rozvoj distribuované výroby, při níž mohou komponenty skládající hotový výrobek pocházet z desítek zemí a vzdálených výrob, přičemž hotové výrobky mohou být dodávány na desítky různých trhů;
- Oddělení rezervních měn od zlata, rozvoj finančních a bankovních trhů a technologií vytvořilo jediný globální peněžní a finanční systém založený na hegemonii petrodolaru.
Mezi jednotlivými zeměmi světa se tak začaly objevovat pevné kooperační, technologické a měnové vazby a následně i politické vazby.
Díky tomu se v sedmdesátých letech začal tvořit globalizovaný západní svět. Koncem osmdesátých let západní civilizace poprvé upadla do krize vlivem „růstových limitů“. Celý „západní“ svět byl ovládnut a začleněn do současného světového systému. Jeho zdroje nestačily na krmení stále rostoucího stáda západních parazitů. Mohlo se snadno stát, že by západní civilizace spadla do dalšího revolučního předělu vlivem negativního vztahu mezi počtem lidí a množstvím zdrojů.
Naštěstí pro ni se však krizi podařilo překonat rozšířením hranic „západního světa“. Po drastickém zachvácení a zničení Sovětského svazu získaly Amerika a Evropa možnost po dalších dvacet let bezproblémově začleňovat nové státy, území a zdroje do petrodolarového systému a překonat tak krizi, dosáhnout nové vlny průmyslového rozvoje, znovu zvýšit životní úroveň obyvatelstva, a ... znovu zvýšil podíl parazitické populace.
Jelikož získání levného přísunu energie má destruktivní vliv na vlastní odvětví průmyslu, současně s prudkým nárůstem bezplatného objemu volné příchozí energie začal v novém tisíciletí proces úpadku průmyslu v Americe i v Evropě. Průmysl masivně emigroval do Číny, dalších zemí jihovýchodní Asie a třeba Mexika.
Ve výsledku došlo ke konci prvního desetiletí nového milénia k faktickému sjednocení světové ekonomiky do jediného globálního systému. Stupeň kooperativní, technologické, zdrojové a finanční závislosti nás již opravňuje hovořit o jediném uzavřeném systému. Západní svět opět dosáhl hranic růstu a tentokrát narazil na nepřekročitelné limity dané omezenou velikostí naší planety.
Čtěte ZDE: Na mizině: Spojené státy se rozpadají. Silnice, přehrady, mosty i vodovody na padrť. Největší hora dluhů v dějinách. Lež se stala normou. Pomůže Trump? Éra chlouby a obdivu je v nenávratnu
Meze uzavřeného systému
Na zemi nezůstaly žádné významné země či oblasti, které by bylo možné přidat k existujícímu západnímu světu a tím rozšířit externí zdroje, na zemi nezůstaly ani žádné zásoby stávajících zdrojů umožňující podstatně zvýšit jejich dostupnost. Pokud nechceme počítat s milosrdnými mimozemšťany z planety Nubiru, je nutné konstatovat, že západní civilizace se rozmohla jako rakovina na celé planetě a neexistují pro ni už žádné externí zdroje. Od této chvíle až do konce věků musí západní civilizace zapomenout na možnost získat volné zdroje mimo systém a zaměřit se pouze na schopnost extrahovat zdroje zevnitř systému.
A tady vzniká otázka: Západní civilizace fungovala pět let v podmínkách nezbytného pokrytí deficitu čerpáním existujících vnějších zdrojů bezplatné energie, které bylo možné projídat. Nyní Západ začal čerpat vnitřní rezervy, Amerika a Evropa projídají své důchodové úspory (a úspory privátních fondů investovaných do státních „cenných“ papírů), země produkující ropu (a tudíž celý svět) projídají dříve vynaložené investice do průzkumu a těžby ropy a zemního plynu, dochází k poklesu životní úrovně periferních zemí.
Dokáže západní civilizace přežít (a přizpůsobit se) ukončení zdarma dostupných vnějších energetických toků a přeorientuje se na nutnost zvýšit těžbu domácích zdrojů, snížit neefektivní spotřebu, snížit životní úroveň „zlaté miliardy“ a ušetřit zdroje?
Je zřejmé, že bez vyřešení tohoto problému není možné mluvit o přechodu do šesté technologické epochy.
Aspekty systémového řízení
V souvislosti s tím přejděme na druhý faktor – aspekty řízení systému.
Aby mohl svět změnit zásady své existence a dokázal se zaměřit na zvýšení efektivity těžby a spotřeby energie a zdrojů, je nutné, aby jeho řídicí složky k tomu podnikly potřebné kroky. Záměrně nepoužívám pojem „světová vláda“, protože se domnívám, že řízení probíhá prostřednictvím souhrnu samostatných a nekoordinovaných aktivit mnoha elitních, politických, lobbistických a dalších mocenských skupin.
Takové působení může být prováděno různými formami:
- přímým státním řízením;
- státními pobídkami;
- tržními mechanismy;
- působením informací;
- ostatní.
Především je ale třeba se ptát: „Kdo se ujme takového řízení?“ A „co se jeví jako prioritní pro hlavní řídící složku?“.
Ukažme si to na dnes typickém příkladu přerozdělení velké částky ze státního rozpočtu. Přepokládejme, že v systému se najednou objevily navíc dvě miliardy peněz, které je potřeba utratit.
Varianta 1:
U moci je liberálně konzervativní strana průmyslníků hájící zájmy velkého národního byznysu.
Její představitelé vědí, že země potřebuje dodatečnou levnou energii, a rozhodli se přidělit jednu miliardu na výstavbu jaderné elektrárny a druhou miliardu na vybudování nové železnice k bohatému uhelnému ložisku.
Toto rozhodnutí přijali z toho důvodu, že bez něho brzy nebudou moci zvyšovat produkci a následně své zisky. Jejich motivy jsou osobní, malicherné, soukromé. Ale náhodou se shodují s potřebami společnosti jako celku.
Varianta 2:
U moci je Pirátská strana svobodné lásky. (V dnešní Evropě mají tyto strany významný počet křesel v parlamentech). Její zástupci údajně vystupují za vše dobré proti všemu špatnému.
Tito politici vyberou řešení, při němž jednu miliardu je nutné věnovat na dotace zemědělcům, kteří pěstují konopí, a druhou miliardu rovnoměrně rozdají všem obyvatelům, aby si lidé mohli koupit výrobky těchto zemědělců. Přitom věří, že konají pro štěstí všech lidí.
Jejich motivy jsou světlé, nezištné, univerzální a humánní. Ve skutečnosti jsou ovšem asociální a škodí celé lidské společnosti, protože ji vedou na cestu degradace.
Varianta 3:
U moci je nějaká demokratická strana, která bojuje za zájmy bankéřů a dalších finančních podvodníků.
Rozhodnou se přidělit jednu miliardu na dotaci úroků z hypoték a jednu miliardu na dotaci úroků z půjček na auta.
Svým způsobem je to také humánní a sociální počin. Ale ve skutečnosti to povede ke zvýšení zisku finančníků, dalšímu čerpání zdrojů, rostoucím cenám a zchudnutí života lidí. Čili jde opět o škodlivou a nesystémovou činnost.
Nechápejte to tak, že považuji průmyslníky za světlé a nabouchané zachránce světa. Mám na mysli pouze fakt, že objektivně vždy existují skupiny, jejichž zájmy se alespoň dočasně shodují se zájmem společnosti jako celku. Ale vedle toho existují skupiny, jejichž zájmy jsou vždy v přímém rozporu se zájmy společnosti, i když mohou dočasně zlepšit životní úroveň parazitujících skupin.
Čtěte ZDE: Budoucnost civilizace: Starý svět má smrtelné křeče. Ubráníme se nové době temna? Západ se nechal zaplavit barbarstvím. Odpor proti globalizační agendě a EU je cesta. Máme ještě důvod k optimismu?
Od kapitalismu k parazitismu
Takže po padesáti letech řízeného parazitického vývoje v Americe tam prakticky neexistuje žádné „zdravé“ obyvatelstvo. Téměř všichni Američané se v té či oné míře starají o zachování současného stavu parazitismu se všemi jeho atributy: chronický deficit obchodní bilance, dolar jako nekrytá rezervní měna, nízké ceny pohonných hmot, vysoké náklady na sociální zabezpečení atd. Základ americké státnosti je ze 70-80% parazitický a v důsledku toho vláda (nadstavba) nemůže být jiná.
Domnívám se, že souhrn soudobých změn v ekonomických, průmyslových, společenských a politických vztazích Západu umožňuje říci, že jeho společensko-politická forma, alespoň v případě USA a Velké Británie, již nemá nic společného s kapitalismem a měla by být nazývána parazitismem.
Pokud se někteří autoři domnívají, že se zítra v Americe najednou objeví „fašistická“ vláda, která se začne vypořádávat s chronicky nezaměstnanými černochy a přinutí duhové kreatury pracovat, vždycky chci vědět, odkud se vezme? Reptiliáni ji dosadí? Nebo pošlou jiné dobré mimozemšťany?
V Itálii a Německu byly fašistické strany především stranami průmyslníků a dělníků, zastupovaly zájmy obrovského počtu lidí a významnou část byznysu. Kde jsou v Americe takové masové vrstvy obyvatelstva, které se postaví za šokovou čistku Ameriky a světa od parazitů? Přičemž by mělo jít o převážnou část obyvatelstva, jinak by to skončilo čistkou samotných „fašistů“. Zastánci „očisty“ od parazitických skupin by mohli mít nějaké šance v případě, že by finanční a hospodářská moc patřila „výrobcům-producentům“, jenomže v těchto sférách dnes rovněž dominuje parazitický finanční kapitál.
V důsledku toho bude nadále americká vláda přijímat kroky pro zajištění zájmů amerických parazitických elit a americké parazitické populace, což je zcela logické, a to na úkor zájmů rozvoje světa. Amerika, která vystupuje jako řídící profil světa, si bude vynucovat podmínky ztěžující přechod k šesté technologické éře, a vývoj v tomto směru bude možný pouze pod kontrolou elitních parazitických skupin Západu.
Proto se vnucuje druhá otázka: „Odkud se vezme „světová vláda“, která bude jednat na úkor krátkodobých zájmů „zlaté miliardy“?
Dokončení za týden
Zdroj.
