Blížící se konec října připomíná po desetiletí událost, jež se mnohým současníkům zdá natolik vzdálená, že si její „updatované“ repete nedovedou ani v těch nejčernějších snech představit. Přitom pravděpodobnost, že k němu v nebližších týdnech či měsících dojde, je – za splnění určitých podmínek - vysoká. O čem je řeč? O náhlém krachu newyorkské burzy, jenž se do reálné ekonomiky promítl deset let trvající depresí a zdecimováním velké části americké a evropské střední třídy.
Klíč k pochopení v učebnicích nenajdeme
Hledáme-li vysvětlení příčin tohoto prudkého zhroucení finančních trhů a následné hospodářské krize, pak si s mainstreamovými učebnicemi ekonomických dějin asi nevystačíme. Dočteme se v nich, že za prudkým pádem hodnoty akcií stál velký počet příliš levných úvěrů, umožňujících nákupy akcií i lidem s velmi nízkými příjmy, neexistence pojištění vkladů či restriktivní politika FED v prvních týdnech krize, vynucená zlatým standardem. To vše je jistě pravda, nikoli však celá. A jak to tak bývá, to, co je v nich zamlčeno, je často hlavním klíčem k pochopení celé řady důležitých souvislostí. A - ekonomové prominou - k jeho nalezení není ani třeba být promovaným odborníkem na složité aspekty vládnoucího finančního systému. Už proto, že zde nejde jen o peníze, ale primárně o moc.
Čtěte ZDE: Fata morgána hospodářského oživení: Americká centrální banka přiznala víc, než sama chtěla. Dluhové šílenství horší než před krizí. Od propasti není cesty zpět. Jak moc nás to bude bolet?
Čtěte ZDE: Hamlet v Jackson Hole: Zvednout, či nezvednout? Američtí bankéři právě rozhodují o našich peněženkách. Sedm let trvající fet banky zvané FED. Další velká krize již tento čtvrtek?
Řízený pád newyorské burzy
Podstatnou úlohu ve vzniku finančních krizí tehdy i dnes hrají centrální banky. Ta americká je ve skutečnosti kartelem největších bankovních domů, historicky spjatých s ne více než osmi rodinami, jejichž zájmy ovlivňují evropskou a tedy i světovou politiku již pěknou řádku let. Představitel jedné z nich, M. A. B. Rothschild, kdysi řekl: „Dejte mi moc nad penězi a nemusím se starat o to, kdo tvoří zákony.“
V této větě je obsaženo mnohé z toho, co potřebujeme vědět, abychom pochopili, proč došlo k pádu burzy nejen v roce 1929, ale i v roce 2008. I k té, která je opět za dveřmi. Náhlý prodej akcií ve středu 24. října 1929 nespustili drobní akcionáři, přilákaní na burzu v předchozích letech vidinou pohádkových zisků, ale lidé jako Bernard Baruch či hlavní architekt FEDu a Rothschildův agent J. P. Morgan. A rovněž s vidinou pohádkových zisků - na účet miliónů zbídačelých Američanů a Evropanů. Dnes se tomu eufemisticky říká „vedlejší škody“…
Čtěte ZDE: Americký sen u konce: 70 miliónů občanů na potravinových poukázkách. Již polovina všech Američanů na sociálních dávkách. Globální zchudnutí jako restart systému?
Čtěte ZDE: Svět se topí ve sci-fi dluhu: už přesahuje 223 kvadrilionu dolarů. Spojené státy jsou před kolapsem. Čelíme větším tržním bublinám, než v roce 2008
Podobný scénář i v roce 2008
Za jediný týden přišla burza o třetinu své hodnoty. Kdo stál v první linii prodejců, nakupoval krátce na to ještě větší objemy, než kterých se včas zbavil, tentokrát však za hubičku. Tak jako na podzim 2008, kdy se kapitáni globálního kasína rozhodli obětovat jednu ze svých vlajkových lodí banku Lehman Brothers, aby posílili jiná plavidla své pirátské flotily. Rozdíl oproti roku 1929 byl snad jen v tom, že bez vazby dolaru na zlato mohl tehdejší guvernér FED Ben Bernanke „tisknout“ libovolné množství peněz. Na záchranu nejen burzy, ale všech těch investičních bank a jejich managementů, jejichž nezodpovědná úvěrová politika prozatím největší finanční bublinu v moderních dějinách zplodila.
Ano, prozatím. Po relativně krátkém výplachu totiž začala nominální hodnota amerických akcií opět šplhat, aby z hodnoty 6469, na kterou se zřítila z dosud rekordních 14164 bodů, přesáhla v únoru letošního roku hranici neuvěřitelných 18200. Jinými slovy – ideální příležitost pro další odsátí virtuálního i reálného majetku od střední investorské třídy k Rothschild&comp.
Nedávným rozhodnutím americké centrální banky úrokové sazby nezvýšit však byl vyslán signál, že se obří majetkový transfer prozatím odkládá. Proč, to se můžeme zatím jen dohadovat.
Čtěte ZDE: Začátek konce šílené hry: Obamovy pohádky přední experti neberou vážně. Kolaps z roku 2008 byl jen generálkou na velký krach. Tiskárny peněz jedou naplno už i v EU. Pád letadla bude o to tvrdší
Čtěte ZDE: Přísně tajná banka pro financování apokalypsy?
Válka proti hotovosti
Možná také proto, že to, o co banksteři usilují ještě více, než je velikost jejich jmění, je politická moc. A té lze dnes dosáhnout i jinak, než dosavadní politikou centrálními bankami vyvolávaných finančních krizí, při nichž dochází k dalšímu mocenskému posílení globálních oligarchických struktur.
Jednou z možností, jak dosáhnout stejného cíle jinými prostředky, je (v Protiproudu také již několikrát pojednaný) scénář rušení hotovosti (bankovky, mince). Není totiž lepší způsob, jak dosáhnout totální kontroly nad finančními transakcemi a chováním „spotřebitelů“. Negativní úrokovou sazbou či jinými nástroji by „spořitelé“ byli nuceni k neustálé cirkulaci peněz a v případě potřeby by bylo možné prostřednictvím kapitálové kontroly a bail-inů (vysávání bankovních účtů) omezit komukoli přístup k vlastním penězům. V takovém finančním režimu by „runy na banku“, ohrožující stabilitu celého finančního systému, byly opravdu minulostí. Cenou za to je definitivní ztráta zbytků ekonomické svobody.
Čtěte ZDE: Blízká budoucnost: Spoříte? Neutrácíte? Stát vám to spočítá. Vezmou nám "fyzické" peníze. Povinné účty - absolutní fízlování zbytků soukromí. ČNB krade pro dolar. Bankovní diktatura před branami
Čtěte ZDE: V Británii vám banka nevydá vaše vlastní peníze: Musíte prokázat, k čemu je potřebujete. Brzy to bude i u nás. Babišova vláda jde stejnou cestou
Nebezpečná karetní hra
Ať už k tomu dojde za rok či za deset let, jsme již na tento krok - či spíše skok – delší dobu psychologicky připravováni. Aniž si to vůbec uvědomujeme. Také jste si již zvykli platit všude kreditními či debetními – pokud možno bezkontaktními - kartami? Dáváte přednost internetovému bankovnictví a e-shopům před platbou v hotovosti v kamenných obchodech? No vidíte, jak dobře spolupracujeme.
Další příklady? Firma Apple vyvíjí I-Phone, sloužící jako elektronická peněženka. Mávnete v obchodě svým miláčkem nad čtečkou a zboží je vaše. Jiné společnosti pro změnu pracují na tom, abyste nemuseli používat vůbec nic – jen vaši dlaň. Říkají tomu biometrická karta… Máme v sobě dostatek sebezáchovného instinktu, abychom se tomuto čelnému útoku na naše soukromí – prostřednictvím našeho přirozeného sklonu k pohodlí – dokázali ještě vůbec ubránit?
Osvobozující blackout?
Nevěšme však hlavu, ještě není vše ztraceno. Čím je elektronizace našich životů „dokonalejší“, tím je i celý systém, umožňující naše totální zotročení, zranitelnější. Považme, co by se tak asi dělo, kdyby energetické sítě vyřadil na delší dobu z provozu elektromagnetický puls či jen trochu silnější výron slunečních paprsků.
Když našim (pra)dědečkům nešel celý týden proud, nic hrozného se nestalo. Zatopili v kamnech, rozsvítili petrolejku, zařízli králíka či zašli k sousedům pro mléko, do práce šli pěšky. Nám by se však život změnil k nepoznání. Nejen však nám, ale i JIM. Životními podmínkami bychom se sice vrátili daleko před éru našich pradědečků, nečekal by nás však život nevolníka pod neustálým elektronickým dohledem Velkého bratra.
Nebo snad víte o jiné než "katastrofické" variantě, jak se životu v totalitní „bezhotovostní společnosti“ účinně vyhnout? Což takhle jen pasivně nečekat, až nám TO spadne na hlavy a začít se aktivně dožadovat občanských svobod? Pár nástrojů na to ještě zbývá.
