Přemoudřelí evropští odborníci spekulují o budoucí katastrofě Číny v důsledku poklesu růstu HDP na sedm procent nebo méně. A to navzdory skutečnosti, že celkový HDP samotné EU v roce 2015 vzrostl o celých 1,9%. Číňané pozorně poslouchají apokalyptické předpovědi své budoucnosti a pokračují v realizaci grandiózního politického projektu „Jeden pás – jedna cesta" (Nová hedvábná stezka, NHS).
NHS se také nelíbí mnoha Evropanům, protože „neslouží k řešení spousty každodenních problémů a překážek, kterým čelí evropský byznys v Číně“. Přesněji řečeno, protože se Čína „snaží rozvíjet řetězec transferu hodnot v řadě průmyslových odvětví“ (Jörg Wuttke, předseda Evropské obchodní komory pro Čínskou lidovou republiku). Jinými slovy: Peking nevyváží do Evropy přírodní zdroje, jako je tomu v případě Ruska či Afriky. Čína vytváří vysokou nadhodnotu a ponechává si zisky z prodeje pro sebe, aniž by zůstávaly Evropě, nebo v jiném byznysu. A Jörg Wuttke si stěžuje: „Každý týden je z Chongqingu do Německa odpraveno pět plně naložených vlaků a pouze jeden plně naložený vlak se vrací opačným směrem ... Evropa je otevřená, nakupuje čínské zboží v hodnotě 1 miliardy euro denně. Avšak Čína nakupuje v Evropě polovinu tohoto množství.“
Evropský byznys si patrně uvědomil, že je mu nejen ztěžován přístup na čínské trhy, ale i na vlastním obchodním rynku odírají Starý svět jako lipku. Nicméně kdo tvrdí, že tyto trhy jsou stále čistě evropské?
Číňané skupují evropský maloobchod…
Evropské společnosti v roce 2016 investovaly do Číny ušmudlaných 8 miliard euro.
To ovšem neznamená, že Evropané ztratili zájem vkládat někam peníze: například do USA v ten samý rok „nalili“ asi 200 miliard euro. Pravda, ve skutečnosti do trhu s deriváty (sekundární cenné papíry), které nemají nic společného s reálnou ekonomikou. Vždyť nominální hodnota cenných papírů obchodovaných na světovém trhu derivátů již přesahuje 100 bilionů dolarů, přičemž hodnota transakcí na něm uzavíraných se blíží 500 miliardám dolarů ročně. Jinými slovy, zároveň se vznikem jednoho dolaru skutečného obchodovatelného zboží se na něj přilepí dvě stě dolarů cenných papírů obchodovaných na burze.
Zatímco řízní a bohatí Číňané jenom v případě předních západních značek z oblasti reálné ekonomiky a servisních služeb již realizovali obchody (podle portálu MSN) ve výši 161 miliard britských liber, neboli 181,6 miliard euro. A kam do Evropy Číňané investují?
- „VOLVO“ - čínská společnost Zhejiang Geely Holding Group zde investovala v roce 2010 1,3 miliardy dolarů;
- „GIEVES & HAWKES“ (oblékala ještě admirála Nelsona) byla koupena v roce 2012 za 115 milionů dolarů Hongkongskou společností Trinity.
- „CERRUTI“ (značka z roku 1881) – zakoupena stejnou společností Trinity Ltd. za 70 milionů dolarů v roce 2010;
- fotbalový klub „INTER Milan“ – 69% akcií za 289 milionů dolarů koupil Suning Holdings, Nanjing;
- „HOUSE OF FRASER“, slavný britský řetězec obchodních domů prodán čínské Sanpower za 560 milionů.
- Nebo něco zcela čerstvého: Čínský internetový holding Tencent získal majoritní podíl (73%) společnosti „SUPERCELL“, největšího výrobce videoher ve Finsku. Hodnota transakce činí 7,4 miliardy Euro.
A tento seznam může pokračovat velmi dlouho. O čem to hovoří? Dokonce i nezdolný italský Silvio Berlusconi prodal svůj fotbalový klub „MILANO“ konsorciu čínských investorů za 792 milionů dolarů.
Čtěte ZDE: Říše středu povstává: Nahradí Čína Spojené státy? Rusko má velkou šanci na přežití. Utopí se zatím Evropa ve vlastních problémech? Šťastnou cestu po Hedvábné stezce!
… a velkoobchod
Ale všechny tyto nákupy „pohostinství a fotbalu“ jsou jen maloobchod. Mnohem zajímavější jsou pravidelně prosakující informace o velkých investicích Pekingu. Nejsou to už jen „Cerruti“ nebo „House of Fraser“, ale stoupá to mnohem výše – do Bruselu, přímo do vrcholového vedení Evropské unie.
Tak například 9. května 2010 se sedmnáct zemí EU rozhodlo zřídit EFSF, Evropský nástroj finanční stability (EFSF – European Financial Stability Facility), který se také nazývá Stabilizační fond. To je téměř 780 miliard euro, cílem je bojovat s důsledky krize v roce 2008. Rok a půl později byl v lednu 2012 vytvořen další fond Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) na revitalizaci finančního systému EU ve výši 500 miliard euro, který poskytuje úvěry problémovým zemím v eurozóně. Limit jednoho úvěru je šedesát miliard.
A pak se stalo něco nečekaného... Na tiskové konferenci u příležitosti začátku činnosti ESM (Lucemburk, dne 8. října 2012) tehdejší hlava ESM Jean-Claude Juncker (nyní předseda Evropské komise) uvedl, že fond bude moci poskytovat půjčky ve výši až 200 miliard euro a během půldruhého roku mohou být jednorázové částky zvýšeny na pět miliard. Zcela přirozeně se vynořila otázka: Odkud vezmete peníze, pane Jean-Claude? Generální ředitel EFSF i ESM Klaus Regling si vzal slovo a bez dalších okolků řekl, že 40 % akcií Stabilizačního fondu získaly asijské země, především Čína. A že on, Regling, doufá, že si Čína koupí také podíly „Evropského stabilizačního mechanismu“.
To všechno způsobilo rozladění a dupání. Mnoho renomovaných publikací napsalo, že ve fondu ESM (!) není pět miliard, ale bilion euro, a německý „Der Spiegel“ se prořekl o dvou bilionech. Regling se nerozpakoval a přímo uvedl, že se snaží přitáhnout peníze soukromých investorů.
Jen pro představu: Co znamená bilion euro? To je více než rozpočet celé Evropské unie na probíhající sedmileté období (2014-2020). V jeho výdajové části je počítáno s pouhými 960 miliardami Euro – A. G.
Není jasné, za jakých podmínek byly tyto „asijské peníze přitaženy“, ale obecně se tomu říká vysoká míra pákového efektu (poměr cizího a vlastního kapitálu). Vždy a všude se subjekty s vysokou mírou pákového efektu nazývají „finančně závislé“.
Najednou však rozladění zmizelo. A není se čemu divit: evropští správci médií se už dávno naučili nejen „rozptýlit“ obavy, ale i „hasit“ skandály. Ale skutečnost nikam nezmizela! Pokud jsou peníze v Bruselských fondech skutečně čínského původu, znamená to jedinou věc: Číňané si nezasloužili místo v evropském prostoru, ne – jednoduše si ho koupili. A teď hedvábnou stezkou „jeden pás – jedna cesta“ budují obchodní trasy „od sebe k sobě,“ od čínského hospodářství na „Indočínském poloostrově“ do čínského ekonomického prostoru na dalekém západě euroasijského mega-kontinentu, na poloostrově „Evropa“.
Čtěte ZDE: Komunisté Říše středu sněmují: Jiná forma pluralitního systému? Čína jako nový hegemon místo USA? Čtvrtá cesta k fungujícímu systému. Žádné menšiny - žádné problémy
Čína si osvojuje ruskou Arktidu
Je zajímavé, že projekt NHS byl vyhlášen krátce poté, co Juncker a Regling „žvatlali“ v Lucembursku o asijských penězích v celoevropských fondech. „Po návštěvě Kazachstánu na podzim roku 2013 jsem vyzdvihl myšlenku společné výstavby ekonomického pásu Hedvábné stezky a později v Indonésii ideu společné výstavby Mořské hedvábné cesty 21. století. Společně jsme tak otevřeli iniciativu Jeden pás a jedna cesta“. (Si Ťin-pching, generální tajemník Komunistické strany Číny).
Peking navrhl šest suchozemských ekonomických koridorů v rámci projektu „Pásu a cesty“: Nový eurasijský kontinentální most, koridory „Čína – Mongolsko – Rusko“, „Čína – Střední Asie – Západní Asie“, „Čína – Indočínský poloostrov“, „Čína – Pákistán“ a „Bangladéš – Čína – Indie – Myanmar“. „Mořská cesta“ je dosud inzerována jediná – přes Malackou úžinu a Bab-al-Mandabský průliv až do Suezského kanálu. Píše se o tom hodně ...
Ale prakticky mimo pozornost sdělovacích prostředků zůstává výrazně se prosazující druhá „námořní cesta“ – logistika za polárním kruhem. Přestože v letošním roce proplulo po ruské Severní mořské cestě nejméně šest obchodních lodí z Číny a poprvé severní námořní cestu do Barentsova moře a zpět prorazil v roce 2012 čínský ledoborec „Sjuelun“ („Sněžný drak“). Ukázalo se to prospěšné: Výsledkem cesty čínského pionýra severní trasy, lodě „Tianjiang“, byla úspora 15 dní a 383 tun paliva v porovnání s tradiční cestou přes Suezský průplav (údaj rejdařství Chinese Cosco). V letošním roce tentýž „Sněžný drak“ během své osmé expedice nejenže překonal „severní průplav“ (podél severního pobřeží Kanady), ale také prorazil arktickou centrální plavební trasu vně ekonomické zóny Ruska.
To znamená, že Číňané hledají. A nejvíce cenným nálezem je určitě Severní mořská cesta. Dokazují to peníze. Na zahájení projektu čínská vláda přesně na Nový rok 2014 vytvořila speciální Fond hedvábné stezky (Silk Road Fund) s očekávaným kapitálem 40 miliard dolarů. Jedním z největších a nejvýznamnějších nákupů „hedvábného fondu“ bylo získání 9,9 % podílu v projektu „Yamal LNG“ a 10 % v ruském petrochemickém obru Sibur Holding.
Yamal LNG je nejen terminál na zkapalňování zemního plynu Jižní Tambejskoje (1,3 miliard kubických metrů zemního plynu!), ale i nový přístav Sabetta, kde již kotví lodě.
„Sibur“ – to je celé klubko příležitostí pro investory:
- největší ruský petrochemický holding (24. místo v TOP 50 největších plátců daní v zemi);
- kontroluje zdroje Jamalo-něneckého a Chanty-Mansijského okruhu;
- má nízké daňové zatížení, 6,4%;
- má vlastní terminál pro překládku zkapalněných uhlovodíkových plynů v nejslibnějším přístavu Ruska v Usť-Luga, v leningradské oblasti;
- má přímý přístup do nejvyšších politických kruhů v Rusku (přes akcionáře Gennadije Timčenka přímo k Vladimíru Putinovi) a do USA (prostřednictvím Wilbura Rosse, nyní ministra obchodu USA, spolumajitele klientského terminálu v Usť-Luga a dopravního podniku Navigator Holdings).
- poslední na seznamu, ale ne co do významu: SIBUR není zahrnut do sankčního seznamu Američanů. „Co chcete, vždyť uhlí z Donbasu hnali z Rotterdamu na Ukrajinu podle rozpisu přes Jižní Osetii,“ odpověděli mi s úšklebkem v Petrohradu na otázku, zda Američané vozí z Usť-Lugy ruský zkapalněný plyn do Evropy.
Na závěr musím vyjádřit svůj obdiv k profesionalitě pekingských politiků. Za malé peníze (investice menší než čtyři miliardy dolarů) zasunou ruku po loket, avšak ponoří ji až po plece, za zdroje, infrastrukturu a tranzit v ruské Arktidě. A zároveň s největší jistotou vytvoří další trasu pro převoz čínského zboží na evropský obchodní rynek, na který jen tak „nepronikli“, jak si stěžoval výše zmíněný Jörg Wuttke, ale spíš to vypadá, že si ho „tak trochu koupili“.
Zdroj.
