V člověku, který si pamatuje honosné a do puntíku zformalizované sjezdy neúspěšné Komunistické strany sovětského svazu (KSSS), musí celá procedura zahájení 19. sjezdu Komunistické strany Číny ze středy 19. října vyvolávat skřípění zubů.
Vodopády rudé barvy, která zde od starověku, stejně jako v Rusku, symbolizuje sváteční obřad (v Číně i tradiční šaty nevěsty jsou rudé). Dlouhé projevy v obrovském sále. Množství publikací – podobně jako v SSSR – o tom, jak jsou oči celého světa upřeny na delegáty a závěry jejich sjezdu.
Pro všechny známý obrázek. SSSR ovšem s jeho stranickými sjezdy, ideologií a systémem řízení selhal. Ale Čína nikoliv a celý svět bude skutečně sledovat průběh a závěry tohoto sjezdu.
Nabízí se otázka: Proč se v Číně daří uskutečňovat to, co ztroskotalo v Sovětském svazu?
Není to „Hra o trůny“
Již pět let světová média uvádějí komentáře lidí, kteří chápou rozdíl mezi Chu Čchun-chuem a Li Kche-čchiangem, Čang Te-ťiangem a Chen Min'erem, a současně vědí, jak tato jména zapsat do ruštiny, angličtiny a dalších jazyků.
Navíc tito odborníci vysvětlují, že v čínském vedení existují frakce „vojáků“, „komsomolců“, „šanghajců“ a „šensijingů“, kteří se na sjezdu, nebo v předvečer sjezdu, poperou o moc.
Stejně tak během sovětské éry zahraniční odborníci živě diskutovali o tom, který ze sovětských funkcionářů tentokrát stojí na tribuně Mauzolea blíže ke středu živé ikonické sestavy stranických vůdců a proč se tam nevešel ve srovnání s předchozí přehlídkou na Rudém náměstí.
Když na přelomu 60. a 70. let byly SSSR a ČLR téměř na pokraji války, spousta lidí se snažila zjistit, kdo je maršál Lin Piao a proč je pro všechny přijatelnější premiér Čou En-laj. Dnes však toto zkoumání přenechám specializovaným odborníkům.
Nyní čínská média laskavě vyzývají vyznavače podobného „věštění z intrik“: pokud budete i nadále vnímat dění v Číně jako další dějství „Hry o trůny“, potom nic nepochopíte.
Čtěte ZDE: Říše středu povstává: Nahradí Čína Spojené státy? Rusko má velkou šanci na přežití. Utopí se zatím Evropa ve vlastních problémech? Šťastnou cestu po Hedvábné stezce!
Poznejte nejprve sami sebe
Snažte se nejprve pochopit sami sebe: zajímáte se o dnešní Čínu, protože již vytáhla 65 milionů lidí z chudoby (pro srovnání veškeré obyvatelstvo Velké Británie) a v příštích pěti letech slibuje, že totéž udělá pro 40 milionů lidí (jako je obyvatel Vietnamu). A také proto, že Čína předkládá světu projekt určující směr budoucího globálního rozvoje.
Tak-tak, dnes na úspěších či neúspěších Číny závisí celý svět. Podívejte se na související statistiky, ty mimo jiné ukazují, že v loňském roce Čína zabírala 14,8% světové ekonomiky.
Ale nejde jen o čísla. Podle mého názoru se klíčové senzace nadcházejícího sjezdu budou ve skutečnosti týkat toho, zda se čínští vůdci mohou stát světovými vůdci, a v jakém smyslu. Co přijatelného a žádoucího nám mohou nabídnout, a to zejména na pozadí dlouhotrvajícího rozkladu Ameriky a úpadku v Evropě. Takové návrhy byly v čínských médiích zveřejňovány a opakovaně diskutovány na úrovni hypotéz.
Ale vraťme se k otázce, s níž jsme začali. Proč jejich systém řízení funguje? A tady nejsou zajímavé výsledky sjezdu, ale sjezd sám, neboli klíčový článek v mechanismu řízení extrémně úspěšné velmoci.
Improvizace tu nemají místo
Je možné odpovědět takto: Čínský systém, na rozdíl od sovětského, funguje, protože se od sovětského radikálně liší.
Začněme s malými věcmi. Sjezd, který se koná podobně jako v SSSR každých pět let, volí ústřední výbor (více než 200 lidí). Ale kandidátů je více než křesel. Někdo vždy nebude zvolen. Kromě toho dostat se do Ústředního výboru, ale přitom zaujmout poslední místa na seznamu (podle počtu odevzdaných hlasů), není zase tak moc dobré, kariéra se může zvrátit, takové případy už byly.
Mimochodem, čínská společnost obecně je velmi dynamická, ne-li skandalózní, bylo tomu tak po staletí, včetně ČLR za Mao Ce-tunga. A v životě strany to bylo vždy cítit. Struktura jedné strany v zásadě znamená, že levice, pravice a ostatní, kteří v jiných zemích působí v různých stranách, zde bojují v rámci jedné partaje.
A činí tak dosti živě. A to nehovořím o krajových skupinách, jako je tomu u věčných „Šanghajců“ (velké město, kudy že bez něj).
Čtěte ZDE: Kudy na křižovatce: Svět již není unipolární. Sýrie je jeho symbolem. Vznikne na východě velmocenská triáda? Nebezpečí číhá za Atlantikem. Unikne Turecko katastrofě? Ne každá klatba vyjde. Klíč leží v Eurasii
Živá forma pluralitního systému
Takže ve skutečnosti je politický systém v ČLR pluralitní, a od roku 1949 (datum vzniku státu) se to nezměnilo. Stejně tak v předvečer nynějšího sjezdu se názory různých stran na jakékoliv otázky vzaly v úvahu.
Zatímco v SSSR existovala politická a ideologická ateroskleróza s úplným zkornatěním cév, v Číně tomu tak není. Z čehož vyplývá všetečný závěr či předpoklad: pokud by se v SSSR za každou cenu nesnažili docílit falešné jednomyslnosti a hlasování „pro“, systém by se mohl hladce změnit, jako tomu bylo v Číně. A dokonce mohla země dospět do stejně záviděníhodného stavu, jaký nyní mají v Podnebesí.
Dále. Podobně jako při prezidentských nebo parlamentních volbách v jiných zemích znamená sjezd KSČ příležitost k celostátní diskusi o klíčových otázkách, ale také (podle výsledku diskusí) volí vrcholové vedení. Bez všelijakých konstitucí se přirozeným způsobem rozvinul systém, v němž se politbyro mění každých deset let, rovněž tak nejvyšší vůdce, ale s pětiletým přesahem.
Zrovna současný sjezd vymění velkou částí politbyra, které vzniklo pod Chu Ťin-tchaoem, ale Si Ťin-pching zůstane a dokonce bude moci ovlivnit složení svého „vlastního“ politbyra. Z něho současně vzejde následník – člověk, který se po pětileté zkušební lhůtě stane za pět let hlavou strany a státu. Jeho jméno není tajné. Pokud se ovšem ve zkušební lhůtě neosvědčí, nebude zvolen.
Za systém vlády si může každý sám
Nějací neočekávaní „kandidáti odnikud“ nepřipadají v úvahu, řízení tak velkého státu je příliš závažným úkolem na to, aby mohl být svěřen horkou jehlou ušitému kandidátovi, jako tomu bylo například ve Francii. Kdo bude zvolen, jaké frakce posílí, jak to ovlivní budoucí kurz země, to je otázka skutečně zajímavá, ale mnohem zajímavější je systém jako takový.
Vládní systém v Číně pracuje poměrně dobře po dobu nejméně dvou desetiletí, včetně jeho korekcí. Samozřejmě nemá nic společného se západní demokracií. Vedle toho vidíme, čemu se dnes podobá systém vlády v USA (kolaps, chaos, země je ve stavu hybridní občanské války). Nebo v Evropě (to samé, co v USA, jen nažhavení je o několik stupňů nižší). O zkrachovalém SSSR už byla řeč.
Lze očekávat, že se 19. sjezd Čínské komunistické strany sám o sobě stane dalším příkladem známých globalistických představ o „světové vládě“, jakou Čína na tomto setkání nabídne světu? V žádném případě.
Číňané už mnoho let unaveně vysvětlují, že každá země nebo civilizace si systém vnitřního řízení vytváří sama za sebe, a to cestou pokusů a omylů. Pročež je třeba to přijmout jako fakt. A v žádném případě nelze učit jiné národy, jak si mají vládnout.
A tato nepřípustnost vnucování cizích standardů je součástí principu globálního vládnutí, jaký je tato velmoc připravena nabídnout všem, kdo o to stojí.
Čtěte ZDE: Čínská expanze do paralelní reality: Válka USA s Ruskem jako zástěrka spolupráce Moskvy a Pekingu. Východ na hedvábné stezce. Brusel na odstavné koleji. Pax Americana do deseti let skončí
Poznámka překladatele
Není žádným tajemstvím, že v sovětských stranických špičkách měli v různých fázích vysoké zastoupení Židé a Západem nasazení agenti. Antropologové, kteří se nedistancují od politicky nekorektních témat, přisuzují úspěch Číny mimo jiné její etnické odlišnosti od západního světa a především její etnické homogenitě. Badatelé umlčovaní liberální ideologií na základě svého poznání dobře vědí, že všechny velké říše se rozpadnou, když vyvstane otázka rasové či etnické priority. Číňané to chápou a jsou dnes nejvíce etnicky homogenní skupinou ze všech velkých států. V Číně tvoří etnikum Han 97% populace. Těžko bychom zde hledali nějaké ze Západu dobře známé vlivné diaspory.
Globalisté dobře vědí, proč prosazují multikulturalismus. Tento způsob etnického míšení, jenž by v budoucnosti měl setřít rozdílné kulturní identity, se jim však jednou vymstí, neboť Čína zůstává jejich „snažením“ nedotčena. Pokud tedy chtějí ze západního světa učinit tavící kotel etnické a kulturní svébytnosti, a tím zničit národně vlastenecké uvědomění občanů západních států, neboť znamená hlavní překážku na cestě k vytvoření ke všemu povolné a nevědomé lidské masy neschopné odporu vůči jakékoliv nadvládě, potom budoucí svět nebude patřit jim, ale Číňanům.
Zdroj.
