5. října 2000 došlo v Srbsku ke změně vlády: byl svržen poslední „nedemokratický“ režim v tehdejší Evropě. Pro nás, Srby, se zdálo, že v Srbsku začíná nová éra – doba demokracie, v níž se naše země stane „členem rodiny evropských demokracií“.
Ale dnes, v roce 2017, nastal čas si uvědomit, že tomu tak možná není. Možná jsme „v boji za demokracii“ nezvítězili.
Nevěděli jsme, co děláme
Stává se stále očividnější (nyní prakticky každému) a navíc po přečtení knihy „Síťová válka“ a dalších knih Alexandra Dugina a podobně smýšlejících lidí je stále jasnější, že události se vyvíjejí podle projektu, o němž platí:
- V žádném případě jsme si sami nesvrhli Miloševiće; tento převrat vůbec nebyl náš „domácí projekt“, tj. v rámci tohoto projektu jsme nebyli subjektem, ale objektem. Domnívali jsme se, že bojujeme proti svému špatnému politikovi za vlastního dobrého politika, ale ve skutečnosti se ukázalo, že jsme hledali a chtěli to, co si přály americké struktury, abychom přijali za cíl našich tužeb a přání. A když pročítáme účel Operací založených na účinku: RBÚ (relativní biologická účinnost) – je jistý kvalitativní dopad na životní prostředí, při němž se účastníkům nic neukládá zjevně, ale přitom dělají to, co chtějí síťoví hráči, kteří vytvořili daný systém řízení – zřetelně vidíme sami sebe, jací jsme byli v říjnu roku 2000!
- Kromě toho si my, srbští vlastenci, musíme připustit, že bojem proti Miloševićovi, který údajně zradil zemi, a podporou Vojislava Koštunice jsme podpořili ještě větší zlo – neoliberální operační systém a jeho americké tvůrce.
- A konečně to nejdůležitější: ukázalo se, že „bojem za demokracii proti diktatuře“ jsme namísto „moderní demokracie“ přivedli Srbsko k postmoderně a k současné srbské postdemokracii!
Politické, státní a společenské zřízení dnešního Srbska nemůže být považováno za demokratické: odvrácením od patetických politických soudů je nutné si přiznat, že v Srbsku už žádná demokracie neexistuje, jinými slovy: nelze konstatovat přítomnost žádné charakteristiky demokracie, a to ani ve významném, ani v nepodstatném měřítku!
Čtěte ZDE: Invazi muslimů do Evropy připravilo již rozbití Jugoslávie: Srbové vše předvídali. Kosovská pojistka amerického plánu. Haagský tribunál osvobozením Vojislava Šešelje jen předstírá objektivitu
Postmoderní postdemokracie
Lidé nejsou rovnoprávní a nemají rovné příležitosti, neexistuje právo na shromažďování a sdružování, neexistuje svoboda slova ani svoboda jedince, neexistuje demokratické aktivní a pasivní volební právo (právo volit a být volen), jakož i ekonomické svobody, svoboda podnikání a právo na spravedlnost. Občané nemají dokonce ani právo být chudí nebo nešťastní v manželství, smutní, neinformovaní, nebo nepřipojení k síti.
Všechna tato práva byla v uplynulých deseti letech postupně omezována a změněna – a dnes je čas podívat se pravdě do očí: jsme plně v područí postdemokracie.
Pokud by toto otroctví spočívalo v potlačení byť jen zdánlivé občanské vlády, jako na územích obsazených Německem během druhé světové války (Slovinsko, Česká republika aj.), šlo by o prostou okupaci. Jenže naše dnešní otroctví připomíná Srbsko generála Nediće během druhé světové války. Samotný popis funkce Milana Nediće v rámci Třetí říše ve Wikipedii neuvěřitelně silně připomíná činnost současných funkcionářů, kteří v Srbsku uchvátili moc za pomoci systému EU: „Nedićův režim věrně plnil všechny úkoly německého režimu a snažil se zajistit Srbsku místo v nové Evropě, kterou nacisté budovali. Nedić byl nadšený německým národním socialismem a snažil se v Srbsku ustavit pořádek po vzoru Třetí říše.“
Nebo postdemokratický fašismus?
Je prostě neuvěřitelné, jak tento popis (pokud změníte jméno Nedić za Vučić / Tadić / Janković / Pajtić / Jeremić aj., německý režim za evropský či americký, Třetí říši za EU a nacisty za Atlantisty) věrně vyjadřuje současný stav věcí v Srbsku!
Jediný rozdíl mezi stavem před 70 lety a dnes jsou volby. Zdálo by se, že jde o klíčový rozdíl, nebýt toho, že se Nedić jeví spíše jako místodržící a nikoliv zvolený v demokratických volbách. Ukazuje se, že jakmile přijdou čas od času volby, okamžitě nastoupí maniakální nadšení pro Evropu a pro liberalismus, jež se jeví jako demokratická volba srbského lidu, přičemž nezůstává místo pro debatu na téma okupace.
Tím se ocitáme tváří v tvář liberálnímu postmodernismu, jehož okupace je vlastně horší než nacistická, a postdemokracii, jako demokratické skořápce, formě bez obsahu, tj. naplněné postmoderním simulovaným obsahem, který navozuje dojem lidové demokracie.
Vše, co jsme až do roku 2000 považovali za demokracii, během posledních 17 let postupně zmizelo, nebo se přeměnilo.
Čtěte ZDE: Špinavá válka pokračuje: Na řadě je Makedonie. Národy určené k likvidaci. Budeme jezdit do Islámského státu na dovolenou? Dědictví nesvaté trojice Havel, Schwarzenberg, Albrightová
Ztráta ekonomické svobody
Ekonomicky Srbsko ztratilo veškerou svobodu. Systematicky a metodicky (možno klidně říci síťovou cestou) byla srbská ekonomika plně přesměrována na světové trhy (podrobena globální síti), byly zavřeny téměř všechny velké společnosti, a ty, které zůstaly, byly formálně i fakticky převedeny do vlastnictví zahraničního kapitálu, nebo připoutány k západní ekonomice dlouhodobými smlouvami. Nezávislé malé a střední podniky buď zkrachovaly, nebo systémovými opatřeními na „diverzifikaci, modernizaci a zvýšení konkurenceschopnosti“ byly navázány a subdodavatelsky orientovány na západní firmy, což je přivedlo k nenahraditelné ztrátě nezávislosti.
Pouze pokud budeme zkoumat ekonomickou situaci z pohledu síťové války a způsobů jejího vedení, dokážeme pochopit celou míru zoufalství a beznaděje v postavení současné srbské ekonomiky. Vyvstává otázka: jaký je důvod takového nekompromisního zúčtování se všemi druhy nezávislých ekonomických aktivit, zatímco závislé ekonomické subjekty napojené na globální síť dostávají štědrou finanční a právní pomoc a podporu od vlády i od cizinců?
Důvody lze nalézt pouze v paradigmatu síťové války:
„Peníze jsou krví politiky“, to je snad nejlepší vyjádření prvního důvodu. Bez nezávislých, tu a tam opozičně naladěných, ekonomických subjektů v politice nemohou existovat žádné nekontrolované peníze. Veškeré financování politických stran je proto přesměrováno tak, aby mělo účast v „systémové parlamentní opozici“, nebo alespoň částečný podíl na „zdrojích příjmů“ proevropských stran, které jsou u moci.
V průběhu let se radikálně změnily hospodářské vztahy s Ruskem postupným zprostředkovaným vlivem sítí. Papírově a statisticky ekonomická spolupráce jakoby roste, avšak při pohledu na strukturu těchto ekonomických vztahů dominuje jasný trend snižování počtu nezávislých ekonomických kontaktů, nafukování jednotlivých transakcí, spolupráce s co nejmenším počtem velkých podniků a diverzifikace těchto vztahů pro jejich bezbolestné zrušení v budoucnosti.
Na jedné straně je zde snaha vedoucí k postupnému a skrytému zkomplikování spolupráce s Ruskem, což vyřadí ze hry malé a střední podniky, a na druhé straně se tento pokles úrovně spolupráce vyrovnává vývozem nezpracovaných zemědělských produktů, který má dvě zajímavé vlastnosti: Za prvé „statisticky“ navyšuje výměnu zboží, a za druhé je jednodušší ho rozbít (riziko povstání zemědělců, jimž nedovolí prodávat zboží do Ruska, je mnohem menší, než v případě továrních dělníků, jejichž odbory jsou schopné organizovat protesty v den, kdy se naše vláda připojí k protiruským sankcím).
Konec nezávislé politiky
Taková „síťová ekonomika“ sestávající z velkých státních podniků ovládaných zahraničním kapitálem, „zahraničních investic“ plně kontrolovaných zahraničním kapitálem a „nezávislých ekonomických subjektů" (malých a středních podniků), které jsou „propojeny s ekonomickou sítí“, tj. zcela závislé na dlouhodobých smlouvách se západními partnery, prakticky vylučuje, aby nejen aktuální, ale i každá budoucí srbská vláda mohla provádět, byť jen teoreticky, samostatnou politiku. A hovořím tady nejen o ekonomické politice, ale o politice vůbec.
Již nyní může Západ prakticky v libovolném okamžiku úplně zablokovat, nebo ekonomicky, sociálně a politicky rozložit jakoukoliv srbskou vládu zvolenou v libovolných volbách. Za takovým účelem není dokonce ani potřeba přistoupit k formálně právnímu zavedení sankcí, stačí jen pár „síťových signálů“ a jimi naznačit, jaké problémy budou následovat: zastavení výroby z důvodu „snížené tržní poptávky,“ masové propouštění, zpoždění mezd, opožděné platby vedoucí k řetězové reakci zadluženosti. Možné je také jednoduše poslat signál jiným síťovým strukturám (odborům, svazu zaměstnavatelů, nevládním a neziskovým organizacím, oborovým svazům, manažerským svazům), které by technikou roje tlačily na vládu, aby přijala či nepřijala některá rozhodnutí.
O jaké demokracii můžeme mluvit v takové ekonomické situaci? Toto už není demokracie, ale postdemokracie, v níž ekonomická síť předem určuje politiku vlády „zvolené v demokratických volbách“.
Čtěte ZDE: Islamizace Evropy pokračuje plnou parou: Taktovku drží EU a USA. Je rozvrácený Balkán odrazovým můstkem také k našemu zotročení? Proč je Merkelová naštvaná na Makedonce? Sud prachu napěchován
Loutková politická scéna
Nebo politická scéna. V tom, co my nazýváme demokracií, existuje spektrum politických stran, které zastupují různé politické platformy a bojují demokratickými prostředky o důvěru voličů, aby mohly realizovat své politické programy. Je něco takového dnes v Srbsku? V žádném případě!
Stalo se už několikrát, že politické strany, které před volbami předložily jeden program, po vítězství ve volbách najednou zveřejnily pravý opak a okamžitě ho začaly realizovat. Nejpozoruhodnějším příkladem je SPS (Srbská pokroková strana Alexandra Vučiće), která v roce 2012 přišla s „vlasteneckým a protikorupčním“ programem, i když zabaleným do hesel „pokrokovosti a modernismu“. Strana zvítězila ve volbách především díky své vlastenecké orientaci v případě Kosova a díky skutečnosti, že „žluté hnutí“ (Demokratická opozice Srbska) tehdy bez výjimky plnilo všechny úkoly stanovené Západem a začalo znechucovat voliče, takže bylo zapotřebí prosadit nového vykonavatele, který by „přijal a splnil“ odevzdání Kosova. Tudíž se SPS po letních prázdninách v září 2012 najednou vytasila s programem, který se lišil od předchozího o plných 180 stupňů. Za tento „nový“ vlastenecký euro-integrační program nikdo nehlasoval, ale bylo přijato, že víceméně zvítězil v demokratických volbách.
Korunu všemu nasadilo dosazení otevřeně přiznané lesbičky Any Brnabićové na post předsedkyně srbské vlády a zvolené v prezidentských volbách. V roce 2016 proběhly republikové parlamentní volby, v nichž se hlasovalo pro seznamy stranických kandidátů. SPS obdržela těsnou většinu hlasů a vytvořila vládu. V roce 2017 se pak konaly volby prezidenta Republiky Srbska. A kde se vzala, tu se vzala, předsedkyně vlády, pro kterou nikdo nehlasoval a nikdo ji na stranických kandidátkách nevolil.
Manipulace s vůlí a vědomím lidí
Existuje pojem PLEBISCIT, což znamená jakýsi druh referenda nebo lidového hlasování o jakékoli otázce. Alexandr Vučič prakticky převrátil prezidentské volby v Srbsku na plebiscit o svém politickém programu, který se ani v nejmenším netýkal žádné jiné oblasti, než obecné linie „přátelství s EU, Ruskem a Čínou, vojenské neutrality a mírné integrace s EU bez uznání Kosova“. Srbský národ sice hlasoval za prezidenta státu, ale přitom schválil ideologii, ekonomický model, politickou linii, sociální systém, finanční a fiskální politiku a lesbičku na post předsedy vlády. To není demokracie, ale postdemokracie ve formě postmoderny: síťová manipulace s projevy vůle a vědomím samotných občanů.
Bezprostředně po volbách v květnu roku 2017 začaly „spontánní studentské protesty“. V ten samý okamžik se začaly nevládní organizace, politické strany, veřejné organizace, významné osobnosti stavět na jednu ze stran (pro a proti) protestu. Už za pár dní organizátoři protestů, neboli „spontánní studenti, kteří se skrývali před očima veřejnosti, aby nebyli manipulováni“, dokázali s přátelskou podporou médií a internetu rozdělit celou srbskou společnost na dva tábory – pro a proti, přitom by nikoho ani ve snu nenapadlo, že oba tábory jsou vlastně proevropské. Všechny strany s výjimkou SRS (Srbská radikální strana za srbské Kosovo), včetně „opozice“, našly důvody k tomu, aby přijaly stanovisko „pro“ nebo „proti“, a přitom všechny zaujaly proevropský postoj.
Pouze když čteme o síťových válkách, můžeme identifikovat a pochopit úder loutkové revoluce (sock puppet revolution) – efekt dosažený při kontrolovaném vytvoření dvou opcí z jednoho centra, které jsou na první pohled opačné. To se děje za účelem rozdělení společnosti, konsolidace protichůdných stran nad jedním ze dvou cílů (navržených manipulátorem sítě) a udržení kontroly nad chováním nositelů obou politických směrů.
Čtěte ZDE: Národy začínají dýchat: Multi-svět jde proti Novému světovému řádu. Ostudné dědictví "humanitárního" bombardování. Probudí se na kost ohlodaná země? Velké Srbsko není jen iluzí
Manipulace s vládou
Z desetiletých archivů libovolné tajné služby můžeme možná zjistit, jaká ultimáta dostal nově zvolený prezident Vučić v květnu roku 2017. S čím nebyl srozuměn a s čím se ztotožnil poté, co se všechna ostatní politická východiska, každé z nějakých aktuálních důvodů, nacházela pod vlajkou „spontánních studentských protestů“ a prakticky by vedla k zahájení Oranžové revoluce č. 2 v ulicích Bělehradu!
Nicméně „spontánní studenti“ zmizeli stejně rychle a záhadně, jako se objevili. Pravděpodobně tentokrát Vučić přistoupil – vlastně nikdo neví, na co. Jak jinak, ne-li fenoménem postdemokracie, je možné nazvat takovou situaci, kdy za pomoci síťových techniků je vyvíjen tlak, manipulace „zákonně volených orgánů vlády“ a je určován politický směr, k němuž vedou zemi a společnost?
Srbská společnost a sociální vztahy v ní jsou také zrcadlem postmoderní postdemokracie v Srbsku. Nás, občanů Srbska, se při žádných volbách nikdo neptal, zda hlasujeme pro anarcholiberální feminismus, legalizaci sodomie, zda se chceme vzdát křesťanské morálky, zda podporujeme popírání rodiny jako základní jednotky společnosti, zda podporujeme legalizaci homosexuálních manželství a osvojení dětí takovými páry, zda nám vyhovuje eutanázie atd. Na Západě je již dostatečně jasně vymezeno, co nazývají liberální ideologií. My, pravoslavní křesťané, to nazýváme ideologií smrti.
Pomalé vaření žáby
Za posledních sedmnáct let se „různé“ demokratické proevropské politické opce v Srbsku postupně vyvíjely prostřednictvím podrobného síťového plánu a jedna po druhé dosahují vítězství na poli změny paradigmatu a srbské cesty k „otevřené“ společnosti. Pokud před patnácti nebo deseti lety stále ještě existovala jakási dilemata, je dnes zcela jasné, že hluboké zásadní změny v srbské společnosti byly pečlivě a dlouhodobě plánovány. Každá takzvaně demokratická a demokraticky zvolená vláda obdržela od Západu pro ni speciálně určené "domácí úkoly". Dnes je zcela zřejmé, že se tak dělo podle přesně stanoveného plánu.
Od prvního „post-miloševského“ dvojvládí Koštunica / Djindjić až po lesbičku, se u každé vlády objevovaly požadavky, speciálně pro ni navržené a hotové posunout „hranici“ přijatelnosti, na níž byla společnost v té chvíli připravena. Pokud se podíváme zpět na kampaně veřejných médií posledních sedmnácti let, jasně se nám ukáže plán „vaření žáby“, či ve vědecké terminologii Overtonovo okno, neboli postupné přetváření společenského vědomí a společenských vztahů.
Stojí za to například připomenout kampaň proti „hooligans“, jednomu z center vlastenecké srbské mládeže, a pochopíme, že rozbití tohoto centra bylo ve skutečnosti úderem na bytostnou organizovanou sílu, která by se mohla postavit triumfálním pochodům sodomitů v srbských městech. Lze si rovněž vzpomenout na stovky „podivných mediálních případů“ rodinného násilí a pochopit, že šlo o mediálně-psychologickou předehru k přijetí celé řady zákonů proti rodině. Všechny tyto zákony byly předem naplánovány, a bylo nutné na ně srbskou společnost připravit.
Zůstaneme jen civilní oběti síťové války?
Všechno výše uvedené je jen malou částí celého souboru faktů hovořících o síťové válce proti Srbsku, příkladem zde byly pouze tři oblasti: hospodářská, politická a společenská.
Pouze posuzujeme-li srbskou realitu prismatem síťové války, a pokud víme, že síťová válka je „souhrnem akcí zaměřených na vytvoření schématu přátelé – neutrální síly – nepřátelé v podmínkách míru, krize i války“, můžeme pochopit, že 5. října 2000 nic neskončilo.
Tehdy vše teprve začalo. A jediné důstojné odvolání, které dnes můžeme učinit před vstupem do bitvy vyzbrojeni znalostí síťové války, je pokorné přiznání, že Slobodan Milošević měl pravdu, když řekl:
„Útočí na Srbsko nikoliv kvůli Slobodanu Miloševićovi, ale útočí na Miloševiće kvůli Srbsku.“
Zdroj.
