K jubileu 80. výročí úmrtí prvního prezidenta samostatné Československé republiky T. G. Masaryka (14. září) mu připravil redaktor Lidových novin Petr Zídek pozoruhodný dárek. „Prezident osvoboditel“, jak byl v předválečné éře nazýván, by z něj ale určitě radost neměl. Vydal totiž knihu pod názvem „Utajená láska prezidenta Masaryka“. Příloha Lidových novin 8. 9. přináší její recenzi.
Masaryk, vydávaný za morální vzor čestnosti a pevného charakteru za všech situací, se zde ocitá v úplně jiném světle. Již dříve bylo známo, že udržoval od r. 1928 jako osmasedmdesátiletý vdovec blízké vztahy s novinářkou Oldrou Sedlmayerovou. Ctitelé „prezidenta osvoboditele“ se snažili vytvářet dojem, že šlo o čistě platonické přátelství starého pána a čtyřicetileté spisovatelky.
Kázal vodu, pil víno
Zídek ale publikuje písemnou korespondenci obou, z níž vyplývá pravý opak. Masaryk se svojí konkubině vyznává z lásky k ní, roztouženě vzpomíná na nádhernou noc ve společné posteli a na sexuální zážitky, které zde kvůli slušnosti nebudu vůbec citovat. Důležité a obzvlášť odsouzeníhodné na tom všem ale je, že Sedlmayerová byla vdaná a měla doma nezletilého syna. Manžel, povoláním železničář, o jejím poměru s prezidentem neměl ani tušení. Přitom Masaryk veřejně mnohokrát horoval pro počestnou rodinu jako základ státu.
Ve svém spise „Světová revoluce“ odsuzuje J. W. Goetheho za jeho poměr s mladou Ulrikou, když jemu bylo již přes 70 roků. Píše doslova: „Goethe nežil pohlavně mravně.“ Žil ale Masaryk lépe? Zloděj křičí: Chyťte zloděje! A aby tomu nebyl ještě konec, tak r. 1932 Masaryk Sedlmayerovou odhodil jako roztrženou onuci, neboť se zamiloval do sochařky Heleny Železné-Scholzové, která dělala jeho bronzovou sochu.
Legenda o „charakterním“ Masarykovi se tedy propadá v hluboké tůni. Je sice pravdou, že za života jeho ženy Charlotty nevíme nic o milostných aférách, ovšem fakt, že v parlamentě prosazoval liberalizaci zákona o rozvodech, mnoho napovídá. O příliš velké lásce k manželce také nesvědčí, že na počátku I. světové války odjíždí do exilu, ačkoliv mu doma žádná perzekuce nehrozila, a ji, těžce duševně nemocnou a naléhavě potřebující jeho fyzickou přítomnost a morální podporu, nechal úplně samotnou na pospas rakouské policii.
Čtěte ZDE: O vzniku Československa trochu jinak: Byl T. G. Masaryk britský agent? Češi a Slováci Vídeň nepoložili. Karel Kramář, náš první premiér: „Slovanská zrada je dokonána.“
Trpké přirovnání
Masaryk byl znám jako apostata a velký nepřítel Katolické církve. Nenávist vůči ní čiší z každého jeho spisu. Historická skutečnost je přitom taková, že filozofičtí odpůrci a političtí pronásledovatelé Církve nikdy nebyli ctnostnými lidmi a morálními vzory, ani jeden z nich by se nenašel. Voltaire, Diderot, Robespierre, Danton, Saint-Just, Marx, Engels, Lenin, Trockij, Stalin, Hitler, Goebbels, Mao Ce-tung, Castro…, u nás Gottwald, Slánský atd., všichni byli dobrodružnými ničemy žijícími ve smilstvu a cizoložství, kteří mohutně lhali, podváděli, loupili majetky druhých a jako nositelé politické moci vraždili. Přesto byli propagandou svých přívrženců postaveni na piedestal jako „morální vzory“.
Masaryk se stal v tomto výjimkou, jeho údajnou osobní bezúhonnost nikdo nezpochybňoval. Teď už ale ne. I na něj se vztahuje: Pronásledovatelé Katolické církve, ať už perem nebo mocenskými represemi, byli vždycky mravně zvrácenými darebáky, toto železné pravidlo platí stejně spolehlivě jako sluneční svit.
Již ale slyším námitku: Ale v Katolické církvi byli také pěkní gauneři, i ve vrcholných pozicích. Ano, jenže kdy a kde je Církev předkládala jako morální vzory? Velebila snad někdy nemravné papeže Sergia III. nebo Alexandra VI.? Nikoliv, vždycky je odsuzovala. Za vzory hodné následování dávala světce. Těm nikdo nemůže vytknout nemravné chování a lumpárny, a pokud někteří z nich svůj život dobře nezačali (sv. Augustin, sv. Marie Egyptská aj.), tak se po svém obrácení ze svých hříchů káli a stali se ctnostnými. Liberálové, komunisté, neomarxisté, genderisté a další reprezentanti protikřesťanských "ismů" však kladou lidu jako morální vzory k následování nemravy nebo dokonce zločince a masové vrahy, kteří nikdy svých činů nelitovali a naopak se jimi až do konce života chlubili.
Čtěte ZDE: Islám versus evropská demokracie: Stejně krvavé základy i důsledky. Robespierre a Mohamed - rodní bratři? Co vlastně slavil dav v Nice? Není ani "mírumilovný islám", ani "evropské demokratické hodnoty"
Lži a manipulace
Masaryk patří rovněž do této kategorie, ač nebyl zločincem a masovým vrahem. A nejedná se jenom o jeho stařecký sexuální skandál se Sedlmayerovou. Ve své politické a publicistické práci se neštítil podvodů a úskoků, jen když mu to přineslo kýžený prospěch. R. 1905 nazval katolické katechety „denuncianty“ jen proto, poněvadž prostějovský katecheta a básník Karel Dostál-Lutinov reagoval veřejně v tisku na almanach výstavy ateistického spolku Volná myšlenka, kde profesor tamní reálky Karel Juda líčil náboženství jako podvod. Dostál se pozastavil nad tím, jací učitelé vlastně vychovávají českou mládež. Pro Masaryka to byla „denunciace“.
Při disputaci volnomyšlenkářů s katolickými duchovními v Hradci r. 1906 se obě strany nejprve dohodly, že tématem budou důkazy existence Boží, nikoli inkvizice, křížové výpravy, katolická protireformace a další body protikatolické agitace. Katolická strana dohodu dodržela, proto se na jiná ožehavá témata nepřipravila. Masaryk ale si vzal slovo právě k těmto záležitostem, dohoda sem, dohoda tam, ukázal se tedy jako pěkný křivák.
Ve vsi Komňátka na Šumpersku zemřel místní učitel Talpa, tvrdý antiklerikál, který odmítl ve své závěti i církevní pohřeb. Jeho manželka byla ale jiného názoru. Radila se s místním duchovním Čihalem, který jí vyšel vstříc v tom, že před vlastními obřady, jež proběhly dle přání zesnulého bez kněze, vykropil alespoň hrob svěcenou vodou. Tu se ale přihnal na hřbitov místní řídící učitel Konečný s bandou výrostků, kteří kněze násilím vyvlekli ze hřbitova a přitom mu roztrhli pluviál. Konečný byl disciplinárně odsouzen za výtržnost a přeložen na jinou školu na Novojičínsko. Masaryk to ovšem intepretoval veřejně jako „narušení a nerespektování náboženské svobody“, ačkoliv mu bylo jasné, že náboženská svoboda nespočívá v násilném bránění knězi v bohoslužebném úkonu. Ze strany pozdějšího „prezidenta osvoboditele“ se jednalo o účelovou manipulaci a lež.
O údajné Masarykově „čestnosti“, tolik vychvalované a dávané za vzor v propagandě I. republiky, by mohli vyprávět Slováci. Byl to právě on, kdo slíbil v americkém Pittsburghu tamním slovenským krajanům autonomii v poválečné republice, slib ale nedodržel, a když se politický vůdce slovenského národa, katolický kněz Andrej Hlinka, domáhal jeho naplnění až na mírové konferenci ve Versailles, byl uvězněn na Mírově.
Ve výčtu Masarykových nečestností by se dalo pokračovat. Není to ale třeba, když i sami nekatolíci á la redaktor Zídek strhávají z prezidenta Masaryka masku čestnosti a mravní bezúhonnosti. Díky za to. Tím jen potvrzují jednu z historických pravd, která je vždycky spolehlivá:
Zanícení bojovníci proti Katolické církvi nikdy nebyli a nejsou slušnými lidmi.
Zdroj.
