K dnešnímu vzniku samostatné Československé republiky přinášíme rozhovor významného exilového historika prof. Josefa Kalvody, který nedlouho před „sametovou revolucí“, v roce 1988, poskytl britské BBC. Josef Kalvoda byl zaměřen na dějiny 20. století a stal se bořitelem mýtů o prezidentech Tomáši G. Masarykovi a Edvardu Benešovi. Tento významný exilový politik žijící po únoru 1948 v USA byl předsedou Českého křesťansko-demokratického hnutí a vytrvalým bojovníkem proti komunismu.
Není na vzniku Československé republiky pozoruhodné, že západní spojenci uznali československou vládu de facto dříve, než tento stát začal existovat?
Západní spojenci uznali Česko-slovenskou národní radu za spolubojující organizaci, protože česko-slovenská armáda (tzv. legie) vystoupila v Rusku a na Sibiři proti bolševikům a pokusila se o obnovení východní fronty. Jak britské, tak i americké uznání bylo důsledkem této akce vedené vojáky, kteří se vzbouřili proti bolševikům a proti Masarykově politice neutrality. Tato akce vedená legionáři především Gajdou, Čečkem a Vojcechovským, získala Čechům a Slovákům nesmírnou publicitu. Avšak ani Spojené státy, ani Velká Británie neuznaly před koncem války československý stát. Ten byl vyhlášen Československým národním výborem 28. října 1918 a po tomto fait accompli poválečná mírová konference musela s jeho existencí počítat.
Nový stát vznikl vlastně cestou zákona, neboť 28. října 1918 jednali jeho představitelé s místodržitelem Coudenhovem, tedy zákonným představitelem habsburské vlády, o převzetí moci. Tedy žádné střílení a dobývání vládních paláců, spíše revoluce v mezích zákona?
Je nutno poukázat na skutečnost, že v druhé polovině října 1918 rakouský císař Karel a jeho vláda dali souhlas představitelům Českého národního výboru, vedeného Karlem Kramářem, aby odjeli do Ženevy, kde měli mít konferenci s představitelem Česko-slovenské národní rady, Edvardem Benešem. Dále, císař si pozval známého českého politika Václava Klofáče před jeho odjezdem do Ženevy ke schůzce, na níž se nijak nesnažil přesvědčit ho o nutnosti zachování Rakousko-Uherska, ale pouze zdůraznil, že ať už se Češi rozhodnou jakkoliv, že si nepřeje, aby došlo ke krveprolití. A také během státního převratu ke krveprolití nedošlo.
Byli Češi (a Slováci) dostatečně připraveni na samostatnost, na správu věcí svých, byli dostatečně vychováváni k státnosti, k odpovědnosti za vlastní stát?
To, že se bez váhání chopili moci a že dovedli zkonsolidovat státní moc nad českými historickými zeměmi a Slovenskem a pak ještě i připojit Podkarpatskou Rus k novému státu, svědčí o jejich připravenosti. Kdyby Češi vyřešili slovenskou otázku včas a kdyby se Československo stalo druhým Švýcarskem, jak to sliboval Edvard Beneš na mírové konferenci v roce 1919, historie a osud tohoto státu mohly být radostnější.
Čtěte ZDE: Ferdinand d´Este a začátek Velké války: Proč císař nesplnil podmínky amerického prezidenta? Nemohl to udělat? Bránili mu v tom Němci? Mohla monarchie přežít?
Jak hodnotíte přínos jednotlivých hlavních zahraničních účastníků – tedy Tomáše G. Masaryka, Edvarda Beneše a Milana R. Štefánika?
Je známo, že Masaryk a Beneš se někdy rozcházeli v názorech se Štefánikem. I když je možno jejich činnost v některých specifických situacích kritizovat, je nutné zdůraznit důležitý fakt, že tato trojice docílila po vystoupení česko-slovenské armády v Rusku proti bolševikům uznání Česko-slovenské národní rady. Avšak nejenom Masaryk, Beneš, Štefánik, ale i vojáci měli nepochybnou zásluhu na uznání Česko-slovenské národní rady (tj. zahraničního odboje) západními spojenci jako spolubojující organizace.
Vědělo se v Československu, že Tomáš G. Masaryk byl za války ve styku s britskou zpravodajskou službou?
V Československu to nebylo známo a psát se o tom nesmělo. Prezident byl chráněn zákonem na ochranu státu z roku 1923. Důkazy o jeho spolupráci s britskou zpravodajskou službou se mi dostaly do rukou až teprve v letech sedmdesátých, když jsem studoval dokumenty v archivu Williama Wisemana, který vedl britskou zpravodajskou službu ve Spojených státech během války a s nímž byl Masaryk ve styku ještě před jeho odjezdem z Anglie do New Yorku. Masaryk sice napsal ve svých pamětech, že za to, co proti Rakousku-Uhersku udělal před svým odchodem do zahraničí „šibenice by byla jistá", ale neuvádí o tom podrobnosti.
Teorii o inspiraci vyhlášení československé nezávislosti Říjnovou revolucí v Rusku si vymysleli oportunističtí komunističtí historikové. Faktem je, že hnutí za nezávislost existovalo dávno před touto revolucí, a tedy jej tato revoluce nemohla inspirovat.
S britskou zpravodajskou službou měl styky ještě před tím než po vypuknutí války v roce 1914 odjel z Rakouska-Uherska na řádný pas, který mu byl vystaven rakousko-uherskými úřady. Ač mu rakousko-uherský konzulát v Ženevě evidoval jeho pas pro návrat do Čech koncem ledna 1915, Masaryk se rozhodl zůstat v cizině. V roce 1917 ho pak britská zpravodajská služba poslala do Ruska a britská Foreign Office (ministerstvo zahraničí) mu vystavila pas na jméno Thomas George Marsden. S tímto pasem také Masaryk přijel do Spojených států v roce 1918. Podrobnosti o Masarykově spolupráci s britskou zpravodajskou službou jsou v mé knize Genese Československa.
O vznik Československa se zasloužili účastníci domácího i zahraničního odboje. Má smysl se přít jako se to dělalo za první republiky, kdo z nich měl větší zásluhy? A co lze říci k tvrzení, že svoboda spadla Čechům a Slovákům do klína, že se o ni příliš nezasloužili.
Nemá smysl se o to přít. Vznik Československa neměl jen jednu, ale celou řadu příčin a byl následkem celé řady historických událostí, které nemohl kontrolovat ani domácí ani zahraniční odboj. V mé knize Genese Československa píši o této problematice podrobně a poukazuji na to, že vznik Československa byl následkem celé řady historických náhod, které byly využity jak domácím, tak zahraničním odbojem. Rakousko-Uhersko nebylo rozbito ani Kramářem ani Masarykem, ale rozpadlo se proto, že se dopustilo zásadních politických chyb, čímž spáchalo politickou sebevraždu. Samostatnost ovšem nespadla Čechům a Slovákům do klína. Usilovaly o ni některé skupiny Čechů a Slováků hned od počátku války a jedna malá česká strana (Strana státoprávně pokroková) měla ve svém programu samostatnost českého království ještě před válkou.
Jak dalece bylo vyhlášení samostatnosti v roce 1918 inspirováno či ovlivněno ruskou Říjnovou revolucí z roku 1917?
Teorii o inspiraci vyhlášení československé nezávislosti Říjnovou revolucí v Rusku si vymysleli oportunističtí komunističtí historikové. Faktem je, že hnutí za nezávislost existovalo dávno před touto revolucí, a tedy jej tato revoluce nemohla inspirovat. Je známo, že Česká družina byla ustavena v Rusku krátce po vypuknutí války v roce 1914. Tím ovšem nechci říci, že bolševická revoluce neměla žádný vztah k české a slovenské zahraniční a domácí akci. Česko-slovenský zahraniční odboj byl spojenci uznán, protože v Rusku a na Sibiři došlo k bojům česko-slovenské armády na život a na smrt s bolševiky, a poněvadž tyto boje prokázaly slabost bolševiků. Zde je tedy spojitost mezi bolševickou revolucí a československou nezávislostí.
Jak se díváte na tvrzení, že rozbití Rakousko-Uherska byla velká chyba, jejíž důsledky pociťují obyvatelé nástupnických států, snad s výjimkou Rakouska, dodnes?
Jak jsem řekl už dříve. Češi a Slováci nerozbili Rakousko-Uhersko. To se rozpadlo, protože se nedovedlo včas zreformovat. Kdyby toto mocnářství dalo autonomii neněmeckým a nemaďarským národům, mohlo se udržet. Češi žádali historické státní právo, ale císař František Josef jim je nechtěl dát. Pak, vyhlášením války malému Srbsku, se Rakousko-Uhersko dostalo do situace, z níž nedovedlo včas vymanévrovat uzavřením separátního míru a tím spáchalo sebevraždu.
Čtěte ZDE: Jiná fakta o bolševickém puči: Rozhodlo se už v Moskvě 1943. Byl prezident Beneš dohodnutý s komunisty? Nazval Orwell román 1984 podle našeho února 1948?
Československo se zrodilo na základě principu sebeurčení národů. Ale někdy se objevují námitky, že to bylo sebeurčení jen pro český národ a že ostatní národnostní skupiny v novém státě, snad s výjimkou slovenských protestantů, byly v roce 1918 postaveny před hotovou věc?
Právo na sebeurčení nebylo respektováno československým ústavodárným Národním shromážděním v němž nebyli zastoupeni Němci, Poláci a Maďaři žijící v novém státě. Slováci tam byli zastoupeni nedostatečně, zvláště pak slovenská katolická většina. Kdyby bylo Československo vybudováno na kantonálním principu po vzoru Švýcarska, jak to sliboval Beneš na mírové konferenci v Paříži v roce 1919, kdyby všem národnostním skupinám byla dána autonomie, Československo mohlo stát na pevnějších základech.
Mimochodem, během parlamentní diskuse o zákonu o obraně státu v roce 1936, slovenští politikové, kteří se dožadovali autonomie slíbené dohodami v Clevelandu a Pittsburghu, poukazovali na to, že jejich požadavek autonomie není separatismem, ale že je výchovou k státnosti Slováků, k vědomí, že Československo je také jejich stát. Ač Slovenská ľudová strana byla tehdy v opozici, hlasovala pro zákon o obraně státu. Pouze dvě větší skupiny, komunisté a stoupenci Henleinovy sudetoněmecké strany, hlasovaly proti tomuto zákonu.
Jak máme rozumět Masarykovu výroku, že česká otázka je otázka nejen evropská, ale i světová, podíváme-li se na to čím národ prošel od roku 1918?
Masaryk vyjádřil pouze truism, že události se neseběhnou izolovaně, a že existuje vzájemná souvislost mezi historickými ději. Spojitost byla mezi událostmi v roce 1618 v Čechách a třicetiletou válkou, vyhlášením československé nezávislosti v roce 1918 a novým uspořádáním v Evropě, kapitulací po Mnichově v roce 1938 a příchodem druhé světové války, nastolením komunistického režimu v Československu v letech 1945–1948 a vytvořením dvou světových bloků, západních demokracií na straně jedné a sovětským impériem na straně druhé. Vývoj událostí v Evropě a ve světě, právě tak, jako mocenské rozložení sil v Evropě a jinde měly vliv na situaci Čechů a Slováků.
Politická orientace nového státu na západní demokracie, tedy hlavně Francii, se někdy předkládá jako vítězství Masarykovy koncepce nad koncepcí Karla Kramáře, který se chtěl orientovat na Rusko. Ale když po roce 1945 a ještě více od roku 1948, zvítězila tato Kramářova koncepce, žehrá se také...
V letech 1945–1948 nezvítězila Kramářova koncepce. Právě naopak, tato léta byla vyvrcholením její porážky. Zatímco Masaryk a Beneš se orientovali před koncem první světové války a po ní výlučně na západní demokracie a jejich koncepce ovládla československou zahraniční politiku, Kramář vždy viděl v národním a demokratickém Rusku spojence, který by vždy stál po boku československého státu, zvláště v dobách kritických.
Kramář byl úhlavním nepřítelem Ruska bolševického a marně se snažil, aby československá vláda pomohla na mírové konferenci v Paříži národnímu a demokratickému Rusku. Byl nesmírně zklamán, když v Československu pro tuto pomoc nenalezl porozumění. Už v únoru 1919 Masaryk veřejně prohlásil, že byl proti účasti česko-slovenské armády na Sibiři v intervenčním boji proti bolševikům. Později, 28. října 1919, Masaryk veřejně potvrdil, že byl vždy proti intervenci v Rusku a v Uhrách. Nebyla to ale celá pravda. V srpnu 1918, z oportunistických důvodů, když se dožadoval amerického uznání Česko-slovenské národní rady, v tajných memorandech americké vládě nejen schválil vystoupení česko-slovenské armády v Rusku proti bolševikům, ale žádal i protibolševickou intervenci západními spojenci.
Tato memoranda zůstala tajná až do let padesátých. Když v roce 1935 Kramářova strana byla v opozici a když tehdejší československá vláda uznala Sovětský svaz de jure, Kramář napsal v Národních listech: „Slovanská zrada je dokonána, spáchán je největší zločin slovanský [...] Bojím se, že kletba těch, kteří se obětovali pro naši svobodu, pro ni trpěli a mnozí dosud trpí, že kletba milionů mrtvých bude věčně ležet na budoucnosti slovanských států. Slovanská zrada je dokonána. Bojím se, že důsledky ponese národ“.
Zdroj.
