Politika Západu přivedla svět na křižovatku, kde má obtíže se rozhodnout, jakým směrem pokračovat, kterou z cest zvolit, aby stávající status quo rozdělení světového bohatství zůstal zachován. Důležité je rovněž si uvědomit, že o jeho dalším směřování nerozhodují politici, ale nadnárodní oligarchické elity, pro něž je udržení vlastní moci kardinální otázkou budoucí existence.
Vedle toho princip současného řízení a financování tržní ekonomiky postavené na dluhu, který jako jediný zaručuje finančním elitám nezměrné bohatství, a tím i nedotknutelnost, přestává být udržitelný na pozadí rostoucí populace a jejích životních potřeb. Jde v prvé řadě o způsob, jakým je přistupováno k planetárním zdrojům, k jejich ovládání, zpracování, rozdělování a konečnému využití především ve prospěch oligarchických vrstev a jimi dosud protěžované „zlaté miliardy“.
Hlavní problém Západu a celého projektu globalizace není zadluženost západních států a USA coby skomírajícího světového hegemona, ale neschopnost nadnárodních elit připustit, aby finanční toky a rozdělování světového bohatství sloužily ke skutečnému řešení globálních problémů chudoby, nepřijatelné sociální nerovnosti a obživy obyvatel celé planety. Museli by totiž o tom rozhodovat úplně jiní lidé a v podmínkách docela jiného společenského řádu, čímž by současní oligarchové ztratili nad světem kontrolu.
Dluhy existují pouze ve formě čísel na bankovních účtech, podobně jako související peníze vytvářené z ničeho. Nebyl by vůbec žádný problém tato čísla přepsat a přiblížit je reálným hodnotám, snahám a potřebám lidí. Tím by ale padl základní imperativ, na němž stojí moc banksterů: Dluhy se musí platit. Zpochybnit tento imperativ by znamenalo udělat z finančních magnátů trapné figurky v ještě trapnější hře na svobodnou tržní ekonomiku, jinými slovy: udělat z nich drahé panáky, jaké nikdo a k ničemu nepotřebuje. To samozřejmě nemohou dopustit.
Na globální otázky světa si musíme odpovědět sami
Problémy světové spotřeby zdrojů, důstojného života lidí, udržitelného rozvoje a ekologie planety jsou na těchto panácích nezávislé a oproti dluhovým účtům, které lze snadno smazat, nebo také donekonečna rozšiřovat (aniž by se něco podstatného změnilo), je nutné poměr lidstva ke své domovské Zemi a jejím zdrojům řešit a plánovat s nejvyšší vážností a obezřetností.
Dosah ekologických otázek si oligarchové samozřejmě uvědomují, ale z jejich hlediska je nelepším řešením zbídačování většiny populace do té míry, aby se její počet snížil na pro ně dostačující minimum. A toto minimum mají už dávno spočítané: je to 500 miliónů lidí na celé planetě Zemi (proti současným 7 miliardám). Mají se proto co činit a hodlají toho postupně dosáhnout ničením národních kultur a organického řádu ve společnosti, likvidací tradičního způsobu života a zabíjením lidí ve válečných požárech.
Není se proto co divit, že nad činností západních politiků a celých byrokratických systémů řízených z mozkových center oligarchů zůstává rozum stát. Své záměry nemohou vyjádřit otevřeně, tudíž výsledkem je mlžení, přetvářka, lži, proklamace nesplnitelných utopií a neuvěřitelná zaslepenost všech politiků, kteří prošli sítem sponzorů ukrytých v jejich stínu. Pokud si tedy plně uvědomíme dosah všech uvedených souvislostí, budou se nám mnohem lépe analyzovat současné rozpory mezi Východem a Západem, mezi USA a Ruskem, mezi Trumpem a Merkelovou i uvnitř samotného Západu, jehož jsme bohužel součástí.
Čtěte ZDE: Čínská expanze do paralelní reality: Válka USA s Ruskem jako zástěrka spolupráce Moskvy a Pekingu. Východ na hedvábné stezce. Brusel na odstavné koleji. Pax Americana do deseti let skončí
Nevyzpytatelný Trump?
Trump vedle sankcí, jimiž američtí kongresmani vyhlásili ekonomickou válku Rusku, potvrdil odstoupení USA od Pařížské dohody o změně klimatu. Leonid Krutakov na ruském analytickém webu „Na linii“ o tom píše toto:
V globálním mediálním prostoru byla Pařížská dohoda vykládána jako vítězství zdravého rozumu nad kapitalistickou chamtivostí…můžeme převádět celý evropský metalurgický průmysl na ekologické tavení kovových odlitků v elektrických pecích, někde jinde ale musejí vytavit kov z rudy v martinských pecích za pomoci uhlí a plynu.
Bylo to v době, kdy se lidem pilně vnucovala představa o existenci jakési postindustriální ekonomiky. Podobně se dnes lidem podsouvá, že s pomocí digitální technologie mohou vytvořit novou ekonomickou realitu a zařadit se mezi světovou špičku. Otázka, co se bude digitalizovat bez strojírenství, leteckého, automobilového a lodního průmyslu.
V jádru všech těchto pseudo-ekonomických konceptů ležela globalizace (mezinárodní dělba práce). Výrobní sektor se téměř výhradně stěhoval za levnější pracovní sílou do Asie (export chudoby). Těžba potřebných uhlovodíkových surovin se (jako špatná) zeměpisně soustředila v odlehlých zemích poskytujících suroviny. Ekologicky sjednocený Západ přitom hrát roli administrativního centra světové ekonomiky, kde všichni chodí do práce v bílých límečkách, obdivují modré nebe (bez smogu), dýchají čistý kyslík a jedí produkty ekologického zemědělství.
Prokrustovo lože globalizace
Ekologie je drahá, což platí i pro obnovitelné zdroje energie, proto do vytvoření ekologického ráje na základě obnovitelných zdrojů energie měly být zapojeny bohaté západní země, a zaplatit to měli ti, komu se peněz nedostává.
Realizace Pařížské dohody byla možná za podmínky zachování dosavadního projektu globalizace, kdy se země produkující suroviny budou chovat přísně v souladu s pokyny a předpisy „administrativního centra.“ Nicméně znásilňování prostých vykonavatelů tvorby předepsaného procenta zisku pro generální manažery přestalo vyhovovat zemím poskytujícím zdroje a levnou pracovní sílu. Nyní se ukazuje, že postindustriální a digitální ekonomika nemůže existovat sama o sobě, bez zúčtovatelné energie a průmyslu.
Krach globálního energetického přeformátování zanechal EU u rozbitého koryta, to znamená s vysokým podílem neefektivní ekologické energie v účetní rozvaze. Evropa zůstala jediným regionem, který uvěřil pohádce o jasné obloze nad hlavou.
Čtěte ZDE: Trump: Zradí "své" Poláky i Syřany, protože je za své nepovažuje. Satelity USA jsou pouze trumfové karty v geopolitické hře. Výměna spojenců za herní zisk je jen otázkou času
Něco se pokazilo: Východ bohatne a Západ chudne
Z Krutakovovy analýzy podložené jasnými čísly, které si dovolím pro zkrácení rozsahu článku vypustit, je poměrně zřejmé, jak se plány globálních oligarchů zauzlují, když se vše nedaří tak, jak si představovali, a problémy zneužívaných zemí se jako bumerang vracejí zpět k jejich původcům. Kdyby se lidé v celém postsovětském prostoru včetně Ruska, v Číně a v dalších asijských státech bez odporu a bez nároku na důstojné platy lopotili nad produkcí surovin a průmyslových výrobků dodávaných Západu za jím diktované ceny a veškerý zisk z prodeje finálních výrobků na světovém trhu tak mohl zůstat oligarchům a zlaté miliardě, nikomu by nevadilo, že se „rozvojový svět“ dusí v exhalacích, a všechno by vypadalo jinak.
Kdo by se nadál, že se Rusko vyzbrojí jako druhá světová velmoc a Číňané si osvojí západní technologie, přičemž silou vlastního národního kapitálu začnou konkurovat USA a vyspělým evropským státům? Teď USA musí řešit rostoucí chudobu ve vlastní zemi a západní Evropa invazi migrantů – to aby to Američanům nebylo líto, když se po jejich městech již celá léta potlouká barevná spodina z celého světa. Globální elity si nemohou dovolit nechat zcela propadnout životní úroveň západních společností, protože by tak riskovaly vlastní krk. Západ musí chudnout pomalu, ale jistě. Otázka co s Východem, který začíná bohatnout?
Sankce, podrazy a zase sankce
V této chvíli je těžké hodnotit vládu Donalda Trumpa, když jeho vlastní pozice je mírně řečeno nejasná. Osobně se nedomnívám, že by měl upřímný záměr zajistit americkému lidu světlou budoucnost. Nyní jde především o to, jak předejít tomu nejhoršímu, čili rozpadu USA a občanské válce na domácí půdě. Jedna ruka proto vytahuje nad hladinu, druhá znovu potápí. Vše musí vypadat tak, že se snaží splnit své sliby, ale mocný „Deep State“ mu hází klacky pod nohy. Onen „vnitřní stát“ zde hraje roli temných sil, na něž nikdo ze smrtelníků nedosáhne. Kdo jiný by je mohl porazit, když ne silný a odvážný Trump, který tak působivě zvítězil ve volbách, aniž by se to od něho čekalo? Má potom smysl toužit po jiném spasiteli, nebo klást odpor, nedej Bože, na vlastní pěst?
Co se týká schválených amerických sankcí, názory na jejich smysl se různí. Některé kruhy v Rusku například alarmují veřejné mínění proti věčně smířlivému postoji Vladimíra Putina. Pokud Rusko konečně neodpoví tvrdými protiopatřeními, například zablokováním investičních aktiv amerických firem v Rusku, zastavením dodávek raketových motorů do USA či zrušením dolaru jako rezervní měny, potom to budou američtí jestřábi považovat za projev strachu a slabosti a svoji agresivitu budou dále stupňovat. Projev hrubé síly je to jediné, co respektují.
Z druhého pohledu se zdá, že americký Kongres je sám dost vyděšený z toho, do jakých nebývalých bažin se Amerika noří, a tak trochu si látá kalhoty hrubou nití, přitom se občas píchne do vlastní nohy. USA rozhodně nestojí o přímý konflikt s jinou vojenskou mocností. Zato války mimo své území a mimo přímou kompetenci podporuje a dál bude podporovat, jak jen to bude možné. Každé oslabení druhých je dobré, když vlastních sil ubývá. Otázkou zůstává, jak dlouho jim to budou nově se rodící mocnosti trpět.
Čtěte ZDE: Na mizině: Spojené státy se rozpadají. Silnice, přehrady, mosty i vodovody na padrť. Největší hora dluhů v dějinách. Lež se stala normou. Pomůže Trump? Éra chlouby a obdivu je v nenávratnu
Zahnívající pařez je lépe nechat vyhnít
Musíme mít ale stále na paměti, že se zde hraje o geopolitické balancování, jehož cílem je obhájit západní kapitalistický systém a světovou moc finančních oligarchů, přitom zajistit pokud možno výraznou depopulaci planety. Jim nejde o americký ani o ruský lid, tudíž sociální dopady sankční války je netrápí. Naopak, při tvrdé reakci Ruska může být pro ně snadnější odvést pozornost od vnitřních problémů a nasměrovat ji na vnějšího nepřítele. Trumpovo zaječí kličkování spíše nabádá ke zdrženlivé strategii, jinými slovy: USA zahnívají, tak to tam nechme v klidu vyhnít.
Petr Akopov z ruských internetových novin „Rozhledy“ uklidňuje veřejné mínění poněkud optimističtější argumentací, když píše: Donald Trump ostře zkritizoval Kongres za zákon o sankcích proti Rusku, Iránu a KLDR, který den předtím musel podepsat. A bez ohledu na nervozitu některých ruských politologů není v chování prezidenta Spojených států žádný rozpor ani slabost. Nezapomínejme, že Trump se snaží provést revoluci, a tím musí být určen náš postoj k němu.
Sám Trump mimo jiné napsal na svém Twitteru: „Naše vztahy s Ruskem se nacházejí na nebývale nízké a velice nebezpečné úrovni. Za to můžete poděkovat Kongresu a jeho lidem, kteří nám přitom nemohou dát žádné mezinárodní záruky…zákon ztěžuje Spojeným státům úkol uzavírat obchody výhodné pro americký lid a povede pouze ke sblížení Číny, Ruska a Severní Koreje.“ Vedle toho považuje zákon o sankcích za protiústavní, protože omezuje ústavou zaručené pravomoci prezidenta USA.
Vedle toho ovšem Trump prohlásil, že zákon „představuje vůli amerického lidu donutit Rusko k přijetí kroků ke zlepšení vztahů s USA“. Tady už lze s úspěchem pochybovat o tom, co vlastně Trump myslí vážně a kde si pohrává s čirou manipulací. Otázka zní, koho tím chce ošálit. Ruské vedení to asi nebude.
Trump je vlastně americký Gorbačov
Akopov dále píše: Ve složitém světě geopolitiky rozvíjejícím se v rovině národních států a celých národních struktur je třeba být neustále „zapojen“, vytvářet, udržovat a měnit kombinace, reagovat na změny situace a rozložení sil. V tomto smyslu vítězství Trumpa v amerických prezidentských volbách dalo Rusku nečekané a nové možnosti. Samotný postoj Trumpa, ty cíle a úkoly, které si sám stanovil, ohlašuje začátek sílící krize v USA. Jednoduše řečeno, můžeme to srovnat s naší perestrojkou. USA mohou vyjít z této krize dvěma způsoby: buď se postupně vrátí do stavu normálního národního státu, jednoho z nejsilnějších na světě, který má své vlastní zájmy, nebo pod strašlivou silou klesnou ke dnu v důsledku neúspěšných pokusů za každou cenu si udržet status globálního hegemona (již ztracený).
Rusko už v letech 2013 – 2014 vstoupilo do bitvy s USA, přesněji řečeno, nikoliv s USA, ale s atlantskými nadnárodními elitami, které se už dávno snaží zničit jeho plány na obnovení svrchované moci. V tomto geopolitickém boji nemohou být iluze, neexistují žádní přátelé, není naděje, není zde obecně místo pro žádné jiné kategorie mimo dobré znalosti historie, chladné kalkulace a čistou víru.
Akopov přirovnal Trumpovu misi k sovětské perestrojce. To je zajímavé, protože ta, jak známo, probíhala za vydatné podpory západních tajných služeb. Že by Trump byl americký Gorbačov? Kdo tedy za ním stojí? Chtělo by se věřit, že Rusko má své „prodloužené prsty“ v americkém establishmentu a celý humbuk kolem vměšování Putina do amerických voleb není pouhou fikcí. Ovšem pokud tomu tak opravdu je, potom to Rusové dělají mnohem rafinovaněji a chytřeji, než celý slavný Západ.
Čtěte ZDE: Budoucnost civilizace: Starý svět má smrtelné křeče. Ubráníme se nové době temna? Západ se nechal zaplavit barbarstvím. Odpor proti globalizační agendě a EU je cesta. Máme ještě důvod k optimismu?
Máme se bát třetí světové války?
Zbývá zmínit se o tom, jak vážná je hrozba velké války, nebo také Třetí světové války, k níž by mohly kroky USA vést. Ve scénářích globálních oligarchů velká válka určitě figuruje. Problém je v tom, že konflikt světových velmocí nemůže mít dnes jednoznačného vítěze, o katastrofálních důsledcích použití jaderných zbraní ani nemluvě. Pokud se taková válka rozhoří, tak opět v Evropě, a na bázi konvenčních zbraní. Nebližším kandidátem je pás bývalých satelitů SSSR, především Bělorusko a Balkán, čili země stojící dosud mimo NATO. Nakonec její zárodek již pár let doutná na Ukrajině. Důležité bude, nakolik se Západu podaří destabilizovat místní vlády a vyvolat tam barevné revoluce. Mnohem závažnější otázka ale je, zda se podaří do jejich vnitřních konfliktů vtáhnout Rusko jako otevřeně válčící stranu. Na Ukrajině to zatím nevyšlo, lze tedy očekávat, že výsledkem budou jen další občanské války a nepokoje, které se ovšem mohou rozšířit do celé Evropy.
Nebezpečnější varianta souvisí s mocenským obrozením Německa a jeho touhou vytvořit Čtvrtou říši, což je ale téma na jiný článek. Vše bude samozřejmě záležet na prozíravosti či hlouposti samotných Evropanů. Západní Evropa se svojí politikou multikulturalismu a liberalizací evropských tradic má nakročeno do pořádného průšvihu. Nám Čechům nezbývá nic jiného, než doufat, že se najde vůdce, který nás před zkázou přicházející z Bruselu ochrání. Bude to Andrej Babiš? Pokud se mu po volbách podaří sestavit jednobarevnou vládu, před osobní odpovědností za zlý osud českého národa neuteče.
