S demisí Bohuslava Sobotky – či dokonce pádu celé vlády – to možná nebude tak horké. Z „razantního a chlapského“ řešení, jak o svém demisním bankrotu vypráví premiér Sobotka, se stává, jak je obvyklé v případě šéfa ČSSD, bramboračka. Tedy mohla se stát, kdyby na Hradě neseděl Miloš Zeman.
Jenže přímo zvolený prezident odmítl hrát Sobotkovy hrátky. Jasně, v přímém přenosu, sdělil veřejnosti, že premiér je šašek: Včera oznámil Hradu, že dnes podá demisi, ráno si to ale rozmyslel – a chce ji podat až nebudu v zemi. To já ale neberu, pro mě je tato demise realitou. Facka, o kterou si Bohuslav Sobotka dlouho říkal, konečně „na sále“ padla.
Teprve nyní začíná být ovšem situace zajímavá, protože odhaluje nemocná střeva hlavní vládní strany. A současně rozpoutala mediální bouři havlistické kavárny na obhajobu neobhajitelného. Z toho mnohé vyplývá. Kromě zábavy i reálné nebezpečí pro naši zemi.
Jak komik Sobotka přehlédl „šustrmat“
Že je předseda vlády železnou koulí na noze socdem a že je to primárně on, kdo ji táhne do zatracení, víme všichni dávno. Je to tragické, protože sociální demokracie na naši politickou scénu pochopitelně patří. A měla řadu pozoruhodných osobností, které ji mohly ve hře udržet. Odešla by nyní do opozice, pak by se možná zase k vládě jednou vrátila.
Jenže to by právě nesměla nechat svého předsedu po více než tři roky u kormidla: zaprodávání životních zájmů našeho státu v EU, jeho podřízený postoj k Německu, respektive Angele Merkelové (včera to dostatečně charakterizovala návštěva bavorského premiéra, který mu vyrazil na pomoc), to jsou jen střípky z chyb (eufemismus pro politické zločiny), jimž nás vystavil.
Většinu času byl ve vleku Dienstbiera, Marksové a spol., kteří mu spolu s pražskou kavárnou zachránili krk po mizerném výsledku předchozích voleb. Spolu s médii popravili ve straně křídlo, které mělo blízko k tradičním voličům ČSSD – a odpojil je. Což bylo dokončeno nyní po sjezdu, kdy z politiky ohlásili odchod velcí matadoři a vlastně ikony strany – Vítězslavem Jandákem počínaje a třeba Jeronýmem Tejcem konče.
Sobotka byl stále osamělejší (přestože nominálně silnější) – a tak nakonec došlo k tomu, k čemu dojít muselo: Byl donucen hrát sám za sebe, a tak se naplno ukázalo, jaký je politický nýmand. Rozehrál zcela nesmyslně velkou hru proti Andreji Babišovi – a nezvládl ji.
Když četl svůj rezignační projev, vše směřovalo k tomu, že oznámí odvolání Babiše. Místo toho však na konec přehodil o své vůli výhybku a zařadil domnělou „šachovou finesu“ – vlastní rezignaci. Myslel si, že tak odhodil od sebe odpovědnost – a přenesl ji na prezidenta republiky. Trapně při tom přehlédl možnost „šustrmatu“ – a dostal vzápětí od Miloše Zemana mat ve třech tazích.
Čtěte ZDE: Sobotkova demise není sebevražda, ale naopak: Spousta mediálního povyku pro nic. Spolu chyceni, spolu oběšeni? Dohodli se? Jak to dopadne, je jasné. Udělá prezident z pomsty chybu?
Chaos po svačině
Domníval se totiž, že demise, kterou oznámil, že podá, se týká automaticky celé vlády. Domníval se to ostatně kde kdo. Sobotkovi věrná Česká televize rozvíjela hodiny všemožné spekulace o prezidentově reakci – pouze v tomto jediném směru. Teprve náš článek, v němž vynikají ústavní právník Zdeněk Koudelka objasnil, že demise premiéra se týká pouze jeho, způsobil šok a obrat.
Česká televize již dvě hodiny po přečtení našeho článku na Kavčích horách tuto smrtící černou díru v Sobotkově šachovém „plánu“ rovněž „objevila“ – a spustila protiofenzívu. Vyhledala několik spřízněných právníků (typicky Jana Kyselu, jenž ani svou docenturu nedělal na právech), kteří začali bít na poplach: Několikrát se přece už stalo, že padl premiér – a s ním celá vláda. Takže je to prý zvyklost, která má přednost před zněním ústavy.
Jenže ona nemá, protože nejsme Anglosasové, kteří „precedens“ pokládají za jeden ze zdrojů práva. A je to ostatně logické: Chce-li podat demisi premiér, je to jeho věc (a prezident ji ani nemusí přijmout). Chce-li, aby s ním padla celá vláda, musí se na tom vláda usnést. Premiér není samovládce, ani nejsme v Indii, kde se po smrti patriarchy rodu automaticky na hranici upalovaly také jeho manželky.
To, že se to několikrát stalo, bylo pouze důsledkem známého rčení: Kde není žalobce, není ani soudce. Pokud to všichni akceptovali, nebylo o čem jednat. Jenže teď je situace opačná: Babiš a ministři za ANO určitě demisi nepodají. A že by se lidovci stali nakonec těmi, kdo položí celou vládu? Vyloučeno!
Možná by to zase prošlo, navzdory Protiproudu. Jenže připomenutí doktora Koudelky, že ústava mluví o něčem jiném – a že demise premiéra je pouze jeho demisí, si velmi dobře všiml také Miloš Zeman (pokud to od pana doktora nevěděl už dříve). Uvědomil si, že zoufalec ze Strakovky se mu tím vydal zcela do rukou – a dnes si ho na Hradě namazal na chleba ke svačině. A naplno vypukl chaos.
Šance?
Způsobil ho samozřejmě premiér. A může teď do omrzení (a s ním Bakalova média a Česká televize i rozhlas) pokřikovat, že se tak ve skutečnosti stalo kvůli Babišovi – uslyší ho pouze Kavárna. Voliči ANO, ČSSD – a ostatně i ti prezidentovi – budou mít jasno: Ten tonoucí šašek jen kope kolem sebe v posledním tažení. A chce ještě způsobit další škody nad ty, které již udělal.
Sobotka snad teprve teď pochopil, že ve svém maléru spoluhráče v prezidentovi (kterého kdysi zradil a potopil) nezíská. Pokud – jak dnes slíbil – doručí na Hrad demisi nepodloženou odhlasováním celé vlády (která rozhoduje ve sboru prostou většinou), prezident jeho rezignaci nejspíš přijme a designuje nového premiéra.
Tím bude patrně buď Lubomír Zaorálek, nebo Milan Chovanec. Andrej Babiš zůstane na svém postu. Pojede se dál vstříc volbám – a ČSSD, bez zátěže svého předsedy, který zmizí veřejnosti z očí, možná nakonec bude mít ještě jakž takž možnost zůstat ve hře. Anebo to ČSSD „zvoře“ až do konce – a bude trvat na současném odchodu Andreje Babiše. Ten si s tím může pohrát: buďto zůstane, nebo „v zájmu klidného dovládnutí“ státnicky odejde, umístí na svůj post svého náhradníka a bude jezdit po republice a dělat kampaň.
Čtěte ZDE: Perverzní hra o Babiše: Do hrdel a statků – za naše peníze. Gulliver mezi liliputy může mít potíže. Chovancova policie a Babišovi prokurátoři. Základní otázka socialismu - Jak je to možné? Vyhraje volby Okamura?
Miliardy vyhozené oknem
Ale otázka je, co by s tím v takovém případě ještě udělal prezident. Jak by si „pohrál“ s celou situací, která mu nečekaně spadla do klína. Jeho možnosti k manévrování jsou totiž nyní zcela bezbřehé. Nemusel hnout prstem – a jeho kampaň ke znovuzvolení zařídil jeho hlavní nepřítel.
Navíc se může s jistotou spolehnout, že Česká televize (spolu s Bakalovci v HN, Respektu a spol.) mu nadále bude denně dělat „skandalizační“ kampaň – ve stejné intenzitě jako Andreji Babišovi. Tohle si prostě Kavčí hory nenechají ujít. Jako vždycky ztratí zcela kontrolu. A protože na to dostávají miliardy z našich daní, takže je sledovanost vůbec nemusí zajímat, utrnou se z (beztak nekonečně dlouhého a volného) řetězu formální „veřejnoprávnosti“.
Budou produkovat kampaň, která obě nestejně velké strany rozpolcené veřejnosti (pokud ji ještě sledují, neboť sledovanost publicistiky ČT jde logicky rapidně ke dnu) bude utvrzovat ve svém: Příznivci Kavárny budou Zemana a Babiše ještě víc nenávidět. Naproti tomu příznivci obou hlavních postav naší politické scény (vidouce, jak se s jejich favority hraje brutálně nefér a měří nestejně) je budou o to oddaněji bránit – a volit.
Účet dělá hostinský
A pak do toho vstoupí nový hostinský naplno. První temné tóny již zazněly: Akce Babišovy dvorní prokurátorky Lenky Bradáčové nebyla spuštěna včera jen tak náhodou. Má být skryta pod pláštíkem útoku na (veřejností většinou nenáviděné) podvodné fotbalové a sportovní „bafuňáře“. Zatýkání hlavních postav však velmi připomíná Bradáčové a Šlachtovu „asistenci“ při pádu vlády Petra Nečase. I to, že „shodou okolností“ jde převážně o muže a ženy z ČSSD (nebo s ní pupeční šňůrou spjaté) je příznačné – jen tentokrát nahradili ODS. No – nechme se překvapit, ale pěkný pohled to nebude. Dokonce hrozí, že to může Velký Andrej přepísknout.
Bohuslav Sobotka však v každém případě dohrál. Chaos, který nakonec ještě stihl způsobit, nás ovšem může nejen pobavit, ale také stát pěkně draho. Jak připomněl ve svém článku v dnešním Právu jako obvykle vynikající Jan Keller: Nebuďme zahleděni jen sami na sebe. V neděli proběhnou ve Francii volby – a pokud v nich zvítězí Bruselan Macron, mohou se začít dít věci. Jasně totiž řekl, že teroristů si musí užít všichny evropské národy stejně jako Francouzi, Němci a spol.. Imigranti se proto prý za jeho vlády budou rozdělovat podle povinných kvót třeba drsným násilím, přes to prý nepojede vlak.
Pokud právě v této době se bude naše (beztak Bruselu oddaná) post-sobotkovská vláda zmítat v křečích, máme zaděláno na skutečný šaškův odkaz a pomstu: Posmrtně nám tak svou neschopností a politickou sebevraždou otevře naplno brány pro „integraci“. A pobavený úsměv, který nyní mnozí mají při pohledu na ty politické absurdity (dám demisi, nedám demisi), jim může rychle ztuhnout na rtech.
Nám všem. I těm, kteří se nesmějeme, ale je nám z toho všeho spíše na zvracení.
