Prezident Erdogan zvítězil v referendu o potvrzení ústavních změn, které přemění Turecký systém z „kancléřského“ na prezidentský. Část opozice sice protestuje a tvrdí, že bude chtít přepočítat šedesát procent odevzdaných hlasovacích lístků, ale to je zjevně jen „klasická“ reakce poražených: nemají šanci.
Bafuňáři z Bruselu, Berlína (a v ozvěně i snaživí místodržící v jednotlivých protektorátech takzvaných členských států EU) již „znepokojeně“ vyzývají vítězného prezidenta, aby v nové situaci do toho nešlápl příliš razantně. Prý hlavně s ohledem na zhruba „pouze“ přibližně tříprocentní rozdíl, kterým zvítězil. Vládce Osmanské říše se jim pochopitelně směje.
Jaký div, že se stejným, respektive s ještě daleko větším „znepokojením“ titíž hlavouni sledují blížící se prezidentské volby ve Francii. Jejich první kolo jak známo proběhne za týden a manipulátoři z agentur pro takzvaný výzkum veřejného mínění a oficiálních médií mají plné ruce práce. Turkovo vítězství nad Bruselem totiž opravdu mohli ovlivnit jen okrajově.
O to usilovněji se nyní pokusí „rehabilitovat“, aby po brexitu a prohraných volbách v USA ukázali, že „zregulovat masy“ k žádoucímu výsledku stále umějí. Jenže povelikonoční svět 2017 je bohužel ještě mnohem komplikovanější.
Na Turka nemají
Tím nemá být řečeno, že kavárny od Bruselu po (opět již „normalizovaný“) Washington snad zchudly natolik, že jim nezbývá na kafe. Právě naopak. Bohatnou čím dál tím víc. Nemluvme o „drobných“ – stovkách miliónů dolarů za novou mobilizaci neziskovek a jejich „dobrovolníků“ od Spojených států až po Budapešť. Trumpova „normalizace“ podle našich zdrojů přišla „majitele klíčů“ prý již na dvojnásobek nákladů, které spotřebovala Hillary na svou neúspěšnou kampaň.
Všude – včetně většiny alternativních médií – se nyní analytici předhánějí v hlubokých úvahách a spekulacích o tom, co způsobilo Donaldův obrat o sto osmdesát stupňů: výhrůžky impeachmentem, sílící vliv sionistického manžela půvabné Ivanky, nebezpečí atentátu, různé informace tajných služeb oddaných washingtonským močálům...? Naše velmi dobře informované zdroje ze Spojených států se tomu usmívají. Vše je prý daleko jednodušší:
Tlak zhysterizovaného establishmentu a jeho shora jmenovaných „mučících nástrojů“ byl podle nich pouze důležitou složkou ceny, kterou Donald Trump za svou kapitulaci vyšponoval do maximální výše. Teprve pak vše „zobchodoval“. Nejenže tím své (před kampaní již těžce kulhající a zadlužené) impérium údajně zachránil, ale násobně zhodnotil. Po necelých třech měsících ve funkci je to prý obdivuhodný výkon. Pokud to tak opravdu je (a tyto naše zdroje se zatím nikdy nemýlily), pak podobnost s naším malým Velkým Andrejem je vskutku podivuhodná. Ale o ten náš plagiát nejde.
Cena za Turka značky Erdogan je paradoxně nekonečně vyšší než ta za Trumpa. Akcie „hráčů v pozadí“ se totiž zhroutily po zpackaném pokusu o státní převrat. Když jde o krk – a vyváznete o pár minut jen díky ruským tajným službám – počítáte svou hodnotu jinak. Do tohoto momentu to daleko zkušenější obchodník Trump nenechal dojít – a ač přišel levněji, má vystaráno. Erdogan však rovněž přežil – a diktuje si proto teď úplně jiné podmínky.
Čtěte ZDE: Pokrytecké lkaní Západu: Strůjce nezdařeného puče musíme ochránit. Erdogan prokázal: Jsem silný vůdce a islám je jen jeden. Turci mají demokracii, my ji ztrácíme. Lekce pro myslící
Čas jsou peníze
Tlakem na změnu na prezidentský systém se zachoval turecký prezident prostě mimořádně inteligentně. Využil výjimečného stavu po zhrouceném puči do mrtě. Zdecimováním (Američany po leta budované) gülenovské opozice rozlezlé po všech médiích a státních institucích a dramatickými výroky na adresu Německa a Bruselu si získal respekt váhající veřejnosti. Pokud by se mu bylo nepodařilo změnit systém nyní, pak již nikdy. A to by mohl být skutečný malér. Pak by asi – v pokračujícím souboji o svůj krk – mohl začít jednat opravdu nepředvídatelně.
Proto z hlediska našich zájmů je skvělé, že se mu to podařilo. Musí však spěchat. Referendum mu přikleplo mocné prezidentské pravomoci na poslední chvíli. Jeho výhoda je aktuálně násobena obavami bruselských močálů, zda se jim podaří nyní dostatečně zmanipulovat výsledky voleb ve Francii a na podzim v Německu. Proto odevšad zaznívající obavy o to, zda teď – „uražen“ otevřeným nepřátelstvím bruselských a berlínských papalášů (spolustrůjců pokusu o puč) – neotevře hranice pro milióny migrantů na obnovené „balkánské trasy“. To jsou ovšem obavy zcela směšné.
Nic takového Erdogan neudělá. Musí přece teď své rukojmí Mutti Angele a spol. co nejvýhodněji prodat. Má ovšem čas šponovat ceny jen do německých voleb. Ty budou stoupat pochopitelně v závislosti na výsledcích nadcházejícího klání ve Francii. Pokud by přece jen (jakkoli tomu skoro nikdo nevěří – právě tak jako v případě Donalda Trumpa) zvítězila Marine LePenová, nebo alespoň do druhého kola postoupila s vynořivším se černým koněm, radikálně levicovým Jeanem-Luc Mélenchonem, dosáhly by Erdoganovy akcie závratných výšin.
Všechno je jen obchod
Tím spíš by totiž muselo zavládnout po Evropě přes léto „migrantské ticho“. Ostatně už je téměř úplné – přestože se deseti a statisíce dále valí přes Itálii do centra Evropy – nedaleko našich hranic. Nikdo o tom v hlavních médiích přesto náhle „neví“.
Pokud se ale podaří zpacifikovat rozlícené Francouze a do Elysejského paláce bude nakonec propasírován Hollandeův muž (a jeho nedávný ministr) Emmanuel Macron, Erdoganovy akcie sice nepoklesnou, ale také neporostou. Jde totiž o to, že jak LePenová, tak Mélenchon jdou proti euru i Bruselu vcelku jednotně. A jejich povolební „normalizace“ by mohla být ještě dražší, než ta Trumpova. Zatímco Macron je v podstatě francouzská Hillary – tedy pokračování dosavadního pomalého umírání, které je ovšem pro životy současných bruselských elit dostatečnou lhůtou pro jejich pohodlný život.
A Erdogan? Ví, že tak jako tak po skončení německých voleb se invaze migrantů naplno obnoví. Jestli jich potečou milióny také z jeho směru, už nebude tak podstatné. Merkelová, Juncker a spol. je v Evropě naléhavě potřebují, protože se ani náhodou nevzdali plán na totální (a totalitní) proměnu našeho kontinentu, zničení historických států a „rozpuštění“ etnik, které je po staletí obývají v převážně muslimské lučavce královské.
Proto platí: Co prezident Erdogan vytáhne z peněženek daňových poplatníků států EU (které si přisvojili Merkelová a její genossen) do podzimu – to se počítá. Pak už se začne počítat podle jiných norem i pravidel. A co z toho pro nás plyne?
Čtěte ZDE: Vražedná mise: Proměna Achillovy paty v Trójského koně. Proč se snaží Merkelová a její Bruselané, abychom zapomněli, co bylo a je Turecko? Ruské dokumenty v OSN: Erdogan je specialistou na export džihádistů
Nenechme se unášet vzrušením
Především: Je na výsost důležité, nenechat se aktuálními událostmi příliš unášet. Jistě: Bylo by skvělé, kdyby se do čela Francie dostala LePenová či Mélenchon. Plány Bruselanů by to zkomplikovalo, možná dokonce zpomalilo – a určitě prodražilo. Museli by třeba alespoň předstírat (na čas) nějaké ústupky. Do chvíle, než by nového nájemníka Elysejského paláce koupili – právě tak jako Trumpa. Ale to se nepochybně stane tak jako tak.
Dokonce lze paradoxně říci, že pokud zvítězí Macron, bude to přehlednější. A dost možná to uspíší skutečný autentický odpor lidových vrstev k bruselské autokracii v celé EU – a především v Německu, které je pro jakoukoli změnu klíčem. Jen to bude zpočátku smutnější, protože všichni, kdo by si konečně přáli nějakou opravdovou „korekci dráhy“, budou zklamaní.
A tady je nutné se vrátit k Trumpově „proměně“: Pořád nezapomínejme, že tím hlavním je problém války Západu s Ruskem. Do toho směřují všechny masívní investice – na prvním místě zbrojařského superprůmyslu – a temných postav, které stojí za ním. Odtud přitékají hlavní podzemní řeky peněz, z nichž jen nepatrná část se pak větví na potůčky Sorosových „nadací“ a spol. zalévajících neziskovky a důstojnictvo Pátých kolon v bruselských protektorátech.
A nedejme se ani zmást, až Trump (dost možná brzy) zase „překvapí“ dalším zdánlivým veleobratem. Bude se bezpochyby týkat Ruska a Číny. Po hlasitém bububu se teď naopak objeví jako „velkoobchodník s mírem“. Ve skutečnosti však s deštěm. Tedy s něčím, na co už nemá vliv, protože kapituloval – respektive důvěru prostých voličů v něj výhodně investoval do svého privátního impéria. Totéž v podstatě nyní dělá Erdogan – jen v nepatrně menším rozměru.
Na co fondy nestačí?
Zdá se, že jedinou výjimkou v této odporné hře je zatím Vladimír Putin. Proto z něj aktuální „majitelé klíčů“ tak nelíčeně a věrohodně šílejí. Rusko je totiž v současném světě opravdový anachronismus. Nikoli jen historií, zkušeností a odolností jeho po desetiletí těžce zkoušených obyvatel. Je v tom zřejmě i něco víc. Něco, na co žádné rockefellerovské či rothschildovské fondy nestačí. Jenže to je většině západní veřejnosti aktuálně nesdělitelné.
Až si to přes to (možná v kritické chvíli, možná až příliš pozdě) uvědomí – či lépe řečeno až něco podobného pochopí rozumní lidé v ostatních zemích přinejmenším na evropském kontinentě, teprve pak se bruselské, londýnské a washingtonské močály skutečně otřesou. A začnou vysychat. A kavárnám dojde jejich Turek. A Turkovi peníze.
Čtěte ZDE: Krevní dlužník Erdogan: Kdo škrtl zápalkou mezi EU a Tureckem? Za vším hledej peníze. Výprodej opilého Jelcina. Rothschildova rošáda. Také Putin hraje šachy - a ještě stihne péci dort. Hluboké kořeny souvislostí
Naděje je možná za rohem
Možná je to v nedohlednu, možná za rohem. Tyhle skutečné velké změny nepodléhají plánování a manipulacím velkých bank – včetně té naší zvané posměšně ČNB (s tím Č a N nemá dávno žádnou souvislost). Ale spekulacím o tom, co bude znamenat výsledek tureckého referenda pro naši nelehkou realitu, může propadat jen ta část veřejnosti, která je tak či onak nadále pod nadvládou Bruselanů.
Erdogan vyhrál. To je pro nás určitě lepší zpráva, než naopak. Někteří nyní říkají: Osmanská říše je zpět. Ale to je jen další přelud. Ona tu byla stále – pouze zakrytá oponou Atatürkovy lži o takzvaném sekulárním (čili nemuslimském) Turecku. Musela být tehdy hodně drahá, když vydržela těch pár dekád – přestože stála především na bajonetech, těžce zaplacených generálech a vojenských pučích.
Proto je Erdoganovo vítězství v referendu, které opět vrací pojmy k jejich původní hodnotě, tak špatnou zprávou pro Bruselany. Ta opona pro ně byla důležitou součástí divadla, v němž jsme jen diváci svých vlastních osudů.
Teď zase konečně víme, na čem jsme. To býval práh naděje dospělých lidí.
