V Nizozemí skončily první z ostře sledovaných evropských volebních klání tohoto roku. Nešlo v nich dohromady o nic, kromě jediného: Jakou sílu dají nizozemští občané Geertu Wildersovi a jeho Straně pro svobodu? O tom, že by se i v případě vítězství nemohl dostat do vládního křesla, nikdo nepochyboval. Neboť tak vypadá pravá demokracie po evropsku našich dnů.
Geert Wilders ale nevyhrál. První byl současný premiér a šéf tamních lidovců Mark Rutte. Wildersův někdejší přítel, jemuž dokonce nějaký čas Strana pro svobodu umožňovala vládnout menšinově, pochopitelně jásá. Mává směrem k bruselskému establishmentu, že je vše zachráněno: „Varianta špatného populismu neuspěla!“, zní jeho poněkud fantastický vítězný pokřik na pokraji neviditelného hrobu.
Jak to tedy je? Co se včera v Nizozemí stalo – nebo spíše nestalo? A co to znamená pro šanci svobody uprostřed nalomených obručí jedné „luxusní“ totality? Přesně řečeno: Co to znamená pro nás?
Záhady interpretace
Brusel nadskakuje nadšením. A nejen Brusel. Jedno z hlavních mediálních center poražených „washingtonských bažin“ (Trumpův termín pro americkou Kavárnu), televize CNN, zaržála již pár minut poté, co se zavřely volební místnosti a k dispozici byly teprve zmatené odhady: První letošní test našich schopností dál manipulovat lid dopadl skvěle!
Skoro se mi zdálo, že jsem ve znělce této americké televize zaslechl tóny Internacionály, ale nerad bych šířil příliš optimistickou desinformaci. Chovancovo Centrum by to ale přece jen mohlo prověřit. Za ty vyhozené milióny by už mohlo něco předvést. Jenže – proč by se namáhalo? Možná se tam také slavilo. Předčasně.
Již dávno totiž samozřejmě nejde o to, co se stalo či nestalo – ale jaký dostane ta která skutečnost mediální výklad. Vypadá to téměř mysticky, jako v delfské věštírně. A ono to tak vlastně i je. Euro-americká „politická třída“ (hlavní média a vládnoucí elity) je po Brexitu a Trumpovi natolik znejistěna, že o budoucnosti své vlastní utopické existence (život v praktickém komunismu pro několik desítek tisíc vyvolených) nechává snivě věštit armádám politologů. Aby jim sama mohla věřit.
O svých poddaných nevědí zhola nic – a oni je proto stále častěji stále nemileji překvapují. V dobách československého „reálného socialismu“ se tomu říkalo „Lid buduje socialismus, ale lidi na to...“ no jako ty příslovečné mouchy na obraz císaře pána v podniku hostinského Palivce. A tak se zase věští. A to je na jinak vcelku bezvýznamných volbách ve středně velké zemi EU to vůbec nejpodstatnější. Teprve odtud lze odečíst, co vlastně Wilders – a všichni, kdo mu po Evropě fandili či naopak – dosáhl, anebo ztratil.
Čtěte ZDE: V Koblenci sněmovala budoucnost Evropy: U nás Apači. Velké státy před volební kontrarevolucí. Na domácí frontě klid. Jen Tomio chce podporu od Trumpa. Velký Andrej nás v klidu prodá Angele. Staneme se Němci?
Podivný nezájem?
První (české) komentáře byly kupodivu relativně střízlivé. Tedy nepočítáme-li ty v České televizi, která – oddaně kopírujíce bratrskou CNN – působí stále komičtěji. Po uzavření volebních místností a prvních exit poolech (odhadech) přinesla vzrušená ČT šokující zprávu, že na druhém místě za Rutteho lidovci jsou s fantastickým ziskem nizozemští socialisté. Brzy ji však jako Rádio Jerevan opravila, že naopak propadli na samé dno. A už se k té „desinformaci“ nikdy nevrátila. Nevysvětlila ji. Nic. Jede se dál.
O několik hodin později se však naopak v českém veřejnoprávním rozhlase objevilo nečekaně několik méně známých politologických jmen (Pehe a spol. snad ani jednou), která radila k opatrnému hodnocení: Wilders prý neuspěl, ale trend se nemění: Nemysleme si, že Lid náhle dostal rozum a buduje... když je jasné, že lidi na to nadále...
Jen výjimečně si však „vykladači“ povšimli faktu, který byl již několik týdnů zjevný: Geert Wilders svou volební kampaň v podstatě sabotoval. Přesně řečeno – žádná nebyla. Vedle lidovců a socialistů bylo všude vidět a slyšet mladého šéfa zelených (teroristů) Jesse Klavera, který díky tomu také přivedl svou radikálně levicovou partaj (Zelená levice) k patrně největšímu volebnímu zisku. Geert ale nikde. Pouze na závěr se zúčastnil televizní debaty se svým kamarádem Markem Ruttem – a i tam působil poněkud mdle a somnambulně (což při jeho skoro „literární“ vizáži není až zas tak nic těžkého).
Lze z toho usoudit, že ve skutečnosti nechtěl vyhrát? Přesně. Je to dokonce více než pravděpodobné. Wilders totiž náměsíčník není, ba právě naopak. Je to realista a politický profík, který si po dvaceti letech v politickém provozu přesně uvědomuje, co může a co ne. Ví, že jeho velká chvíle ještě nepřišla. Zvláště v nizozemských poměrech, kde k absurditě dovedený zničující poměrný volební systém mu dává šanci pouze v případě, že by dosáhl nadpoloviční většiny. A to (zatím) nepřichází v úvahu.
Vítěz, který prohrál
Mark Rutte „utrpěl“ velmi nepříjemné vítězství. Proti minulým volbám ztratil čtvrtinu poslaneckých křesel. Geert Wilders o čtvrtinu – bez kampaně – posílil. Socialisté téměř zmizeli z politického povrchu. Jejich ztrátu způsobila zmíněná radikální Zelená levice.
Důvod je jednoduchý: Rutte musel téměř dramaticky „vykrást“ protiimigrantský Wildersův program a národní rétoriku (to je ten „dobrý populismus“) – a stal se tak vlastně Wildersem ve slabším vydání. Učinil to vědomě, protože jeho „bruselským“ úkolem bylo něco jiného. Nesměl připustit, aby se volebně prosadil Geertův druhý hlavní programový bod: referendum o odchodu Nizozemí z EU (bez ohledu na to, že by britsky zatím téměř jistě nedopadlo).
Naopak mladý šéf Zelených se postavil radikálně za imigranty a za Brusel. Dobře vedenou kampaní na sociálních sítích mobilizoval „revoluční mládež“, která rovněž odmítá současný establishment – jenže zleva. Tohle nemastní neslaní socialisté zcela prokaučovali a je s nimi na dlouho konec. Více než osmdesátiprocentní voličská účast je především dílem mladých radikálů – a to je smetlo.
A Wilders? Je vítězem bez vavřínového věnce. Pro většinu našich (po Brexitu a Trumpovi) nereálně optimisticky naladěných odpůrců Bruselu, migrační invaze, destrukce přirozeného řádu a tradičních hodnot (rodiny na místě prvním), politické korektnosti a všech ostatních znaků rozpadající se křesťanské civilizace, je to skličující zpráva. Avšak neprávem.
Wildersova chvíle teprve přijde – a on to ví. Kdyby již letos dosáhl svého skutečného a reálně možného maxima, kdyby prostě vybičoval svou kampaň do maximálních obrátek, přišlo by nutně „předčasné vyvrcholení“: Jeho euforičtí voliči by si vzápětí uvědomili, že proti stále ještě existujícím obručím jsou bezmocní – a to by mohl být začátek Wildersova pádu.
Čtěte ZDE: Skandální politický proces s Geertem Wildersem: To už se opravdu pomátli? Rozměřování vězeňských kobek v evropském lágru i pro nás. Puká to všude. Touhu po svobodné správě svých věcí ve své zemi nelze umlčet
Poučení pro děvčátka
Opakujme si to stále dokola: Volilo se v Nizozemí, nikoli v EU. Podmínky v jednotlivých zemích jsou různé, stejně jako je různá motivace odpůrců Bruselu a totality Nového světového řádu napříč světem.
Bylo by fatálně chybné přijmout jimi ordinovanou optiku, že jsme jeden celek: Vlastně by se tak podařilo našim věznitelům docela šikovně dosáhnout svého zadními vrátky. Nikoli. V každé zemi bude proces destrukce „jejich“ projektu probíhat různě. Spoléhat na nějaký společný „evropský protibruselský étos“ by bylo dětinské a zrádné.
Volby ve Francii budeme jistě sledovat se stejným (nebo ještě větším) zájmem a napětím – ale budou to volby ve Francii. Dokonce i kdyby dopadly vítězstvím Marine Le Penové (což není ve druhém kole příliš pravděpodobné), z hlediska naší situace to téměř nic neznamená. Německo své državy, získané tentokrát bez války, jen tak (bez války) nepustí. Byl by to jistě povzbuzující signál (tak jako Brexit a Trump) – ale nic víc.
To svoje si musíme vybojovat doma my sami. Zatím vlastně není u nás po „kontrarevoluci“ ani žádná zvláštní masová poptávka. Tu předstírá jen establishment, aby měl důvod škrtit první ostrůvky odporu. Teprve až se k tomu skutečně autenticky odhodláme, objeví se také český Wilders či Trump (Miloš Zeman, při vší úctě, to rozhodně není).
Wilders nevyhrál, protože chce zvítězit. A ti z nás, pro které nejsou pojmy jako národ, řád, tradice, suverenita či svoboda jen utahané vyprázdněné pojmy, ale vždy znovu nový refrén nezničitelné písně Prozřetelnosti (tak jako pro druhou stranu ona „Internacionála“ zaznívající ze CNN), by si z toho měli vzít mimořádně hezky podané poučení.
Jde jen o to, co doopravdy chceme. A kolik nás k té přetěžké práci (bez snění a věštíren) skutečně ještě zbývá.
