"V šedesátých až sedmdesátých letech 20. století si byli lidé obecně jisti tím, kam míříme a jak se tam dostaneme. Úspěšné korporace, silné poválečné ekonomiky a dávno zavedené instituce se řítily směrem k budoucnosti jako velké luxusní limuzíny na široké a prázdné dálnici. Měly dojem, že před sebou vidí dlouhou přímou cestu, táhnoucí se k obzoru, cestu, po které mohou cestovat prakticky stejně dlouho jako po té, kterou zanechaly za sebou. Zdálo se, že budoucnost bude patřit jim. Nic nemohlo být vzdálenější od pravdy...
Když se dnes díváme do budoucnosti, ani trochu si nejsme jisti, kam máme vlastně namířeno a jak se tam dostaneme. Nevidíme už dlouhou a přímou dálnici, místo toho pozorujeme, že cesta před námi končí!"
Toto napsal vydavatel Rowan Gibson ve sborníku představitelů managementu a teorie podnikání pod názvem Nový obraz budoucnosti.
My jsme moderní Evropa
Neznám lepší citát pro takové emotivní téma, jakým je odchod nebo setrvání v politickém a hospodářském spolku zemí Evropské unie. Ano, nemluvíme přece o odchodu z Evropy samotné, i když nám to už nějací ti spekulanti z řad podnikatelů u Hitlera chystali - měli jsme být tuším přestěhováni do Patagonie, celý "národ československý". My jsme však ti tvůrci moderní Evropy, zde jsme vytvořili Velkou Moravu, České království, Uherský stát, na našem území zuřily obranné války proti mongolským hordám Batu-chana i proti Osmanské říši. Tady jsme bránili Evropu, tady jsme se bránili i proti říšským Teutonům, když Evropa selhala.
Hovoříme o politické konečné na lince do budoucnosti. Hovoříme o nutnosti vystoupit z nefunkčního, špatně uspořádaného a skutečnou katastrofu vyvolávajícího managementu 28 evropských zemí, které jsou však dosud samostatnými státy a mají charakter národních států. Právě manažeři tvrdí, že to, co nefunguje, je třeba odseknout od fungujícího. A národní evropské státy stále fungují dobře. Na rozdíl od své "centrály". Nebo už někde zaznamenali občanskou válku, ozbrojené srážky mezi různými ekonomickými skupinami, nebo hladomor? Ano, ale zatím se to děje za hranicemi EU.
Čtěte ZDE: V Koblenci sněmovala budoucnost Evropy: U nás Apači. Velké státy před volební kontrarevolucí. Na domácí frontě klid. Jen Tomio chce podporu od Trumpa. Velký Andrej nás v klidu prodá Angele. Staneme se Němci?
Konečná, vystupovat!
Moderní ekonomika tak horlí za decentralizaci, snaží se rozhodovací pravomoci přenést na co nejplošší organizační strukturu - a najednou tu máme Brusel jako moderní byrokratický systém europoslanců, eurokomisařů, dvou integračních bruselských centrál EU a NATO - a navíc jednotný bankovní systém a eurozónu. Nejenže se snaha o ekonomii, tedy šetření národních prostředků řízení, zvrhla v pravý opak - vzkvétá administrativa "centra". Ale začal tuhý centralizační proces, přímo byrokratická autokracie vedoucí k diktatuře nejen v ekonomické, ale i sociální a kulturní oblasti.
Těžko zde pak objektivizovat čistě ekonomické, ba až fiskální aspekty. Už jsme přece mnohokrát v historii slyšeli to pověstné: "Vzdejte se a bude vám lépe!" Proti Avarům a Hunům jsme se vzbouřili ještě společně. Osmanský paša dosáhl, že na Budínském pašalíku se přežít dalo, ale svobodné Uhersko tehdy tvořily kapitanáty a hrady hornatého Slovenska. Bratislava se nikdy nevzdala a byla korunovačním městem Uherska. Byla to i hranice pro tzv. západní Evropu. A pak přišla zrada ze Západu - ukradená republika, Mnichov, Protektorát Čechy a Morava, Slovenský štát...
Dnes máme radostně očekávat příchod migrantů z jihu, ale opět to řídí Brusel a Německo. Posadí nás spolu s nimi na zem, vypočítají nám měsíční almužnu přes základní příjem a možná nám určí i rezervace, tak jako v USA a v Austrálii.
Čtěte ZDE: Eurozóna: Katastrofa decimující starý kontinent. Proč se zavedla a co tím mocní sledovali? Korupce politiků: 120 miliard eur ročně. Dluhy počítáme v biliónech. Systém se rozpadá. Konec hry se blíží
Mor ho!
Vol nebýt, než být otrokem! Chalupkovu báseň Mor ho! se učila ještě naše generace, a to v té tolik pomluvené Československé socialistické republice.
A tak se ptám: To vážně potřebujete ekonomické analýzy na to, abyste pochopili, co se bude dít a co bude výhodnější? To opravdu Čechům nestačila Bílá hora či Protektorát, to Slovákům nestačilo rakousko-uherské vyrovnání, Vídeňská arbitráž či přitulení Slovenského státu k říšské hrudi? A co společná zkušenost s tanky v srpnu 1968?
Odpověď je zřejmá: Je zde konečná. Kdo zůstane, ten to asi musí celé zažít znovu.
