Zdá se, že americkému ministru obrany Ashleymu Carterovi a jeho generálům nestačí hrát si s nukleárním ohněm jenom směrem k Rusku. Provokace na Ukrajině, manévry NATO na ruských hranicích, ani vysoce nebezpečné balistické systémy umístěné v doletové vzdálenosti od Ruska zjevně nejsou dost. Minulý měsíc rovněž Obamova vláda jednoznačně zesílila tenze kolem Čínské lidové republiky. Problémy s Japonskem ve Východočínském a Filipínami v Jihočínském moři mohou přitom potenciálně zapříčinit celosvětovou katastrofu.
Provokace přinášejí peníze
Ačkoli obě provokace mohou pomoci Pentagonu získat v časech nedostatku další vytoužené finance, mají také potenciál stát se rozbuškou, jež odstartuje první preventivní atomový úder ze strany Ruska nebo Číny. Tak primitivní chování nejen, že by se Obamovu Pentagonu ve 21. století nemělo tolerovat; je to přímo šílenství.
Již před časem jsem psal o pečlivě připravené provokaci Washingtonu v Jihočínském moři, týkající se sporů o strategicky důležité ostrůvky. Obamova vláda podporovala filipínskou vládu - tehdy pod vedením amerického mazánka Benigna Aquina - aby eskalovala napětí kolem pustých Spratleyho ostrovů. Filipíny podporovala v tom, aby vyvolaly jednostranně arbitráž v Haagu, ačkoli Peking ke sporu nedal svolení. Tím porušily samotný princip arbitráže.
Šlo o zřejmý úmysl Washingtonu vyprovokovat ze strany Pekingu unáhlenou reakci. Čína naštěstí prozatím - a to jí slouží ke cti - odpověděla pouze sérií diplomatických iniciativ v rámci sdružení ASEAN a dialogem s novou a naštěstí rozumnější filipínskou vládou prezidenta Rodriga Duterteho. Cílem je odmítnutí zmanipulovaného haagského procesu.
Čtěte ZDE: Poker strýčka Sama s cinknutými kartami: Hedvábná stezka? Rozbít! Válka amerických think-tanků proti Rusku, Číně i Íránu. Rétorika NATO je směšná: Ruská armáda je o světelné roky napřed
Čína: z partnera nepřítelem
Z minulých týdnů je nicméně stále více zřejmé, že Washington Čínu vidí na radaru jako asijského veřejného nepřítele číslo jedna. Čína je teď na podobné lodi, na jaké se plaví Rusko u západních břehů Evropy. Pentagon se snaží o dramatické zvýšení napětí v regionu pomocí států na něž má vliv - Japonska, Jižní Koreje a nové taiwanské vlády. Z bývalého obchodního partnera má být vbrzku zločinec.
Na počátku srpna japonská národní televizní stanice NKH oznámila, že Japonsko hodlá aktivně přijmout a instalovat americký raketový systém THAAD (Terminal High-Altitude Area Defense). Japonsko by se tak po Jižní Koreji stalo druhou asijskou zemí, která THAAD má.
Jen několik desítek dní předtím, 7. července, přitom Pentagon oznámil souhlas právě jihokorejské vlády s instalací raketové baterie THAAD na korejském poloostrově, konkrétně ve městě Seongju. Instalaci předcházelo pět měsíců vyjednávání s režimem prezidentky Park Guen-hye, velmi proamerické dcery blízkého spojence Ameriky z dob studené války Park Chung-heea. Tisková zpráva vydaná Pentagonem tvrdila, že jde “pouze o obranné opatření, zajišťující bezpečnost Korejské republiky a spojeneckých sil před zbraněmi hromadného ničení a balistickými střelami ze Severní Koreje.”
“Náhodička” u čínských břehů
A nejnověji, 16. srpna, napsaly noviny Chuan Li Po, že jihokorejské námořnictvo podepsalo smlouvu s americkou zbrojařskou společností Lockheed-Martin, která jeho lodě vybaví raketami, schopnými zastavit severokorejské balistické střely. Tento systém je popisován zhruba jako námořní verze THAADu.
Jen dva dny předtím v úvodníku, který vyšel 15. srpna, ostře odsoudil oficiální pekingský deník Global Times plán, spočívající v tom, že Japonsko vyvine novou střelu země-moře s doletem 300 kilometrů. Citoval přitom jako zdroj Yomiuri Shibun, hlavní japonský konzervativní deník.
Ten tvrdí, že nové střely budou instalovány na ostrově Miyako v roce 2023. Jejich údajným účelem je právě kontrola nad sporným územím, které si nárokuje Čína - ostrovy Tiao-jou. Leží 170 kilometrů na východ od úžiny Myiako.
Již od roku 2012, kdy začala Obamova vláda reálně uplatňovat svou vojenskou strategii Průnik do Asie (Asia Pivot), využívá Japonsko k tomu, aby si nárokovalo ostrovy Tiao-jou (japonsky zvané Senkaki). Čína oproti tomu tvrdí, že jde o území patřící jí od roku 1534. Ostrovy měly Japonsku připadnout neprávem, když jim je po Druhé světové válce chybně předala americká okupační správa, čímž porušila Postupimskou dohodu.
Global Times si všimly, že “Ostrovy Miyako leží v ústí stejnojmenné úžiny - mezinárodní lodní trasy, kterou mimo jiné proplouvají lodě čínského námořnictva do Tichého oceánu. Pokud bude na Miyako instalován nový raketový systém, mohl by ohrozit jakékoli čínské lodě proplouvající v blízkosti souostroví.”
Čtěte ZDE: Katastrofální omyl Západu: Čína již nyní žije v roce 2020. Kolem lokálek EU sviští rychlovlak z budoucnosti. Blesková konsolidace (vel)moci. Tvrdý státní kapitalismus vs. chřadnoucí západní socialismus pražské kavárny
Carterova výhrůžná slova
Vývoj kolem THAADu a spol. následoval poté, co Japonsko i Koreu v dubnu navštívil americký ministr obrany Carter. Na tiskové konferenci, kde vystoupil společně se svým japonským protějškem, Carter prohlásil, že cílem je “transformovat japonsko-americkou spolupráci tak, aby přibylo možností, jak by mohly americká armáda a japonské Síly sebeobrany spolupracovat bez další strany.”
Jediným problémem této věty je fakt, že japonská poválečná ústava - alespoň zatím - ve slavném článku 9 zakazuje válku jako způsob řešení sporů. Vláda Shinza Abeho ovšem horečně pracuje na tom, aby byl dotyčný článek ústavy odstraněn. Tokio zkrátka chce, aby Japonsko bylo, jak tomu sám Abe říká, “normálním” národem - válčícím kdekoli se mu zachce.
Dubnový Carterův výlet lze bezpochyby považovat za eskalaci snah Ameriky obklíčit Čínu - Obamův Průnik do Asie není o ničem jiném. Metoda je dvojí. Za prvé provokativní umisťování zbraní na území spojenců, za druhé vrážení klínu mezi jinak mírumilovnou ekonomickou spolupráci Číny a těch asijských národů, které podepsaly s USA dohodu TPP (Transpacifické partnerství), z níž je Čína výslovně vyňata.
Cílem je Čína i Rusko
Instalace systému THAAD, využívající sestavu radarů Raytheon - de facto pod americkou kontrolou - ve skutečnosti nemá nic společného s hrozbou Severní Koreje ani vůči Japonsku, ani vůči Jižní Koreji. Vše je namířeno proti Číně a druhotně také proti Rusku a jeho balistické ochraně vlastního dálněvýchodního teritoria.
Fan Kao Jüe, plukovník ve výslužbě a bývalý hlavní expert Fakulty pro zahraniční vojenské vztahy na Akademii vojenské vědy Čínské osvobozené armády (PLA), jenž nyní učí na Sečuánské univerzitě, vysvětlil v nedávném interview pro časopis China-US Focus, proč je severokorejský bubák jen americkou pohádkou pro dospělé:
“Systém THAAD je navržen tak, aby střely zneškodnil ve velkých výškách v poslední fázi letu. To také znamená, že je optimální obranou proti raketám středního doletu s doletem 1000-2500 km (MRBM) a 2500-5500 km (IRBM). Nemá však žádné využití vůči taktickým balistickým střelám a střelám krátkého doletu, které by Severní Korea nejspíše použila vůči Korejské republice (tedy Jižní Koreji, pozn. aut.). Kromě toho, THAAD je naprosto neúčinný vůči reálné hrozbě, kterou představuje severokorejské dělostřelectvo.”
Čínský vojenský analytik dodal, že: “Vezmeme-li v úvahu značná omezení Korejské lidově demokratické republiky co do typu, počtu a výkonu střel krátkého doletu, i to, že Spojené státy už v Koreji instalovaly 30 až 44 raketových systémů Patriot PAC-3, těžko si lze představit, že by severokorejské střely krátkého doletu skutečně mohly Korejskou republiku ohrozit. Skutečnou, velmi realistickou hrozbu ale představuje dělostřelectvo, jehož jednotky jsou rozmístěny na demarkační linii 38. rovnoběžky a mohou bezprostředně zasáhnout oblast Soulu.”
Čtěte ZDE: „Černý otec“ z Washingtonu ve Varšavě: „Mír je válka!“ Bundeswehr opět na ruských hranicích. Proč se k plánování útoku na Rusko přidal i Miloš Zeman? Před námi Jatka č. 3
Obklíčení
Co je tedy skutečným cílem umístění raket THAAD? Fan to vidí jednoznačně: “Umístění systému THAAD dotlačí Korejskou republiku k tomu, aby se stala součástí americko-japonského raketového deštníku, což opět oslabí vlastní bojeschopnost Koreje.”
Přitom platí, že jakmile se do japonsko-americké sítě chytí Korea, Pentagon tím značně pokročí v realizaci plánu na obklíčení Číny i Ruska.
Že je nový přesun vojenské síly USA do Asie a Pacifiku primárně namířen na Čínu přitom naprosto explicitně konstatoval tehdejší britský ministr obrany Phillip Hammond ve své řeči k ostatním členům NATO již v roce 2011. Řekl tehdy: “Zvyšující se strategický význam asijské části Pacifiku klade nároky na všechny země, především však na Spojené státy, aby své strategické cíle přizpůsobily zrodu Číny coby globální velmoci. Evropské mocnosti sdružené v NATO by tedy nejen neměly být znepokojeny tímto přesunem sil do oblasti Pacifiku, ale měly by uvítat, že se Spojené státy v případě této nové strategické výzvy chtějí v zastoupení Aliance angažovat.”
Smrtící koktejl v Pacifiku
Washington si v Pacifiku přitom hraje s termonukleárním ohněm. Velmi dobře je to vidět z poznámek japonského pravicového předsedy vlády Abeho, o nichž podal zprávu americký admirál Harry Harris. Podle této zprávy Abe protestoval vůči tehdejší Obamově snaze učinit pravidlo “nepoužít jaderné zbraně první” oficiální americkou politickou linií. Admirálovi prý řekl: “Japonsko obzvláště věří, že pokud Spojené státy přijmou pravidlo “nikdy ne první”, pak odstrašující účinek vůči zemím jako je Severní Korea bude menší a vzroste riziko válečného konfliktu.” Víme přitom již, že o Severní Koreu nešlo - a nepůjde.
Smrtící politický koktejl rozmísťování systémů THAAD, balistických střel a bojovného Japonska bychom rozhodně neměli ani protřepávat, ani míchat. Spíš by měl být zlikvidován, a to než události dospějí do fáze bez návratu. Ta nastane, pokud Spojené státy Čínu a Rusko doženou do situace, v níž přežití umožní jen jediná cesta - preventivní jaderný úder.
Přesně to je také důvod, proč je tak šílená politika Dominance v plném spektru (Full Spectrum Dominance), již vymysleli v roce 1992 tehdejší ministr obrany USA Dick Cheney a jeho asistent a náměstek Paul Wolfowitz a posléze ji zakotvili v takzvané Wolfowitzově doktríně.
Vladimir Putin a Rusové totéž stále dokola trpělivě vysvětlují již od roku 2007, kdy Putin pronesl v Mnichově slavný projev na konferenci o bezpečnostní politice. Tehdy se postavil do jasné opozice k americkému plánu umístit jaderné zbraně v Polsku, což mělo údajně chránit evropské spojence proti “možnému balistickému útoku Íránu či Severní Koreje”. Stojí za to ocitovat část slov, která Putin tehdy v únoru v Mnichově pronesl. Jako temná věštba předvídají realitu, která se o devět let později s novou politikou Washingtonu mílovými kroky blíží:
“…co je unipolární svět? Ať tento termín jakkoli přizdobíme, nakonec stejně znamená jediné: jedno centrum moci, jedno centrum síly, jedno centrum rozhodování. Znamená svět, v němž je jen jeden pán, jediný suverén. Taková situace je ovšem koneckonců zkázonosná nejen pro všechny další státy, ale i pro suveréna samotného, neboť se sám zevnitř ničí.
Čtěte ZDE: Podivné přípravy vůkol kolem nás: Kyklopské bunkry Europa One, Oppidum a Ptyč již připraveny. K čemu? Lze přežít "konec světa" v podzemním luxusu? Krnáčová "buduje" masové hroby v Hloubětíně
Levou rukou přes pravé rameno
Je také jasné, že podobné uspořádání nemá nic společného s demokracií… V dnešní době jsme svědky téměř nekontrolovaného, obrovitého nárůstu použití síly - vojenské síly - v mezinárodních vztazích. Tato síla svět žene do propasti permanentní války… NATO umístilo své frontové jednotky na našich hranicích. Je zjevné, že expanze NATO nemá nic společného ani s modernizací samotné Aliance, ani se zajištěním evropské bezpečnosti. Naopak, je zřejmé, že jde o vážnou provokaci, která snižuje úroveň vzájemné důvěry.
Máme právo se ptát: proti komu je tato expanze namířena? A co se stalo se zárukami našich západních partnerů danými při rozpuštění Varšavského paktu?
Plány na rozšíření prvků raketové ochrany do Evropy nás nemohou nechat klidnými. Kdo potřebuje další - a v takovém případě nevyhnutelný - závod ve zbrojení? Značně pochybuji, že jsou to sami Evropané. Balistické střely s doletem zhruba od pěti do osmi tisíc kilometrů, které by Evropu mohly ohrozit, v žádné z takzvaných problémových zemí zatím nejsou, a v budoucnu jejich existenci nelze ani očekávat. A odpálení - řekněme - severokorejské rakety na americké území přes západní Evropu evidentně popírá zákony balistiky. Bylo by to, jak se říká v Rusku, jako škrábat se levou rukou přes pravé rameno.”
Putin tehdy reagoval na plány Bushovy vlády, která chtěla umístit své střely a speciální radar v Polsku a České republice. Nyní se zkrachovalá politika Washingtonu zaměřila na obklíčení Číny a strategicky významného ruského Dálného Východu pomocí stejné taktiky.
Pokud se někdo ve Washingtonu snaží sblížit Čínu a Rusko vojensky, aby tak obě mocnosti doplnily o další element svoji živou spolupráci ekonomickou, jde mu to výtečně.
Jenže i tak je nutno vidět, že pro lidstvo, či pro vyhlídky na mírový rozvoje ekonomiky celé planety, takový slepý pochod směrem k nukleární katastrofě dobrý není. Ani trochu.
Zdroj.
