Scott Ritter, bývalý inspektor a hlava programu UNSCOM, který měl zkoumat přítomnost zbraní hromadného ničení v Iráku, si v článku, publikovaném na serveru The New Republic v prosinci 1998 stěžoval na chemické a biologické experimenty na lidech. Tehdy napsal:
“Obdrželi jsme hodnověrné zprávy, že z věznice Abú Ghrajb bylo 95 politických vězňů převezeno na místo v západním Iráku, kde byli podrobeni smrtícím testům. Nad testy měla dohled zvláštní jednotka, vybraná z řad Vojenské průmyslové komise a podřízená Saddámovi osobně.”
Postoj Spojených států a jejich spojenců vždycky byl jednoznačně ten, že podobné pokusy na lidech jsou poznávacím znamením brutální diktatury, přičemž ve svobodném světě by se něco podobného nikdy stát nemohlo. Jenže všechno je samozřejmě jinak.
Mučení vězňů pokračuje
Když se jméno Abú Ghrajb v souvislosti s podobným problémem vynořilo podruhé v roce 2004, kdy se propírala pokračující strategie mučení vězňů americkými jednotkami, reakce Spojených států byla rychlá: šlo o izolované incidenty, které nemají nic společného s politikou a postupy USA v jiných případech.
Spojené státy trvají na tom, že zůstávají “vůdcem svobodného světa”, ale ve skutečnosti si se svobodou vlastních občanů hlavu příliš nelámou
Jenže pak se otevřela stavidla a začaly se vynořovat další a další skandály - mučení, “černé věznice” CIA, waterboarding a znásilňování věznů. A mučení se najednou stalo předmětem vzrušené veřejné debaty.
Jeho zastánci by rádi veřejnost přesvědčili o tom, že je mučení nezbytné z důvodu “národní bezpečnosti”. Každý student prváku na medicíně vám ale řekne, že mučení není ve skutečnosti třeba k získání přiznání ke zločinu. Právě to je přitom argument, kterým vlády, jež ho nařizují, mávají jako vlajkou. Přitom k tomu, abyste dostali z někoho podobně důležitá doznání, není potřeba ničeho víc, než thiopentalu sodného nebo podobné drogy z kategorie “sérum pravdy”.
Jediné, čeho dosáhnete mučením, jsou falešná doznání. A ta jsou velmi vysoce ceněna, protože umožňují pokračování “války proti teroru” a další existenci tvrzení, že pachateli teroristických útoků jsou skutečně osoby, zadržované ve věznicích.
Zda byla či nebyla věznice Abú Ghrajb střediskem neetických pokusů irácké vlády, vůbec není jasné. Co ovšem jasné je, že Spojené státy totéž nejen dále využívají v rámci “válečných” operací - ale současně také uskutečňují experimenty na vlastních občanech, a to bez jejich informovaného souhlasu. Některé z těchto pokusů přitom vyhovují definici mučení.
Spojené státy “informovaný souhlas” nezajímá
Otázka takzvaně informovaného souhlasu pacienta či subjektu s léčbou nebo pokusem byla základním bodem debaty před Norimberským tribunálem. Dvacet německých lékařů, kteří páchali pokusy na Židech - často se smrtícími důsledky - bylo souzeno a také odsouzeno. Norimberský proces dal také podnět ke vzniku takzvaného Norimberského zákoníku - souboru medicínských etických pravidel, který mimo jiné vyžaduje, aby subjekty pokusů dostaly dostatečné množství informací o povaze experimentu a možnost jej odmítnout.
Jenže Norimberský zákoník má v USA stále jen povahu doporučení, ne zákona.
Některé ze současných pokusů na lidech se odehrávají uvnitř Spojených států, jiné v cizině. Primárními pachateli jsou farmaceutické společnosti a podniky, napojené na ministerstvo obrany.
V roce 1994 byly odhaleny pokusy s radiací, kterým byli lidé podrobováni během studené války. Prezident Bill Clinton při pokusu trochu zmenšit škody napáchané na obrazu Ameriky tímto skandálem, vyprodukoval v roce 1997 memorandum, které se dostalo do Federálního registru. Volá po zvýšené ochraně lidských "pokusných subjektů".
Čtěte ZDE: Zdraví "pacienti" umírají nejen ve Francii: V Americe provádějí testy už i na dětech bez jejich souhlasu. "Nežádoucí účinky" horší než ebola. Farmaceutická "etika" v konspirační praxi. Epidemie povolených jedů
Pokusy s radiací totiž vystavovaly lidi - ne válečné zajatce, ale americké občany - vysokým hladinám ozáření, aniž je kdokoli ze zodpovědných pracovníků informoval o rizicích. Podle zpráv, které se dostaly na veřejnost, testování způsobilo smrt velkého počtu pokusných osob. Bill Clinton po odhalení celého skandálu nechal sestavit Poradní výbor pro radiační experimenty na lidech. Ten si prostudoval zprávy o situaci a doporučil způsoby, jak by se dalo podobným hrůzám v budoucnu předejít.
Doporučení Poradního výboru zahrnovala mimo jiné právě uzákonění povinnosti informovaného souhlasu všech pokusných osob. Jenže doporučeními komise se nikdy nikdo neřídil - žádný zákon, založený na jejích závěrech, nebyl přijat.
Mýtus o ochraně lidských pokusných králíků
Přeskočme v čase do roku 2010, kdy přední stránky deníků ovládl jiný skandál - tentokrát z Guatemaly, kde se odehrál pod taktovkou americké Veřejné zdravotní služby (US Public Health Service). Američtí vědci tam infikovali přes 1500 pokusných osob sexuálně přenosnými chorobami. Studie se uskutečnila ve čtyřicátých letech 20. století, ale celých šedesát let byla utajována.
Poradní výbor se ohlásil v prosinci 2011 se zprávou, že současná pravidla platící ve Spojených státech, by dnes již zabránila tomu, aby se podobná zvěrstva opakovala. Ovšem taktně opomněli poznamenat, že výzkumné projekty, probíhající v režimu utajovaných skutečností, nadále "informovaný souhlas" nepotřebují. To znamená, že pokud se například rozvědka rozhodne, že bude probíhat výzkum na lidech, žádný souhlas samozřejmě není potřeba.
Zpráva, kterou Poradní výbor vydal, by se zkrátka dala označit jako lakování věci narůžovo. Pokusy na lidech bez souhlasu testovaných nadále ve Spojených státech kvetou. Některé z nich jsou přísně tajné, jiné nikoli. Kupodivu se zdá, že ani neutajované výzkumy se nijak nezatěžují obstarat si onu “maličkost” - souhlas pokusných lidských králíků…
Děti jako laboratorní krysy
4. ledna 2002 prezident Bush podepsal Zákon o nejlepších lécích pro děti. Tento zákon především obsahuje určité pobídky pro farmaceutické společnosti. A ne ledajaké: nabízí šestiměsíční exkluzivitu pro jejich léky, pokud výměnou provedou testy léčiv na dětech. Dotyčný zákon velmi rychle následoval další - Zákon o rovnoprávnosti v pediatrickém výzkumu (Pediatric Research Equity Act, PREA) z roku 2003. PREA dokonce přímo vyžaduje, aby výrobci nových drog a biologických preparátů testovali svoje výrobky za určitých podmínek na dětech.
Výsledkem bylo to, že počet testů na dětech raketově narostl. Článek na serveru medicalkidnap.com říká, že: “V roce 2006 se zjistilo, že testování nových drog se účastní (ve Spojených státech) zhruba 45 000 dětí.”
Jak tvrdí Victor Yeung, pracovník Centra pro pediatrický farmakologický výzkum při farmaceutické fakultě na Londýnské univerzitě, přes 50% léků, které děti užívají, přesto není licencováno buď pro danou nemoc, nebo pro jejich věkovou skupinu.
Americká vláda si velmi cynicky pohrává se záležitostí informovaného souhlasu u dětí obecně. Na povrchu samozřejmě vše vypadá v pořádku - rodiče musejí poskytnout souhlas, pokud se jejich potomek nějakého testování či jiné léčby účastní. Ve skutečnosti ovšem všechno funguje jinak. Rodiče často nedostanou od svého lékaře dostatečné informace o povaze testu nebo léčby, které má být dítě podrobeno. A pokud se náhodou ozvou a vznášejí moc dotazů nebo pochybují o léčbě, doporučené lékaři - dítě jim klidně také může být odebráno.
Čtěte ZDE: Thriller s reálnou zápletkou: Vražda doktora, který pracoval na velkém objevu, není ojedinělá. Univerzální lék na rakovinu? Průmysl s lidským utrpením nemá levná řešení rád
Justina Pelletierová: Na psychiatrii kvůli chřipce
Poučný je v tomto ohledu případ Justiny Pelletierové. Ta byla v roce 2013 odebrána rodičům po výletu celé rodiny na pohotovost. Justina, která trpí vzácnou poruchou mitochondriální funkce, byla totiž předtím v Bostonské nemocnici diagnostikována, že trpí “somatoformní poruchou”. Rodiče ji přitom přivezli do nemocnice s něčím, co vypadalo jako vážný případ chřipky a diagnóza “somatoformní poruchy” spadá do oboru psychiatrie. Lékař tehdy jinými slovy konstatoval, že Justina si svoji nemoc “vymýšlí”.
Jak se dá čekat, Justinini rodiče nebyli postupem personálu Bostonské nemocnice příliš nadšeni. Také je znervózňovalo, že se nemocnice ani nepokoušela svůj postup nebo diagnózu konzultovat s lékařem, který Justinu měl v péči. Proto s takovým postupem nesouhlasili, a léčbu odmítli .
Jenže nemocnice kontaktovala sociální pracovníky (Službu ochrany dětí, Child Protective Services, pozn. PP) a Pelletierovým byl okamžitě zamezen jakýkoli kontakt s dcerou mimo vyhrazené - dozorované - návštěvy. Dítě bylo poté umístěno na uzavřeném psychiatrickém oddělení. Jeho otec, Lou Pelletier, byl nařčen z pohrdání soudem proto, že se s celou záležitostí svěřil novináři z deníku Boston Globe.
Po vleklé soudní bitvě a poté, co její případ proběhl zprávami na celoamerické úrovni, byla Justina nakonec “propuštěna” do péče rodičů. Ti mají ovšem nadále obavy, že byla ve skutečnosti zneužita pro testování nových léků a žalují bostonskou nemocnici.
Případ Diegelová: Nechcete léčbu? Dáme děti k adopci
Velmi podobný scénář byl použit v případě Melissy Diegelové z Arizony, která je matkou dvou dcer, u nichž je rovněž diagnostikována vzácná porucha mitochondriální funkce. Diegelová dokonce přišla o rodičovská práva - poté, co si dovolila pochybovat o léčbě, předepsané jejím dětem Dětskou nemocnicí ve Phoenixu. Ta spolupracovala v celé věci s Institutem výzkumu translační genomiky (Translational Genomics Research Institute, TGen).
V přísně utajeném soudním procesu, v němž bylo použito mimo jiné svědků, vypovídajících prostřednictvím techniky z místa mimo soudní síň, a všechny záznamy byly nepřístupné veřejnosti, měla být Melissa Diegelová prohlášena za osobu, která “příliš medikuje” své vlastní děti. Soudkyně Kristin Hofmannová Melisse jí odebrala rodičovská práva a nařídila, aby byly její dcerky dány k adopci.
Stalo se totéž, jako v případě Justiny Pelletierové, jejíž rodiče byli prohlášeni za neschopné vykonávat svou roli jen proto, že důvěřovali více radám rodinného lékaře, než nového specialisty. Sociální služba se pokusila Diegelovou démonizovat - jen proto, že se držela rad jednoho lékaře a nikoli jiného.
Avšak to hlavní: Melissa Diegelová tvrdí, že byly její děti zneužity v testování drog pod hlavičkou TGenu.
Čtěte ZDE: Zásadní otázka: Je „boj proti rakovině“ jen předstíraný? Existuje „globální zájem“ na tom, abychom nevěděli pravdu? A především – lze se této nemoci účinně ubránit?
Rodiny rozbité "v zájmu vědy”
Americké soudy jsou podezřele rychlé, pokud jde o zbavení rodičovských práv tam, kde může být potomek využit k testování léčiv. Vše ukazuje na to, že jde o systémový prvek, kde převládá zájem “vědy” nad zájmem dětí. V centru tohoto pokřiveného “imperativu” pak stojí organizace, jako je TGen.
Institut výzkumu translační genomiky sídlí v moderní, mnohapatrové budově v arizonském Phoenixu. Založil ho v roce 2002 dr. Jeffrey Trent, který předtím deset let pracoval jako vědecký ředitel v Národním institutu pro výzkum lidského genomu při Národním institutu zdraví (National Institute of Health) v Bethesdě v Marylandu.
Brožurky TGenu mluví hezkou řečí: “TGen je špičkovým centrem translačního výzkumu. Naši vědci jsou schopni rozluštit genetické příčiny běžných i složitých nemocí. TGen spolupracuje s mnoha odporníky z vědecké i medicínské komunity. Věříme, že jsme schopni podstatným způsobem přispět k efektivnímu a správnému fungování translačního procesu v lidských buňkách. TGen představuje vizi světa, kde porozumění variacím v lidském genomu pomáhá diagnostikovat a léčit nemoci způsobem, přizpůsobeným jednotlivým pacientům.”
Není ale vyloučeno, že se TGen účastní i výzkumů, jejichž subjekty nejsou vůbec dobrovolné. Při přípravě tohoto textu jsem narazila na úmluvu TGenu s dětskou nemocnicí ve Phoenixu. Podle ní má nemocnice TGenu posílat dětské pacienty s neuromuskulárními poruchami. Grant nese jméno dr. Huntera, byl udělen 23. října 2014 a vypadá nevinně. Jak ale ono “posílání pacientů” v praxi může vypadat, ukázal právě případ děvčat Hanny a Kayly Diegelových. Důsledky pro jejich rodinu i pro ně samé byly katastrofální. PCH samozřejmě jakékoli další dohody s TGenem nad rámec toho, co bylo již objeveno, popírá.
TGen má množství vládních zakázek - mezi nimi i ty z ministerstva obrany. Mimochodem také například zkoumá genetický kód bakterie Burkholderia pseudomallei, která je klasifikována jako biologicky nebezpečný materiál skupiny B.
A problémem postupu, při němž je rodičům dětí, “odkázaným” do péče institutu nemocnicí, zamezeno ve výkonu rodičovských práv, je jen tak mimochodem to, že nemohou získat hodnověrné informace o tom, jakou “léčbu” jejich potomek přesně prodělal.
TGen se k tomu samozřejmě odmítá vyjádřit.
Jak stvořit dokonalého špiona
Testování nových drog na dětech ovšem není jedinou formou testů, které má americká vláda provádět na lidech. V posledních letech se vyrojily spekulace kolem programu kontroly mysli MKULTRA. Ten měl za cíl vytvořit “dokonalého špiona” a údajně byl zastaven v sedmdesátých letech po sérii senátních slyšení na toto téma.
Mnoho expertů však tvrdí, že pokusy v oboru kontroly lidské mysli pokračují - s nepříjemnými důsledky pro ně samotné. Poté, co řada lidí svědčila před Prezidentskou komisí pro bioetiku o tom, že jsou na nich testovány různé elektronické přístroje, komise usoudila, že by měla dát najevo, že ji to nezajímá: “Rádi bychom objasnili, že předmětem našeho výzkumu nejsou stížnosti, týkající se MKULTRA, COINTELPRO, útoků či mučení elektromagentickými prostředky, organizovaného sledování, ovlivnění na dálku, mikrovln, utajeného sledování, obchodu s lidmi, psychotroniky (!), nebo psychotropních látek, radiových nebo jiných zbraní a dalších tvrzení.”
Jenže existence podobných elektromagnetických zbraňových systémů pomalu vychází - nejen v rámci alternativního tisku - najevo. Projekt Censored, který sídlí na Sonoma State University v Kalifornii, publikoval zprávu, potvrzující existenci neurobiologických zbraní, akustických zbraní, elektromagnetických pomůcek masového ovlivnění lidí, projektilů na bázi pulzní energie a neurálních implantátů. Všechny tyto zbraně přitom odpovídají právě svědectví tisíců občanů, kteří si stěžují, že byly podobné zbraně tajně testovány právě na nich. Samozřejmě, bez jejich souhlasu.
Zodpoví naše otázky?
Spojené státy trvají na tom, že zůstávají “vůdcem svobodného světa”, ale ve skutečnosti si se svobodou vlastních občanů hlavu příliš nelámou. Dobrým příkladem je soudní bitva, která začala v roce 2009. Vojáci z posádek z Edgewoodu a Fort Detrick žalovali Armádu Spojených států za to, že je používala jako pokusné subjekty chemických a biologických testů. Výsledkem sedmileté soudní bitvy bylo pouze naplnění požadavku, aby armáda dávala svým členům “zdravotní informace o jejich zapojení do chemických a biologických testů, které trvají přes pět desetiletí”.
O tom, jak moc americké úřady a vlivné instituce touží dodržovat práva pokusných osob, nám leccos napoví Clintonovo memorandum z roku 1997, o němž jsme se zmínili na začátku. Obsahuje dlouhý právnický dovětek o tom, že je nevymahatelné a jeho účelem není “vytvořit žádné právo nebo benefit”.
Jenže k čemu potom vlastně je?
Dokud nebudou podobná práva vymahatelná zákonem, píše advokátka Cheryl Welsh na serveru mindjustice.org, bude mít americká vláda právo provádět výzkumené projekty, a to dokonce bez vědomí a souhlasu prezidenta USA.
To vyvolává v jednom pár otázek, viďte? Bohužel pro nás je vláda Spojených států nezodpoví… dokud ji k tomu někdo nedonutí.
Zdroj.
