Co se to děje v Saúdské Arábii? Tato otázka zaměstnává poslední dobou komentátory na celém světě. Upřímná odpověd je: nikdo neví. V každém případě jde o procesy naprosto zásadní nejen pro ni a Blízký Východ, ale i pro svět - a klíčem k záhadě jsou nepochybně dvě stálice mezi tématy blízkovýchodního regionu: Izrael a ropa.
Vize 97? Ne, 2030
Princ Mohamed bin Salmán vyhlásil minulý týden obrovitý plán na restrukturalizaci celé saúdské ekonomiky nazvaný Vize 2030. Nehledě na poněkud zlověstný název (alespoň pro našince žijící s Havlovo-Veškrnovou Vizí 2000), učinnil faktický vládce Saúdské Arábie dost možná zásadní krok. Zda šlo o krok do propasti, se teprve uvidí.
Plán zahrnuje rozsáhlý rozvoj jiného než ropného průmyslu, privatizaci poměrně značné části ekonomického sektoru (podíl soukromého sektoru má vzrůst ze 40 zruba na 65%), odprodej části ropného gigantu Aramca a mimo jiné také velmi podstatný rozvoj zbrojení - Saúdové chtějí do roku 2030 vyrábět doma polovinu vlastních zbrojních systémů (zatím vyrábějí pouhá 2%).
Vrtoch absolutistického monarchy?
To o čemsi svědčí. Stejně tak o tom vypovídá fakt, že komentátoři mainstreamu jeho plán rozzuřeně odsuzují a zesměšňují - tolik a takovým způsobem, až je to krajně “podezřelé”:
“Je notoricky známo, že monarchové a diktátoři žijí mimo reálný svět už ze své podstaty,” napsal minulý týden britský deník The Independent, “a to platí dvojnásob o vůdcích států-ropných producentů, kteří si pletou nekonečné zdroje peněz k řešení jakéhokoli problému se skutečnou schopností vyrovnat se se světem kolem. To platilo nejen o Saddámovi a íránském šáhovi, ale i o iráckém předsedovi vlády Núrí al-Malíkím, jehož šíleně drahá armáda a bezpečnostní složky zkolabovaly, jakmile ISIS v roce 2014 napadla Mosúl.
Dokument Vize 2030 můžeme zhodnotit jako další nákladný a nerealistický vrtoch absolutistického monarchy, oprašovaného smečkou poradců a konzultantů myslících především na vlastní zájmy. Málokdo bere vážně Mohamedova slova, že “do roku 2020 budeme moci žít bez ropy”… Zkušenost nás učí, že snaha o ekonomický rozvoj tempem ozlomkrk, vedený navíc rozkazy shora, obvykle vede k rozvoji všeprostupující korupce, zatímco privatizace v neprůhledných autokraciích většinou hraje do karet klice s konexemi, blízké vládnoucímu rodu - jako jsme to viděli v Sýrii a Libyi.”
Čtěte ZDE: Pod povrch konfliktu USA se Saúdy: ISIS, ropa vrabci a kontrolované úniky dat o účasti na 11. září. Co se to děje? Poznáme pravdu o atentátu na ruské letadlo? Tyranské monarchii neradno se smát. Jsme další na řadě
Zlověstné mediální hřmění
Dost možná, že plán Vize 2030 je nerealistický - ačkoli by se dalo spekulovat o tom, že v autokracii se podobné změny naopak realizují mnohem lépe, než "u nás". V Saúdské Arábii se však pod povrchem rozhodně cosi děje.
Zřejmé je to už z mediálního hřmění. Média delší dobu přetřásají, že je současný král Salmán bin Abd al-Azíz v pětaosmdesáti dementní a princové zneužívají jeho stavu k “válečnické” či “nezodpovědné” politice. Německá zpravodajská služba BND minulý rok na podzim “jen tak náhodou” zveřejnila jedenapůlstránkovou zprávu, která před Salmánem varovala. Podle ní se může stát, že to Salmán “přežene” ve snaze si pojistit následnictví a mohl by zahájit “impulzívní politiku intervence”.
Válku v Jemenu považují komentátoři za neuvážený krok, který s králem nebyl projednán. Kromě toho - jak napsal nedávno již zmíněný Independent - prý “eskaluje” podporu “rebelů” v Sýrii a “zazdil” vyjednávání o zmrazení produkce ropy v katarském Dauhá. Kromě toho se v Americe začíná otevřeně hovořit o zapojení Saúdů do 11. září - a to je také “náhoda” z řady těch těžko náhodných.
Velký skok?
Dotyčný článek Patricka Cockburna Mohamedovo úsilí o ekonomickou reformu kromě Sýrie a Libye přirovnává k pokusu o “Maoův Velký skok”, případně k Saddámovi a Íránskému šáhovi. Oba před svým pádem také vyvíjeli úsilí o to, aby se jejich země ekonomicky posunuly vpřed a zbavily se závislosti jak na ropě, tak (související) závislosti na zahraničních “partnerech”.
Dostaneme se rozhodně dál, než zmatení či rozzuření komentátoři mainstreamu, kteří nadávají Saúdům do diktátorů - ačkoli jim kupodivu tento fakt ještě před pár měsíci vůbec nevadil.
Jsou to zlověstná slova. Co se stalo se Saddámem a jeho neexistujícími zbraněmi hromadného ničení, všichni dobře víme, a co se týče šáha, je veřejným tajemstvím, že ho “sundaly” také USA s Velkou Británií - mimo jiné právě proto, že se jim nelíbilo jeho úsilí o ekonomickou nezávislost vlastní země. O “neprůhledné” Sýrii a Libyi, kde “privatizace svědčila klikám kolem vládnoucích rodů” (a ne na Ameriku napojeným zahraničním společnostem) dlouze hovořit rovněž netřeba - stačí zapnout televizní zprávy.
Legrační obvinění made in USA
Zmínka o irácké vládě, která stála na “příšerně drahé” nefunkční armádě, vycvičené jejím protektorem Amerikou (ostatně stejně jako její protivník), je opravdu úsměvná. I leckterá další obvinění jsou samozřejmě krajně "legrační". Také ovšem ukazují, že se cosi v hloubi děje.
Dobře například víme, že rebely v Sýrii i válku v Jemenu podporovaly především Spojené státy. Kupodivu však najednou minulý rok následoval “ústup” a málem “pobratření” se (stále) démonizovaným Ruskem. Poté proběhlo “skorosbratření” s dalším “strašidlem” jménem Írán - a roztržka se Saúdskou Arábií. Vnitropoliticky jen tak mimochodem celý proces doprovází nástup “izolacionistického” Donalda Trumpa do závodu o prezidentskou nominaci. Je všechno jen náhoda?
Čtěte ZDE: Otázka za miliardy: Dohodl se Putin s Obamou na navrácení Golan Sýrii? Jakou kartu vytáhne Izrael? Asadovu již tak silnou pozici potvrdilo drtivé vítězství ve volbách. Čekání na magický rok 2017
Ropa - vždy až na prvním místě
Zatím lze jen spekulovat. Jenže vyznat se v houštině propletených národnostních, politických, velmocenských a ekonomických zájmů a sporů, je prakticky nemožné. Pouze tři věci jsou naprosto jisté: Za prvé, Blízký Východ je “střed světa” v rovině politické a náboženské minimálně od dob krále Davida, ekonomicky a bezpečnostně pak od “vynálezu” ropy a ustavení státu Izrael stále. Za druhé, klíčovými hráči v regionu je v zásadě šest států: USA, Rusko, Turecko, Izrael, Saúdové a Írán. Za třetí - o ropu jde vždycky až na prvním místě.
A právě ropa by nám mohla poskytnout zajímavé vodítko, jak nepřehlednou situaci alespoň náznakem rozklíčovat. Abychom se mohli ptát, co významného se v poslední době stalo v tomto ohledu v celém regionu, musíme se podívat do Izraele. Tam se hraje o zatím druhé největší pole zemního plynu ve středomoří, příznančně nazvané Leviathan.
Zkrotí Leviathana Rusko?
V Leviathanu vlastní téměř 40% podíl texaská společnost Noble Energy - tedy Amerika. Jenže Noble potápí celosvětově nízké ceny ropy (ano, ty, které “držela v propasti” mimo jiné obrovitá nadprodukce Saúdů). Údajně (a možná skutečně) z tohoto důvodu chce odprodat různé své zahraniční operace - a to by zřejmě mohlo znamenat i Leviathan.
Jenže, kdo se na “prázdnou plynovou židli” posadí? Izrael sám potřebné know-how nemá. Evidentně si nejspíš hraje se dvěma možnostmi: Amerika se jej prý snaží dotlačit ke spolupráci s Erdoganovským Tureckem, což ovšem ztroskotává na “názorových rozdílech” - hlavně těch o hnutí Hammás a jeho dalších “operacích” v Izraeli. Současně se ovšem už 15. října loňského roku se sešel izraelský premiér Benjamin Netanjahu s Vladimírem Putinem - podle izraelských zdrojů projednávali další spolupráci na rozvoji Leviathanu Gazpromem. A že je spolupráce rozjednaná slibně, o tom svědčí i březnová “maskovaná” návštěva izraelského prezidenta v Moskvě, následovaná již zcela veřejnou cestou, která do Kremlu 21. dubna přivedla premiéra Netanjahua.
Putin podpoří plyn
O schůzce informoval ve svém komentáři i významný nezávislý analytik F. WIlliam Engdahl, který konstatuje:
“Mnoho vnějších pozorovatelů jistě překvapí, že Putin a dlouhodobý spojenec USA Netanjahu spolu takto jednají. V pozadí překvapivého vývoje je mnoho faktorů. Jeden z nich je páka, kterou ruský prezident má skrze přítomnost více než jednoho milionu etnických Rusů v Izraeli - včetně jednoho, který sedí v Netanjahuově vládě. Důležitější je však fakt, že od chvíle, kdy Obamova administrativa, přes vehementní Netanjahuovy protesty, podepsala nukleární dohodu s Íránem, vztahy obou zemí ochladly, máme-li to říci velmi mírně. Situace šikovně využívá Putinovo Rusko.”
Putin se totiž výměnou za podíl Gazpromu v projektu Leviathan vzhledem k dobrý kontaktům na Írán nabídl zaručit, že “Hizballáh a Hammás nebudou ohrožovat izraelská plynová pole.”
Čtěte ZDE: Dvojí tvář americké politiky: Společná jednání s Ruskem o syrském příměří. Provokace v Baltském i Jihočínském moři. Špionážní ofenzíva jako příprava na přepadení Ruska podle plánu Barbarossa II?
Kritický bod: Golanské výšiny
A to rozhodně není malá cena. Jak Engdahl dodává, Izrael nemá v ohni pouze želízko mořského naleziště plynu, o němž se tvrdí, že by při správném využívání mohlo ze země učinit velkého plynového exportéra. Další velký ropný nález ohlásila společnost Genie Energy - na Golanských výšinách.
Genie Energy je evidentní “rukavičkou” na pěsti západních ropných zájmů. V jejím představenstvu najdeme Dicka Cheyneyho i barona Rotschilda. Izrael ovšem nehodlá Golanské výšiny a jejich ropu dát zadarmo. Engdahl upozorňuje na fakt, že se Netanjahu nedávno pokoušel z prezidenta Obamy vymámit podporu permanentního usídlení Izraelců na Golanech, stejně jako na to, že izraelský prezident Rivlin v Moskvě žádal prezidenta Putina, aby se zasadil o monitorování oblasti Spojenými národy.
Jak s tím souvisí Saúdové?
Celkově jde o pozoruhodný vývoj, který vrhá velmi zajímavé světlo na pozadí rusko-amerických vztahů nejen v Sýrii. Má však něco společného se Saúdy a jejich zuřivým (a dost možná k záhubě odsouzeným) úsilím o nezávislost? Může a nemusí. Důvodů, proč se Saúdská Arábie tak náhle snaží o vlastní rozvoj, totiž může být několik.
Prvním je prostě a jednoduše to, že se princ Mohamed skutečně trochu “urval ze řetězu”, opojen vlastní mocí. Nebyl by jistě první, ani poslední, a dávalo by smysl, že by Spojené státy v takovém případě hledaly lepšího spojence. Na to, aby to byla pravda, by ovšem musel svým “pasákům” z Ameriky opravdu důkladně zavařit - protože spojenectví tohoto typu se nelikvidují lehce. O hluboké provázanosti amerických a saúdských zdrojů kolem akce 11. září si štěbetají vrabci na střeše - a saúdské investice v USA také nejsou malé.
Nabízí se i vysvětlení, že je celá záležitost pečlivě s Amerikou koordinována - a nejde o nic menšího než o vyvolání války. To by skvěle posloužilo těm americkým společnostem a jednotlivcům, kteří spekulují s ropou a měnami ve velkém - v případě válečného konfliktu by totiž cena, nyní mimo jiné břidličnou ropou a Saúdy stlačená dolů, prudce vyletěla vzhůru.
Export demokracie pod cenou?
Druhou možností je to, že se samotné Spojené státy rozhodly hodit svého dosavadního spojence jako nepotřebnou bagáž přes palubu. Jenže proč? Jejich “vývozu demokracie” (čti: barevně nalakované totality) domů i do zahraničí přece napomáhala absolutistická a také absolutně křehká saúdská ropná “velmoc” výtečně...?
Vývozní artikl ovšem poslední dobou nějak nejde na odbyt. V Sýrii to USA vysloveně “zapíchly” a své dosavadní spojence - “pana Nedotknutelného” Erdogana a Saúdy - nechali tak napůl “v rejži” - dokonce natolik, že teď opatrně podporují Írán. Saúdové se vyděsili buď tohoto vývoje, nebo nějakého jiného dramatického amerického kroku a teď se snaží stylem “zachraň se, kdo můžeš” opustit potápějící se loď.
Čtěte ZDE: Zamrzlé vyšetřování tragédie, která odstartovala novou studenou válku: Spustí dokument BBC "bod obratu"? Proč Obama málem odtajnil kauzu MH-17? Tajné služby USA znají pravdu od první chvíle. Proč se Američané čas od času přiznají ke lži?
Domluvená část hry?
Donutila snad USA k ústupu extrémně šikovná diplomacie v podání Ruska, které skutečně “vyhrálo”? Vypadalo by to tak. Jediným nesouladem v jinak fungujícím obraze, je “podivné letadlo” na Sinaji - ruský boeing, o němž máme věřit, že jej rozlomila vedví primitivní a slabá podomácku vyrobená bomba - přičemž tento fakt Rusko kupodivu nijak nekomentuje.
Nesouvisející maličkost? Podobné “maličkosti” ukazují na možnost, že celé slavné vítězství bylo předem dohodnutou akcí obou velmocí, které si na blízkovýchodním písečku “hrají” s lidskými životy. Co je jejím pravým motivem (kromě strategických zásob ropy), o tom skutečně můžeme zatím jen spekulovat.
Konspirační realita
Někteří zlí jazykové tvrdí, že za celou akcí stojí právě Izrael: Amerika nebyla s to výměnou za “černé zlato” dostatečně efektivně podporovat jeho územní a jiné politické cíle - a tak se obrátil perspektivnějším směrem (koneckonců, v Izraeli žije přes jeden milión etnických Rusů). Spojené státy musely “držet basu”, se skřípěním zubů se dohonout s Ruskem a Saúdy “obětovat”, aby bylo na koho svést celou “akci ISIS” a tak si zachránit tvář.
Ovšem - to je jen “konspirační teorie”. Na Arabském poloostrově a jemu přilehlých částech světa se kupodivu dokonce i s jí podobnými daleko nedostaneme. Dostaneme se však rozhodně dál, než zmatení či rozzuření komentátoři mainstreamu, kteří nadávají Saúdům do diktátorů - ačkoli jim kupodivu tento fakt ještě před pár měsíci vůbec nevadil.
Abychom však skutečně zjistili “cui bono”, v čí prospěch se to celé děje, museli bychom se pohybovat uvnitř úzkého kruhu světových finančních a politických elit, které na blízkovýchodním poli hrají složitý ekvivalent trojrozměrného šachu s nejistým počtem hráčů. Přesto můžeme alespoň pozorně sledovat každý tah. A nejen můžeme - dokonce musíme.
Závisí na něm totiž nejen budoucnost Saúdů - ale i zcela jiného lidu, prozatím (než bude vytlačen migranty) ještě usazeného mezi Řípem a Tatrami.
