"Řidič zabiják", "Sestra smrt", "Vrah Kramný", - podobnými titulky se to v poslední době českými médii jen hemží. A najednou - lup ho! Onu "Bestii s injekcí" prohlásil soud první instance za nevinnou. A tak - sotva paní Věra Marešová vystrčila nos ze soudní síně - prohlásila: "Budu chtít odškodné!"
Rozsudek ještě není pravomocný (státní zástupce se odvolal), ale i tak nešlo o předčasné tvrzení. Zákonem zaručená práva na ochranu osobnosti již poškozena byla - a to brutálně a nevratně - bez ohledu na to, jak odvolání dopadne. Lze předpokládat, že právní oddělení velkých vydavatelských domů začala bít na poplach - a následně již mizí stopy (již uveřejněné články na internetu).
Schizofrenie médií
Jako "Sestra smrt" si paní Marešová jen stěží najde práci - natož ve zdravotnictví. Kvůli médiím zůstane v očích veřejnosti jako "ta, která zabila šest lidí, ale nepodařilo se ji usvědčit". Totéž platí i údajném vrahovi Petru Kramném (nehledě na to, zda ho odvolací soud osvobodí) - či nejnověji o polském řidiči kamiónu Slawomiru Sondajovi, který uvízl mezi závorami.
Nestalo by se to, kdyby do pravomocného rozsudku veřejnost vůbec neznala jména a tváře obviněných v těchto kauzách (a mnoha dalších, o kterých se už nemluví): Jen P.K., V.M., a S.S. - nic víc, natož fotky! Jenže to není reálné. Realita je právě opačná.
Čtěte ZDE: Šokující srovnání dvou případů vražd - nevražd: Kramný versus Marešová. Tentýž soudní znalec. Náhoda? Kdo rozhoduje o vině. Žijeme v nebezpečném státě. Každý můžeme jít bručet bez důkazů. Ještě není dohráno
Média stvoří "prodejnou" verzi příběhu, která se pak ukáže jako nepravdivá. Že jde o brutální narušení integrity osobnosti, trvalou změnu životního příběhu - a to nejen "údajných vrahů", ale i těch, kteří byli do příběhu "přilepeni" - například jejich rodinní příslušníci? Samozřejmě. Mohou se však "oběti" bránit?
Jen teoreticky. Dejme tomu, že například matka údajného vraha se obrátí na soud, že jí média zničila život. Nevěří ve vinu svého syna, trpí, byla jí způsobena vážná psychická újma. Najme si právníka. Po třech letech soudních sporů dostane (když bude mít štěstí) odškodné 20 tisíc korun, směšná kompenzace toho, že jen za právníka utratila třeba 100 tisíc. O jejím "úspěchu" média ovšem již informovat nebudou, nebo jen nepatrnou notickou. V očích většiny veřejnosti tak stejně zůstane "matkou vraha" a ještě bude o 80 tisíc "lehčí".
Velké mediální domy samozřejmě vědí, že se pohybují tenkém ledě a zuby nehty se brání. Přitom jde o čité pokrytectví. Co prodává, je invaze do soukromí - a čím drsnější, tím lépe; tedy: jména, fotky, spekulace. Média ve skutečnosti nechtějí nikoho kontrolovat, natož strážit. Mnohdy tak dochází ke schizofrenní situaci, kdy (například přední bulvární deník) uvádí ve stejném článku někde "jen" iniciály (protože že to chtějí právníci) a jinde celé jméno (protože to potřebuje vedení redakce).
Děti pod chatrnou ochranou
Náznaky jisté obezřetnosti (v obavě z vysokých pokut) se v médiích objevují zatím jen v kauzách týkajících se dětí. Proto již pár let vídáme "pásky přes oči" nebo "rozostření obličeje" - to i v případě dětí, které zemřely. Jinde je však (většinou v počátku kauz) zveřejňována podoba i celé jméno. Připomeňme případ týraných chlapců z Kuřimi (rozsudek padl v roce 2010). Záběry nahých chlapců se (bez pásku či rozostření) objevily takřka ve všech médiích.
Čtěte ZDE: Neslavné výročí případu Kajínek: 15 let cesty ke svobodě. Protestují ministři, veřejnost, přesto sedí dál. Justice si na něm vyzkoušela svou moc. Rath, Nečas, Kramný jsou jen pokračováním tohoto šíleného seriálu
Zákon (č. 218/2003) hovoří jasně - a bohužel se týká jen nezletilých: "Nikdo nesmí jakýmkoliv způsobem zveřejnit žádnou informaci, ve které je uvedeno jméno mladistvého, nebo která by umožnila jeho identifikaci, a to i po nabytí právní moci rozsudku."
Tedy: Zásah do soukromí zveřejněním tváře a jména je u nezletilých nezákonný, a to i po nabytí právní moci rozsudku. Dospělí však takovou ochranu v zákoně nemají.
V Německu, Velké Británii nebo některých státech USA platí, že pokud probíhá soud, média nesmějí uvádět plné jméno a podobu - pouze iniciály obviněných a ze soudní síně (či před ní). Nesmějí být zveřejněny žádné snímky, umožňující identifikaci (podoba obviněného může být jen někdy se souhlasem soudu zachycena kresbou). Platí tam tedy o všech obviněných totéž, nehledě na to, zda jsou mladiství či plnoletí.
Ve sporech na ochranu osobnosti přitom u nás padlo mnoho rozsudků - v řádech statisíců korun odškodného. Týká se to však většinou celebrit, které mívají sílu a dostatek finančních prostředků bránit se proti pomluvě soudně.
Některé osobnosti ze showbyznysu (Helena Vondráčková, Lukáš Vaculík, Marek Vašut a další) získaly finanční satisfakci za pomluvu (nevěra, sexuální orientace atp.). Přesto stále platí, že takové možnosti deformovat realitou, jaké mají bulvární média u nás, jsou málokde na světě.
Mluvíme o "neznámých" lidech jako je údržbář, zdravotní sestra, řidič kamionu. Jak velké odškodné za zničenou pověst by měla dostat například (soudem první instance osvobozená) Věra Marešová nebo údajný vrah Petr Kramný? Odpověď je jednoduchá - tak vysoké, aby by jim umožnilo pod změněnou identitou žít v jiné zemi. Tedy odškodné v řádech desítek milionů korun. Sumu, která je násobně vyšší než ta, kterou na jejich kauzách média vydělala.
Čtěte ZDE: Spadla klec: Rozsudek nad Petrem Kramným je zvůle v přímém přenosu. Média jsou spokojená. Soud nehledal spravedlnost. Do žaláře bez důkazů. Žijeme v nebezpečném státě
Soudce pod tlakem
Tlak médií na účastníky "zajímavé" kauzy je obrovský. Soudce (stejně jako obviněný) se v záři reflektorů stávají celebritami. Pokud proces postupuje podle přání médií, soud požívá zvláštní mediální "ochranu": Hýčkají ho a vyzdvihují do nebes. Příkladem budiž "nesmlouvavá" soudkyně Gilová v kauze Kramný. Média se vrhnou na údajného vraha, rozcupují ho na kusy, vytvoří si dobře se prodávající příběh včetně rozsudku - který pak má soudce (ve spolupráci s ostatními orgány) následně "zařídit". Média mu pro to vytvoří veškeré podmínky - tedy "společenskou objednávku".
Jsme tak svědky ponižování obviněných (tedy nevinných) v médiích, v soudní síni, v přímém přenosu, slyšíme uštěpačné poznámky "nezávislého" soudce, jako v případě polského řidiče kamiónu: "Vy byste vůbec neměl mít řidičák!" Ostatně podobně povýšeně a pohrdavě jednal soud s Petrem Kramným i jeho obhájkyní Dr. Rejžkovou.
Když už je řeč o řidiči kamionu panu Sondajovi: Soud sotva začal a již je (v důsledku médiálního lynče) veřejným nepřítelem číslo jedna. Přitom dost možná vůbec nejde o jednoduchý případ: Řidič přehlédl signalizaci, protože vnímal jako hlavní objekt zdvižené závory - a vjel na koleje. Než stačil přejet na druhou stranu, závory se (před ním a za ním) spustily a uzavřely ho v kolejišti.
Jeho problém jednoznačně spočívá v tom, že přehlédl signalizaci. Lze ho však vinit z toho, že spuštěné závory uvěznily jeho kamión na kolejích? Možná ano. Možná ne. Jaká byla sekvence červeného světla (jež je samozřejmě určující) a spuštění závor? Jak to, že na stejném přejezdu došlo ke stejné situaci již podruhé? Zda Slawomir Sondaj jednoznačně zavinil smrt tří lidí, je prostě do této chvíle nejasné. Kvůli objasnění viny a neviny ostatně stojí před soudem. Zatím je toliko obviněný. Existuje však vůbec někdo (včetně soudce), kdo si není jist, zda je to "vrah" (byť třeba "jen" z nepozornosti), aniž byl proces dokončen?
Čtěte ZDE: Český policejní stát 2015: Prokurátorská diktatura. Jak vše začalo? Kde je Halův „tajný seznam“? Co Rath, Nečas a spol. ani netušili. Podvržené důkazy. Ambiciózní nicka z Okresu na severu chce vládnout
Výmluvy? Jde o prachy!
Média (napříč žánry) při vytváření příběhu, který se možná stal, nebo také ne, často používají výmluvu: "Musíme to zveřejnit. Je to ve veřejném zájmu". Je to však jinak. Podstatou je prodej, příběh jako zboží, který často nemá s realitou společného vůbec nic.
Ve veřejném zájmu by naopak mělo být jediné: Ctít presumpci neviny. Tak, aby soud nebyl pod tlakem a mohl si zachovat zásadu "In dubio pro reo", tedy v případě pochybností se ve výroku o vině přiklonit ve prospěch obviněného.
Prostě, aby soudil soud, nikoli média. To je, oč tu běží.
