V pondělí se tisk (samozřejmě ten mainstreamový) hemžil oslavnými ódami na “statečné Němce”. Jdou prý příkladem politikům celého světa, kteří na “klimatickém summitu” právě rozprávějí o obnovitelných zdrojích energie. Jaká krása, komentoval třeba takový Bloomberg, Němci to zvládli! Jak jsou stateční - všechno si to zaplatili - a teď to mají. O víkendu téměř polovina jejich energie už pocházela z větrných elektráren a cena elektřiny přitom dále padala. Třikrát hurá obnovitelným zdrojům!
Katastrofa na obzoru?
Ve skutečnosti je to jako obvykle trochu jinak: zase jsme jednou měli pořádný kus štěstí. Větrná bouře s typicky německy roztomilým jménem Gorm se přehnala přes jih Skandinávie a sever Neměcka. Kupodivu nenásledovalo nic strašného. Jen pár desítek tisíc švédských a německých domácností bylo bez proudu a tři metry vody zaplavily jeden rybí trh. V situaci živelní pohromy samozřejmě jely větrníky na maximum, div nestrhly sebe i přenosovou soustavu. Taková zpráva by působila téměř banálně, kdyby nebyla tak hrozivá.
Ještě podstatně tragikomičtěji působí konstatování, vložené do textu jen tak mimochodem, že úřady v Brémách musely kvůli bouřce “preventivně evakuovat 1300 uprchlíků ze stanů” - mocí mermo se totiž vtírá nepříliš úsměvná představa, jak ubohé promoklé uprchlíky ubytovávají v místních bytech a do stanů mažou ubozí, dosud suší, “domorodí” obyvatelé Brém…
Situace ovšem není legrační ani trochu. A teď nemluvíme o uprchlické “přírodní katastrofě”, která má potenciál zlikvidovat, co zbývá z evropské civilizace. Svět, jak jsme ho znali, může skončit mnohem dříve. Vlastně - kdykoli.
Smrtící legrace made in Germany
Že je Německo prošpikováno naprosto nesmyslně nastavěnými řadami větrníků, je dnes veřejným tajemstvím. Jenže větrné a solární elektrárny jsou horší, než kdyby šlo jen o prostý marketingový tah: nejen, že jsou nestabilní (jednou fouká a svítí slunce, jindy ne), a naprosto nemohou pokrýt energetickou spotřebu Německa (ani kdyby se všichni postavili na hlavu, nepřekročí podíl větrné energie 10 % spotřeby). Především ale jsou nebezpečné - a to převážně sousedním zemím. Tedy i České republice.
Čtěte ZDE: Amerika i Evropa před kolapsem: Blackout může přijít kdykoli. Naši prarodiče ještě bývali soběstační. Jsou prepeři jen nebezpeční šílenci, nebo naopak jediní rozumní?
Čtěte ZDE: Kuchařka racionálního přežití: Vyřeší konec světa křesadlo a troud? V závěří migrantské vlny zbývá čas na otázky. V čem vypereme prádlo? Dospějí "mladí" v klidu? Zásadní problém dětských hraček
Němci zkrátka mají sklon k jisté (sebe)vražedné mánii, ať už se zrovna projevuje v oblasti zvaní si cizinců do vlastní země, likvidaci jim nepohodlných etnik, nebo svatého zápalu pro “čisté” zdroje energie. A následky pocítí - obvykle - jejich sousedé. Řešilo se to intenzivně naposledy v březnu letošního roku: Naši němečtí sousedé zkrátka nastavěli více obnovitelných (solárních a větrných) zdrojů, než mohla přenosová soustava aktuálně utáhnout. Tehdy k tomu Martin Povejšil, stálý zástupce ČR při EU, řekl: “Když na severu zafouká vítr, máme to - máme u nás blackout.”
Energetikové u nás situaci řeší - od roku 2016 prý máme mít měniče fází, které naši přenosou soustavu proti tzv. smyčkovým proudům z Německa zabezpečí. Prý.
Opomínané Slunce nám může zavařit
Co se ale bude dít, až po pařížském summitu spojení evropští ekoteroristé pod velením Německa (skrytí pod kódovým označením Evropská unie) nasadí k dalšímu mohutnému spurtu směrem k větru a slunci jako zdrojům energie? Co na tom, že jsou extrémně drahé a - právě pro výkyvy ve výkonu - nebezpečné? Neoficiální “předseda světové vlády” Bill Gates už včera zavelel, že se bude dotovat vymýšlení, jak tyto zdroje zlevnit.
Naše civilizace si zkrátka sebevražedně zahrává na mnoha bitevních polích současně. Na jedné straně se pouští do experimentů typu obnovitelných zdrojů, které hrozí stále častěji rozpadem přenosové soustavy. A tu vážně není stejně jednoduché “restartovat”, jako třeba nahodit doma pojistky. Na druhé straně téměř ignoruje absolutní křehkost žiotního stylu, závislého na elektřině, i rozhodující a řídící roli Slunce (nikoli lidské činnosti) pro počasí i klima na naší planetě.
Mnoho lidí stále věří, že přežít kolaps znamená sedět doma a jíst konzervy, dokud nebude obnoven pořádek.
Nejen, že naše hvězda naprosto staví na hlavu argumenty “oteplovačů” (a mnozí vědci to dobře vědí), ale ke všemu nás může vyřídit během jediného dne. Kdykoli se jí zlíbí, dokáže “usmažit” naše energetické přenosové soustavy. Tedy, pokud to do té doby nezvládneme sami.
Co dělat "po kolapsu"?
Ze všech výše zmíněných důvodů (a mnoha dalších) není vůbec na škodu se před Vánocemi a koncem roku zastavit a zamyslet. Nemělo by letos větší smysl namísto "veletržního" shánění dárků investovat do přípravy "individuálního záchranného systému" pro sebe a svou rodinu? Takzvaní preppeři jsou pro většinu médií (a následně i větší části veřejnosti) obvykle jen terčem posměchu. Mluví se o nich jako o bláznech, kteří mají sklep zásobený konzervami na tři roky a plynovou masku na věšáku v přesdsíni.
Jenže skutečná “preppeřina” zdaleka není jen o konzervách. Ti, kteří se připravují pouze skladováním zásob, jsou vlastně stejně (nebo jen mírně jinak) krátkozrací, jako zbytek “mainstreamové” populace, který se zabývá především hraním počítačových her a zadlužováním se zbytečným nákupem nového telefonu či ledničky, přestože ty stávající ještě slouží docela dobře.
Čtěte ZDE: Kuchařka pro přežití katastrofy: Jak začít, když nevíte, co dělat? Společenství je klíč. Japonská metoda k úniku ze závislosti na Matrixu. Prepping, aneb příprava
Čtěte ZDE: Na prahu konce civilizace: Pád již začal. Migranti jako první vlaštovka. Hlad je nejlepší kuchař. Sůl nad zlato není jen pohádka. Poučí se preppeři u dietářek? Mít či nemít plán?
Pokud bychom ale chtěli skutečně začít uvažovat o “konci” (či možná spíše “resetu”) civilizace po jejím velmi dobře možném technologickém zhroucení a tom, co bude následovat, je lépe uvažovat o tom, co dělat - až konzervy dojdou. Zajímavě o tom na naturalnews.com píše známý Mike Adams:
“Až se z jakéhokoli důvodu zhroutí ekonomická struktura (a s ní zbytek společnosti), budete potřebovat způsob, kterým se uživíte - něco, co budete moci s ostatními vyměnit za vlastní přežití. A ačkoli se mnoho lidí až neuvěřitelně podrobně připravuje na kolaps co se týče zásob jídla, léků, filtrů na vodu, drahých kovů, nábojů či vybavení, málokdo doopravdy uvažuje, jak by si zařídil v “době post-kolapsové” podnikání.
Mnoho lidí stále věří, že přežít kolaps znamená sedět doma a jíst konzervy, dokud nebude obnoven pořádek. Jenže to může trvat roky - v závislosti na typu kolapsu. Proto musí každý, kdo chce skutečně přežít, umět něco, co bude užitečné v případě selhání civilizačních vymožeností: musí umět vyrábět produkt, nebo poskytovat službu, které v situaci kolapsu někomu k něčemu skutečně budou.
Což se věru nedá říci o “optimalizaci webových stránek pro prohlížeče”, čili SEO, nebo architektuře facebookových stránek.”
Patnáct řemesel má zlaté dno
A jakáže řemesla a znalosti nám zajistí přežití i ve společnosti “po blackoutu”? Mike Adams myslí na následující:
- Farmaření a hydroponické pěstování potravin
- Poskytování skutečné zdravotní péče (tedy nikoli té, závislé na přísunu drog od farmaceutických koncernů - to znamená první pomoc, chirurgie, jakékoli fungující léčitelství. “Po kolapsu” bude totiž všem jedno, jestli jste domorodý šaman, duchovní léčitel, nebo lékař s titulem z první lékařské - bude hlavně chtít přežít.)
- Destilace esenciálních olejů z rostlin a pěstování léčivek. Esenciální oleje a byliny lidstvo používalo jako prostředky k uzdravení tisíce let před “dobou penicilinovou”.
- Opravy oděvů a obuvi. Tak trochu reálný socialismus dovedený do extrému - ševci budou najednou elita doby! Jaká škoda, že jich už u nás moc není.
- Výroba a opravy zbraní.
- Přeprava a pašeráctví - v situaci rozpadu společenských struktur se bude hodit více, ne méně, než předtím.
- Opravy kol - protože bez elektřiny nebude ropa a bez té zase auta…
- Skladování a směna cenností - ne, to z vás v žádném případě nedělá banku. A pokud ano, pak v původním slova smyslu, v tom, v němž ono slovu ještě neznamenalo entitu, která vyrábí peníze na dluh.
- Ochranu a ostrahu - čehokoli. Svět bez elektřiny bude totiž především světem, který ruší iluzi bezpečí, v níž obvykle žijeme. A námezdní pistolníci budou mimořádně ceněné povolání. Viz Divoký Západ.
- Pěstování dobytka a řezničina.
- Sušení potravin - bez elektrické sušičky. To znamená umět vyudit maso jen s použitím dřeva a trochy kouře, stejně jako ho usušit na slunci či nasolit.
- Tesařina, truhlařina, a podobná řemesla. Budou potřeba domy, nábytek i předměty každodenní potřeby, jako třeba hrábě a valchy.
- Broušení nožů (a mečů, když už jsme u toho).
- Práce s kovem, kovařina, dolování.
- Přebíjení patron. Náboje totiž také brzy dojdou.
Životně důležité maličkosti
Není špatné se nad slovy “Health Rangera” z Ameriky na chvilku zastavit. Jeho “futuristický” seznam toho, jaký byznys si budeme moci zařídit, až nám spojení světoví ekologičtí alarmisté (a jejich politici), nebo obří sluneční erupce, vyhodí pojistky, je totiž především sezamem reálných řemesel, představujících už po staletí základ pro přežití. Měli bychom se k němu a dalším tradičním způsobům uspořádání společnosti postupně vracet. Trochu naivně ale vlastně platně to před časem navrhl projekt Architektura nedostatku.
Podobná “preppeřina” totiž vůbec neznamená odtržení se od společnosti a zabarikádování se ve sklepě plném konzerv. Pokud ano, pak jde o únik před světem, a ne přípravu. Skutečná příprava na těžké časy ale znamená hlavně návrat k tradiční společnosti: k malým, soběstačným jednotkám, spojeným silou společenství a vzájemnosti. Ke společnosti, v níž se nejen konzumuje, ale v níž má také každý skutečně co nabídnout.
Bez takových základních “banalit” totiž zahyneme v každém případě - katastrofa nekatastrofa.
