Má-li člověk nesourodé záliby, může jen těžko očekávat, že se mu podaří docílit jejich uspokojení jedním zážitkem. Skutečně lze jen těžko skákat padákem a hrát při tom na housle. Kupříkladu já mám poněkud úchylnou zálibu v normalizačních seriálech. Ale taky rád čtu knihy o různých kauzách. Pokud je totiž čtete se znalostí reálného průběhu líčených událostí, může být takováto četba zábavnější, než Fan Vavřincová.
Expozice aneb Dva v jednom
Dílko redaktora Lidových novin Radka Kedroně „Operace Rath – Pohled do zákulisí policejního vyšetřování“ mi nečekaně umožnilo hrát za seskoku na housle. Za jedny peníze jsem uspokojil obě své shora zmíněné záliby. Stačí totiž několik stránek a z masky soudobého „non fiction“ thrilleru zavane povědomý papundeklový smrad nezaměnitelných postupů normalizačních scénáristů a dramaturgů.
Už samotná prezentace knihy jako „jediné oficiální pravdy“ musí soudného člověka varovat. Přesto jsme od první do poslední stránky urputně přesvědčováni, že pouze toto je pravda a jakákoli jiná interpretace událostí je v souladu s normalizační filozofií nejen lživá, nejen v podstatě směšná, ale především: škodlivá.
Pokud vám Honza Zeman názorně ukázal, že soudruhy v Babicích postříleli ilegální agenti imperialismu, pak je naivní, směšné, ale i škodlivé tvrdit, že soudruhy v Babicích postříleli soudruzi z StB. A pokud „Vrah se skrývá v poli“, jak se díl o zákeřné estébácké akci jmenuje, nehledejte jej jinde.
Stejnou logikou nás Kedroň stránku za stránkou ujišťuje, že Rath je pokrytecká arogantní nacismem fascinovaná zlodějská svině, na kterou parta neohrožených, statečných, nebojácných, poctivých, nepodplatitelných bývalých a současných policajtů uvařila vodu.
Kolize aneb Dobří a zlí
Způsob, jakým autor vykresluje charaktery aktérů příběhů, si přitom skutečně nezadá se slohem premianta pomocné školy. Snad aby nebyl čtenář zmaten, zlí musí být zlí a dobří dobří a to prosím pěkně do důsledků.
Kedroň v tomto líčení nevynechává jediný detail. Stejně jako manželka Honzy Zemana vysedává po večer na schůzích, celý kolektiv prodejny ženy za pultem Aničky Holubové je příkladně v SSM a vedoucímu tajemníkovi okresu na severu Josefu Pláteníkovi leží na srdci osud „polepšeného“ osmašedesátníka, jsou i postavy našeho příběhu charakteristické.
Čtěte ZDE: Neuvěřitelné zprávy z Tramtárie: Prokurátoři páchají bezpráví a lid jim za to vděčně platí. Teď jim předá i veškerou moc. Poctiví se přece nemusejí ničeho bát. Chvála totality
Snad proto se hned na několika místech knihy zdůrazňuje, že zatímco nebojácný „oznamovatel“ Libor Gregor jezdí „otřískanou Felicií“, jako ty, mámo, zkorumpovaná Ivana Salačová jezdí v „bílém Porsche“ a to přesto, že v její garáži zatím bez užitku chátrají další luxusní BMW a Audi. „Dobrý“ Gregor relaxuje s motorovou pilou v lese, jako ty, táto, „zlá“ Pancová, pokud zrovna nepřepočítává nakradené peníze, jezdí na koni. „Hodný“ Jirát chodí v ošoupaném saku, „zlí“ advokáti v drahých značkových oblecích. Smolíček Pacholíček vs. Jezinky Bezinky. Karkulka vs. Vlk. Popelka vs. Macecha. Tomu říkám drama.
Vědom si poučky, že má-li být padouch uvěřitelný, musí mu být přiznána alespoň jedna dobrá vlastnost, čekal jsem, že se jí v „pravdivém příběhu“ dostane i Rathovi. Marně. V zápalu třídního boje, jehož intenzita s přibývajícími stránkami viditelně roste, opustil autor i tento vypravěčský axiom, čímž však činí své dílo až komickým. To v okamžiku, kdy je Rathovi vyčtena i jeho současná lékařská praxe, protože on ten grázl ordinuje jenom proto, aby mohl „zneužívat syndrom bílého pláště“.
Krize aneb Bylo nebylo
Velmi mne zajímalo, jak si „pravdivý“ příběh poradí s obecně známými spornými body Rathova příběhu. Zejména, když anotace slibuje „dosud nepublikovaná odhalení“. Ušetřím vám čas a peníze. Kedroň se s tím vyrovná po bolševicku. Všimli jste si například, že do Československa majora Zemana nikdy žádné „spřátelené“ tanky nevjely? Pokud něco takříkajíc „není v souladu s oficiální linií“ a to natolik, že se s tím nedá bojovat, tak se soudruzi prostě tvařme, že to neexistuje.
Zatímco výše uvedené okamžiky jsou spíše úsměvné, dojde i na zatěžkávací žaludeční zkoušky
Funguje to dokonale. Že odposlechy, na kterých celý případ a pochopitelně i celá kniha stojí, nejsou pořádně srozumitelné? Já (míněn Kedroň) je slyším, tedy slyším to podstatné. Co je podstatné, já (míněn Kedroň) vím.
Ale i jinak: kdo teda udal Ratha? Kdo je tajemným Gregorovým klientem, který se mu jednou jaksi mimoděk, omylem a náhodou zmínil o připravovaném buštěhradském tunelu, s čímž jel Gregor ihned do Brna, ihned byl přijat prvním náměstkem nejvyššího státního zástupce a učinil tam o tom oznámení, protože to koneckonců byla jeho občanská povinnost? Díky Kedroňově knize už víme, že Gregor jezdí otřískanou Felicií, stisk jeho ruky má intenzitu „stisku medvědí tlapy“ (no to je na Magnesii Literu), že se nemá rád s Kubicem, že mu kvůli jeho občanské statečnosti temné síly likvidují synovce policajta, ale kdo je onen tajemný klient? No zkrátka klient. A pro to má Kedroň pochopení.
Čtěte ZDE: Záhadný závěr zmanipulovaného politického procesu: Soudce, jeho strýc a synovec. David Rath pro Protiproud: „Nevím, co tím sledují.“ My tušíme. Stopy vedou jinam
Případně: co se odehrálo za dveřmi kanceláře předsedkyně Poslanecké Sněmovny Miroslavy Němcové, která de facto vydala Ratha protikorupčním kovbojům? Jindy povídavý autor, který, jak nás v předmluvě upozorňuje, část příběhu musel s využitím dostupných faktů rekonstruovat, prostě mlčí. Respektive tento klíčový moment přejde jednou větou: „Tři hodiny po zatčení vyslovila Němcová ´souhlas s odevzdáním poslance soudu´“. Ale jestli Němcové ty tři hodiny píchali špendlíky pod nehty, nebo Němcová za tu dobu nastudovala ústavní právo, nebo k přesvědčení stačilo přehrát jí pár Rathových nepříliš lichotivých vyjádření na její adresu, se nedozvídáme.
Peripetie
A to není jediný moment, kdy Kedroň svým zavilým postupem Rathovi paradoxně nahrává. Proč vlastně se jindy lenošiví a zkorumpovaní policisté pustili do Ratha tak intenzivně, s využitím do té doby minimálně neobvyklých metod? Kedroň s ledovým klidem přiznává, že jedním z hlavních motivů bylo Rathovo uřeknutí , že by si tak myslel na post ministra vnitra. A to se přeci nesmí stát, to bylo uvědomělým policistům hned jasné. Kedroň se v líčení tohoto momentu s Rathem rozchází vlastně jen v načasování. Zatímco David Rath je patrně přesvědčen, že tato „neuvážená prostořekost“ stála někde v počátku jeho anabáze, Kedroň ji zasazuje až kamsi do poloviny příběhu.
Zatímco výše uvedené okamžiky jsou spíše úsměvné, dojde i na zatěžkávací žaludeční zkoušky. A to v momentu, kdy se Kedroň pěkně po bolševicku pustí do Rathova otce. Čtenáři je dáno na výběr. Tehdy jedenaosmdesátiletý Ratmír Rath, uznávaný endokrinolog, je buď vychytralý stařík, kryjící svého syna - zločince, nebo stařeckou demencí postižený ubožák, který si však s ohledem na okolnosti žádné politování nezaslouží. Vždyť byl agentem StB. To od Kedroně, autora této pokleslé normalizační agitky, opravdu sedne.
Padouch jsou ústavní principy, protože tu a tam je prostě potřeba kauzu posunout na ty „správné“ soudy
A až za hranu nás Kedroň dovede, když ve výčtu Rathova „zdržování“ procesu zopakuje, že zločinec Rath se skutečně domáhal odročení procesu, tedy zdržení boje s korupcí, jenom proto, že se ten dementní geront takříkajíc chystal zaklepat bačkorama, což se posléze stalo. No a co? Jen doufám, že tyto pasáže nebudou předčítat Rathovým synům přivázaným ve škole k tabuli…
Jen tak na okraj, recipročně pro pobavení: dlužno přiznat, že snad v zájmu zachování rovnováhy se i ústřednímu duu vyšetřovatelů Ševcovic – Šebková dostává od Kedroně hezké medvědí služby. Jeho pokus vylíčit tyto strůjce Rathova zaslouženého pádu jako soudobé protikorupční Dempsey a Makepeacovou končí sérií grotesek, v které tato tragikomická dvojka čelí „opakovaným zlomyslnostem osudu“ s lehkostí hodnou Pata a Mata. A pokud bude mít každý „drban“ před očima Kedroňovu scénu, ve které za obcí Rudná dvojka Ševkovic – Šebková „stereo“ (s prominutím) bleje do kukuřice po dni stráveném v přetopené odposlechové Agátě, bylo by možná na místě rovnou uvažovat o odchodu do civilu.
Reklamní vsuvka
Tak proč vlastě dělám Kedroňově knížce takovou reklamu?
Pamětníci si jistě vybaví, že seriál o majoru Zemanovi byl natočen k třicátému výročí vzniku Sboru národní bezpečnosti. Spíše než o oslavu, jednalo se však o obhajobu. Cokoli potřebovali soudruzi obhájit, to se do normalizační ikony promítlo. „Vítězný únor“, tažení proti katolické církvi, „krizový vývoj“ let šedesátých a následné „poučení“ z něj, ale i buzerace vlasatých chuligánů.
Kedroňova kniha není bohužel ničím jiným. Ničím jiným, než právě zuřivou, demagogickou a tím až směšnou obhajobou „oficiální“ verze Rathova případu, která stejně jako major Zeman současně preventivně zesměšňuje a ostrakizuje kohokoli, kdo by si o ní troufl byť jen zapochybovat.
To by snad ale nebylo to nejhorší.
Čtěte ZDE: Doktor Rath: Jak uvařit žábu, aniž si toho všimne. Rozvrat systému podle známé metody. Nové náboženství. Zaorálkové pochopili, proto žijí. Kdo u nás vládne?
Katarze aneb Defilé padouchů
Nešlo a bohužel nejde však jen o obhajobu minulosti. Esenbák Honza Zeman, jeho estébácké alter ego Jirka Hradec, jejich estébácký „táta“ Vašek Kalina, ti všichni nás především vlezle přesvědčovali o své nezbytnosti. Stejně tak Kedroň, podle svého přesvědčení patrně „nenápadně“, podle mne s nenápadností knírkatého agenta východoněmecké Stasi, horuje pro nezbytné změny.
To patrně nejzajímavější jsem si totiž nechal na konec. Padouchem totiž v onom „pravdivém“ příběhu není jen Rath a spol. Stránku za stánkou Kedroň „strhává masku“ z tváří dalších a dalších padouchů.
Padouch jsou zkorumpovaní nadřízení odvážných policistů, kteří hned všechno provalí zločincům a proto je správné, že se při vyšetřování porušují všechny myslitelné předpisy. Padouch jsou ústavní principy, protože tu a tam je prostě potřeba kauzu posunout na ty „správné“ soudy. Když už se tedy takovými malichernostmi jako je soudní povolení odposlechů a sledování musíme zdržovat. Padouch jsou advokáti. Protože mají drahé obleky a vysoké honoráře. Padouch je vlastně celý „zkostnatělý“ trestní řád, který takové věci jako jsou soudní povolení, obhájce a obhajobu vůbec připouští. Padouch je koneckonců i ten zpropadený Ústavní soud, který se padoucha Ratha kdovíproč zastal.
Chceme-li, vážení čtenáři, zavřít více Rathů, potřebujeme více pravomocí pro policii, méně zdržování s procesními předpisy, méně schvalovacích buzerací. Potřebujeme jednodušší trestní řád. Potřebujeme zakázat hotovost, protože veškeré hotové peníze bezpochyby byly, jsou nebo dříve či později budou úplatkem. Potřebujeme více policejních kamer v ulicích, v autech i v domácnostech. Potřebujeme bianko souhlas s našimi budoucími potřebami.
Tak asi tohle nám chtěl Radek Kedroň svou knihou říct.
A padouch je každý, kdo by chtěl jeho poselství zpochybnit. Nebo snad, nedej Bože, zesměšnit.
P. S.
Smířlivě dodávám: každým dnem je po celém světě potištěna hora papíru horou nesmyslů a slaboduchostí. Potud je mi Kedroňem popsaný papír ukradený. Ale ve světě různých povinných označení, kdy musím být upozorněn, že v oříškové zmrzlině se mohou nalézat stopy oříšků, by nebylo od věci začít u nás v Evropské Unii označovat podobnými texty i knihy. Konec konců i titulky „Majora Zemana“ obsahují (svým způsobem) varování, že seriál vznikl ve spolupráci s Federálním ministerstvem vnitra. Kdyby dal Kedroň na obálku knihy „Text vznikl ve spolupráci s Vrchním státním zastupitelstvím Praha“ a opatřil ji předmluvou s nějakou sexy fotkou Lenky Bradáčové, neměl bych si dnes věru nač stěžovat.
Po uzávěrce
Těsně před odesláním článku do redakce zveřejnily zpravodajské servery informaci, že „bezejmenná“ vyšetřovatelka kauzy Rath, která si přála s ohledem na své rizikové zaměstnání zůstat v anonymitě, jinak ale hrdinka naší knihy, pplk. Ing. Jana Šebková, rada 1. oddělení Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV PČR, dostala cenu „Policista roku“. Teď ještě aby Libor Gregor dostal cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost, Bradáčová Řád Vítězného února no a Kedroň tu zaslouženou Magnesii Literu.
A Rath špagát.
