Vraťme se na okamžik o týden zpátky do nedělní Paříže. Mluvím o té multikulturně aranžované delegaci politiků z celého světa na Voltairově bulváru v pochodu proti extremismu a za svobodu slova. Již volbou místa chtěli pořadatelé toho divadelního představení dát symbolicky najevo, jakou svobodu mají na mysli.
Voltaire, jak známo, byl jedním z kmotrů francouzského osvícenství – i revoluce, jejíž krvavý teror vyvrátil pod hesly svobody, rovnosti a bratrství Francii z kořenů. Již tehdy se nový režim oháněl svobodou slova, zatímco na náměstích řádily gilotiny nastupujícího sekulárního humanismu. Tehdy to nebyli islámští bojovníci z ISIS, kdo sekal svým odpůrcům hlavy, ale předchůdci Hollanda, Sarkozyho a vůbec všech Francouzů, kteří hrdě pějí svou revoluční Marseillaisu.
Čtěte ZDE: Politycka šaškarna v Pařižu skončila, zapomeňte: Tajak za Brežněva. No ja, herr oberlajtnant, ale co ta sloboda slova? Přiště nam ty kalašnikovy rozdejte. My už se postřilame sami
Čtěte ZDE: Konspirace v Paříži: Rukopis je jasný. Motivy jen zčásti. Slavný nástup evropské totality. Smát se bude trestné – jen pro někoho. Kdo je a kdo není Charlie? Klíč ve staré židovské anekdotě
Charlie Hebdo trestající, zakazující
Absurdita toho nedělního spektáklu byla do té míry zjevná, že i někteří mainstreamoví novináři k tomu nedokázali mlčet. Tak například Tomáš Baldýnský v Lidových novinách napsal:
„Při pietním pochodu Paříží, do níž se slétli ze všech koutů světa podpořit svobodu slova státníci, v jejichž zemích novináře zavírají (Turecko), kde demonstrace za svobodu slova přímo zakazují (Alžírsko) a v nichž se ke každému, kdo prosazuje opoziční názor, chovají jako Rusáci (Rusko), jsem už plakal smíchy, zvlášť s vědomím, že tento výkvět světové politiky ušel v čele průvodu 200 metrů, pak naskákal do autobusu a vrátil se zpět ke svým povinnostem (tedy pravděpodobně k vymýšlení toho, jak nás všechny lépe chránit větším fízlováním).“
Poměrně dobrý postřeh musel samozřejmě vyvážit „povinným“ dloubnutím do Ruska (jako když se za minulého režimu každá kritická poznámka „vyvažovala“ rýpnutím do Západu). Proto se již nedozvíme, že i samotní „hebdonisté“ se k tolik oslavované svobodě slova otočí zády, hrozí-li jim třeba podezření z antisemitismu.
„Hebdonisté“ přistupují k obhajobě svobody projevu značně selektivně
Tak jako v případě satirika Sineta, kreslícího pro Charlieho více jak dvacet let: V roce 2008 si dovolil napsat, že syn tehdejšího prezidenta Nicolase Sarkozyho Jean se po zásnubách s bohatou židovskou dívkou rozhodl konvertovat k judaismu, jen aby si finančně přilepšil. Tato epizoda, jež vstoupila do dějin žurnalistiky pod názvem “L’affaire Sine”, skončila Sinetovým veřejným lynčem a exemplárním vyhazovem z redakce. Ostatně byl to právě „všemu otevřený“ týdeník Charlie Hebdo, který v roce 1995 uspořádal petiční kampaň za zákaz Národní fronty.
„Hebdonisté“ prostě přistupují k obhajobě svobody projevu značně selektivně. To by nikoho nemělo překvapovat. Určitě ne ty, kdo vědí, že je to právě krajní levice (k níž se časopis ideově hlásí), jež stojí za diktátem zničujícího pokrytectví zvaného „politická korektnost“, či za ideologickým terorem na západních univerzitách, kde si normálně uvažující učitelé musejí dávat velmi dobrý pozor, s kým a o čem mluví, aby nepřišli o místo.
Zpět k Tomáši Baldýnskému a jeho „opatrným“ výtkám na adresu pořadatelů nedělního pařížského pochodu. Těžko mu mít za zlé, že k výčtu pokryteckých papalášů nepřiřadil i zástupce kanadské vlády, ministra vnitra Stephena Blaneyeho. Jednak ho u nás nikdo nezná, ale především: kdo by si mohl jen na okamžik pomyslet, že i ve „vzorně demokratické a svobodné“ Kanadě jsou nevinní lidé pouze pro své veřejně šířené názory zavíráni do vězení?
Mary Wagnerová se svými příznivci (zdroj:LifeSiteNews)
Causa Mary Wagnerová
Den před Štědrým dnem uvalily kanadské úřady vazbu na obhájkyni nenarozeného života Mary Wagnerovou. Jejím zločinem bylo, že v potratových klinikách přesvědčovala maminky, aby své dítě nezabíjely. Soud dospěl k závěru, že tím bránila „svobodnému podnikání“ těchto „zdravotnických“ zařízení. Je však zřejmé, že jejím skutečným zločinem je popírání „ženských reprodukčních práv“, jednoho z mnoha výdobytků modernity, zplozených Francouzskou revolucí.
Mary Wagnerová má s životem za katrem zkušenost, vždyť ve vězení s malými přestávkami již strávila téměř čtyři roky. Vzhledem k tomu, že má velkou podporu mezi polskými věřícími, po jejím opětovném zatčení jim Mariina matka Jane zaslala otevřený dopis, který pro české čtenáře přeložil Radomír Malý. Vyjímáme z něj:
Děkuji za to, že stojíte za Mary. Nepolevujte ve vašem úsilí! Mockrát děkuji z hloubi svého srdce za vaši lásku a podporu mé dcery Mary…
V Kanadě je velmi málo podpory pro Mary, a to i mezi katolíky. Mary strávila tři měsíce v domě u nás ve Vancouveru, což byl pro nás dar. Nikdy však nebyla pozvána, aby promluvila v našem kostele nebo v kterékoliv jiné farnosti města…
Naši kněží v převážné většině nepochopitelně mlčí. Naši biskupové nejsou jiní. Mají rádi klid: nechtějí konfrontaci, nechtějí vyvolávat ve společnosti neklid. Jsou nakloněni ke kompromisu se zlem, jen aby udrželi lidi zdánlivě šťastnými a klidnými…
Mary ale ví, že skutečný pokoj nemůže pramenit z jednoty se zlem a že bez pravdy jsme všichni prázdnými hrnci. Ví, že její hodnota spočívá v Kristu a ona je jeho služebnicí. Tak má pokoj a radost v hojnosti. Mary není ve vězení nešťastná. Vím, že by chtěla být na svobodě, ale je natolik moudrá, aby věděla, že kamkoliv ji Bůh postaví, tam má pro ni práci, jež uspokojí její duši. Vím také, že ona netrpí ve vězení jako jiní vězňové. Ti trpí kvůli nedostatku soukromí, pro ustavičný hluk a někdy též je jim zima a mají hlad. Ale Mary je tam s nadějí, protože tento život pomíjí, a Bůh vidí a ví všechno. Mary hlásá Boha jiným svojí jemností a modlitbou. Je jako malá lucernička za mřížemi. Když jsem jí řekla, že mám o ní ve vězení strach, že je malá a obklopená nebezpečnými lidmi, usmála se a řekla: Netrap se, mami. Milují mne tam. Uchovávám tato slova ve svém srdci a doufám, že se ukážou jako pravdivá.
Kanadský žertík?
Není to však jen Mary Wagnerová, ke které se „svobodomyslná“ Kanada chová značně nelaskavě. Jsou jimi potenciálně například všichni, kdo si dovolí „svobodně“ vyjádřit kritický názor na homosexuální životní styl. Na ně má zdejší trestní řád připravenu „kolonku“ zločiny z nenávisti.
Jeden příběh za všechny: Známý americký kritik homosexualistického hnutí Peter LaBarbera přiletěl ve večerních hodinách 27. října 2014 do Calgary. Byl na letišti zcela nečekaně zadržen a podroben dvě a půl hodiny trvajícímu výslechu. A jak jinak, i důkladné kontrole zavazadel. Při ní mu bylo zabaveno DVD s ruským dokumentárním filmem Sodoma, pojednávajícím o chapadlech LGBT lobby v USA a západní Evropě s odůvodněním, že tento film šíří nenávist.
To Charlie Hebdo, jak už od nynějška navždy povinně víme, šíří pravdu a lásku. Proto se počet výtisků, určených k prodeji na území Kanady, znásobí patnáctkrát. Příkladný kanadský žertík.
