Přijde chlap s kalašnikovem do redakce Charlie Hebdo.
“To jsou ale blbý vtipy,“ řekne šéfredaktor.
„No právě.“
Anekdota, kterou mi poslal kolega, je podle mne skvělá. Jako každý dobrý vtip má několik rovin a plánů, které v následujícím textu ani zdaleka nepostihneme. Nevím, byla-li to jeho práce (spíš ano), nebo mi jen přeposlal kreaci jiného autora – to je v případě skutečných vtipů jedno. Stanou se lidovým majetkem. Narozdíl od těch z obscénního časopisu, který vystřílel... Kdo vlastně?
Otazníky od první chvíle
Již několik desítek minut po střelbě v Paříži jsme upozorňovali, aby si všichni dávali nyní dobrý pozor na to, co se bude dít. Atentát od počátku vykazoval takové množství znaků „operace pod cizí vlajkou“, že jeho přirovnání k 11. září 2001 v New Yorku se přímo nabízelo. Po několika dnech, nesčetné spoustě patetických slov, která vše (i sedmnáct mrtvých) úspěšně banalizovala a řadě nových otázek, které se mezitím vynořily, musíme konstatovat: První spíše intuitivní podezření se ve všech směrech naplnilo. Jsme svědky (a většina veřejnosti i obětmi) další manipulace, obludnosti, kterou – tentokrát na evropský podklad – „přišili“ tradiční tvůrci podobných představení. Kdo to jsou? Pojďme na to jinak:
Je ještě mnoho indicií, které se v dalších dnech vynoří. Zatím lze říci s téměř naprostou jistotou, že pařížský atentát je podobný tomu z 11. září jako vejce vejci
Hlavní otázky pro každého, kdo návnadu „nespolkl“, nyní znějí: Proč, proč právě nyní, a v čí prospěch? Odpovědi se již zvolna rýsují, ale mají řadu rovin – podobně jako ona dobrá anekdota od našeho kolegy. Mainstreamová média, přestože v nich zpočátku vládl chaos zrcadlící zmatek v Paříži, již téma pevně uchopila a zpracovala, takže jakýkoli jiný výklad Atentátu automaticky spadne do škatulky „konspirační teorie“ (KT). Tedy nesmyslů, bláznivostí, kterých se „seriózní“ politici a novináři štítí, nebo v lepším případě nad jejich šiřiteli soucitně pokyvují hlavami. Zatím jen to. Po „evropském 11. září“ se tento pouze blahosklonný postoj může brzy změnit. Ostatně – už se tak děje.
Čtěte ZDE: Zklidněme hlavy: Nad vraždami v Paříži se vznáší mnoho otazníků. Bezbřehá tolerantnost nese stejně temné ovoce jako islám. Máme zapomenout? Evropě hrozí mnohem horší atentát...
Čtěte ZDE: Vražda dvanácti: Jsme svědky reprízy falešného představení z 11. září? Opět stejná otázka – v čí prospěch? Islám je jen jeden. Válka pod cizí vlajkou?
Dvě roviny „pařížské lži“
Teroristé jsou mrtví, nebezpečí dalších útoků však prý trvá. Proto je třeba se semknout, nedat se zastrašit, uhájit svobodu slova, a ještě intenzivněji bojovat proti „islamistickému nebezpečí“, ale přitom zásadně rozlišovat: Chceme zničit terorismus, naším nepřítelem není islám. Naopak – ten teprve nyní musíme pochopit. Brzy se jeho výuka jistě dostane i do škol v hodinách výuky k multikulturalismu (dříve občanská výchova).
Zhruba tak lze shrnout dosavadní étos „velkého vzepětí solidarity“, které na nás nyní chrlí média hlavního proudu. Je to samozřejmě přesně naopak, ale abychom to v doznívající euforii pochopili, musíme rozdělit pohled na celé to (havlovsky) absurdní divadlo na dvě části: První je o vlastním provedení, druhá o jeho smyslu a důsledcích.
Jak už to při operacích tohoto druhu bývá, provedení má řadu chyb. To je ovšem úplně jedno. Nezáleží na nich. Masívní mediální kampaň jejich výklad automaticky přesouvá do oné „konspirační“ kategorie a prakticky (pro absolutní většinu veřejnosti) je skryje. Jako nepodstatné, neprůkazné, zpochybnitelné – a hlavně zlovolné – tedy šířené v zájmu onoho „zla“, které věc způsobilo. Premiérově 11. září v Americe. V jedné z posledních repríz pak při sestřelení boeingu nad Ukrajinou.
„Drobné“ nesrovnalosti: opatrně s nimi
V našem případě je to třeba „modrooký terorista“ (podle svědectví jedné z těch, které v redakci nezabili), ačkoli zlikvidovaní bratři-teroristé jsou tmavoocí. Mimochodem, byli to zřejmě gentlemani: V tiskárně, kde je policie obklíčila, nejprve popili čaj s majitelem a nechali ho v míru odejít, nevzali jediného rukojmí – a pak odešli ven nechat se popravit. Nepochopitelné jednání chladných vrahounů, kteří předtím brutálně zblízka zastřelili policistu, jenž ovšem kupodivu nekrvácel, ačkoli se mu podle zákonů balistiky měla rozletět hlava.
Občanka atentátníka „zapomenutá“ v autě je už přímo vykřičník. „Kopie“ hezkého čísla s nalezením neporušených cestovních pasů domnělých teroristů z 11. září, ačkoli železobetonové budovy, do nichž se „svými“ letadly narazili, „shořely“ na prach. Či co třeba trochu příliš mnoho postav v neprůstřelných vestách zachycených „náhodnými“ videozáběry během útoku na redakci? A co uprchlá teroristka, která se ovšem útoku v lahůdkářství nezúčastnila, protože odjela do Turecka, přestože s ní, podle prvních zpráv, rukojmí z „mrazáku“ hovořili a byla na ně prý velmi milá?
Nebo policejní komisař, který se zase zamordoval právě v okamžiku, kdy začínal atentát vyšetřovat. Jeho sebevražda má také spoustu verzí. Rozpory v jednotlivých policejních prohlášeních komentuje případnými otázkami třeba i známý kanadský server globalresearch.ca: „V úvodní zprávě se píše, že jeho sebevražda byla nečekaná. Byl snad přinucen spáchat sebevraždu? Tuto otázku by měli řešit francouzští investigativní novináři. Nebo už zvítězila mediální cenzura?“
A tak dále a tak dále, nezávislé weby jsou toho plné. Některé z indicií jsou skutečně neprůkazné, jiné dost možná záměrně podstrčené, aby „naředily a znehodnotily“ ostatní, jiné jsou skutečně závažné. Přesto doporučuji se těmito „důkazy“ zatím příliš nezabývat. Oddělit zrno od plev je v této chvíli prakticky nemožné, nebezpečí spontánního – ale především řízeného – zabloudění je velké. Nekonečně důležitější je totiž druhá rovina: Co z toho všeho plyne?
Po ovoci poznáme je
Cui bono, čili kdo má z této události největší prospěch, komu posloužila a dále slouží? Jak jsme již konstatovali ve chvílích, kdy policejní hon na (domnělé či skutečné) zabijáky vrcholil: Radikálním islamistům určitě ne.
Hodné pozoru je v této souvislosti naopak „váhání“ obou organizací, které údajně za teroristy stály: Jak Islámský stát (útočníci na redakci časopisu), tak Al-Kajda na Arabském poloostrově (zabiják z židovského obchodu) přijaly „odpovědnost“, až když bylo po všem. Z nepochopitelných důvodů nevyužily možnost, kterou mají jen málokdy: Být účastníky teroristického útoku prakticky v přímém přenosu a vykřikovat do „hladových“ médií svou ideologii, požadavky, další hrozby a tak dále.
Vypadá to spíš, že jak ISIS, tak Al Kajda byly překvapeny, narychlo formulovaly svá prohlášení, ale zveřejnily je, až když byli všichni útočníci po smrti. Proč? Organizoval snad celou operaci někdo jiný? Kdo? Ptejme se po ovoci.
Zrození evropského (politického) lidu?
První část odpovědi přinesl bezpochyby nedělní pařížský pochod: Státníci (převážně z EU a několika islámských států), pevně semknuti, pochodují s miliónem lidí za zády. „Pevná jednota strany a lidu“ v přímém (nekonečném) přenosu. Vše „interpretováno“ otázkami mediálních manipulátorů, z nichž ti z České televize byli jako obvykle na „špici“ této primitivní propagandistické veleakce:
„Zažila Paříž vůbec někdy něco podobného?“ ptá se moderátor zpravodaje.
„V posledních letech určitě ně. Je to neuvěřitelná demonstrace jednoty, která probíhá i v dalších městech po celé Francii, ale také v ostatních zemích EU včetně České republiky.“
Mírně toto jejich nadšení proto dodatečně poopravme: Miliónový pochod proběhl v Paříži naposledy vloni na jaře, když zde demonstrovali odpůrci „manželství“ homosexuálů – za tradiční rodinu, proti rozvratu hodnot a proti vládě prezidenta Hollanda, která tento zrůdný zákon prosadila. Čeští diváci ČT si na něco takového určitě nevzpomínají, protože naší pokrokové televizi nestál ten milión „zpátečníků“ za víc než okrajové zmínky. O zatýkání pokojných demonstrantů za to, že na tričkách měli symboly rodiny či o jejich věznění už pochopitelně v naší „vyvážené“ veřejnoprávní televizi nepadla ani zmínka.
Čtěte ZDE: Paradox: Francie těchto dnů bojuje za tradiční rodiny na celém kontinentě. Za právo žít normálně. Dnes se v Paříži opět cosi stane. A my?
Čtěte ZDE: Kněz zbitý revoluční policií. Vrací se Francie do času gilotin?
Jinými slovy: Evropská unie je v rozkladu, hrozí, že eurozóna možná už skončí za pár dnů po řeckých parlamentních volbách. Nic jako „evropský lid“ neexistuje, bruselští papaláši jsou generálové bez vojska. Právě tak, jako 11. září na čas sjednotilo vyděšenou Ameriku, měl 9. leden sjednotit „Evropany“ a vytvořit z nich „pevnou jednotu“ – zatím alespoň PROTI někomu či něčemu, když PRO něco neexistuje motiv.
Zneužily politické elity EU situace, nebo právě něco takového „kdosi“ naplánoval? O mnohém vypovídá, že pochodu se nezúčastnil nikdo významný ze Spojených států. I když to později farizejsky sami Američané označili za „chybu“, šlo samozřejmě o jasný záměr: Francie je tradičně antiamerická. Představa, že na Obamu či jeho viceprezidenta bude část davu pískat, je hotová katastrofa. Tohle prostě muselo proběhnout „čistě evropsky“. A tak se také stalo. „Politický lid“ se ovšem přesto nezrodil – i když to byl pouze počátek, další vlny „sjednocení“ budou bezpochyby následovat. Už brzy, „coming soon“ řečeno s Hollywoodem, jehož dramatická a patetická režie „thrilleru“ byla znát od první chvíle.
Motiv číslo jedna by tu tedy byl.
Čtěte ZDE: Hon na teroristy klame tělem:
Vítězové a poražení kampaně JSEM CHARLIE
Současně s tím běží „druhý plán“: Obrana svobody slova. To je ovšem obzvlášť pokrytecké – a proto lze takovou operaci uskutečnit pouze v emocionálně mimořádně vypjaté chvíli. Právě s tím souvisí slogan JSEM CHARLIE, který se stal symbolem celého toho „karnevalu marnosti“. S vysvětlováním netřeba ztrácet čas. Psali jsme o tom v článku, kde jsme také tento pokus o reprízu kenedyovského „Jsem Berlíňan“ odmítli titulkem NEJSME CHARLIE.
Ohlas našeho „protisymbolu“ byl tak mimořádný, že jej musela dokonce ve svém vysílání zaregistrovat ČT, která jinak Protiproud (z pohledu mainstreamu zcela pochopitelně, logicky a vlastně správně) ignoruje, zatímco čtenářsky okrajové weby jako třeba Echo 24 (stejně logicky a pochopitelně) cituje a zve do studia. Potud vše v pořádku.
Jen několik zvlášť hloupých nešťastníků, kteří si autenticky nemyslí vůbec nic – kromě toho, že musí být za všech okolností v médiích – selhalo. Na místě prvním takzvaný kněz Tomáš Halík (snad v představě, že tím začíná „prezidentskou“ kampaň). Podle svého zvyku si naši značku „vypůjčil“ a bez uvedení zdroje uveřejnil následující den v Babišových LN článek, v jehož titulku spolu s námi tvrdí, že „není Charlie“.
Tragická strategická chyba diktovaná Halíkovou pýchou a v ní pramenící touhou předstírat za všech okolností originalitu „velkého intelektuála“, druhého Havla. „Charlie“ – a přiznání se k němu – přece zásadně a nenapravitelně narušuje jeho obraz v očích pražské kavárny (kdekoli v Evropě). Úplně stejnou chybu jenže v opačném gardu zase udělal předseda Svobodných, europoslanec Petr Mach, když si ve „svém“ parlamentu připnul opačnou známku – a krásou nechtěného tak na sebe prozradil, kdo skutečně je.
Naopak Marine Le Penová, možná budoucí francouzská prezidentka, která se demonstrativně pařížského pochodu nezúčastnila, má zjevně dobré poradce. To, co v první chvíli pro (české) politické komentátory bylo chybou, se brzy, až opadne vzrušení z teatrální podívané, ukáže jako skvělý politický tah: Ona přece s těmi, kdo za to všechno nesou hlavní (byť možná nepřímou) odpovědnost, ulicemi nešla.
Svoboda slova? Jen pro ty „správné“
Kampaň Jsem Charlie maskovala druhý hlavní důvod, pro který se to všechno mohlo a mělo odehrát: Pod pláštíkem boje za svobodu slova ve skutečnosti nastartovat další výrazné omezení zbytků občanských svobod – a srovnat tak krok s Amerikou. A opět je to podle vzoru 11. září. Těsně po něm šel prezident Bush do Kongresu říci si o „Patriot Act“, zákon, jehož důsledky nám nepatrně poodkrývá třeba causa Snowden: Špiclování všech a všude na kvantitativně i kvalitativně nové úrovni. Jenže jsme o čtrnáct let dál – a tak se to vezme z jedné vody načisto.
Francouzský předseda vlády se již dnes objevil v parlamentu, kde zopakoval Bushovo: „Jsme ve válce s terorismem“. A současně výhrůžně poslancům připomněl, že až budou za pár dnů hlasovat pro francouzský „Patriot Act“, nesmějí zapomenout, že „jsou Charlie“. Je jasné, že stejný zákon se vzápětí protáhne europarlamentem. Petr Mach bude naříkat, že je sice proti, ale „je nás málo“, zatímco Tomáš Halík bude zase naopak věrně s Bruselem souhlasit – jako svá vlastní karikatura z Charlie Hebdo – jenže pozdě. To jeho fikanější soudruzi z KDU-ČSL už dnes deklarovali, že budou snad i svými těly bránit islám, protože také oni jsou výhradně ve válce s terorismem.
A jakýmkoli „extrémismem“ nutno dodat jedním dechem. Za extrémismus bude nyní označeno vše proti či ne-evropské. Včetně politických stran, které jdou skutečně (ne-machovsky) proti evropskému totalitnímu superstátu. Včetně svobodných médií – zvláště pak internetových. Již dnes byli ve Francii první lidé, kteří třeba jen „zesměšňovali atentát“ zatčeni či vyšetřováni. Proč se v tu chvíli odkudsi vynoří vzpomínka na skvělý český film Vyšší princip z doby, kdy se smrtí trestalo „schvalování atentátu“ na říšského protektora Böhmen und Mähren Reinharda Heydricha? Nebo na to máme myslet až ve chvíli, kdy také český parlament bude „povinně implementovat“ evropský Patriot Act?
Další omezení občanských svobod v hroutící se EU: Jasný motiv číslo dvě.
Do třetice..?
Zbývají další motivy, které se mnohým rovněž zdají jasné – ale ve skutečnosti jsou zatím absolutně nejasné. Je za nimi Saudská Arábie (opět jako při 11. září)? Útok na Sýrii, který tentokrát ruská diplomacie nebude umět odvrátit – možná „výměnou“ za ukončení ukrajinské občanské války? Velký „evropský“ válečný konflikt s ISILem (stvořeným Spojenými státy a Tureckem proti Asadovi)? Vytvoření „Velkého Izraele“ (a tedy jeho nepřekonatelná tajná služba Mosad)?
Počkejme si. Je ještě mnoho indicií, které se v dalších dnech vynoří. Zatím lze říci s téměř naprostou jistotou, že pařížský atentát je podobný tomu z 11. září jako vejce vejci. Jen aplikovaný do podoby francouzského filmového dramatu s americkým „faceliftem“ (kosmetická změna vzhledu) a jednoduššími triky.
Zatím „jen“ sedmnáct
Skončeme proto, jak jsme začali: anekdotou. Nevinnou. Nejsme Charlie. Proto nás třeba brzy zavřou. Ale zatím (snad) ještě smíme. Nelze totiž nereagovat na jeden mistrovský „šťouch“: Výzvu izraelského premiéra francouzským židům, aby odjeli do Izraele. Je to stará píseň, o to nejde. V každém případě však mimo koncept „hry“. Benjamin Netanjahu tím „režiséry“ určitě trochu podráždil. Jde to proti koncepci Ne terorismu – ano islámu, muslimům a jejich „povinnému exportu“ naopak do Evropy. Židé jsou od Pána Boha šikovní a Netanjahu brilantní politik – a tak to předvedl bruselským elitám v přímém přenosu.
Jenže – ani Izrael se svým Mosadem nevládne celé populaci v diaspoře. Vysvětluje to drtivá židovská anekdota z jedné newyorské čtvrti, kde žijí pravověrní židé, snad největší aktivní odpůrci existence Izraele:
Pluje velký parník z New Yorku do Tel Avivu. Uprostřed oceánu potká stejnou loď, která míří opačným směrem. Na obou palubách stojí soukmenovci a když se míjejí – všichni si ťukají na čelo.
Možná je právě toto gesto nejpřesnějším komentářem k dosud poslednímu monstróznímu pokusu – ať za ním už stojí kdokoli – udělat z nás nepřemýšlející stádo. Zatím to stálo „jen“ sedmnáct mrtvých...
