Předposlední zářijový den mají svátek Michalové, Michaely a Míši, zkrátka všichni, kteří se jmenují podle biblického archanděla Michaela, nejpřednějšího z Božích poslů, průvodce duší z času do věčnosti a věrného vůdce nebeského vojska v kosmické bitvě všech bitev. V současných a nadcházejících těžkých časech může být Michael i nám reálnou posilou, jako pojmenování neviditelné, leč tušené a činné skutečnosti. Skutečnosti funkční jako matematika.
Andělé mezi námi
Vzpomínáte si? Před několika lety byli načas v módě andělé (to bylo ještě před módou hodných upírů). Vzniklo několik filmů a televizních variací na téma „andělé mezi námi“ a na knihkupeckých pultech se vynořily ezoterické příručky angelologie pro samouky. Snad mohla ta móda vyvolat u svých konzumentů a konzumentek kromě hysterie i něco dobrého. Minimálně připomenout existenci nehmotné reality. V běhu všedního dne totiž snadno zapomínáme, že existence nezapsaného verše v hlavě básníkově, nebo výpočtu v hlavě exaktního vědce, není o nic méně reálná, než potřeba doplňovat palivo v nádržích našich aut a potravu v našich útrobách. Uvažování o andělích je myslím na tento druh ignorance dobrým lékem, není totiž nikterak snadné ani pro věřící.
Vědomí neviditelných ochránců, našim předkům objektivně pomáhalo nejen důstojně žít a zemřít, ale i vytvořit a uhájit všechno, na co ještě lze být při pohledu kolem sebe hrdý
Naznačuje nám to už názvosloví, které teologové používají pro označení jednotlivých charakterů či druhů andělů. Mluví o poslech, vrchních poslech, silách, mocnostech, panstvech a knížatech, trůnech, ohnivácích (Serafim) a požehnaných rádcích (Cherubim). Co si pod takovými označeními představit? Je zřejmé, že tu jde spíše o opisy vyjadřující vlastnosti a funkci. Totéž platí i o třech individualizovaných pojmenováních, totiž Michael, Gabriel a Rafael, která Bible uvádí pro tři konkrétní andělské bytosti.
Leč lidská mysl má tendenci jevům kolem sebe propůjčovat jaksi lidskou dimenzi, a tak si i anděly představujeme po lidsku. A proč také ne, když jsou to podle Bible bytosti nadané svobodnou vůli, které na sebe navíc často berou i tělesnou podobu člověka, (což jim ale někdy přináší i dost otřesné zkušenosti, například když v tak trochu jinakém městě jménem Sodoma čelí pokusu o znásilnění davem místních bisexuálů).
Čtěte ZDE: Svatý Václav, ostrov v uprchlické povodni: "Tak nám zabili posledního Čecha...!" Národní pouť nese naši Záštitu. Přejde nás úsměv jednou provždy? Čas přestat š(v)ejkovat
Boj dvou andělských vojsk
Přesto je třeba při úvahách o andělích mít stále na paměti, že jsou to bytosti ryze duchovní. Půvabné tváře i zářící křídla, jimiž jsou charakterizováni na různých vyobrazeních, (a jež vytvářejí vzácnou příležitost kostýmního herectví pro ženské účastnice mikulášských obchůzek), jsou buď snahou umělce zachytit podobu, o které hovořili různí vizionáři, nebo, a to nepoměrně častěji, jde o pouhé výtvarné symboly, jimiž autor vyjadřuje nehmotný charakter andělů.
V této souvislosti si vzpomínám na svou v mládí oblíbenou knihu Magické a nadpřirozené z hlediska psychiatrie. Nachází se v ní fotografie sošky zobrazující postavu s křídly místo rukou, kterou autoři komentují nezapomenutelnou větou: “Anatomicky poměrně přesné zobrazení anděla“. Nevím, zda to páni psychiatři tehdy psali na základě nějakého osobního zjevení, jisté ale je, že slova anděl a anatomie k sobě nepatří.
Na druhé straně, představovat si anděly „moderně“ jako mlžný opar abstraktního tvaru by nebylo ani o chlup výstižnější! Zažité obrazy k předání potřebné informace stačí. Ba co více, svou jednoduchou formou jsou vlastně nejpřesnější. Nedávno jsem si to uvědomil při pohledu na jedno malebné sousoší. Nachází se na fasádě věže památného kostela svatého Václava ve Staré Boleslavi a znají ho snad všechny místní děti. Nahoře, pod věžními hodinami, stojí na obláčku usměvavý pískovcový anděl se zlatým mečem v pravici, asi o deset metrů níže se pak svíjí a šklebí svržený čert s nalomeným rohem a škaredým ocasem štíra. Forma sdělení je naivní, aby neodváděla od obsahu. Ten je jasný a hluboký.
Čtěte ZDE: Kostel sv. Michaela archanděla na Starém městě v Praze, již dlouho znesvěcovaný satanisty, je symbolem duchovního pádu českého národa. Dokdy?
Zpychlý anděl, zvaný Satan
V novozákonním Zjevení svatého Jana čteme o boji dvou andělských vojsk. Zpychlý anděl, zvaný Satan, odmítl Boží záměry s člověkem, kterým jako duchovně-hmotnou bytostí opovrhoval. Vzbouřil se tedy proti Bohu a svedl na svou stranu i část andělů. Nakonec však byl poražen dobrými anděly, v jejichž čele stál archanděl Michael. Jeho jméno Míka-El hebrejsky znamená „Kdo je jako Bůh?“ a bývá to chápáno jako řečnická otázka poukazující na nemístnost Satanových ambicí. Poražený svůdce byl svržen „z nebe na zem“, tedy z věčnosti do času. Na věčnosti je zlo poraženo, v čase však tím více zuří, jak ostatně vidíme a slyšíme z různých zpráv den co den. (V lidovém folkloru pak dostala tato alegorie pohádkové rysy, vysvětlujíc, jak se z padlých andělů stali čerti, ale to na jejím obsahu pranic nemění ).
A právě tohle zásadní andělské drama, jenž je samosebou výrazem Kristovy smrti a Vzkříšení, zachycuje výše zmíněné sousoší. A věru, není na té boleslavské věži náhodou a má pro nás Čechy své tisíc let staré poselství. Poukazuje totiž na jednu z epizod života našeho národního patrona.
Čtěte ZDE: Duchovní šifra Svatého grálu: Pro české badatele výzva k dobrodružné výpravě po stopách grálu ve staré dobré Bohemii
Michaelovy svatyně
Jak známo, v září roku 929 nebo 935 (historici se o vročení stále přou) pozval Václavův bratr Boleslav světce na svůj hrad, údajně na oslavu, ve skutečnosti ale proto, aby ho dal zavraždit. Na hostině, v předvečer plánované vraždy, pronesl Václav přípitek ke cti svatého archanděla Michaela. Proč to dělal? Respektive, proč legendista považoval za nutné uvést takový „detail“? Historici mají za to, že přípitek připomněl jednu z archandělových rolí, totiž úlohu průvodce zemřelých, a legendární kníže tak prý naznačoval přítomným, že ví o chystaných úkladech a své brzké smrti. Možná ale šlo o něco jiného. Možná tak odevzdával svůj lid do ochrany andělského rytíře.
Podle katolického katechismu má každý člověk svého strážného anděla, který jej provází životem. Tradice ale přisuzuje zvláštní anděly i místům, zemím a národům. Michaelovy svatyně sice najdeme od Atlantiku po Ural, vzývali jej rytíři všech křesťanských národů (bráníce Evropu před „obohacujícími“ kinžály) a jméno Michael je běžné po celém světě, přece však je tento archanděl od pradávna zvláštním způsobem spojován s některými konkrétními místy a kmeny trochu víc. Zejména s Garganem v Apulii, kde místní rolníci opakovaně dosvědčovali jeho zjevení, s francouzským ostrovem Saint-Michel, bavorskými Franky a, v neposlední řadě, se Slovany, respektive cyrilometodějskou misií na Velké Moravě! Možná právě s tím souvisel přípitek dobrého knížete Václava.
Vědomí neviditelných ochránců, každopádně našim předkům objektivně pomáhalo nejen důstojně žít a zemřít, ale i vytvořit a uhájit všechno, na co ještě lze být při pohledu kolem sebe hrdý. S ohledem na situaci naší země a hrozby, jež nás obklopují, je proto letošní podzimní archandělův svátek asi tou nejvhodnější chvílí, kdy si to připomenout a aspoň v duchu promýšlet slova staré modlitby k zažehnání Zlého:
Svatý archanděli Michaeli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým, budiž nám záštitou…!
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde