„Tak tu zase máme Den české státnosti, pane Švejk…“
„A jakou stádnost myslej pani Müllerová? Já znám u nás stádnosti dvě, jednu z doby nesvobody a druhou z doby už zase nesvobody…“
Ne, o psích hovínkách a vypitém mazání na vlasy u drogisty Průši tohle veskrze sváteční psaní rozhodně nebude. Výpůjčka z Haška mi jen tak připadla, když jsem vzpomínal, co všechno se od loňského svatováclavského svátku v naší vlasti přihodilo.
Přejde nás smích?
Třebas ten nezapomenutelný nápad pana ministra obrany povolat do zbraně ženy. V duchu už vidím nějakou tu korpulentní paní Švejkovou na invalidním vozíku po zlém dědečkovi, jak srdnatě křičí: „Na Petrohrad! Na Moskvu!“ Nebo prorocká (?) předvánoční televizní homilie feldkuráta Halíka na téma „Imigrace musí bejt vy kluci pitomí, poněvadž jinak byste lezli po stromech jako vopice!“ A konečně, jsa momentálně naplněn upřímnými sympatiemi k premiéru koruny svatoštěpánské, musím se Švejkem konstatovat, že: „některej Maďar za to ani nemůže, že je Maďar!“ No, hodně se nám toho sběhlo, než se rok s rokem sešel.
Události posledních měsíců jsou ale toho rázu, že mohou nakonec připravit o smích i nás, věčně se smějící bestie. Může být, že nové stěhování národů, které nám kdesi naplánovali a logisticky zajistili, učiní lid praotce Čecha vyhnancem ve vlastní zemi a vtiskne úvodním slovům naší národní hymny hodně hořkou příchuť. Aurelius Augustinus kdesi píše: "Nechtějme ze strachu z utrpení časného upadnout do trápení věčných!“ Je proto nejspíše na čase přestat se smát a začít brát své životy vážně, nebo můžeme ztratit úsměv jednou provždy.
Absurdní tragikomedie
Titulky a reportáže stádních médií jsou přitom už několik týdnů stejně absurdní. Třetinu tvoří lži typu „Bavorsko migranty vítá“, „Běženci jsou pro Evropu zlatý důl“ nebo „Zlý rasista se nebezpečně srocoval“. Druhou třetinu, snad pro vyvážení té první, tvoří víceméně objektivní zprávy o „detailech“, doprovázejících současnou migrační vlnu, jako je vandalismus, nepořádek a násilí. A poslední třetinu pak nesmyslné bulvární zprávy typu „Umlátil přítelkyni Biblí“ nebo „Uvařte si sněhuláka jako v Hiltonu“. A to i v listech, kde to nebylo tak docela zvykem, a hlavně denně. A čas vpádu se blíží. Je to situace značně surrealistická a byla by skoro zábavná, kdyby v ní nešlo tak trochu o všechno. A do toho Den české státnosti, svátek svatého Václava.
Vymydlení uprchlíci v Boleslavi
Na atmosféře oficielních oslav se myslím letošní podivné „okolnosti“ příliš neprojeví. Jejich nejviditelnější částí je církevní Národní pout´ve Staré Boleslavi, jejíž program je předem dán jejím formálním rámcem. Dary při mši mají inovativně nést vymydlení uprchlíci - tentokrát z Donbasu. „Bojte se Danajců, i když přinášejí dary!“, chtělo by se zvolat, ale nechci být zlomyslný, i když pan ministr Dienstbier by se proto horšil.
Zajímavé ovšem bude sledovat projevy politické. České levici je svatý Václav většinou ukradený, takže, bude-li tázána, bude koktat. Relevantní pravice u nás neexistuje a křesťané v politice téměř také ne. Alespoň ne myslící. Bratr předseda Bělobrádek, stejně jako značná část jeho lidu, rozměry problému nevidí, vidět nechce a každého, kdo by je chtěl připomínat, bude mít za zlého člověka. Všechna negativa bude marginalizovat a tvářit se jako vždycky.
Nové stěhování národů
Jistě, první vlna směřuje do Německa, a bratři pašeráci určitě budou vysílat nové vlny uvážlivě, aby se žába veřejného mínění v jednotlivých zemích uvařila pomalu, ale nemylte sami sebe strécové a tety, tohle není někdejší příliv kurdských komunistických zedníků do Bavor! Měřítko je nesrovnatelné. Zkušenosti nepoužitelné. Co by snad někdo na téhle migraci dneska vydělal, třeba pronájmem nemovitostí či nabídkou služeb, zaplatí zítra stonásobně, a to vším, na čem mu opravdu záleží. Tohle tu totiž ještě nebylo. Tedy od pátého století.
Profesor Halík, kníže ze Schwarzenbergu či „plná putna vědců“ budou samozřejmě migraci s nadšením tleskat, mluvit o dějinné nutnosti, o tom, že kdo chvíli stál, už stojí opodál a o smetení xenofobů na smetiště dějin. Tedy také vše jako obvykle.
A rozumní hierarchové, duchovní a laici, bude-li jim dáno s médii mluvit? Ti budou obratně volit slova, aby jim Pravda neprotekla mezi prsty, protože co může křesťan vlastně říci proti výzvám k milosrdenství a lásce k bližnímu na cestách? Že jsou falešné? Že jde o odporné citové vydírání Evropanů? Že je to celé hnusný mafiánsky zorganizovaný kšeft s ještě hnusnějším ideovým pozadím stavitelů babylonských věží? Jak jednoduše vysvětlit, že charita neznamená idiotství, a přitom uvedené hodnoty neshodit? Jejich vyjádření proto jsou a budou opatrná, za což lze být vděčen. Pro nevěřící většinu veřejnosti je to však bohužel činí téměř neslyšitelnými.
A přece myslím, že nám dnešní svátek může dát mnoho. Tedy, budeme-li jej brát vážně a budeme-li jej promýšlet. Předně máme příležitost uvědomit si, co vlastně naše státnost představuje, co hájíme, dovoláváme-li se své kultury a jak se můžeme z historie poučit.
Záštita spojuje Čechy a Moravu
Paládium čili záštita, to není jen název známého pražského hypermarketu, je to především tradiční označení ochranného obrazu, kovového reliéfu Madony s Ježíškem, nalezeného kdysi ve Staré Boleslavi a legendami spojovaného se svatým Václavem. Symbolika tohoto medailonu je podstatou pravé svatováclavské tradice a dává odpovědi na výše zmíněné otázky, věnujme jí proto několik stručných slov.
Děd svatého Václava, kníže Bořivoj, přijal s manželkou Ludmilou na Velké Moravě křest. Snad přímo z rukou svatého Metoděje, který také Ludmile daroval onen kovový obraz Bohorodičky. Ludmila později obrázek předala vnuku Václavovi. Obraz tak symbolizuje spojení české a velkomoravské státní tradice, jež mimochodem důrazně připomínal i Karel IV., ale zároveň i propojení západní a východní kultury v naší zemi a našem národě. A právě s tímto obrazem zavěšeným na hrudi Václav podle tradice zemřel. S obrazem, jehož poselství se znovu stává aktuálním i dnes.
Uvědomil jsem si to již při jednom z projevů, které před několika lety pronesl ve Staré Boleslavi prezident Klaus, když hovořil o potřebě otevírat českou politiku všemi světovými směry v zájmu udržení co největší míry naší samostatnosti. Svatý Václav to dělal. Učil se latinsky, staroslověnsky i řecky, což bylo za jeho časů vzdělání zcela neobvyklé. Když v mocném sousedství vypukl zápas Sasů s Bavory o dominanci ve střední Evropě, rozpoznal, která ze stran nabízí Čechám více svobody, zrušil vazby s Bavorskem a stal se spojencem saského krále Jindřicha.
Ten pak v uvedeném soupeření zvítězil a Václavovi dal zvláštní dar, relikvii dávného římského mučedníka svatého Víta. Sasové jí připisovali divotvornou a docela politickou moc - národ, který ji vlastní, prý vybuduje pevný stát. Jindřichův dar tak byl fakticky uznáním české státnosti, a proto máme na Hradě chrám svatého Víta.
Poslední Čech?
To všechno je schováno v symbolice staroboleslavského paládia. A ještě více. Je na něm obraz Panny Marie s děťátkem. Kořeny naší kultury jsou křesťanské. Slavíme Vánoce, naše návsi zdobí kapličky a kostelíky, na hřbitovech máme kříže, chováme psy a jíme knedlo-vepřo-zelo. Naše budoucnost je v rodinách a dětech. To jim má český stát primárně sloužit, jim má být domovem. To je odkaz svatého Václava a budeme-li jej hájit, nedá nám zahynout ani v nadcházejícím temnu. Nebudeme-li, může jednou nějaký humoristický román začínat třeba takto:
„Tak mudžahídové zabili posledního Čecha pane šejk“, pravila posluhovačka v burce.
„A jakýho Lajlo, já znal Čechy dva, jednoho co hájil ty lidský práva menšin a druhýho co pořád říkal, že nic nemá cenu a nevěděl, jestli se má smrti bát, nebo se na ni těšit. Vobou neni žádná škoda!“
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde