„Nediskutujte s vědou!“ – je jedna z nejčastěji opakovaných frází posledních let. „Věda“ má ospravedlnit rozhodnutí politických orgánů, přijaté strategie a prosazovaná řešení – především ta proti vůli občanů. Nesouhlasíš s nimi? Jsi zabedněný hlupák, antivědecký zpátečník.
Nyní nám „věda“ říká, že musíme okamžitě změnit svůj životní styl, radikálně se uskromnit, přestat jezdit v benzínových autech a přestat jíst maso, jinak naše planeta zahyne mučivou smrtí a my spolu s ní. Má vysvětlit, proč neočkovaným proti covidu je třeba odebrat občanská práva, proč musíme akceptovat nekonečný proces po sobě jdoucích dávek vakcíny a skutečnost, že covid-pas a vakcíny s námi zůstanou už navždy. Má vysvětlit, proč bychom měli přebudovat naše města tak, aby se začala podobat venkovu, s ulicemi s maximálně dvěma jízdními pruhy. A tak dále a tak dále.
Rozšířená choroba
Takto funguje „expertóza“ – jedna z největších chorob, které postihují Západ v první polovině 21. století.
Co je expertóza? Je to nemoc – paradoxně – pověrčivé víry ve „vědu“ a odborníky, která má být základem pro v podstatě čistě ideologické šíření určitých názorů.
Proč se slovo „věda“ v tomto kontextu může psát jen v uvozovkách? Protože nic takového jako „vědecké stanovisko“ neexistuje a neexistuje ani nic takového jako jedna „věda“. Věda totiž není nějaká jednotná, velká entita, která by vyjadřovala jediný názor.
Věda, to jsou ve skutečnosti miliony vědců, kteří provádějí vlastní výzkum, vyvozují vlastní závěry a mají vlastní názory, pohledy, sympatie a antipatie, kterou mohou být i čistě politické. Studie mohou vycházet z odlišných předpokladů, mohou dospět k různým, nikoli totožným výsledkům, a jejich zjištění mohou být nakonec vyvrácena jinými vědci, kteří kdysi byli na okraji a představovali disidentský hlas převálcovaný většinou. Proto je víra v tvz. vědecký konsensus, která je dnes tak módní, v podstatě antivědecká. Ve vědě se nic nezjišťuje hlasováním.
Názory výzkumníků, které je třeba jasně odlišit od výsledků výzkumu, se mohou dokonce radikálně lišit. A toho jsme svědky při pandemiích. Hodně závisí na tom, zda se daný odborník na ně dívá pouze prizmatem svého úzkého oboru, nebo je schopen zohlednit i jiné aspekty situace. Druhý případ je mnohem méně častý.
Anthony Fauci, americký guru sanitární politiky, se svého času vyjádřil, že každý, kdo s ním nesouhlasí, popírá vědu. Problémem je, že doktor Fauci nemá právo mluvit o sobě jako Ludvík XIV.: „Věda jsem já“. Jeho radikální názory v oblasti sanitární politiky se střetávají s názory opačné strany. Například s názory profesora Françoise Ballouxe, ředitele Ústavu genetiky na University College London, který se na Twitteru označuje za „militantního korona-centristu“ a má daleko od nekritického přijímání extrémní sanitární politiky . Například profesor Gunter Kampf z Lékařské univerzity v Greifswaldu se důrazně postavil proti stigmatizaci neočkovaných. Proč by měl mít názor profesora Kampfa menší hodnotu než názor Dr. Fauciho?
Klamný piedestal
Jak známo, u nás se názory teoretiků a lékařů stírají. A nezáleží na tom, že někteří mají oficiální punc, a jiní působí spíše jako disidenti.
Skutečnost, že někdo, kdo je v střetu zájmů, sedí v lékařském poradním orgánu předsedy vlády, nemá žádný vliv na váhu jeho názorů, porovnáme-li je s názory jiného lékaře, který cituje konkrétní studie a vychází z vlastních zkušeností.
Závěry se mohou výrazně lišit i na úrovni konkrétních doporučení nebo metod k dosažení cílů. Tak je tomu i v případě klimatických změn, kde dochází k další manipulaci: politici a aktivisté tvrdí, že „věda nám říká, že musíme udělat to a to“, přičemž „věda“ nejenže nemá jednotný postoj, ale ani nepředepisuje, protože to je věcí politiků. Dělají to i média.
Toto je druhá velká manipulace, na které je založena „expertóza“ – vytvoření mylné představy, že odborné názory automaticky poskytují doporučení, jak bychom měli jednat. Lidé, kteří chtějí za každou cenu prosadit své názory, spoléhají na tuto nepravdu. Odborníci nám ve skutečnosti mohou poskytnout pouze údaje a zdůvodnění pro přijetí toho či onoho rozhodnutí, přičemž uvádějí důsledky toho či onoho postupu. Výběr kurzu je však výsostně věcí politického rozhodnutí - v tom smyslu, v jakém už Aristoteles používal pojem politika.
Vezměme si příklad městské politiky. Ti, kdo chtějí z města udělat vesnici, nám budou tvrdit, že je to jediný možný způsob, protože „to říkají odborníci“. Odborníci nám však nemohou říci, co je „správné“ a co lidé chtějí. Proč bychom se například měli domnívat, že jedinou možnou cestou je dostat auta z měst? Ano, některým se to bude líbit, ale jiným ne. Mnozí si naopak cení možnosti dostat se ke zvolenému cíli vlastním autem a jsou ochotni kvůli tomu snášet negativa v podobě dopravních zácp. Které řešení se nakonec vybere, je věcí politiků, ne „odborných znalostí“.
Čtěte ZDE: Věda a víra: V souladu a respektu. Jak to (ne)bylo s Galileem. Lhali nám všem ve škole - i proto se hádáme. Poctivostí k vědění a spáse. Jeden příbeh za všechny. Inspirativní setkání. Proč marníš svůj život?
Americký ekonom William Easterly v knize Tyrania expertů popisuje, jak v roce 1974 získali Nobelovu cenu za ekonomii dva ekonomové s velmi odlišnými názory na to, jakou cestou by se měly národy ubírat k prosperitě. Byl to Rakušan, který dlouhá léta žil zejména ve Velké Británii, kam emigroval po anšlusu Rakouska, Friedrich von Hayek, zastánce svobody, a Švéd Gunnar Myrdal s výrazně etatistickými názory. Hayek zastával názor, že klíčem k prosperitě je ponechat lidem co největší svobodu rozhodování. Myrdal naopak koketoval s myšlenkou státního donucování, protože byl toho názoru, že je nezbytné k vybudování národní prosperity.
Jak píše Easterly: „ Pokud nelze národní cíl rozvoje sladit s cíli, které si zvolili jednotlivci, pak je třeba si vybrat. Bylo jasné, že Myrdal a Hayek se rozhodnou opačně. Pro Hayeka bylo nepřijatelné, aby jednotlivec byl jen prostředkem k dosažení cílů vyšší entity zvané národ. Rozdíl mezi Myrdalem a Hayekem spočíval v tom, že Myrdal si myslel, že tak široká moc národního státu a jeho nacionalistického vůdce je dobrá věc. Rozvoj podle Myrdalových myšlenek může nastat pouze prostřednictvím prosazování takových národních rozvojových cílů vůdci, kteří v případě potřeby použijí donucovací prostředky vůči občanům.“
Zde vidíme nebezpečí stavění odborníků na piedestal. Myrdal si uvědomoval, že má znalosti o tom, co vede – podle jeho názoru – k dobrým výsledkům, ale byl si jistý, že k dosažení těchto výsledků je třeba lidi donutit chovat se určitým způsobem. Čili vzít jim svobodu. Podstata každého totalitního systému.
Dnes jsme svědky něčeho velmi podobného - a to jak v "boji" proti pandemiím, tak v "boji" proti klimatickým změnám: někteří odborníci – ne všichni, protože názory a pohledy se liší, jak již bylo řečeno – byli uznáni jako autorita, která nás může vést po této cestě, a nejen sdělovat údaje nebo analytické výsledky. Prodává se to jako jakási „objektivní pravda“, ačkoli je to pouze názor některých lidí, často založený na jejich politických názorech.
Nesouhlasné a kritické názory občanů, komentátorů a některých politiků jsou umlčovány pod záminkou, že nepocházejí od odborníků. Toto je další nebezpečný mýtus: tvrzení, že k dané problematice se mohou vyjadřovat pouze odborníci. Ano, k pochopení složitějších mechanismů jsou jistě zapotřebí odborné znalosti. Obvykle to však není nezbytné k tomu, abychom viděli širší obraz, pochopili důsledky daného jednání a viděli jejich vícerozměrnost. V těchto záležitostech může dokonce překážet typické odborné zaměření na vlastní oblast podle zásady, že pokud má člověk v ruce kladivo, každý problém považuje za hřebík.
Podívejme se na lékaře, kteří od začátku epidemie vystupovali v médiích a byli mimořádně oblíbení. Tito se chovají, jako by celá země byla jedna velká nemocnice. Nejsou schopni pochopit nebo vidět všechny důsledky metod, které doporučují a které sahají daleko za hranice medicíny. Nerozumí dopadům na vzdělávání, duševní stav lidí, ekonomiku a určitě nerozumí jejich významu pro metapolitickou sféru, která zahrnuje věci jako svoboda volby.
Inflace důvěry
Nejhorším možným řešením by bylo přenechat řízení celé státní politiky v takové situaci právě „odborníkům“, pod kterými se obecně chápou lékaři. Naše země by se poté vskutku změnila na jednu velkou nemocnici. Možná - i když i to je sporné - by to mohlo znamenat méně infekcí, ale za cenu obrovských nákladů v jiných oblastech. Tyto náklady však lékařští odborníci již neberou v úvahu. Asi "nejbezpečnější" by bylo vystavět ze státu jeden velký koncentrák - a dělat vše na povel "expertů".
Dnes je velmi módní psát, že hlavním problémem je „nedostatek důvěry ve vědu“. Což je ovšem absolutní nesmysl. Problémem není nedůvěra k nějaké imaginární „vědě“, ale skutečnost, že politici a aktivisté lidem vnucují svou ideologickou agendu, kterou podporují jednostrannými odbornými názory (názory, ne výsledky výzkumu). To zvyšuje nedůvěru vůči vědcům a podporuje inflaci důvěry v nich. Lidé totiž nejsou hloupí a vědí, nebo alespoň cítí, že expertóza je ve skutečnosti nástrojem totality formou odebírání svobody jejich rozhodování.
Pokud to neakceptují, hrozí jim, že budou označováni za „zpátečníky“. Nebo budou zašlápnuti.
Zdroj.
