Petr Hájek zveřejnil 29. 12. v Protiproudu pozoruhodný text k "rozvodové" dohodě mezi Velkou Británií a Evropskou unií. Přestože s názory váženého autora na zahraničně-politické a evropské otázky většinou souhlasím, zde jsem nucen učinit výjimku.
Možná se jedná jen o rozdílnost interpretací či akcentů, možná nikoli. Každopádně si dovoluji nabídnout čtenářům Protiproudu svůj pohled na věc.
Na poslední chvíli
Na Štědrý den vyhlásili britský premiér Boris Johnson a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová úspěšné ukončení jednání o úpravě podoby budoucích (zejména obchodních) vztahů mezi Velkou Británií a Evropskou unií a uzavření dohody.
Na slavnostní fanfáry a jásot zatím není ta pravá příležitost. Dohodu ještě musí schválit britský parlament, všechny členské státy EU prostřednictvím svých zástupců na Evropské radě – a hlavně poté v lednu 2021 většinově tvrdě protibritský (a "protiexitový") Evropský parlament.
A také neznáme veškeré detaily zhruba dvou tisíc stránek této dohody – i když vše zatím nasvědčuje výraznému vítězství britských vyjednavačů a Británie. Přitom ještě doslova před pár hodinami se zdálo, že jednání nevedou k úspěšnému konci, termín pro uzavření dohody (13. 12.) byl několikrát odložen a vše směřovalo k tzv. tvrdému Brexitu.
Přechodné období, po kterém měla Velká Británie opustit celní unii s EU a tzv. jednotný evropský trh, přitom končilo k 31. prosinci 2020. Pokud by Londýn s Bruselem do tohoto data žádnou dohodu neuzavřely, následné vzájemné obchodní vztahy by se řídily pravidly Světové obchodní organizace (WTO).
Kdo jednání léta komplikoval (až sabotoval) – a kdo je jejich hlavním poraženým?
Čtěte ZDE: Strategická vítězství eurokracie: Jak Merkelová zlomila Řeky, Brity i Slovany. Periferie otročící centru. Pouze blázni se mohou hrnout do EU. Privilegovaní pod kuratelou USA? Brexit pod soustředěnou palbou
Hlavní sabotér
Především hlavní vyjednavač za Evropskou unii, Francouz Michel Barnier, který svou misi pojal jako svatou válku proti Británii a snahu o pomstu za její "neodpustitelnou drzost a nevděk", kterých se měla dopustit odchodem z Unie. A také jako varování a výstrahu ostatním členským státům, které by snad někdy v budoucnu pojaly myšlenku na návrat k národní a legislativní suverenitě.
A tak namísto racionální úvahy a úsilí o dohodu na oboustranně výhodném principu "win-win", kdy by zůstal zachován rámec svobodné obchodní výměny bez překážek, probíhala několik let spíše zákopová válka vedená na straně EU uraženou ješitností a mentalitou prokurátora a soudce v jedné osobě, který chce udělit obžalovanému co možná nejpřísnější trest.
Bylo to možné sledovat již při jednáních o předchozí, tzv. brexitové dohodě, které též vedl za EU Michel Barnier. Odmítal jeden rozumný kompromis za druhým, které za Británii navrhovala její tehdejší premiérka Theresa Mayová (Lancasterský plán, plán z Checquers). Umírněnou Mayovou pak neúspěšná jednání a politika ústupků vůči Barnierovu tlaku stála křeslo a politickou kariéru.
A jejich výsledkem bylo následně výrazné zvýšení podpory myšlenky tvrdého Brexitu na Ostrovech, drtivé vítězství Strany Brexit hlavního strůjce znovunabytí britské suverenity Nigela Farage v (posledních) britských volbách do Evropského parlamentu na jaře roku 2019 (když ještě pár dnů předtím mě v Otázkách Václava Moravce svorně přesvědčovali moderátor, Lubomír Zaorálek i Mikuláš Ferjenčík o tom, že v těchto volbách jednoznačně zvítězí britští zastánci setrvání v EU, zatímco já jsem očekával opak) a nástup tvrdých euroskeptiků pod vedením Borise Johnsona do britské vlády a konec bruselských snů o opakování britského referenda.
Po tomto "úspěchu" nedošlo k výměně Barniera na pozici hlavního unijního vyjednavače – a výsledek se opět velmi brzy dostavil. Británii bylo mj. nabídnuto pokračování v celní unii s EU a ve společné azylové a imigrační politice. Což jsou pro Brity dvě nejdůležitější příčiny Brexitu…
Jaké byly dlouhou dobu hlavní faktické důvody a překážky bruselsko-britské nedohody?
Rybolovné pirátství
V prvé řadě šlo o vymezení podmínek a pravidel toho, kdo a za jakých podmínek bude smět lovit ryby v britských výsostných vodách, kam Británie - zcela pochopitelně - nechce vpustit francouzské a jiné evropské rybáře. Věc, která musí být na první pohled pochopitelná a jasná každému racionálně uvažujícímu člověku. Ne tak bruselským vyjednávačům…
Britské Královské námořnictvo disponuje dostatečnou silou na to, aby v budoucnu v britských vodách nemohly probíhat žádné pirátské rybářské výpravy a výlovy. Hlavní zájem na zachování přístupu do britských vod přitom mají Francouzi, kteří chtějí zachovat kvótu ve výši práva na 80 % výlovku z časů, kde ještě byla Británie v EU. Tuto linii tvrdě prosazuje právě Michel Barnier, který byl dříve i francouzským ministrem zemědělství a rybářství. Což je podle mne další z důvodů, aby byl ze své pozice vyjednávače EU, kde prosazuje pouze vlastní a francouzské zájmy - na úkor dalších 26 zemí EU - odvolán.
Řešením pro Brity v této oblasti v žádném případě nebylo Barnierem nabízené zachování status quo, protože rybáři z unijních států pochytají v britských vodách skoro osminásobné množství ryb než britští rybáři ve vodách států EU.
Dále šlo o pravidla hospodářské soutěže v Británii, o nastavení podoby veřejné či legislativní podpory britských firem britskou vládou. I o tom chce dále rozhodovat Brusel.
Čtěte ZDE: EU po Brexitu: Jako za Hitlera na vrcholu moci. Kdo v Bruselu stvořil monstrum? Válečné cíle mírovou cestou. Rusko a jeho zkušenosti. Titanic se sune dál. Historie nekončí. K zárodku normálního světa?
Snaha o šikanu
A též se jednalo o velmi důležitou otázku, kdo by měl napříště rozhodovat případné mezinárodní spory mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií. Pro Londýn je zde pochopitelný zásadní důraz na národní suverenitu, aby v budoucnu nenastala absurdní situace, že o britských záležitostech bude rozhodovat Soudní dvůr EU.
Boris Johnson v těchto záležitostech žádal o separátní jednání s francouzským prezidentem a německou kancléřkou. To odmítla připustit předsedkyně Evropské komise von der Leyenová, prý by to bylo v rozporu s principem evropské jednoty.
Což opět dokazuje, že vyjednavači za EU a její vedení nikdy nepreferovali dohodu v zájmu členských států a jejich občanů a vzájemně výhodné budoucí obchodní i jiné vztahy s Británií, ale pouze ideologické a politické principy a předsudky, mocenskou aroganci, nepokryté šikanování a snahu o exemplární vytrestání Británie za odchod z EU. To vše očividně i za cenu enormního poškození zájmů členských států jejich firem, podnikatelů a obyvatel.
Mimochodem – Velká Británie dlouhodobě do států EU v úhrnu vyváží mnohem méně komodit (zejména pak zboží), než činí dovoz zboží a služeb ze zemí EU do Británie. Její export do EU je významně nižší než export z EU na britské ostrovy.
I proto tedy ve vzájemných vyjednáváních tahal Barnier vždy za kratší konec provazu, a i proto si Británie mohla dovolit trvat na svých prioritách.
A i proto například německé a francouzské automobilky a další evropští exportéři dlouhodobě naléhali na Barniera, aby s Brity uzavřel vzájemně výhodnou komplexní obchodní dohodu na bázi zóny volného obchodu – a aby netlačil Británii do pokračování v tzv. celní unii. Tu Británie naprosto odmítá, jelikož chce mít vlastní vnější obchodní politiku, chce uzavírat vlastní obchodní a celní dohody s třetími zeměmi, nikoli nadále ponechat tuto kompetenci Evropské komisi.
Vlastní dohody
Navíc Velká Británie není na vzájemné obchodní výměně se státy EU nijak extrémně závislá a má i mnohé jiné možnosti. V říjnu letošního roku například podepsala velkou dohodu o volném obchodu s Japonskem. Podle této dohody nebude 99 procent britského vývozu do Japonska podléhat celní povinnosti. V dlouhodobém výhledu by se obchod Británie s Japonskem měl zvýšit až o 15,2 miliardy liber (457,7 miliardy Kč) ve srovnání s rokem 2018. Dohoda také v několika fázích snižuje cla na dovoz japonských aut do Británie – a to postupně až do roku 2026, kdy by měla být cla zrušena. Jistě k velkému nadšení majitelů evropských automobilek…
V listopadu roku 2020 dále Británie podepsala prozatímní obchodní dohodu také s Kanadou. "Pro Británii je to fantastická dohoda, která zajistí transatlantický obchod s jedním z nejbližších spojenců. Britské firmy do Kanady vyvážejí vše od elektromobilů po šumivá vína a dnešní dohoda zajistí, že obchod bude stále silnější," uvedl k tomu Boris Johnson.
Británie podepsala taktéž pobrexitovou obchodní dohodu se Švýcarskem, která umožní oběma zemím obchodovat stejným způsobem jako dosud i po vystoupení Británie z EU.
Od 1. ledna 2021 Velká Británie zruší cla i na mnoho výrobků z USA, která dříve zavedla Evropská unie. Mělo by to být předstupněm k uzavření zásadní velké obchodní dohody se Spojenými státy, která je pro Británii z hlediska budoucnosti klíčová. Uvidíme, jaký na tuto záležitost bude mít vliv výměna Trumpa za Bidena. Ale to je již jiná, samostatná otázka.
Pokud by tedy od 1. ledna roku 2021 začala platit tzv. "australská varianta", to znamená vzájemný britsko-unijní obchod dle pravidel Světové obchodní organizace, přišly by mnohé země EU o důležitou cílovou destinaci, kam dosud mohly bez problému (a bezcelně) vyvážet svoje výrobky. Obzvlášť tvrdě by tyto dopady pocítilo Německo, kde na vývozu výrobků do Británie nyní závisí asi půl milionu německých pracovních míst.
Čtěte ZDE: Vyděrači z Bruselu: Jak trestat a zastrašovat každého, kdo by se chtěl zbavit okovů EU. Bude Brexit bez dohody? Uzavře Brusel svému bývalému spojenci trhy? Pokus ponížit britskou hrdost - ať to stojí, co stojí
Jde o peníze
Dále jde o Belgii (která v obavách z dopadů Brexitu na své rybáře dokonce zvažovala obnovení dvoustranné smlouvy s Brity z roku 1666!) a také Francii (zejména zemědělství, vinařství a rybářství). Ztráty pro Českou republiku byly odhadovány na nějakých 18 miliard korun ročně. Polsko by zase muselo okamžitě řešit budoucnost téměř jednoho milionu svých občanů, kteří nyní v Británii pracují.
"Nikdy nebudeme obětovat svou budoucnost kvůli přítomnosti. Přístup na náš trh má své podmínky," prohlásil nedávno Michel Barnier. A dodával, že členské země unijní sedmadvacítky jsou v neochotě ustupovat v zásadních tématech stále jednotné. Což je postoj motivovaný pouze fanatickou zatvrzelostí a pomstychtivostí samotného Barniera a vedení Evropské komise. Postoj, který poškozuje občany většiny členských států, včetně České republiky, která měla tuto falešnou a zcestnou Evropskou unii v nejvlastnějším národním zájmu již dávno opustit. Uvidíme, co se dozvíme po prostudování dvou tisíc stran britsko-unijní smlouvy. Ďábel, jak známo, se skrývá v detailech.
Jde totiž opět jen a jen o peníze a o moc lidí, kteří nejenže nesplňují požadavky kvalifikace na "evropské vládce", ale naopak, zosobňují pouze parciální zájmy nátlakových skupin velkých členských států EU. Důkazem toho byla skutečnost, že vyjednávací tým EU se léta na zájmy malých členských zemí vůbec neohlížel.
Brexit také ukázal, jak zoufalá byla snaha vedení EU udržet jeden z bohatých zdrojů financí pod svojí nadvládou. Pro českou vládu (a náš stát) celé dění kolem Brexitu, jak je interpretováno a zneužíváno vedením EU, znamená mimo jiné prudký růst plateb do struktur i fondů Unie, protože její vedení si celkem jistě neodepře luxus velkorysých platů a moci nad (zejména těmi menšími) členskými státy. Naše vláda si tedy při veškeré bídě dopadů covidu bude muset na zahraničních finančních trzích půjčovat výrazně více peněz, abychom nasytili nenasytný apetit bezdětných (tedy bez vlastní budoucnosti) potentátů EU.
Mohlo to dopadnout hůře
Suma sumárum Brexit tedy ukázal, že z Evropské unie se dá odejít, pokud tento odchod přijde dříve, než míra zadlužení odcházejícího státu (na které tak usilovně pracuje současná vláda) nepřekročí limit splatitelnosti. Další podmínkou je nenechat se vydírat, nepodvolit se šikanování a pevně trvat na svém. Dalším poselstvím je to, že vedení EU se z Brexitu také poučilo a udělá vše pro to, aby o další ovečku ze stáda, které pravidelně stříhá, už nepřišla.
Poučení pro nás, kdo si myslíme, že je zcela zásadní, aby si Češi vládli sami, nikoli aby nám vládli cizinci – a že to i dovedeme mnohem lépe - je s ohledem na astronomický růst zadlužování pod záminkou covidu i v tom, že okno příležitosti k odchodu se právě s růstem dluhu, postupně uzavírá.
Jsem přesvědčen, že dějiny popíší Evropskou unii jako projekt typu "kdo utekl včas, vyhrál"!
Co se týče hodnocení celého procesu Brexitu, včetně této "závěrečné" dohody, zastávám tedy názor odlišný od váženého a ctěného kolegy Petra Hájka, "prvního muže" českého euroskepicismu.
Ano, asi není sporu o tom, že Boris Johnson není žádný klasický konzervativec, a že je to v podstatě "zelený" liberál razící agendu LGBT, multikulturalismu a jiných menšinových privilegií a globalistických trendů.
A že by byl tvrdý Brexit (nejpozději třeba po neúspěšném uplynutí prvního termínu stanoveného pro uzavření dohody) zřejmě čistším řešením než čtyři roky neprůhledných jednání, jejichž výsledkem je jakási další značná porce administrativy a regulací.
Ale určitě jde o variantu mnohem lepší, než by bývalo bylo setrvání Británie v Evropské unii, popřípadě v celní unii s ní, anebo přijetí "pobrexitové" dohody dříve, za podmínek, které byly pro Británii nevýhodnější než ty nynější.
Čtěte ZDE: Czexit: Téma dneška, nebo vzpomínky na budoucnost? Svobodu v EU mít nikdy nebudeme. Ale získáme ji, když odejdeme? Klaus to věděl, ale ukřičeli ho. Imigranti a euro - dva hlavní démoni zmaru. Čekat? Ale na co?
Poučení
Borisi Johnsonovi lze k dobru přičíst i to, že po svém příchodu do Downing street docela zásadně "překreslil vyjednávací hřiště". Připomeňme si, že v době, kdy vyjednávání vedla expremiérka Mayová, hrozil minimálně mnohaletý odklad Brexitu, dokonce se vážné připouštěla i možnost opakovaného referenda o setrvání Británie v EU v případě, že by Mayovou v premiérském křesle nenahradil Johnson, ale politik z jiné části britského politického spektra.
Alternativou k Johnsonovi, bohužel, nebyl (a není) Nigel Farage, ale konglomerát britské progresivistické ultralevice od "nových" labouristů přes liberální demokraty po skotské eurofanatiky vystupující pod zavádějícím názvem Skotská národní strana.
Ano, Boris Johnson měl možná již dříve prásknout do pomyslného stolu a jednání ukončit. Ale za to ho mají (a budou) oprávněně soudit Britové. My až tolik ne. I proto, že český premiér (ale i mnohdy až přehnaně obdivovaný Viktor Orbán) po celou dobu jednání "držel basu" s Barnierem - proti Británii i proti českým národním zájmům.
Z úzce pragmatického hlediska ekonomických zájmů českých exportérů je pak tato dohoda lepším řešením než tvrdý Brexit bež z dohody. Jakkoli je jasné, že jsou tu mnohem důležitější měřítka a hodnoty než jen ekonomický pragmatismus.
Ale i tak – brexitovou dohodu lze přivítat. Minimálně jako poučení, v tom dobrém i špatném. Mimo jiné nám ukazuje, že Czexit je možný. Když bude rychlý.
