31. ledna večer nastal brexit a Velká Británie odešla z EU. Někteří, kdo se na tuto událost dívají primárně z naší české perspektivy, často říkají, že už nejde o nic zásadně zajímavého, protože příležitost, kterou brexit a šok z něho původně znamenaly, nebyly využity k nezbytné potřebné reflexi a z ní plynoucí revizi evropské integrační politiky. Evropský establishment brexit ustál a Titanic se sune nerušeně dál. Tento skeptický pohled má své hluboké ratio a oprávnění.
Na druhé straně jsem však přesvědčen, že bez ohledu na to představuje brexit zásadní přelom z hlediska geopolitického. Bere jím za své univerzalistická a globalistická idea, která ovládla nejen evropské elity, ale i do značné míry představy široké evropské veřejnosti, že Evropská unie a evropská integrace jsou nevyhnutelnou a kýženou budoucností, v níž se postupně rozplynou a zaniknou všechny evropské státy a národy. Brexit je potvrzením, že ani zde konec historie nenastal a Evropa se vrací zpět ke svým starým zlomům, tradicím a třecím plochám, že historii a tradice nelze konstuktivisticky znásilňovat a libovolně měnit.
Světovládné ambice
Po brexitu bude náš kontinent vypadat zcela jinak. Kontinentální EU už nebude univerzálním projektem, ale pouhým německým blokem, v němž si slábnoucí Francie není jista, jak obstojí vůči svému daleko silnějšímu hlavnímu partnerovi Německu, který se stává stále méně předvídatelným.
Centrální kontinentální blok vytvořený kolem dominantní velmoci usilující o vládu nad Evropou není v evropské historii novum. Naopak, vytváření takových seskupení, boj proti nim a jejich rozpad jsou náplní evropských dějin od 17. století. Světovládné ambice Habsburků, francouzských Ludvíků, Napoleona, vilémovského Německa i Hitlera vždy narážely na odpor okrajových velmocí. Jednou, a v podstatě hlavní z nich, byla vždy Anglie, později Velká Británie, která podobný vývoj trvale pokládala za své zásadní ohrožení. Proto vždy organizovala a platila koalice proti momentálnímu kontinentálnímu hegemonovi a neváhala ani sama vstoupit do války, aby sjednocení Evropy pod vládou někoho jiného nedopustila.
Druhou velmocí, která se vždy cítila pokusem kontinent sjednotit ohrožena, bylo Rusko. A Rusko přes různé peripetie a váhání vždy nakonec proti kontinentálnímu hegemonovi do války vstoupilo (Napoleon, I. a II. světová válka).
Čtěte ZDE: Václav Klaus: Mám vážné obavy z toho, co se děje. Proč postrádáme suverenitu? Ideologie ze Západu devastují společnost. Hnutí rozumu a přirozeného řádu. Hrozby je třeba řešit. Historické shromáždění
Integrace
Je paradoxní sledovat, že 75 let po skončení druhé světové války bude náš kontinent geopoliticky připomínat situaci před spojeneckým vítězstvím. Většina Evropy tvoří blok, v němž je vedoucí silou kdysi poražené Německo, a na jeho stranách zůstanou dvě tradiční velmoci – Velká Británie a Rusko, vítězové poslední války, které podobnému vývoji v historii vždy bránily.
Ocitáme se na půdorysu, který je politickým stratégům a diplomatům důvěrně známý. O Rusku si můžeme dnes a denně v médiích číst, že se k evropské integraci a jejímu prohlubování a rozšiřování příznivě nestaví, ba právě naopak. Je to logické a odpovídá to jeho historické tradici i zkušenosti. Lze očekávat, že britská politika se bude po brexitu vyvíjet podobně, bez ohledu na obsah dohodnutého rámce vztahů s EU. Existence mocné a dominantní kontinentální velmoci není a nebude v britském zájmu.
Úspěch evropské integrace byl umožněn zásadním oslabením poraženého a rozděleného poválečného Německa a skutečností, že se Velká Británie a Francie staly v bipolárním světě studené války druhořadými velmocemi. Staré antagonismy ztratily váhu a rovněž USA měly zájem na stabilitě západní Evropy ohrožované potenciální sovětskou hrozbou.
Součástí kordonu
Pád komunismu zvýšil ambice prosperující západní Evropy – postupnými a trvalými centralizačními kroky vytvořit evropský superstát, novou světovou velmoc schopnou soupeřit s USA. Tuto změnu směru vyjádřila Maastrichtská smlouva z roku 1992. Její tvůrci však nepočítali s účinkem dalších historických změn, které se udály současně. Tou hlavní bylo sjednocení Německa.
Stačilo pouze čtvrt století, aby Velká Británie, která ve snaze zabránit německé kontinentální hegemonii vykrvácela a zvítězila ve dvou světových válkách, zjistila, že Evropská unie, tak jak se vyvinula, představuje minimálně naplnění válečných cílů vilémovského Německa z první světové války, dosažených však civilizovaným a mírovým způsobem a za britského přispění. Současně si mohla opakovaně vyzkoušet, že německé dominanci v EU není schopna zabránit ani spojenectvím s Francií či jinými státy.
Tomuto vývoji mohutně přispěly dvě věci – přijetí společné měny a rozšíření EU na východ. Pro Německo podhodnocené euro dalo německé ekonomice velkou konkurenční výhodu, zatímco pohřbilo jižní křídlo EU a oslabilo Francii, a rozšíření na východ umožnilo vzniknout jakési nové Mitteleuropě, kordonu na Německo ekonomicky a stále více i politicky navázaných středoevropských satelitů, což posunulo těžiště EU na východ a Německo do jejího centra.
Čtěte ZDE: Británie opět bez okovů: Proč to tamní Páté koloně nevyšlo? Hydra skousla naprázdno. Tam a zase zpátky. Táhněte, milujeme vás! Jak zabít draka? Kdo se stane českým Faragem? Závist? Ne. Vyplň se osude!
Stvoření Molocha
Situace v EU však ukazuje, že Německo je sice příliš velké a silné z hlediska evropské rovnováhy, kterou tím rozbíjí, ale pro pevné ovládnutí a vedení Evropy je přesto příliš slabé. Politicky se dnes nachází na velmi nejasné křižovatce a jeho mainstream se začíná velmi nebezpečně radikalizovat a vychylovat směrem doleva. Historické mocenské ambice německé politiky se zdají být sice naplněny, ale německá veřejnost si to příliš nemyslí, nesdílí je a není ochotna za to platit. Německý postoj k evropské budoucnosti není proto příliš čitelný, avšak bez jeho souhlasu nelze nic rozhodnout.
Francouzský arogantní centralismus v kombinaci s německou precizní důkladností vytvořily v Bruselu děsivý byrokratický systém, kterým si tamní elity odcizily evropskou veřejnost. Přehnaný důraz na budování unijních institucí a arogantní úřednické prosazování integračních kroků cestou dalších a dalších regulací, opovrhování názory veřejnosti členských zemí a nakonec ovládnutí Bruselu progresivistickou ideologií učinily z EU kontroverzní vyhraněný politický projekt prosazovaný nedemokratickými metodami.
Velká Británie je příliš velká a významná země s velmi specifickými tradicemi vlastní státnosti a politického uspořádání, aby s ní mohly bruselské elity zacházet stejně jako např. s malým Irskem. Za tisíc let své historie nebyla nikdy nucena se cizí vůli podřizovat a vždy se takovému osudu zuřivě bránila. Je evropskou zemí, ale pouze jednou nohou. Za mořem leží jiné anglosaské země, s nimiž jí poutají kořeny hlubší a pevnější, než se zeměmi na kontinentě. Nebylo proto divu, že pro ni začalo být směřování EU nepřijatelné. Brexit musel přijít.
Odchodem Británie se vracíme k zárodku normálního světa. Samotná její suverénní existence na hranicích EU bude inspirací a možná i posilou pro všechny, kteří věří v budoucnost Evropy národních států.
Zdroj.
