Andrej Babiš vyhrál další volby. Ty nejzbytečnější a nejbezvýznamnější. O dovolbě třetiny Senátu ani nemluvě. Záškodnická komora napřažená proti existenci českého státu (ne jen jeho suverenitě, ale jeho dalšímu pokračování vůbec) by samozřejmě měla být zrušena, právě tak jako „kraje“. Že je to nemožné? Ne tak docela.
Jistě, Senát slouží buď jako trafika pro za(vy)sloužilé stranické kádry (typicky Miroslava Němcová, ODS) nebo výtah ke státní gáži kavárenským povalečům (typicky David Smoljak) – ale současně je tělesem, na němž mediální mainstream vytváří základnu „opozice“ vůči vládě (ačkoli s ní vůbec nesouvisí). Kraje zase stranám slouží jako zaměstnavatel pro jejich zbytečné členy (které by neměly, kdyby kraje nebyly) a čerpadlo stranických peněz. A zdaleka ne jen těch ze státního rozpočtu, který obě instituce zatěžují miliardovými ztrátami. Je to nezměnitelné? Za jistých okolností nikoli. Právě v tom by překvapivě mohlo být jediné smysluplné poučení z jinak nesmyslných voleb.
Andrej Babiš je jako obvykle suverénně vyhrál s obvyklým obřím náskokem před kavárenskými trpaslíky vyhnanými na steroidech nekonečného protibabišovského mediálního blouznění. To působí na část veřejnosti stále ještě opité „bruselskou lží“ coby údajným „návratem do Evropy“ (ve skutečnosti návratem k ještě horšímu typu socialismu, než jsme zde měli předtím). Proto v „malých volbách“, kam většina veřejnosti nechodí, udržují tito naši poněkud pomatení spoluobčané disciplinovaně stádečko Páté kolony při životě.
Jedno je však jisté: Pokud měly být volby „referendem“ o Babišovi – jak o něm stádní média v čele s ČT mluvila až do prvních přicházejících výsledků (od té doby je o tom ticho) – pak dopadlo jednoznačně pro něj.
Lži a manipulace jako obvykle
Média jsou teď samozřejmě plná úvah, spekulací a mystifikací, jež mají Babišovo jednoznačné vítězství jednak relativizovat, jednak už „přepnout“ na počínající kampaň před všeobecnými volbami, které proběhnou za rok. Třeba tvrzení, že ANO dostalo v absolutním součtu méně hlasů než při parlamentkách (cca 22%) přestože jich dostalo více než při posledních krajských volbách. Jak by ne, když k tomuto typu voleb přijde skoro o polovinu méně lidí než při volbách parlamentních či prezidentských. Přesto však mezera mezi ním a „trpaslíky“ zůstala v podstatě stejná, téměř dvojnásobná.
Právě proto všude čteme a posloucháme, že faktickými vítězi jsou „strany demobloku“ v čele s Piráty. Abych parafrázoval klasika Jiřího Šlitra: Promiňte, ale tomuhle už se ani smát nemohu. Mně je těch politiků-novinářů líto. Je přece jasné, že když začínáte z téměř nulového základu (a mezitím se stanete parlamentní stranou, jíž do plachet s příznačnou lebkou a zkříženými hnáty duje mocný vichr mediální kavárny), není to ve volbách druhého či třetího (tzv. evropské) řádu nic těžkého.
Čtěte ZDE: Chvilkaři málem zapomenuti: Mediální transfuze? Předseda KSČM se má omluvit. Co asi zní na poradách demobloku? A co výroky řeporyjského tvora? Čižinský to balí. Jedni i druzí se střílí do nohy. Poučíme se?
Přišli. Proč?
Pozoruhodné také je, jak se mainstream vyrovnává s relativně vysokou volební účastí (vyšší než posledně). Vynaložil totiž obrovské úsilí, aby především starší voliče od účasti odradil. Titulky jako „Nepůjdu volit, bojím se o zdraví, říká důchodce“, patřily (spolu s mohutným strašením ze šířící se infekce se smrtelnými případy) v posledních předvolebních dnech k typickým.
Čím to, že se Babišovi voliči nezalekli, a nezůstali v „domácí izolaci“? Je to tak jednoduché, jak může být. Jednak korporátním médiím už dávno nevěří. Zprávy na ČT příliš nesledují (i když ani NOVA se už od nich příliš neliší, o tragickém krachu CNN Prima News ani nemluvě). Ale hlavně: mají motiv jít k volbám. Podporují „svého šerifa“ zdaleka ne jen proto, že jim trochu přihodil na důchodech. Ostatně tvrzení, že důchodci jsou hlavní silou jeho elektorátu, je jen další z mohutného hnijícího balíku desinformací „do vlastní kapsy“ produkovaných „sociology“ a firmami, jež se údajně zabývají průzkumem veřejného mínění (už dávno ne).
Babiše volí mnohem širší spektrum veřejnosti. Postupně ubírá všem „zavedeným stranám“ víceméně stejně. Od komunistů až po ODS. To je fenomén, kterým se ovšem nikdo nezabývá, protože je do zavedených politologických schémat nepoužitelný. Přitom princip je opět vcelku prostý. Poté, co se v Evropě podařilo zničit politiku coby pravo-levé soupeření (všichni jsou v neexistujícím „středu“, tedy omílají tytéž „progresivistické“ žvásty tzv. liberální demokracie, jen pod různými vývěsními štíty), přemýšlivý a zkušenější (tedy obvykle již „dospělý“) občan se k politice intuitivně vrací. Volí totiž podle svých mediálně nepředžvýkaných autentických zájmů. A Babiš je nejen artikuluje, ale také v praxi zařizuje. Ty věčně omílané důchody jsou v tom až na posledním místě.
Koalice
Již dlouho se trpaslíci vedení „krysařem-chvilkařem-Minářem“ domnívají, že řešením jsou „koalice“. Tedy: volte nás – a až bude po volbách, zapomeneme na to, co jsme slibovali, a spojíme se s kýmkoli, abychom vyrvali vítězi voleb jeho právo vládnout. Slyšíme opět neskutečně drzé přiznání, že samotné volby jsou prý jen „prvním kolem“. Druhým je vytváření koalic, kde už na hlasech voličů absolutně nezáleží. Lze na něčem průkazněji demonstrovat „lež demokracie“?
Stejné – dokonce otevřeně – je to s „dvoukolovými“ volbami do Senátu (ostatně i na Hrad). Původní princip, že ten, koho zvolí většina, má vládnout (a po čtyřech letech bez výmluv na „koaliční partnery“ skládat účty), je postaven na hlavu. Záměrně. Jde o to, aby většina neexistovala. Aby ti, kdo se shodnou ve společnosti na většinovém názoru, ho nemohli prosadit. Aby se vždycky proti nim „ve druhém kole“ mohli spojit „trpaslíci“ v negativní volbě „proti někomu“, ne pro něco či někoho.
Prezident Zeman správně poznamenal, že pospojováním trpaslíků vznikne větší trpaslík, nikdy ale obr. Má to ovšem jednu slabinu, kterou zažil již „Gulliver mezi liliputy“: stovky samy o sobě bezvýznamných záškodníků mohou „většinovou vůli“ rozbít. Proto byly ostatně v kontinentální Evropě koalice vymyšleny (a přivedly nakonec k moci německé nacisty). Proto je také nepřijalo demokracii původně oddané anglosaské prostředí, které donedávna ctilo většinovou volbu. Dnes už to samozřejmě není tak jednoduché – ostatně brzy to uvidíme v amerických prezidentských volbách.
.jpg)
Čtěte ZDE: Po krůčcích ke svobodě: Noví šéfové pro BBC a tamní "radu". Už balí Ruml spacák? Nová soudkyně pro Spojené státy. Bude Kalousek držet hladovku? Kdy udělá Babiš to co Johnson? Právě v tuto chvíli jsou na tahu voliči
Šance
V podstatě je zbytečné z výsledků krajských (o senátních ani nemluvme) voleb cokoli podstatného dovozovat. Tím se teď budou po dlouhé týdny luxusně živit pouze korporátní novináři s těmi veřejnoprávními v čele. Má to tu výhodu, že ve svém zoufalství z další volební prohry s Babišem (proti níž tak srdnatě v převaze sto proti jednomu bojovali), se opět o něco více odkopou a vystoupí ještě dále z předstíraných demokratických kulis. Oni to neumějí jinak, proto to udělají, ačkoli je to vlastně v příkrém rozporu s jejich zájmy.
Je to stejné jako s těmi „krajskými“ protibabišovskými koalicemi. Babišovy voliče tím ještě více namotivují, protože očividnou zákeřnou nespravedlnost (obejít vítěze) žádné fráze nezakryjí. A mediální kumpáni těchto podvodníků budou o to více ječet, že je vše v pořádku. A o to více přestřelovat ve snaze Babiše poškodit. Jenže to už více nejde. Tento „chronický overkill“ nelze stupňovat. Jen opakovat – se stále chabějším výsledkem. Na konci jde vlastně o vůbec nejúčinnější část Babišovy politické kampaně, na niž nemusí vynaložit ani korunu, a přitom se na ni může s jistotou spolehnout.
Pryč!
Vyplývá z toho jediné: Andrej Babiš (pokud se nenechá definitivně otrávit, což jeho nátuře neodpovídá) má před sebou vlastně jediný úkol: Spolu s týmem svých docela schopných marketingových spolupracovníků by se měli pokusit najít ještě vyšší společný jmenovatel. Takový, který by Babišovi umožnil zisk volební většiny, při němž by zničující antidemokratickou „koaliční past“ nepotřeboval.
Prostě polský a maďarský model. U nás o to těžší, že něco jako společný ideový (například katolický) národní většinový základ postrádáme. Ale v zásadě to není nemožné. Například jen najít způsob, jak přimět deset procent voličů (těch, kteří k volbám zásadně nechodí – ale svými zájmy Babišově modelu odpovídají), aby výjimečně k volbám přišli. Takový rezervoár kavárna a bruselský „demoblok“ nemají. Jen si přelévají ty stávající – a víc jich nikdy nebude. Většina bude vždycky zdravá (a v podstatě konzervativní) bez ohledu na politologické levo-pravé „určení“. K tomu by ale Babiš musel ještě podstatně více „zorbánovatět“. Má na to?
Pokud se mu to podaří – nebo pokud najde odvahu k otevřené spolupráci s autentickými národoveckými stranami jako je třeba druhý skutečný vítěz těchto voleb Okamurova SPD (a její uvěřitelné prahnutí po Czexitu), pak se opravdu může něco stát. Není to nemožné. Zbývá ještě rok – a v něm zažijeme mnohé dosud nepředstavitelné.
Ostatně soudím, že bez odchodu z bruselského chomoutu a okovů náš stát a jeho národy nepřežijí. A o to nám některým (zhruba absolutní většině) pořád ještě jde.
