Návštěva Alexandra Lukašenka v Rusku na setkání s Vladimírem Putinem nebyla jen netrpělivě očekávaná. Už předem se o ní vedly dohady. A vznikly z toho dva hlavní předpoklady: Buď během návštěvy bude oznámeno „prohloubení integrace“ až po úplné sloučení Běloruska s Ruskou federací, nebo bude konstatováno, že se nic nezměnilo. Zdánlivě prezidenti řekli to druhé, ale jak se ukázalo, přiblížili se k prvnímu.
Návštěva Alexandra Lukašenka v Soči, jako žádná jiná návštěva v minulosti, rozdmýchala nejrůznější politické a takřka konspirační teorie. Provázelo ji totiž mnoho zajímavých detailů. Včetně toho, že prezidentské letadlo doprovázely stíhačky vzdušných sil obou zemí. Bezpečnost byla zajištěna víc než kdy jindy. A týkalo se to i trasy, po níž letadlo letělo: mnoho pozorovatelů upozornilo na okolnost, že Lukašenko při své cestě na jih v žádném případě nesměl letět přes území Ukrajiny. Co kdyby tam došlo ke zřícení? Jeden nikdy neví. Také přivítací ceremoniál běloruského prezidenta na Adlerově letišti byl impozantní – očekával ho tam gubernátor Krasnodarského kraje. Tento samotný fakt budou přemoudřelí kritici pitvat ještě dlouho, a to tím spíše, že se okamžitě vynořil trefný bonmot: ruský prezident v Soči přijal svého zmocněnce pro běloruský federální okruh.
Samozřejmě jde o pouhý vtip, ale žerty stranou: Lukašenkova návštěva Putina nebyla jen běžnou státní návštěvou. Šlo o jakousi politickou tečku za událostmi dne a naprosto nezpochybnitelné prohlášení: Ruská vláda uznává prezidentem Běloruska pouze a jen Alexandra Lukašenka a nepochybuje o jeho legitimitě ani o jeho vítězství ve volbách. Ve věcech Běloruska bude nadále jednat pouze s ním a s jeho vládním týmem. Rusko nemá v úmyslu naslouchat „západním partnerům“, kteří se snaží zpochybnit výsledek prezidentských voleb. Nepovažuje ani za nutné brát na státní úrovni v potaz existenci nějaké paní Tichanovské. A k protestujícím v Minsku se staví – řekněme se zdrženlivým nesouhlasem.
Ekonomické otázky
Nad minskými protesty se oba státníci moc zdržovat nehodlali. Na začátku rozhovoru Alexandr Lukašenko několikrát vřele poděkoval Vladimíru Putinovi za jeho postoj v obtížné době. Oba prezidenti však v Soči dali jasně najevo, že se nesešli, aby diskutovali o „událostech, které se seběhly po volbách“, ale o vážných otázkách spolupráce.
Což znamená o ekonomických otázkách.
Nejdůležitější zprávou byla ruská půjčka ve výši 1,5 miliardy dolarů Bělorusku. Půjčka, která byla nutná tváří v tvář celkovému hospodářskému útlumu způsobenému hysterií okolo koronaviru. Půjčka, která mimo jiné ukazuje každému, komu na tom záleží, že se postoj Ruska ve vztahu k Bělorusku nezměnil.
A ani změnit nemohl. Prezidenti speciálně pro všechny pozorovatele podrobně vysvětlili proč: V prvé řadě Vladimír Putin zdůraznil, že Rusko zůstává největším investorem běloruské ekonomiky. Více než 50 procent obchodního obratu Běloruska připadá na Rusko. Obě země se těší hluboké spolupráci. V dalším Alexandr Lukašenko doplnil, že 10 milionů lidí z Ruska pracuje v kooperujících podnicích. A společně s členy jejich rodin se tak asi 40 milionů Rusů podílí na spolupráci s Běloruskem. „Celá naše země je úzce svázána s Ruskem,“ dokončil základní myšlenku.
Čtěte ZDE: Ve stínu nepokojů: Je Bělorusko skutečně vázané na Rusko? Čína se chytá šance. Kam uhne Lukašenko kormidlem? Společný vývoj zbraní. Podnebesí na polské hranici?
Otázky obrany
To nejdůležitější ovšem v Soči pronesl Lukašenko, když přišla řeč na společná cvičení armád obou zemí, která začínají právě nyní. „Prokázali jsme svoji rozhodnost,“ řekl běloruský prezident a připomněl cvičení NATO v bezprostřední blízkosti běloruských hranic. „Pokud si tam někdo chce spálit prsty, můžeme mu je spálit kdykoli.“ „A vy,“ obrátil se na Putina, „jste řekl jasně, že hranice Běloruska jsou hranicemi státu naší společné Unie.“
To není pouhý výraz vděčnosti na adresu spojence. Jde o výraz porozumění toho, že kdyby nebylo Ruska, Bělorusko by nemohlo obstát. Spolu s Ruskem naopak nemá nepřítel šanci.
Vladimír Putin se snažil zmírnit dramatické napětí této části rozhovoru, když poznamenal, že zmíněná cvičení byla naplánována už dávno a probíhají podle plánu, který nebyl pro nikoho tajemstvím ani před rokem.
Posluchači měli přesto v dané chvíli jasno:
Plány jsou tu od toho, aby mohly být změněny. A skutečnost, že se cvičení konají, je důležité politické sdělení. Svazový stát Ruska a Běloruska není pouhý soubor politických deklarací, a dokonce ani pouhým souborem udržitelných smluv a hospodářských projektů. Ve skutečnosti tu máme – a v praxi právě nyní – stát se společnými hranicemi a společnou politikou. To je jediná možná odpověď na intervenční snahy západních bažin.
Lukašenko samozřejmě zašel příliš daleko, když v souvislosti se současnými hrozbami vzpomněl, jak nacisté v roce 1941 napadli SSSR a prošli Běloruskem příliš rychle, zatímco na první skutečný odpor narazila teprve poblíž Smolenska. Ale buďme spravedliví: má své důvody, aby takto vnímal situaci. A tyto důvody mu dává mimo jiné i slovutný prapor NATO nacházející se 15 kilometrů od hranic Běloruska.
Musím říct, co mi tato návštěva připomněla. Nechtěl bych být špatně pochopen, ale ve středověku takto jezdili vazalové ke svým vládcům – pro rozhřešení, částečně formální, částečně podložené, aby nadále mohli vládnout svému lénu. Knížectví nebo vévodství. Lukašenko je zvoleným a legitimním prezidentem Běloruska. Ale během jednání v Soči bylo jasně vidět, že je sice prezidentem nezávislého státu, ale také součást ruské unie. A pohříchu Putinův vazal.
Nyní je situace taková, že jeho právo vládnout svému státu musí být potvrzeno ruským prezidentem (a důvodem pro to není Unie Ruska, ačkoli je to také důležité).
A pokud by potvrzeno nebylo, rozhovor by probíhal docela jinak. Ale Putin ho ve funkci podpořil. Formálně i neformálně, a to velmi přesvědčivě. Vzpomněl i to, jak mu poblahopřál k vítězství ve volbách. Pochválil Lukašenkovu práci na změně běloruské ústavy a prokázal přitom znalost všech podrobností. (V dané chvíli to na okamžik opravdu vypadalo, že Putin nehovoří s hlavou státu ruské unie, ale s podřízeným gubernátorem – alespoň zvolil takový tón.)
Nepřátelé Ruska sice následujícím výrazem nebudou potěšeni, ale je třeba říci narovinu: Vladimír Putin dal Alexandrovi Lukašenkovi glejt na to, aby vládl svému knížectví. V západních ruských zemích – v Bílé Rusi.
Zdroj.
