První velké setkání politických vůdců, kteří přežili světovou pandemii, se bude konat na konci listopadu v Rijádu – samozřejmě, summit „ Velké dvacítky“ (G20) by mohl být teoreticky ještě odložen na pozdější datum, ale s největší pravděpodobností se hlavy států z touhy po přímém kontaktu nevzdají příležitosti setkat se tváří v tvář do konce tak dramatického a těžkého roku. Summit bude hostit čtyřiaosmdesátiletý saúdský král Salmán, skutečným hostitelem však bude jeho syn a dědic, čtyřiatřicetiletý Mohamed. A na seznamu vážených hostů je Vladimír Putin, pro kterého bude tato cesta jeho třetí návštěvou Saúdské Arábie.
Sblížení mezi Saúdskou Arábií a Ruskem je jedním z nejdůležitějších trendů posledních let. Jeho nejvýraznějším potvrzením je spolupráce na ropném trhu: takzvaná dohoda OPEC+, která platí od konce roku 2016 (a kde jsou hlavními hráči Saúdové a Rusové). V březnu letošního roku se strany nedokázaly dohodnout a odhlasovat si parametry jejího prodloužení – ale již v dubnu, po katastrofálním poklesu cen ropy, podepsaly novou dohodu. Ropa je však jen částí rusko-saúdského sblížení a jeho architekty jsou prezident Putin a princ Mohamed. Za uplynulých pět let se jim podařilo mnohé a nyní se vyjasňují velmi zajímavé podrobnosti o tom, jak to všechno začalo.
Historie vztahů
Nejde o saúdsko-ruské vztahy jako takové. Ty se rozvíjejí téměř sto let, i když velmi nerovnoměrně. Po rozmachu ve dvacátých a třicátých letech minulého století, kdy SSSR aktivně pomáhal mladému království (včetně dodávek ropy), byly téměř na půl století zpřetrhány. Saúdská monarchie se stala blízkým spojencem USA a se SSSR přerušila diplomatické styky. Američané všemožně rozdmýchávali v muslimských Saúdech strach ze sovětských ateistů – a vlna sekulárních antimonarchistických revolucí, která se přehnala arabským světem, a přechod k budování „arabského socialismu“ přesvědčily podezřívavé Saúdy ze zákeřných úmyslů Rusů.
V 80. letech se pomoc mudžahedínům ve válce proti sovětským jednotkám v Afghánistánu stala pro Saúdy svatou válkou s nevěřícími a pokles cen ropy byl později vydáván téměř jako jejich příspěvek k boji Západu se SSSR. Pak SSSR zmizel ze světa a socialistická hrozba pro Rijád přestala existovat, nicméně problémy přetrvávaly a objevily se dokonce i nové, mnohem vážnější. Teprve na počátku 90. let po obnovení vztahů s Moskvou začali Saúdové podrobně studovat severní mocnost, která po roce 2000 začala obnovovat své pozice na Blízkém východě.
Zatímco Američané drtili Irák a okupovali Afghánistán, Saúdská Arábie zkoušela různé přístupy k Moskvě – soustředila se však hlavně na íránské téma. Pro Rijád bylo důležité zabránit íránsko-ruskému sblížení, protože právě Teherán byl vnímán Saúdy jako hlavní hrozba a hlavní nepřítel. Mezitím se nejdůležitějším problémem Saúdů stali Američané a nikoli Íránci, přesněji americká politika na Blízkém východě.
Po teroristických útocích 11. září 2001 se Američané nohama zapřeli na Blízkém východě, ale Saúdové z toho nebyli nijak zvlášť nadšeni. Nebylo totiž těžké předvídat odvetný vzestup protiamerického sentimentu v celém islámském světě a zejména ve vlasti wahhábismu, tedy v samotné Saúdské Arábii. Reputace amerických loutek hrozila saúdské dynastii velkými problémy: Saúdové aspirovali na vůdce arabského a islámského světa a takto mohli být jednoduše smeteni pouštní bouří. Rijád nezapomněl ani na mapy nového územního rozdělení Blízkého východu nakreslené americkými stratégy. Bylo nutné zmírnit svoji závislost na USA a celkově se distancovat od Západu.
Čtěte ZDE: Aféra s vražou saúdského disidenta: Trumpova slabá místa. Americká mediální bouře předčí i vraždu Kennedyho. Pitevní expert s pilkou a patnáct agentů. Mediální žraloci čichají krev. Jak z toho vybruslit?
Změna poměrů
Od poloviny prvního desetiletí saúdští představitelé často navštěvují Moskvu, zejména princ Bandar – bývalý velvyslanec ve Washingtonu a šéf královské rozvědky. V roce 2007 navštívil ruský prezident poprvé Rijád a zdálo se, že vztahy mezi oběma zeměmi brzy dosáhnou nové úrovně. Ve vedení Saúdské Arábie však pokračoval boj mezi dvěma strategiemi: proamerické a protiamerické. Protiamerická nevyzývala k rozchodu se Spojenými státy – její příznivci však prosazovali posílení vztahů s Čínou a Ruskem jako protiváhu k Americe.
„Arabské jaro“, které začalo v roce 2011, zvýšilo rizika království: v zemích arabského světa vypukaly barevné revoluce jedna po druhé. Odstranění nepřátelských konkurentů typu Kaddáfího nevykompenzovalo ztrátu Egypta, v němž se k moci dostalo Muslimské bratrstvo, ani chaos v sousedním Jemenu, nebo válku v Sýrii. Naděje, že nedostanou-li Američané situaci pod kontrolu, pak alespoň pomohou zavést pořádek, se rychle vytratila. V roce 2013 si Saúdové uvědomili, že je Američané tahají za nos – došlo k tomu poté, co Obama odmítl zahájit raketový a bombový útok na Sýrii, a to navzdory skutečnosti, že Asad údajně překročil všechny červené hranice. A byl to Vladimír Putin, kdo Obamu odradil, nebo mu spíše pomohl dostat se ze slepé uličky, do které se sám dostal. A Saúdové se na Washington tak rozhněvali, že v září 2013 hlasitě práskli dveřmi a vzdali se i nabídnutého křesla v Radě bezpečnosti OSN.
Mezitím dál podporovali protiasadovskou opozici v Sýrii – avšak namísto Asadova pádu jen s nelibostí sledovali vzestup ISIS v Sýrii a Iráku. Samozvaný „chalífát“ neskrýval svůj záměr nakonec osvobodit Mekku a Medinu. Na koho se tedy Saúdové mohli spolehnout? Na Američany? Ale „chalífát“ byl výsledkem jejich šílených akcí v Iráku – co když se USA rozhodnou využít chaosu a přeformátovat zároveň také Saúdskou Arábii?
Zásadní obrat
A nejednou v Rijádu umírá král Abdalláh – a v lednu 2015 už sedí na trůnu jeho mladší bratr Salmán. Ve skutečnosti se ale první osobou stane devětadvacetiletý princ Mohamed bin Salmán, který dostává portfolio ministra obrany a následníkova zástupce. Téhož roku v létě přicestuje Salmán do Ruska a setkává se s Putinem. A v následujících letech tam bude jezdit pravidelně, někdy i dvakrát do roka. Nicméně klíčovým se stalo hned první setkání. Některé podrobnosti o jeho výsledku pronikly do nedávného vydání The Guardian, které referovalo o žalobě podané u federálního soudu ve Washingtonu jistým Kanaďanem. Proč právě tam? Protože jeden z vedoucích představitelů saúdských zpravodajských služeb v tom čase podal žalobu na prince Mohameda. Šlo o Saada al Jabriho, který dlouho předtím utekl do Kanady a nyní obviňuje prince, že ho tam chce nechat zabít (pár týdnů po vraždě novináře Džamála Chášukdžího, který byl zabit na území saúdského konzulátu v Istanbulu v říjnu 2018). Proč chtěl princ údajně zabít Jabriho?
Za to, že princi prozradil nespokojenost CIA s Mohamedovými plány pozvat Rusy do Sýrie. Jak je to možné, když od samého začátku ruské operace v Sýrii v září 2015 všichni tvrdí, že „ruská intervence“ zvedne proti Rusku celý sunnitský svět vedený Saúdskou Arábií? „Saúdové podporovali rebely, téměř už porazili Asada a pak ho přijdou zachránit Rusové – teď nastane džihád proti Rusku!“
I tehdy to bylo směšné, ale ukázalo se, že realita může být ještě zajímavější. Princ Mohamed nenamítal nic proti přítomnosti Rusů v Sýrii – a to ještě dřív, než se tam vůbec objevili – Saúdská Arábie se přiklonila k Rusku a ignorovala přitom námitky Američanů.
Čtěte ZDE: Útoky na ropnou rafinerii v Saúdské Arábii: Otevření Pandořiny skříňky. Nyní není bezpečný vůbec nikdo. Příští dron může vyletět odkudkoli. Bude nutná kontrola nad každým územím? Možná uzrál čas k nové Jaltě
Zděšení šéfa CIA
„Korunní princ Saúdské Arábie Mohamed bin Salmán změnil v létě 2015 zahraniční politiku země a dal zelenou ruským vojenským operacím v Sýrii,“ uvádí se v žalobě bývalého zpravodajského důstojníka Saada al Jabriho, který uprchl do Kanady. V dokumentu podaném na federální soud ve Washingtonu Jabri tvrdí, že kladný postoj k činnosti Moskvy v Sýrii vyvolal zděšení tehdejšího ředitele CIA Johna Brennana.
Podle žaloby Brennan v červenci a srpnu 2015 při rozhovorech s Jabrim poukázal na to, že „Salmán podpořil ruskou invazi do Sýrie v době, kdy Rusko ještě nebylo součástí války na syrském území.“
Bývalý saúdský rozvědčík tvrdí, že když předal informace o znepokojení šéfů CIA korunnímu princi, „Salman se rozzuřil“. Podle Jabriho byla právě setkání s Brennanem důvodem jeho propuštění a ztráty zaměstnání v královské zpravodajské službě a později i jeho útěku do Kanady.
Mohamedův obrat navíc podnítila změna kurzu jeho jmenovce – faktického vládce Spojených arabských emirátů, šejka Mohameda bin Zayeda (ten od roku 2012 rovněž pravidelně navštěvuje Putina):
Západní diplomaté tvrdí, že princ Mohamed, který se stal ministrem obrany krátce poté, co v lednu 2015 po smrti krále Abdalláha nastoupil na trůn jeho otec, byl silně pod vlivem korunního prince z Abú Dhabí – šejka Mohameda bin Zayeda. Zdroj obeznámený s událostmi roku 2015 uvádí, že princ Mohamed a šejk Mohamed se setkali v únoru na zbrojním veletrhu Idex v Abú Dhabí. „Byl to zlomový moment v ambicích, vizi a víře Mohameda bin Salmána,“ poznamenal zdroj. Šejk Mohamed vyslovil názor, že revoluce Muslimského bratrstva v Sýrii je z hlediska monarchií Perského zálivu větší hrozba, než přežití Bašára Asada. Šejk Mohammed varoval prince před obrovskou hrozbou revoluce Muslimského bratrstva v Sýrii a sdělil mu, že USA tomu napomáhají.
Šejk navíc prince nabádal, aby začal budovat nové aliance a obrátil se na Čínu a Rusko. Říká se, že šejk Mohamed bin Zayed má údajně dobré vztahy s prezidentem Vladimírem Putinem.
Poté, co 18. června 2015 saudský princ pohovořil s Putinem, šéf CIA Brennan vyjádřil svoji nespokojenost před Al Jabrim. Když o tom Jabri řekl Mohamedovi, princ byl pobouřen americkým nátlakem a pravděpodobně začal podezřívat Al Jabriho z dvojité hry. Jabri tak přišel o své místo v rozvědce a raději uprchl do Kanady.
Žádná blamáž
Samozřejmě, uprchlému šéfovi zvláštních služeb lze důvěřovat pouze s výhradami, ale v tomto případě se příběh o obratu prince Mohameda směrem k Rusku podobá pravdě. Zveřejnění uvedených podrobností (souhlas s invazí Ruska do Sýrie) je pochopitelně pro saúdského prince velmi nevýhodné, ale pokud se Američané rozhodnou takovýmto způsobem na něho vyvíjet nátlak, dosáhnou přesně opačného výsledku.
Západní média letos na jaře publikovala „únik informací“ o tom, že se Putin a Mohamed údajně pohádali během telefonního rozhovoru o nové dohodě OPEC+. Princ prý na ruského prezidenta téměř křičel. Do celého příběhu navíc média přimotala také Washington: Trumpův zeť údajně věděl o záměrech saúdského prince na tvrdý rozhovor s Moskvou, ale nezastavil ho. Celý tento provokativní „únik informací“ měl zasít neshody mezi Moskvu a Rijád, ale bezvýsledně, protože Putin a Mohamed se vzápětí na nové ropné dohodě shodli. Národní zájmy Ruska a Saúdské Arábie tlačí obě země ke vzájemnému sbližování a ztracená důvěra k Američanům se už nedá napravit.
V listopadu na summitu v Rijádu se proto Putin a Mohamed budou jen usmívat nad marnými pokusy o jejich rozeštvání.
Zdroj.
