Záběry masových nepokojů a rabování, na které jsme si zvykli v případě USA, přicházejí nyní ze Srbska. Druhou noc v řadě (psáno 9. července – pozn. PP) zde demonstranti bojují s policií a útočí na budovu parlamentu – a nikoli bez úspěchu. Oficiálním důvodem je záměr vlády vrátit zemi do karantény, ale ve skutečnosti je všechno mnohem složitější – odehrává se tu souboj za budoucnost Balkánu.
Před půldruhým týdnem srbský prezident Aleksandar Vučić triumfálně vyhrál parlamentní volby: vládnoucí koalice předvedla dlouho zapomenuté „jugoslávské“ výsledky – získala více než 70% hlasů, přičemž šest ze sedmi hlasů bylo odevzdáno Vučićově straně a pouze jeden jejich socialistickým partnerům – bývalé straně Slobodana Miloševiče.
Všechny ostatní politické síly zůstaly zcela mimo hru: Vlastenecká aliance, která obsadila třetí místo, získala pouze 4 % hlasů.
Pravda, část opozice – jakási koalice různorodých stran „Aliance pro Srbsko“, prohlásila Vučiće diktátorem a volby za zmanipulované, takže se jich vůbec nezúčastnila. Tento bojkot se odrazil na volební účasti – poprvé v nové historii Srbska nepřekročila 50% (obvykle dosahovala o něco méně než 60%), ale nikdo tomu nepřikládal zvláštní význam. Mnohobarevná opozice prezidenta se zdála být na hlavu poražená, jakoby se vnitřně smířila s porážkou, a nic nevěstilo velký problém.
Povstání v Bělehradu
Nyní však Bělehrad již několik nocí nespí – zdánlivě odnikud vyšly tisíce demonstrantů a pustily se do pouličních bitek s policií. Několikrát uspořádaly organizované pokusy obsadit budovu parlamentu – Skupčinu, přičemž jeden z nich byl úspěšný, ale nakonec se vnitřním bezpečnostním silám podařilo vyhnat radikály z budovy.
Počty obětí jdou zatím do desítek, ale většinou utrpěli policisté – na ně létají kameny a Molotovovy koktejly. Dostalo se i na město jako celek – v dnešní době se takovéto události neobejdou bez vandalismu, zapálených automobilů a rozbitých výloh.
Bezpečnostní síly odpovídají slzným plynem, nájezdy kavalérie a tlakem obrněných vozidel. A jejich akce jsou většinou úspěšné – ráno město znovu utichá a kouř z požárů se pomalu rozptyluje. Připomíná to spíše akt neposlušnosti než barevnou revoluci.
Požadavky protestujících jsou však poměrně radikální: plánují buď rovnou svrhnout vládu, nebo ji alespoň natolik vyvést z míry, aby bylo možné použít sílu „později“. Srbové to z větší části přijímají podrážděně, čili tvrdá opatření ze strany policie mohou přispět k dalšímu vzplanutí protestů.
Pozoruhodný je i mimořádně malý počet zatčených (desítky), přičemž důvod je stejný – úřady nechtějí pohněvat dav, protože dav se hrne pomoci svým vlastním, jak říkají Srbové.
Čtěte ZDE: Invazi muslimů do Evropy připravilo již rozbití Jugoslávie: Srbové vše předvídali. Kosovská pojistka amerického plánu. Haagský tribunál osvobozením Vojislava Šešelje jen předstírá objektivitu
Na srbský způsob
Všechny události mají v zásadě spoustu národních rysů, které doslova pronikají Balkánem.
Například pod rozmáchnuté ruce policistů padla skupina tří mužů, kteří se náhodou ocitli mezi pořádkovými silami a radikály. Existuje video, kde se tito tři oklepávají a klidně se vracejí na lavičku, aby si dopili své pivo.
Svědci píší o případech, kdy tvrdý postup policistů zastavil zvednutý transparent s tvářemi pravoslavných světců. Kde jinde uvidíme něco takového?
Vzácné nejsou ani čelní útoky – místní vláda se neizoluje od lidí zábranami a sítí kontrolních stanovišť, dosud se to tu nevžilo. Obyčejně se protestuje v noci, protože během dne je v této roční době v Bělehradě nedýchatelno.
Ale především se zdá, že samotní protestující nevědí, co chtějí, nebo chtějí nemožné – a to je také srbské specifikum. Soudě podle výkřiků v davu většina žádá Vučićovu rezignaci a podle Kiplinga „ho nazývají zemským červem “, nicméně každému je jasné, že v blízké budoucnosti žádná rezignace nebude.
Střednědobá perspektiva však může přijít předčasně a v takovém případě bude obtížné věstit prezidentovi povzbudivou budoucnost.
Existují tři hlavní důvody, které přiměly Srby povstat.
Prokletý koronavirus
První a hlavní je třikrát prokletý koronavirus. Nyní se po celém světě šíří tzv. druhá vlna a Srbsko se do této vlny dostalo: počet nakažených lidí se prudce zvýšil. Systém zdravotní péče je v republice slabý, navíc nejsou peníze, tudíž vláda učinila rázné opatření – od pondělí platí pro všechny tvrdá karanténa. To rozhněvalo masy.
Je třeba vědět, že Srbsko zavedlo jednu z prvních karantén v Evropě a byla naprosto bezprecedentní, výjimečně tvrdá. Následně sice na některých místech evropského kontinentu utáhli šrouby ještě pevněji, ale srbský režim byl nadále vnímán jako diktatura: doprava stojí, na ulicích hlídkují vojáci, od osmi večer do pěti ráno zákaz vycházení.
Nyní se rozhodli obnovit zákaz vycházení – pro začátek tento víkend, a Srbové, kteří se sotva začali vracet k normálnímu životu, tím byli upřímně pobouřeni. Lidé si nemohou finančně dovolit další karanténu, dokonce ani třídenní – takové je obecné mínění.
Odpovědí mas byly nepokoje v centru Bělehradu a Vučić při pohledu na to zařadil zpátečku. Prohlásil, že konečné rozhodnutí o zákazu vycházení dosud učiněno nebylo: počkejte do zítřka, totální karanténa nebude, země se vynasnaží vystačit s málem krve.
Nikdo však čekat nehodlal – druhou noc naopak počet protestujících znatelně vzrostl, přičemž obyvatelé „hlavního města severu“ Novi Sad a „hlavního města jihu“ Niš se připojili k protestům a rovněž se pokoušeli útočit na administrativní budovy.
Nejde tudíž jen o karanténu – Srbové již dali jasně najevo, že v případě potřeby ji okamžitě zdola zruší.
Čtěte ZDE: Jak ve světě vítězí pravda s láskou: Kosovo bude mít armádu. Co ještě Srbové snesou? Politická špína nejhrubšího zrna. Nedotknutelný had a miláček Albrightové. Gangsteři pod mocnou ochranou
Nenáviděný Vučić
Druhým a neméně důležitým důvodem nepokojů je samotný prezident Vučić. Chytil se do tzv. pasti legitimity – z formálního procedurálního hlediska ho sice obyvatelstvo podporuje, ale jde o pasivní podporu s velkým podílem hlasů důchodců a venkovských obyvatel. Kdežto menšina, která Vučiće ze srdce nenávidí, žije v metropolitní oblasti a je dostatečně vášnivá na to, aby použila násilí proti policii a „zrádcům“: Vůdci opozice „Hnutí svobodných občanů“ a populárnímu herci Sergeji Trifunovičovi rozbili hlavy údajně za to, že odmítl bojkotovat volby.
Organizátor bojkotu – „Aliance pro Srbsko“ – je nyní v centru nepokojů a tahá za nitky, což je pro ni typické. V loňském roce se zemí prohnala celá řada tisícových demonstrací pořádaných týmiž soudruhy, ale kýženého cíle – rezignace Vučiće – se dosáhnout nepodařilo.
V současnosti dali jasně najevo, že se nehodlají vzdát ani sedět čtyři roky do příštích voleb se složenýma rukama – dokončí to, co bylo zahájeno silou. Možná doufají, že „demonstrace neposlušnosti“ probudí ty Srby, u nichž se zatím nahromadilo pouze podráždění: podráždění nedostatkem peněz, karanténou, Vučićem a dalšími tisíci důvody, včetně uzavření oblíbené kavárny.
Složení protestujících je různorodé, stejně jako různorodá je i samotná opozice „Aliance pro Srbsko“. Snad nejznámější osobou je tam Dragan Đilas – bývalý starosta Bělehradu, euro-liberál. Takového prezidenta Srbů by chtěli v Bruselu. Ve stejných pochodech nespokojených však vystupuje také levice a hlavní tón v silových akcích udávají nacionalisté, včetně těch extrémně konzervativních a vroucně proruských (jako například hnutí „Dveře“).
Jejich aktivní účast je mimo jiné odůvodněna třetím důvodem, pro nějž byla celá tato kypící kaše uvařena.
Kosovská kapitulace?
Západní země, zejména USA, v současné době připravují dohodu, s níž si hodlají koupit od Bělehradu uznání nezávislosti Kosova. Washington vypadá odhodlaně – Trump potřebuje před volbami nějaký úspěch v zahraniční politice a tentokrát použil sílu nikoliv proti Srbům, ale proti Albáncům.
Plánované setkání vůdců Srbska a Kosova v hlavním městě USA náhle odpadlo proto, že haagská Zvláštní prokuratura pro zločiny v Kosovu vznesla obvinění z válečných zločinů proti kosovskému prezidentovi Hashimu Thaçi a Ministerstvo zahraničí USA toto obvinění neočekávaně podpořilo.
To mohlo znamenat následující: Thaçi nesouhlasil s obsahem dohody, kterou navrhl Trump – podle všeho odmítl vrátit Srbsku Ibarski Kolašin – sever Kosova, kde žijí převážně Srbové.
Nepříliš moudrý postup od člověka, který má v regionu neporazitelnou image bandity – a ne jen tak u někoho, ale u Američanů, kteří mají spoustu důkazů o nájezdech Zmije (dříve „pana prezidenta“ znali v Kosovu hlavně jako „pronásledovatele“) a jeho bojovníků. Navíc na jaře minulého roku byl Thaçi svědkem rezignace premiéra Kurtiho – kategorického odpůrce jakýchkoli kompromisů se Srbskem, jemuž „západní partneři“ uspořádali v parlamentu hlasování o nedůvěře.
Zdá se, že Američané a eurobyrokrati si uvědomili, že národní konflikt nebude vyřešen, dokud se Ibarski Kolašin nevrátí do Srbska, a jakékoli jiné scénáře všechno jen prodlouží. V zásadě to mohli pochopit už před patnácti lety, ale lépe pozdě než nikdy.
Nyní se jednání přesunou do Bruselu: Thaçi je pod tlakem vážných obvinění a dočasně vypadl ze hry, proto Vučić uspořádal 12. července schůzku s kosovským premiérem Avdullahem Hotim se stejným programem a s přední americkou účastí.
Čtěte ZDE: Likvidace srbských chvilkařů: Vučićův geniální tah. Země opět na křižovatce zájmů. Byl vrah Thaçi hozen západními kamarády přes palubu? Kličkování mezi prsty molocha. Jenom Okamura zachraňuje naši čest
Situace je nejistá
Nacionalisté demonstrující na ulicích Bělehradu se ovšem nechtějí spokojit pouze se severem Kosova – požadují celý region, celou „kolébku srbské civilizace“. V tomto smyslu považují jednání Vučiće za zradu a navrhují pojmout celý protest jako varování.
Přibližně stejnou taktiku zvolili také ukrajinští nacionalisté a svrhli tak mírový proces v Donbasu.
Je možné, že „akt neposlušnosti“ v závislosti na tom, zda bude v Bruselu učiněno nějaké smysluplné rozhodnutí a jaké, může přejít do nové fáze, protože nikdo přesně neví, jak většina Srbů bude reagovat na fakt, že se budou muset rozloučit s větší částí Kosova.
A není vyloučeno, že prezident Vučić, uznávaný mistr v sezení na dvou židlích, se nakonec bude muset přesvědčit o tom, že hlasy starých obyvatel v srbských provinčních oblastech nemají v revolučním Bělehradě váhu, byť tuto pseudorevoluci táhne pouze statistická menšina.
Zdroj.
