Totální fiasko opozice. Takové, jaké dlouho nikdo nikde nepamatuje. Tak dopadly v Srbsku volby, první v Evropě v době koronavirové. Datum 21. června byl stanoven jako poslední možný po odložení původního dubnového termínu (z důvodu ústavních pravidel). Zároveň došlo ke spojení parlamentních voleb s volbami do místních samospráv a do vlády autonomní oblasti Vojvodina na severu země.
Novinkou bylo snížení kvóty pro vstup do parlamentu. Politické strany nově potřebovaly překročit pouze tříprocentní práh oproti dosavadnímu pětiprocentnímu. Hlasovací účast byla jen asi poloviční, komentátoři spekulují, zda na to měl větší vliv strach z koronaviru, či zda příznivci liberální opozice volby v takové míře bojkotovali. Bylo by to ostatně v duchu dnes moderní postdemokratické "chvilkařské" politiky.
Drtivé vítězství
Předvolební průzkumy dlouho avizovaly vítězství nejsilnější vládní Srbské pokrokové strany (SNS) v čele s prezidentem Aleksandrem Vučićem. Výsledek však přesto vyrazil dech všem. Ve dvěstěpadesátičlenném zákonodárném sboru má 189 mandátů, s 32 poslanci na druhém místě je Vučićův koaliční partner Ivica Dačić se Socialistickou stranou Srbska. Jedinou opozicí je hrstka poslanců Srbského patriotického svazu, zákonodárný sbor je doplněn představiteli menšinových uskupení, které mají zastoupení zajištěné automaticky (Svaz vojvodinských Maďarů - podporující současnou vládu, představitelé Bosňáků ze Sandžaku a Albánců z jižního cípu Srbska). Pro dosavadní stálice - například Liberálně demokratickou stranu, Sociální demokraty Vojvodiny, ale i Šešeljovu Srbskou radikální stranu - skončily volby totálním debaklem.
Jak chápat volební výsledek v Srbsku? Je za ním především pragmatická Vučićova politika. Srbskému prezidentovi se daří pomalu posilovat ekonomiku země a získávat na základě obratně pěstovaných vztahů s EU zahraniční investice. Současně si nedělá o Evropské unii iluze a balancuje mezi tlakem Západu, dobrými vztahy s Ruskem a částečně i s Čínou. Díky tomu dokázal pro Srbsko získat lepší vyjednávací pozici v klíčové otázce Kosova a Metohije, nenechal se natlačit do žádných fatálně nevýhodných dohod a nemá svázané ruce. Proto může stále uvažovat o několika alternativách dalšího vývoje a v dávno ztracené hře uhrát z politického hlediska ještě slušný výsledek.
Čtěte ZDE: Srbsko se opatrně staví na nohy: Bude nadále otrokem? Otázka Kosova stále žhavá. Západ nadále dvojím metrem. Před vstupem do EU oškubat! Rusko nabízí šanci. Otázka síly a odhodlání
Samolibostí k pádu
Debakl opozice spočívá v její nejednotnosti a neschopnosti propojit liberální a prozápadní smýšlení řady obyvatel (především na severu země) s reminiscencemi většiny Srbů na rozbití Jugoslávie - a především na válečný zločin z roku 1999, na němž se podílela skrze NATO i Česká republika, dříve tradiční přítel srbského národa.
V souvislosti se zmatečným jednáním opozice bylo snížení kvora potřebného pro vstup do parlamentu geniálním tahem. Vučić jím demonstroval vstřícnost, na druhou stranu tato změna oslabila pud sebezáchovy malých seskupení a posílila egoismus jejich vůdců, kteří se odmítli spojovat do předvolebních koalic.
Strkanice mezi prosazovateli bojkotu voleb a těmi, kteří si to na poslední chvíli rozmysleli, završilo zkázu. Ze zrady se vzájemně obviňující političtí trpaslíci zapomněli na Vučićovu "tyranii" a požrali se navzájem. Prezidentova strana tak získala i někdejší opoziční bašty v komunálních volbách.
Křižovatka zájmů
Vučiće teď čeká náročný diplomatický slalom. Tlaky Západu - EU i USA - nemůže s ohledem na polohu a situaci své země ignorovat či zcela odrážet. Nerovné hospodářské vazby se zeměmi EU a západní mediální propaganda motivuje mladší generaci k opuštění kultury a tradic, kosmopolitismu a k nadále pokračující emigraci. Současně si je dobře vědom toho, že to byl právě Západ a jeho NATO, kdo nejprve rozbil Jugoslávii a poté jeho zemi vybombardoval - a vrhl zemi o desítky let zpět. V neposlední řadě přispěl k současnému stavu srbského národa, který je vlivem širších socioekonomických souvislostí a následků na prahu demografické katastrofy. Kdo navštívil v uplynulých letech opakovaně srbský venkov, ví moc dobře, o čem je řeč.
Země nadále balancuje na křižovatce zájmů. Za zády má Rusko, jehož politika v této oblasti musí být také nanejvýš obratná. Zespoda tlačí Turecko, které se na Balkáně opět roztahuje nevídaným tempem, USA zde mají své vojensko-geopolitické zájmy a velkou vojenskou základnu Camp Bondsteel na jihovýchodě nezhojitelného "vředu" Kosovo. Na západě v Bosně vyrůstá předpolí pro islamizaci Evropy, vedle jsou vždy agresivně a protisrbsky naladění Chorvaté, podporovaní v těchto náladách již od 80. let (po smrti Tita) mimo jiné Německem.
Američané, kteří si vybombardováním Srbska zajistili příjmy z distribuce drog po Evropě a odtrhli od Srbska za Havlova a Schwarzenbergova tleskání mafiánský narkostát Kosovo, jsou stále v této věci iniciativní. V této souvislosti bude jistě zajímavé, jak dopadne v Haagu obžaloba prezidenta Hashima Thaçiho, hrdlořeza a válečného zločince, miláčka "krvavé Magdaleny" Albrightové. Po letech ignorování albánských válečných zločinů a neustálých soudů se srbskými exponenty válečných událostí v Bosně a Kosovu, je tento zatykač pozoruhodným úkazem.
Nejpravděpodobnější motivy jsou dva - a nejsou koneckonců tak překvapivé. Buďto byl kamarád Thaçi hozen přes palubu podobně jako svého času kamarád Husajn či kamarád Kaddáfí, čímž se vytvoří zdání vstřícnější a omluvné atmosféry vůči Srbsku, aby se posléze nechalo na tuto udičku chytit. Nebo má Zvláštní tribunál pro Kosovo za úkol Thaçiho "řádně" před zraky všech žalujících či pochybujících očistit a vrátit morálně posíleného do čela Kosova. Jedno je jisté: se Srbskem to dobře myšleno není.
Čtěte ZDE: Černé svědomí omluvou nesmyješ: 21 let od napadení Srbska. Byli jsme vstoupeni do klubu zločinců. Falešná lítost. Co je militární humanismus? Lidské právo být zavražděn. Havlova Krvavá Madla
Trnitá cesta
Minulý týden Vučić jednal s ruským ministrem zahraničí Lavrovem, poté s Vladimírem Putinem, o víkendu byl ve Washingtonu. Američané se snaží po delší době o nějaký zahraničněpolitický úspěch. Sami Srbové nyní trochu čekají, zda vyjde Vučić z voleb posílen v odporu vůči uznání Kosova, či zda naopak - udělá krátkozraké ústupky výměnou za ekonomické úplatky pro Srbsko.
Budoucnost Balkánu je nejistá a bude mít bezpochyby vliv i na budoucnost naši. Bylo tomu tak již mnohokrát. Vučićova politika je důkazem, že s Molochem lze bojovat obratností, nikoli se mu podřizovat s takovou servilitou, jakou vidíme mnohde jinde. Smutné je, že aby k tomu vůdčí osobnost dostala dostatečnou podporu obyvatel, muselo dojít k tolika křivdám a krveprolitím. Bez toho by totiž země dost možná spadla do klína EU daleko dobrovolněji.
Samo sloga Srbina spasava. Jenom jednota spasí Srby. S tímto heslem na štítech se Srbové zbavili Osmanských Turků. Nyní to platí opět - a jde opět o víc, než jen o Srbsko.
A nejen na Balkáně. Snaha Okamurovy SPD prosadit v našem parlamentu "oduznání" Kosova, asi nemá naději na úspěch, ale je sympatická. Dává alespoň bratrskému slovanskému národu najevo, že zrada Srbska (Slovensko mimochodem dodnes Kosovo neuznává), která byla dílem Topolánkovy vlády, není postojem celé české politické reprezentace.
