Tento článek začínám psát 23.12.2019, v 08:30 SEČ. Tedy nachlup přesně pět let poté, kdy jsem se smíšenými pocity po náročné noční službě na záchrance předával úřednici na poště doporučené dopisy pro ministra obrany Stropnického a Vládu České republiky s úmyslem vrátit všechna svá válečná vyznamenání, udělená NATO.
Ten myšlenkový zmatek nepramenil ani v nejmenším z toho, že bych si nebyl jist tím, co v otevřeném dopise píšu. Ty věci jsem si odžil, k takovému poznání jsem dospěl a o pravdivosti svých slov jsem byl (a zaplaťpánbůh stále jsem) bezvýhradně přesvědčen. Smíšené pocity panovaly spíše z toho, co bude následovat…
Nejen ve formě možných, ale domníval jsem se, že téměř jistých sankcí, na což jsem byl připraven a ochoten si za svou pravdou stát a dokázat ji do nejmenších detailů obhájit celou řadou velmi pádných a podložených argumentů. Ale také a zejména jsem měl obavy z toho, jak bude tehdy poměrně pravdou nedotčená a mediokracií zmanipulovaná česká, moravská a slezská veřejnost reagovat. Jestli budu za svůj postoj jednomyslně zavržen a dehonestován a nebo prohlášen za „smyslů zbaveného“…
Následné reakce mne pak velmi překvapily a to převážně velmi pozitivně. Protistranu až na malá překvapení pak reprezentovaly samé profláknuté známé tváře, reprezentující cizí zájmy proti zájmům naší vlasti a jejích občanů.
Pravda dále vyplouvá
A jak to vypadá po dlouhých pěti letech, které utekly jak voda? Domnívám se, že soud, který jsem vynesl nad zločineckou organizací, kterou jsem poznal do hloubky a odmítl jí sloužit, jenž se zove NATO, se pomalu naplňuje a skutečnost je horší, než jsem ji tenkrát před pěti lety sám popsal.
Na povrch se pozvolna derou další a další svědectví o zločinech proti mezinárodnímu právu na Balkáně, na Blízkém Východě i v severní Africe, ale i v dalších zemích, mnohé se máme ještě dozvědět o situaci ve Venezuele, jak je to s celou slavnou migrační krizí a situací v západní Evropě, jak je to vlastně s Brexitem a se souvisejícím protiruským tažením a proč se má Evropa znovu stát válčištěm korporátních fašistů v bezohledném boji o moc a peníze, což je vlastně jedno a totéž.
Hladinu poklidných názorových vod přibližně rok nazpět rozčeřil člověk, od kterého bych to věru ani nečekal a vystoupil s názorem, že celá afghánská mise, trvající neuvěřitelných osmnáct let postrádá smysl a dostala se do slepé uličky. Jakkoliv se někteří vysocí armádní a političtí představitelé naší země mohli vzteky zbláznit, každý, kdo se na věc podívá z hlediska faktů a argumentů, nemůže jinak, než s tímto názorem souhlasit. Tím člověkem byl překvapivě Lubomír Zaorálek.
Co jej k tomu vedlo, nevím, ale v poslední době to není jeho jediný rozumný příspěvek, který jsem od něj zaznamenal. Podobně jsou na tom země jako Irák, Sýrie, Libye, ale také Ukrajina a další, kde jaksi postrádají tu avizovanou svobodu a nezávislost, demokracii a lidská práva…
Čtěte ZDE: 20 let v NATO: Oslavíme dnešní výročí? Skutečně tristní bilance světových misí. Konflikty vyvolávat, následky nezvládat? Co je úkolem Armády ČR? Kulhání na obě nohy. Kolektivní obrana v reálném rozkladu
Vylhaně začal, vylhaně trvá
Afghánské tažení stálo životy několika tisíc amerických vojáků, spojeneckých vojáků dalších zemí a desítky tisíc příslušníků místních ozbrojených složek, o civilním obyvatelstvu ani nemluvě. I naše země ztratila zcela zbytečně v Afghánistánu 14 svých mladých a zdravých mužů, kteří mohli dnes vychovávat své syny a děti, možná i v duchu vlastenectví a lásky ke své zemi. Je jich velká škoda, protože naše země a celá Evropa zoufale postrádá „opravdové chlapy“, ochotné a schopné převzít odpovědnost, projevit osobní statečnost a postarat se třeba jen o svou manželku a tři nebo čtyři děti!
Není pravdou, a ať se z toho přisluhovači cizích mocností a korporátních fašistů třeba zblázní vzteky, tak není pravdou, že se u Kábulu bojuje za Prahu nebo za kteroukoliv jinou západoevropskou metropoli. Tak jak „vylhaně“ afghánský konflikt začal, tak úplně stejně „vylhaně“ směrem k veřejnosti po celých těch osmnáct let probíhá.
Existuje a je veřejně známa rozsáhlá reportáž Craiga Whitlocka, redaktora Washington Post o výsledcích výzkumu stran všech možných „chyb“ během dobývání a „obnovy“ Afghánistánu a tato americkou administrativu vůbec nešetří, ba naopak. Jsou zde i stanoviska amerických generálů, mezi jinými například Douglase Luteho, který zcela zpochybnil smysluplnost afghánské operace a jakoukoliv motivaci amerických vojáků.
Jsou zde však i další významní kritici veškerého konání americké administrativy ve smyslu jejích válečných výbojů a „vývozu tzv. americké demokracie“, mezi které patří Patrick Joseph Buchanan, Paul Craig Roberts a nebo klidně i nám dobře známý novinář, Američan žijící v České republice, Eric Best a mnozí další.
Čtěte ZDE: Máme krvavé ruce: Přesně před 20 roky jsme napadli Srbsko. Jeho osud můžeme prožít sami. NATO ani EU nás neochrání. Spíš napadnou. Horší než zločin je chyba. Jak z toho pryč? Tyran naslouchá. Chytrému napověz
Budoucnost
Ukazuje se, že kam šlápla noha amerického vojáka v posledních sedmdesáti letech a spolu s ním bohužel i mnoha jeho spojenců v rámci zločinecké organizace NATO (společnosti užitečných idiotů, sloužících korporátním fašistům z tzv. „deep state“, tedy lidí především kolem zbrojařských monopolů), tam nejen, že sto let tráva neroste, ale tam zůstávají pouze a jen spálené země, zoufalství a beznaděj obyvatelů daných zemí, chaos, vraždění, bída a hlad a nemůže být ani v náznaku řeč o lidských právech, demokracii, svobodě a nezávislosti !
Jak sdělil nejen generální inspektor USA pro obnovu Afghánistánu, John Sopko, ale i mnozí další, lhalo se a lže se americkému lidu, lhalo se a lže se i lidu spojeneckých zemí v rámci NATO. A co je horší, tyto země se staly spolupachateli mezinárodních zločinů, naprosto v rozporu se základním dokumentem Severoatlantické aliance NATO – s tzv. Washingtonskou smlouvou a zejména jejím článkem číslo jedna a s mezinárodním právem, mizerně garantovaným Organizací spojených národů a její Radou bezpečnosti, která se zdá být pouhou loutkou v rukách zbrojařských monopolů pod taktovkou „deep state USA“.
Celý můj článek se „motá“ kolem historie afghánského konfliktu. Jistě, je nejdelší a vyvolává nejvíc otázek stran budoucnosti, smysluplnosti a doufejme, že i oprávněnosti této a podobných operací. Moje rozhodnutí sepsat svůj otevřený dopis ministru obrany a vládě ČR před pěti lety padlo však zejména na podkladě paralely ukrajinské krize s válkou v Kosovu.
Bylo to právě Kosovo, které mne přimělo k tomu, abych odešel z vysokých armádních postů a s politikou NATO a tedy i naší země a její armády se nadobro rozloučil. I zde se mnohým zdálo, že přeháním, vymýšlím si, sleduji nějaké jiné pochybné osobní cíle a bůhvíco jiného... Nebylo tomu tak. Kosovská mise mne „probrala“, zorientovala, znechutila a otevřela mi oči natolik, že jsem se musel s armádou a hlavně politikou NATO rozejít.
Aby čtenáři pochopili, co mne k tomu vedlo a jaké byly ty pravé pohnutky k mé rezignaci, prosím, přečtěte si thriller Josefa Habase Urbana, Návrat do Valbonë.... Budete možná zírat! Je to jen zlomek toho, co dokáže touha po moci a po penězích. Pravá příčina všech konfliktů a všeho bezpráví na celém světě. Fenomén, kterému se neubrání nikdo a nic, žádná země na planetě, pokud její občané nepochopí, že jsou pouhou hračkou v rukou mocných. V rukou nadnárodních monopolů, korporací, které se nezastaví před ničím. V rukou korporátních fašistů, pro které jsme jen figurkami na šachovnici. Vzpomeňme však na Svatoplukovy pruty.
Pouze to je možnost, jak vybojovat budoucnost pro naše děti.
