O geopolitické strategii Ruska, jeho místě a budoucnosti se opět diskutuje po celém světě. Ale téměř žádný z představitelů velkých mocností nesdílí své názory s veřejností. Zato francouzský prezident Macron už poněkolikáté přemýšlel nahlas o tom, jakou volbu bude muset v budoucnosti Rusko učinit. A předložil mu tři scénáře. Ty jsou však příliš kategorické.
Evropa, lépe řečeno EU, pro sebe hledá nové místo ve světě – a francouzský prezident patří mezi ty, kteří jsou při otevírání diskuse na toto téma nejvíce aktivní. Macron uznal, že bez normálních vztahů s Ruskem nemá Evropa šanci získat geopolitickou nezávislost a vyzval k přehodnocení ruského vektoru evropské politiky. V rozhovoru pro časopis The Economist se pokusil nutnost sblížení s Ruskem zdůvodnit nejen evropskými zájmy, ale také tím, že to údajně bude i pro Moskvu ta nejlepší a nejpříhodnější volba. Proto nastínil, jaké on vidí možné strategické scénáře pro Rusko.
Dvě neprůchodné varianty
První: Rusko se snaží obnovit status supervelmoci a spoléhá se přitom pouze na své vlastní síly. Nazval to autonomním „pravoslavným konzervativním projektem“, který považuje za velmi obtížně implementovatelný a říká, že této variantě příliš nevěří. A přestože Západ dal svými vlastními chybami Rusku výhodu, nebude mít na to samo o sobě dostatek síly. Proč? Protože ruské HDP je prý na úrovni španělského, populace stárne a lidí v zemi ubývá. Navíc proti zvýšení populace prostřednictvím imigrační politiky stojí „ideologický model založený na konzervatismu a národní identitě“, díky němuž se Rusové obávají muslimů ve svém okolí.
Druhý scénář představuje eurasijský model. Ale v něm dominuje Čína. A údajně z toho důvodu nemůže být eurasijská orientace Ruska vyvážená. Na základě získané zkušenosti z různých jednání o čínském projektu „Jeden pás, jedna cesta“ Macron poznamenává, že „ruský prezident se stále více vzdaluje od čínského vůdce Si Ťin-pchinga. Vnímá, že se všechno mění, a není si jistý, že mu to vyhovuje.“ Poukazem na to, že Putin je petrohradské dítě (narážka na jeho příslušnost k evropskému velkoměstu), Macron dodává: „Nevěřím ani na vteřinu, že jeho strategií je stát se čínským vazalem.“
Čtěte ZDE: Lavrov: Proč Západ zanáší chaos a nejistotu do mezinárodních vztahů? Koloniální přístup, sankce a války. A co ta slavná lidská práva? Selektivní aplikace pravidel. Zítřek ve znamení eurasijského partnerství?
Až C je prý správně
Macron tak plynule přechází ke třetímu scénáři: modelu vyváženého partnerství s Evropou. Jistě, připouští Macron, dnes Putin na Evropu pohlíží jako na vazala USA a na Evropskou unii jako na trojského koně NATO, které se chystá rozšířit až k hranicím Ruska, a proto se dal na cestu konzervativního protievropského projektu:
„Nepřijde mi však srozumitelné, jak by v dlouhodobé perspektivě mohl být jeho projekt něčím jiným než projektem partnerství s Evropou.“
A to, pokračuje Macron, potřebuje také Evropa: „Pokud chceme v Evropě udržet mír, obnovit evropskou strategickou autonomii, musíme změnit svůj postoj k Rusku.“ Může to trvat deset let – „ale máme právo nebýt přímými nepřáteli nepřátel našich přátel.“
Macron tedy věří, nebo spíš chce věřit, že Rusko se nikam nedostane bez partnerství s Evropskou unií – jinou alternativu přece nemá. Všechno je to ovšem velmi záludné a tendenční, i když odůvodněné z pohledu evropských zájmů.
Shrňme jaké možnosti Macron Rusku nabízí: nezávislá velmoc, eurasijský stát, nebo partner Evropy. A protože první dvě jsou pochybné a riskantní, pojďte žít společně s Evropou.
Rusko to vidí jinak
Rusko samozřejmě nemá nic proti normálním, či dokonce úzkým vztahům s Evropskou unií, ale nikdy nebude jejím partnerem v tom pojetí, o jakém mluví Macron. Protože Rusko bude realizovat první dva scénáře a třetí za něho zařídí EU sama.
Porovnávat ruské HDP se Španělskem není korektní, protože současná role a postavení Ruska v globální ekonomice neodpovídá potenciálu země. Rusko může být - a také se vbrzku stane - jednou z pěti předních ekonomik světa. Jeho vliv na globální ekonomiku navíc přesáhne velikost vnitřního HDP. Demografický problém rovněž není překážkou nezávislého rozvoje, a přestože Rusko naléhavě potřebuje zvýšit porodnost, nikdo ve vedení země ani omylem neuvažuje o možnosti osídlit Rusko imigranty.
A není to pro strach z muslimů (Rusko má vlastních 20 milionů), ale pro potřebu zachovat a rozvíjet ruskou civilizaci. Nikoli vystavit vlastní zemi pochybným sociálně-inženýrským experimentům. Ostatně Macronova logika – natahat do země migranty za účelem zvýšení HDP – je principiálně scestná. Migranti mohou na nějaký čas přinést ekonomický efekt, jako tomu bylo například s Turky v Německu v šedesátých a sedmdesátých letech. Avšak masová imigrace příslušníků jiných kultur povede nakonec k tak velkému množství problémů uvnitř hostitelské společnosti, že to žádný růst HDP nespraví.
Čtěte ZDE: Meč je osa, kolem níž se točí Země: Quo vadis Europa? Vlastenectví je tabu. Nejlepší a nejhorší strategický partner. Co až budeme v dostřelu muslimských atomovek? Nevděčnost se nevyplácí. Co na to svatý Jiří?
Rusko je nezávislé
Rusko chce být nezávislou velmocí, ale ne v rozsahu SSSR, pokud hovoříme o vnější expanzi politické a ekonomické. V nadcházejících desetiletích je pro Rusko nejdůležitější posílení vnitřní stability a opětovná integrace postsovětského prostoru. Rovněž růst aktivit na světové scéně je žádoucí, aby vytvořil co nejlepší podmínky pro dosažení obou předchozích záměrů.
Rusko nechce být supervelmocí v terminologii z dob americko-sovětské konfrontace. Nikoliv proto, že by mělo méně sil, ale proto, že se svět změnil a bude se měnit ještě víc. A mění se kromě jiného právě s aktivním přičiněním Ruska coby nezávislé velmoci.
Rovněž eurasijský scénář bude Rusko implementovat - a již se tak děje. Macron tuto variantu, ať už úmyslně, nebo ne, redukuje na vztahy mezi Moskvou a Pekingem, ale tento projekt je mnohem složitější. Čína bude v průběhu jednadvacátého století nejsilnější ekonomickou mocností na světě. To ovšem neznamená, že ruská eurasijská strategie je omezena na rusko-čínské vztahy. Skutečný eurasijský scénář pro Rusko znamená obrátit se od Západu na Východ. Nikoli proto, aby jeden směr nahradil druhý, ale za účelem rozpoznat vlastní jedinečnost a sklízet její ovoce.
Rusko není ani Západ, ani Východ, Rusko je nezávislá a potenciálně soběstačná civilizace. Vytvořila se zde však silná náchylnost na stranu vztahů a vazeb se Západem (vyjádřeno také nerovnoměrným územním rozvojem země jako celku). Nyní je nutné se soustředit východním a jižním směrem, kde se nachází mnoho zemí a sil, které Rusko zajímají - a pro něž je Rusko rovněž zajímavé. Od Turecka po Koreu, od Íránu po Japonsko, od Indie po islámský svět jako celek. Eurasijská cesta nevylučuje vazby s Evropou, ale zbavuje je exkluzivity.
Mluví o sobě
Třetí scénář, o němž mluvil Macron jako o nevyhnutelném pro Rusko, platí ve skutečnosti pro Evropu. Právě Evropě je strategicky potřebné Rusko neskonale více, než Rusko potřebuje Evropu. Vina za současnou konfrontaci leží na evropské straně.
Protože jako první právě Evropa, byť na atlantickou objednávku, sáhla po části ruského světa – po Ukrajině. Čili spáchala akt otevřené geopolitické agrese. A následně, po „krymské odvetě“ ze strany Ruska, se připojila ke snaze potrestat a izolovat Rusko. Ve skutečnosti tím jen prokázala všechny atributy vazala USA a podkopala současně v očích Ruska svoji reputaci spolehlivého partnera.
A zatímco Evropa stále silněji uvažuje o nezávislé existenci v post-atlantském světě, vyzývá Rusko, aby se naladilo na společnou budoucnost. Rusko však má před sebou nezávislou budoucnost a v ní se jistě najde místo pro normální a dlouhodobé vztahy s Evropou. Rozumí se ovšem s nezávislou Evropou, jakou se EU teprve musí stát. A nestane se tak na úkor Ruska, ani na úkor ruských geopolitických zájmů, ale s ruskou pomocí, pokud Evropa najde odvahu na tom spolupracovat.
Zdroj.
