Od objevení Ameriky více než 500 let Evropa dominovala světu. Podřídila si Ameriku, Afriku, Austrálii, částečně Asii. Přinesla do těchto světadílů svou civilizaci a domácí obyvatelstvo ji nebylo schopno ani odmítnout ani překonat. Přinesla i své sebevědomí přecházející až do arogance. Vrcholem arogance Evropy byly čínské opiové války.
Arogance přinesla do evropských dějin vlastní zákonitosti. Evropa začala bojovat sama se sebou. Ale sama se sebou by si neporadila. Napoleona porazila za pomoci Ruska, 1. a 2. světovou válku vyhrála za pomoci Ruska a Ameriky. Úpadek Evropy se nezastavil.
Boje minulosti
Naději na nový vzestup poskytla integrace Evropy. Dnes jsme svědky výzvy pro tuto naději. Od integrované Evropy dobrovolně odstupuje první země, Velká Británie. Do Evropy proudí desetitisíce až statisíce migrantů z Afriky a Blízkého východu, do východní Evropy i ze Střední Asie. Tentokrát oni přinášejí svou kulturu a civilizaci a nechtějí se jí vzdát, neboť jsou přesvědčeni, že je dokonalejší než evropská. Amerika ukázala, že již není vojenskou oporou Evropy. Evropa již není světovým hegemonem.
Dokonalost evropské civilizace se v konečném důsledku projevila i jako větší vojenská síla než vojenská síla jejích oponentů. Evropa bojovala s Osmanskou říší o nadvládu ve Středozemním moři. Obranou Malty a vítězstvím u Lepanta zastavila postup Osmanů. 150 let byl nedaleký Dunaj frontovou linií islámu a křesťanství ve Střední Evropě. Po vítězství u Vídně křesťanství opět postupně ovládlo kontinentální Evropu. Ještě předtím reconquista vytlačila islám ze západu Evropy.
Dokonalost evropské civilizace se projevila i v její schopnosti ustoupit na základě racionální úvahy. Evropa se vzdala Indie, když země chtěla samostatnost, vzdala se bez většího odporu Afriky s výjimkami spíše regionálního charakteru jako byla alžírská válka, válka v Zimbabwe a jiné.
Čtěte ZDE: Hořící katedrála: Čemu věří ty udivené tváře? Nové božstvo Evropy. Lépe chrám zdevastovat než znesvětit. Není místa pro živé ani pro mrtvé. Notre Dame není zas taková škoda. Prorocká slova Marcela Prousta
Otázka vlastenectví
Dnes jsme si položili otázku Quo vadis Europa? Musíme se zamyslet, jak je Evropa schopná se bránit. Připomeňme si památnou větu generála de Gaulla: "Meč je osa, kolem níž se točí Země." Řád svatého Jiří je dobrou půdou pro tuto diskusi, neboť svatý Jiří je patronem rytířů.
Požadavek, aby se Evropa byla schopna samostatně bránit, se objevuje opakovaně. Obvykle se redukuje na požadavek samostatné evropské armády. Samostatná evropská armáda zase na otázku, kolik by stálo její vybudování a udržování, případně na otázku, zda by představovala konkurenci NATO. Dosud nikdy se však neobjevila otázka, zda se Evropa opravdu chce bránit a jaké oběti je ochotna přinést. Obrana není jen otázkou nákladů na armádu.
Na druhé straně Středozemního moře jsou zatím jen technologicky méně vyvinuté státy. Ale třeba Pákistán je muslimský stát vlastnící atomové zbraně. Je jen otázkou času - a nemusí být ani příliš dlouhý - kdy se evropská populační a technologická centra ocitnou v dosahu jaderných zbraní tábora nepřátelského vůči Evropě. Připravuje se Evropa alespoň psychologicky na takovou situaci?
Příprava na takovou situaci vyžaduje odhodlání uchovat si svou svobodu a ochota přinést na její obranu i oběti. Nazývá se vlastenectvím. V současnosti je však vlastenectví v Evropě neznámým pojmem. Dokonce některá média mají tendenci lidi hlásající vlastenectví přirovnat k fašistům. Vlastenectví pro jednotlivé členské zemé Evropské unie se nepěstuje, spíše potlačuje, vlastenectví k Evropě jako celku neexistuje.
Čtěte ZDE: Oswald Spengler: pokud bílí odmítnou válčit, ovládnou jejich svět barevní. Pacifismus je příznak senility. Stoleté proroctví se naplňuje. Konec dějin a konec civilizace na dohled? Sněť liberalismus zpečetí naše vymírání
Hledání partnera
Jak slouží naší současné bezpečnosti dosavadní uspořádání, které jsme zdědili z dob studené války? Vojenskou základnou dosavadního uspořádání je NATO. Rozšíření NATO na východ vedlo k zostření napětí v Evropě a rozbilo naděje na mírovou spolupráci Ruska se Západem. Zahraniční politika Spojených států a vojenské struktury NATO vedly evropské státy do války v severní Africe a na Středním východě. Naši vojáci vykonávají službu v Pobaltí.
Francouzský prezident Macron nedávno označil takovou politiku za neperspektivní, ale reálné kroky pro její změnu zatím nepřišly. Války na Středním východě a v Libyi nejsou našimi válkami. Nejhorší na tom je, že všechny tyto kroky byly podniknuty, aniž abychom se pokusili řešit situaci nejdříve pevnými smlouvami jako součástí mezinárodního práva, zejména s Ruskem. Od konce studené války se Evropa projevuje jako vazal Spojených států, neschopná nezávislého politického postavení. Evropa si musí vrátit sebevědomí pro vlastní vnitřní a zahraniční politiku - a to je výlučně v našich rukách.
I když Evropa získá autonomii pro vnitřní i vnější politiku, bude dobré mít strategického partnera. Pro Evropu přicházejí v úvahu pouze tři: Čína, Rusko a Spojené státy. Čína je daleko a její moc zatím není globální. Spojené státy se v nových podmínkách ukazují jako nespolehlivý partner a mají tendenci vydávat své zájmy a naše zájmy. Udělaly z nás svého vazala. Oni posílají našé vojáky od Afghánistánu po Pobaltí.
Spojené státy mohou být našim partnerem - i strategickým - až ve chvíli, kdy se zbavíme vazalství. Leckoho to stále překvapuje, avšak největší shoda zájmů může existovat mezi Evropou a Ruskem. Ruská technologie a přírodní bohatství a evropská technologie jsou největším hospodářským celkem na světě. Rusko se 143 milióny obyvatel jako partner neohrožuje půlmiliardovou Evropu. Stát, který dokázal porazit Islámský stát v Sýrii, by jako spojenec dokázal udělat Evropu bezpečnější. Pohled do historie dokazuje, že Rusko dosud své dohody se západními státy vždy dodrželo. Otázku "Quo vadis Europa?" zodpověděl již před půl stoletím francouzský prezident generál de Gaulle: Evropa od Atlantiku po Ural - a dnes můžeme doplnit: po Vladivostok.
Řád sv. Jiří je dobrou půdou pro tuto diskusi i z jiného důvodu. Říše Habsburků byla pevnou evropskou mocností dokud udržovala partnerské vztahy s Ruskem. Rusko jí pomohlo zvítězit nad Napoleonem, Rusko za ni porazilo Maďary v roce 1849. Poté následovala Krymská válka, Kancléř Bach tehdy řekl, že Evropa bude žasnout nad nevděčností Rakouska. A potom přišla 1. světová válka a zánik Rakouska. Tehdy vyvstala otázka Quo vadis Europa?
